Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důležitost středověku v evropském ekonomickém zázraku

2. 1. 2020

[Vyšlo dne 24. VII. 2018 na Mises.org v rámci článku The European Miracle. Autor Ralph Raico]


Stereotyp středověku jako „temného věku“ pěstovaný renesančními humanisty a osvícenskými filosofy, byl samozřejmě učenci opuštěn před dlouhou dobou. Přesto „konsensus“ spisovatelů stran ekonomického rozvoje, jejichž omyly zná historik P. T. Bauer, většinou ignoruje důležitost středověku pro evropský růst – něco co dává takový smysl jako začít vysvětlovat ekonomický a kulturní úspěch evropských Židů až od 18. století. Nicméně ekonomičtí historikové, kteří následovali kroky velkého belgického historika Henriho Pirenne (Pirenne 1937), měli na středověkou dobu docela jiný názor. Carlo M. Cipolla tvrdil, že „původ průmyslové revoluce jde nazpět k závažné proměně idejí, sociální struktury a hodnotového systému, který doprovázel vzestup městských komunit v 11. a 13. století“ (Cipolla 1981, str. 298).    


O Evropě od pozdního 10. do 14. století uvádí Robert S. Lopez: „Poprvé v historii zde nevyvinutá společnost uspěla ve svém rozvoji, většinou svým vlastním úsilím… to vytvořilo nepostradatelné materiálové a morální podmínky pro tisíciletý prakticky nepřerušovaný růst; a ve více než jednom smyslu je s námi i nadále.“ (Lopez 1971, str. vii). Lopez porovnává evropskou evoluci se sousední civilizací, islámem, kde politický tlak udusil potenciál ekonomického vzestupu: „Ranná století islámské expanze otevřely velké vyhlídky obchodníkům a řemeslníkům. Ale selhaly v přinesení svobody a síly městům, které byly pro jejich pokrok nenahraditelné. Pod utužujícím se sevřením vojenské a pozemkové aristokracie revoluce, která byla v 10. století již za rohem, ztratila hybnost a selhala.“ (Tamtéž, str. 57). 

 

Podpořte tento web


V Evropě jak obchod tak průmysl expandovaly, lidé objevily, že „obchodu se daří za svobody, a že utíká před omezováním; pravidelně nejvíce prosperujícími městy byla ta, která adoptovala nejliberálnější politiky“ (Tamtéž, str. 90). „Demonstrativní efekt“, který byl stálým elementem evropského pokroku – a který mohl existovat přesně protože Evropa byla decentralizovaným systémem soupeřících jurisdikcí – pomáhal rozšířit liberální politiky, které přinesly prosperitu do měst, které se jako první odvážily s nimi experimentovat. Učenci jako Cipolla a Lopez, kteří se snaží pochopit evropský rozvoj ve středověku, stále odkazují na ideje, hodnotový systém, morální podmínky a podobné kulturní elementy (1). Jak Bauer zdůrazňuje, toto je součástí výrazné evropské evoluce, která nemůže být oddělena od své institucionální historie. S ohledem na středověk, základní důležitost je v pohledu mnoha historiků připisována křesťanství. Historik Harold J. Berman (Berman 1974) zdůraznil, že s pádem Říma a konečnou konverzí Germánů, Slovanů, Maďarů a tak dále, křesťanské ideje a hodnoty ‚prosákly‘ celou kvetoucí kulturou Evropy. Křesťanské příspěvky sahaly od zmírnění otroctví a větší rovnosti v rámci rodiny ke konceptu přirozeného práva včetně legitimity odporu proti nespravedlivým vládcům. Církevní kanonické právo vykonávalo rozhodující vliv na západní právní systém: „byla to církev, která učila obyvatele západu jaký je moderní právní systém“ (Tamtéž, str. 59). (To je poněkud přehnané tvrzení, které nebere v potaz existenci decentralizovaného germánského zvykového práva anebo římského soukromého práva, pozn. překladatele).


