24. 12. 2022
Fašismus: kariéra jednoho konceptu - recenze
Kapitola 1
Gottfried ponejvíce ovlivněn Ernstem Noltem (Nolte měl za to, že národní socialismus je radikální fašismus. Stejně jako, že fašisté si osvojili taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků, aby je porazili), byla ale ovlivněn i třeba Hannah Arendtovou aj.
E. v. Kuehnelt-Leddihn apod. – fašismus jako jasná levice. Z jejich pohledu monarchistů atd. to dávalo smysl, ale v podstatě vše bylo na levici (včetně klasického liberalismu).
Ty pojmy „pravice“ a „levice“ mají skutečně divokou historii, kdy došlo i k úplnému převrácení řazení jednotlivých „ismů“. S ohledem na dobovou situaci v meziválečné Evropě může opravdu dávat smysl řadit fašismus v té době k pravici.
Ty části fašismu, které jsou proti (neregulovanému) kapitalismu nalézáme též u antikapitalistické pravice. Fašistický stát zasahoval do hospodářství, i když dost možná méně než země „demokratického kapitalismu“. – Tento postřeh je poměrně přesný. ((Ordo)liberálové někdy vydávají za úspěch to, že se po určitou dobu dařilo velikost italského poválečného státu udržet na jeho předválečné, tedy FAŠISTICKÉ úrovni. Netřeba dodávat, že italský demokratický Státotesánek již dávno a mohutně přerostl svého fašistického předchůdce.)
Levici v italském fašismu představovali Bottai a Spirito. V Německu Černá fronta Otty a Gregora Strasserových.
V průběhu třicátých let se Itálie dostávala stále více pod vliv Německa, ale radikálnější levicové síly se dostaly k lizu až po ustanovení Republiky Saló silně ovlivněné německým národním socialismem.
Kapitola 2
Itálie nebyla za Mussoliniho vysloveně totalitní. A on nebyl zcela diktátorem – po vylodění Spojenců na Sicílii jej Velká fašistická rada sesadila z pozice hlavy státu a král jej nechal zatknout.
Podoba mezi totalitářskými systémy v Německu a SSSR – povšimla si toho nejprve ta část levice, která byla zklamána z vývoje v SSSR (trockisté, antistalinisté, soc. demokraté…).
Problémy s rozlišováním mezi autoritářskými a totalitními režimy. Z hlediska příznivců „liberální demokracie“ je každá diktatura (i „diktatura“) součástí opresivní minulosti.
„Fašismus“ přežívá v této křižácké doktríně jako rétorický nástroj znevážení vlád, které jsou pro západní politické špičky obzvláště urážlivé. Fašismus je viděn jako netolerovatelně reakcionářský a je přehlížena jeho radikální, dynamická strana.
Kapitola 3
Frankfurtská škola
Nebyli přímo fanoušci sovětské verze socialismu. I když zapustili své jedovaté kořeny i v USA, tak kvůli Studené válce a poválečné Red Scare zde jejich teze o inherentně latentních fašistických tendencích západních buržoazních společností hned nezaznamenaly úspěch. Mnohem větší roli hráli v poválečném okupovaném Německu, kde je vítězné mocnosti využívaly k převýchově Němců k „antifašismu“. Ve velkém obsazovali sociologické fakulty (což ostatně sloužilo za vzor i v jiných zemích).
Pod jejich vlivem a vlivem starších i mladších radikálů (Gramsci, Dutschke) došlo v sedmdesátých letech i ke změně v politických cílech – z důrazu na zestátnění výrobních faktorů k boji s předsudky, prosazování antirasismu apod. (Nabízí se tedy otázka, jestli tyto sympaťáky nazývat „neomarxisty“, když se odchýlili od základní marxistické doktríny – dialektického materialismu. Podle mne by bylo přesnější je nazývat „gramsciány“, ale je možné, že „neomarxisté“ je prostě již příliš zaběhnutý termín.)
Změnila se i cílová skupiny – tzv. dělnická třída byla stále méně brána v potaz. Více byli cíleni intelektuálové, státní zaměstnanci a příslušníci třetího světa. Jakékoliv identitářství domácího obyvatelstva (národní, etnické, náboženské…) bylo předmětem „antifašistické“ kritiky.
Kapitola 4
Komplexnější rozbor argumentů zastánců řazení fašismu k levici.
Pohled klasické pravice – aristokraté – B. de Jouvenel, E. von Kuehnelt-Leddihn, též Augusto Del Noce
Vnímání fašismu jako jistého „neduhu“ demokracie (ne snad nevyhnutelného, ale vcelku předvídatelného).
Mezinárodní fašistický kongres v Montreaux (1934) – austrofašisté a němečtí nacisté je neobtěžovali s účastí.
Pro americké odpůrce New Dealu byli zastánci New Dealu, fašisté a komunisté z jednoho těsta. Čili nazírali na věc ne z hlediska revolučního/kontrarevolučního, ale z hlediska kolektivistického/individualistického pojetí společnosti.
Gottfried se zde dotýká vývoje termínu „fašismus“ na americké politické scéně, stejně jako v zahraniční politice (Putinův fašistický revival).
Kapitola 5
Verze fašistického internacionalismu:
1) Latinský fašistický internacionalismus jako literární vize. Příklady uvažování z románu „Gilles“ (autor Pierre Drieu La Rochelle). Úvahy o vztahu fašismu, nacionalismu a Církve.
2) Italská výprava za mezinárodním fašismem. Zmíněno do určité míry konkurenční Panevropské hnutí Coudenhove-Kalergiho, stejně jako Kominterna.
3) Oswald Mosley – dost možná nejúspěšnější fašistický internacionalista. Po druhé světové válce dosáhla jeho vize určitého uznání. Jednalo se o určitou verzi „Evropy národů“, jakou měl např. de Gaulle. Tato vize ale nikdy nebyla konkurencí pro „Evropské společenství“, protlačované Spojenými státy. Mosleyho představa zahrnovala plánované hospodářství (do jaké míry? Oproti konkurenční vizi se Mosleyho verze liší zřejmě spíše v provedení, než v principu). Mosley počítal i s koloniemi (obzvláště s Afrikou), což připomíná demokratické imperialisty typu Joseph Chamberlain z přelomu 19. a 20. století.
Následuje stať, kde Gottfried uvažuje v rámci poválečného vývoje na jistou zastaralost fašismu.
Kapitola 6
V kapitole s názvem „Hledání fašistické utopie“ Gottfried znovu a důkladněji rozebírá povahu a prameny fašismu jako radikální pravice.
Kapitola 7
Autor zde krátce (znovu)shrnuje argumenty dřívějších kapitol – o kořenech fašismu a jeho dobovém umístění.
Bylo to rozhodně podnětné čtení. Některé věci se mi potvrdily – např. vliv Sorela a francouzského syndikalismu na Mussoliniho (ale i na Lenina či Hitlera) – jiné pro mne byly zase poměrně nové – pohled na fašismus jako na radikální hnutí na pravici, které si vypůjčilo metody svých radikálně levicových oponentů. V knize jsem našel jen naprosté minimum faktických nepřesností, zato jsem ji dočetl s celkem slušnou mírou obdivu pro Gottfriedovu erudici.