Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoppe: O centralizaci a secesi III

11. 8. 2020

[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 5. Kapitola  knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]

 

Navíc secese také podporuje monetární integraci. Proces centralizace totiž vyúsťuje v monetární dezintegraci: destrukci bývalého mezinárodního (zlatého) peněžního standardu a jeho nahrazení systémem s dominancí dolaru a vládních papírových měn s volně plovoucími kurzy, tj. globální falšující kartel vlády USA. Nicméně volně plovoucích kurzů papírových měn - friedmanovský monetaristický ideál - není striktně řečeno vůbec žádným monetárním systémem. (18) Je to systém částečného barteru - porušující opravdový účel peněz usnadňovat spíše než komplikovat směnu. To se stane zřejmé, když je rozpoznáno to, že z pohledu ekonomické teorie neexistuje speciální význam připojený k tomu jakým způsobem jsou národní hranice nakresleny. Avšak, když si člověk představí nárůst počtu stále menších národních území, až do konečného bodu, kde každá domácnost tvoří svou vlastní zemi, Friedmanův návrh se jeví jako něco, co je - úplnou absurditou.  Jestliže by každá domácnost vydávala vlastní papírové peníze, svět by byl nazpět u barteru. Nikdo by nemohl akceptovat jinou papírovou měnu, ekonomická kalkulace by byla nemožná a obchod by došel k efektivnímu zastavení. (19) To je jen skrze staletí politické centralizace a ten fakt, že zůstalo relativně malé množství zemí a národních měn. A proto jsou dezintegrační následky a kalkulační těžkosti méně hrozné, že by mohly být přehlédnuty. Z tohoto teoretického vhledu plyne, že secese, za předpokladu, že postoupí dostatečně daleko, ve skutečnosti podnítí monetární integraci. Ve světě stovek tisíc nezávislých politických jednotek, by každá země musela opustit současný systém fiat peněz, který je odpovědný za největší světovou inflaci v celé lidské historii a jednou opět přijmout mezinárodní komoditní monetární systém jako je zlatý standard.  

 

hans-hermann-hoppe.jpg


Secesionismus a růst separatistických a regionalistických hnutí ve světě nepředstavuje anachronismus, ale potencionálně nejprogresivnější historické síly, zvláště ve světle toho faktu, že s pádem Sovětského svazu jsme se přiblížili blíže než kdy dříve ustavení „nového světového řádu". Secese zvětšuje etnickou, jazykovou, náboženskou a kulturní diversitu, zatímco staletí centralizace potlačily stovky odlišných kultur. (20) Secese ukončí nucenou integraci, kterou přinesla centralizace, a která spíše podněcuje společenské spory a kulturní nivelizaci. Secese podpoří mírovou, kooperativní soutěž rozdílných, územně oddělených kultur. Obzvláště eliminuje problém imigrace, který stále více moří západní Evropu stejně jako USA. V současnosti, kdykoliv centrální vláda povolí imigraci, dovolí cizincům dostat se - doslovně po vládou vlastněných silnicích - k jakýmkoliv dveřím obyvatel bez ohledu na to, zda si přejí či nepřejí takovou blízkost cizinců. Tak, z velké části "svobodná imigrace" je nucenou integrací. Secese řeší tento problém ponecháním menších území, kde každé má svůj vlastní standard pro nezávislé přijímání a určování s kým se budou družit na svém vlastním území a s kým preferují spolupráci na dálku. (21) 


 
Konečně, secese podněcuje ekonomickou integraci a rozvoj. Proces centralizace vyústil ve vytvoření mezinárodního, vládou USA ovládaného kartelu řízené migrace, obchodu a fiat měny, i více invasivních a tížících vlád, globalizovaný státismus blahobytu a války a ekonomickou stagnaci nebo i klesající životní standard. Secese, pokud je dostatečně extenzivní, by to mohla vše změnit. Svět by se skládal z desetitisíců odlišných zemí, regionů a kantonů a stovek tisíc nezávislých měst jako jsou v současnosti "podivnosti" Monaco, Andorra, San Marino, Lichtenštejnsko, Hong-Kong a Singapur. Značně rozšířené příležitosti pro ekonomicky motivovanou migraci by nesly výsledek a svět by byl světem malých libertariánských vlád ekonomicky integrovaných skrze volný obchod a mezinárodní komoditní peníze jako je zlato. Byl by to svět neslýchané prosperity, ekonomického růstu a kulturního pokroku. (22)

 

 

(18) Viz také Murray N. Rothbard, The Case for a 100 Percent Gold Dollar (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1991); idem, "Gold vs. Fluctuating Fiat Exchange Rates," v idem The Logic of Action One (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1997); Hans-Hermann Hoppe, "How is Fiat Money Possible? - or, The Devolution of Money and Credit," Review of Austrian Economics 7, číslo 2 (1994).
(19) K tomu viz obzvláště Rothbard, The Case for a 100 Percent Gold Dollar. Rothbard vysvětluje: "Jeden problém je, že každý monetární státista a nacionalista selhává, když čelí geografickým hranicím každých peněz. Jestliže by zde měla být národní fiat měna s plovoucím kurzem, jaké by měly být hranice "národa"? Jistě politické hranice mají malý anebo žádný ekonomický význam... Logicky omezením fiat měn s plovoucím kurzem jsou jiné peníze emitované úplně každým jednotlivcem... Myslím, že by bylo poučené, kdyby se nějaký ekonom zasvětil intenzivní analýze toho, jak by takový svět vypadal. Myslím si, že je bezpečné říci, že takový svět by byl zpět u enormně komplexního a chaotického druhu barteru....Poněvadž by zde již nebyl žádný peněžní prostředek směny. Každá jednotlivá směna by vyžadovala rozdílné ,,peníze". Ve skutečnosti, protože peníze znamenají obecný prostředek směny, je pochybné, zda by tento samotný koncept peněz mohl nadále platit…Ve zkratce, fiat měny s plovoucím kurzem jsou dezintegrační z pohledu samotné funkce samotných peněz... Jsou v rozporu s podstatou monetárních funkce. (str. 55-61)
Proto Rothbard uzavírá: "Čím obecnější peníze, tím větší rozsah dělby práce a meziregionální směna zboží a služeb, která pramení z tržní ekonomiky. Monetární medium je proto kritické pro svobodný trh a čím širší použití těchto peněz, tím extenzivnější trh a tím lepe může tento fungovat. Ve zkratce, opravdová svoboda obchodu vyžaduje mezinárodní komoditní peníze... zlato a stříbro. Jakékoliv rozbití takovéhoto mezinárodního prostředku směny státními fiat papírovými penězi nevyhnutelně ochromuje a dezintegruje svobodný trh a obírá svět o plody trhu. (str. 58-61)
(20) K tomu viz Adolf Gasser, Gemeindefreiheit als Rettung Europas (Basel: Verlag Bücherfreunde, 1943). 
(21) K tomu viz také Murray N. Rothbard, "Nations by Consent: Decomposing the Nation State"; Peter Brimelow, Alien Nation (New York: Random House, 1995); Imigration and the American Identity, Thomas Fleming, ed. (Rockford, Ill.: Rockford Institute, 1995); také kapitoly 7, 9 a 10 dole.
(22) S ohledem na kulturní pokrok, který může být od tohoto vývoje očekáván, je toto vhodné uzavřít nějakým vhodným pozorováním největšího německého spisovatele a básníka Johanna Wolfganga von Goethe (1749-1832). 23. října 1828, když bylo Německo ještě pořád rozděleno do 39 nezávislých států, Goethe vysvětlovat v konverzaci s Johannem Peterem Eckermannem (Gespräche mit Goethe in den letzten Jahren seines Lebens) stran toužení po německé politické jednotě, že: Nebojím se toho, že by se Německo nesjednotilo;… je už sjednocené, protože německé tolary a groše mají stejnou hodnotu v celé říši, a protož můj kufr může přejít hranici všech 36 zemí bez toho, aby byl otevřen… Německo je jednotné co se týká oblastí vah a měr, obchodu a migrace a stovky podobných věcí... Jedno je však nicméně omyl, jestliže si někdo myslí, že německá jednota by měla být vyjádřena ve formě jednoho velkého města, a že z tohoto velkého města mohou mít výhodu masy stejným způsobem jako mohly míti výhody z vývoje několika výjimečných jednotlivců... Přemýšlivý Francouz, věřím, že to byl Daupin, načrtl mapu týkající se stavu kultury ve Francii, indikující vysokou a nízkou úroveň osvícenství v jejich různých departmentech pomocí světlejších nebo tmavších barev. Tam jsme našli, speciálně v jižních provinciích, daleko od hlavního města, nějaké departementy vybarvené celé černě, označujíce tak kompletní kulturní temno. Nastalo by toto, jestliže by nádherná Francie měla 10 center, místo jen jednoho, z kterých by vyzařovalo světlo a život?... Co činí Německo velkým, je jeho velkolepá lidová kultura, která proniká vyváženě do všech částí říše. A není to právě mnoho rozdílných knížecích residencí, z kterých tato kultura pramení, a které jsou jejími nositeli a kurátory? Předpokládejme, že po staletí v Německu existovala jen dvě hlavní města Vídeň a Berlín, nebo i jen jedno město. Potom, jsem zvědavý, co by se stalo německé kultuře a široce rozšířené prosperitě, která jde v ruku v ruce s kulturou… Německo má dvacet univerzit rozsypaných po celé říši, více než sto veřejných knihoven a podobné množství uměleckých sbírek a přírodních musejí; protože každý kníže chtěl přitáhnout takovou krásu a dobro. Gymnasia a technické a průmyslové školy existují v hojnosti; opravdu stěží existuje německá vesnice bez své vlastní školy. Jak je tomu v tomto ohledu ve Francii!... Navíc se podívejte na množství německých divadel, jichž je více než 70… Ocenění hudby a zpěvu a jejich výkonů není nikde tak běžné jako v Německu… Potom pomyslete na města jako jsou Drážďany, Mnichov, Stuttgart, Kassel, Braunschweig, Hannover a podobná města; mysleme na energii, která tyto města představují; mysleme na efekt, který mají na sousední provincie, a zeptejme se sami sebe, jestli by toto vše existovalo, kdyby taková města nebyla residencí knížat po dlouhý čas... Frankfurt, Brémy, Hamburk, Lubek jsou velká a oslnivá a jejich dopad na prosperitu Německa je nezměrný. No, co z nich zůstane, jestliže by ztratily svoji nezávislost a byly začleněny jako provinční města do jedné velké Německé říše? Mám důvod k pochybování.