Berman navíc zaměřujíce svoji pozornost na kritický rozvoj, který začal v 11. století: vytvořená papežem Řehořem VII. a jeho nástupci mocná „stavovská, hierarchická církev… nezávislá na císaři, králi a feudální šlechtě,“ a tak schopná mařit moc zneužívající světské autority (Ibid, str. 56) (2). Tímto způsobem Berman podepřel analýzu lorda Actona o centrální roli katolické církve při vytváření západní svobody bránící akumulaci moci, která byla zřetelná u jiných kultur, a tak vytvořila Evropu rozdělených a protichůdných jurisdikcí (3). Ve své hlavní syntéze „Law and Revolution“ Berman zvýraznil právní aspekty rozvoje, jehož ekonomické, politické a ideologické aspekty zkoumali jiní učenci (Berman 1983): „Pravděpodobně nejzřetelnější charakteristika západní právní tradice je koexistence a soutěž různých právních systémů v rámci stejné komunity. Je to tato pluralita jurisdikcí a právních systémů, která dělá nadřazené právo jak nutným tak možným.“ (Ibid, str. 10) (4). Bermanova práce je psána v tradici velkého anglického učence A. J. Carlyleho, který ve shrnutí své monumentální studie politického myšlení středověku, shrnul základní principy středověké politiky: všichni – včetně krále – jsou vázáni právem; neoprávněný vladař není legitimním králem, ale tyranem; tam kde není spravedlnost, není žádné společenství; mezi vládcem a poddanými existuje smlouva (Carlyle a Carlyle 1950, str. 503-526).


Jiná současná bádání podpořila tento závěr. Ve své poslední, posmrtně vydané knize, poznamenal zasloužilý historik ekonomického myšlení Jacob Viner, že odkazy na daně u svatého Tomáše Akvinského „zacházet s nimi jako více anebo méně mimořádným aktem vládce, který je morálně zřejmě špatný“ (Viner 1978, str. 68-69). Viner poukázal na středověkou papežskou bulu „In Coena Domini“ – očividně publikovanou každoročně do pozdního 18. věku – která hrozila exkomunikací každému vládci „který ukládal nové daně anebo zvyšoval stávající daně, mimo případů daných právem anebo s jasným povolením od papeže“ (Tamtéž, str. 69). V celém západním světě dal středověk vyrůst parlamentům, sněmům, generálním stavům, cortesům a podobně, které sloužily k omezování moci monarchii (5). (Tyto teda sloužily primárně k omezení moci vládce a nikoliv k tomu, k čemu slouží dnešní parlamenty – k tvorbě legislativy, pozn. překladatele). Historik A. R. Meyrs poznamenává: „Téměř všude v latinském křesťanském světě bylo principem ten který čas, že vládce akceptoval, že kromě jeho běžných vladařských příjmů, žádné daně nemohly být uloženy bez souhlasu sněmu… Používáním své moci stran měšce, [sněmy] často ovlivňovaly politiky vládců, zvláště bránily vládcovým militaristickým dobrodružstvím.” (Myers 1975, str. 29-30).  


V nedávné syntéze moderního současného středověkého bádání, Norman F. Cantor shrnul dědictví evropského středověku, které je v použitých termínech nápadně podobném tomu, co používají současní institucionální historici: „V modelu občanské společnosti se nejlepší a nejdůležitější věci uskutečnily mimo univerzální úroveň státu: rodina, umění, vzdělání a věda, podnikání a technologický procesy. Toto je práce jednotlivců a skupin a angažování státu je vzdálené případně žádné. Je to vláda práva, která vylučuje státní nenasytnou agresivitu a korupci a dává svobodu občanské společnosti mimo úroveň státu. Tak se stalo, že středověký svět byl takový, že muži a ženy pracovali na svém osudu po většinu času s malou anebo žádnou angažovaností státu.“ (Cantor 1991, str. 416).


Jeden vysoce důležitý faktor v pokroku Západu, zřejmě spojený s křesťanstvím byl nicméně ekonomickými historiky opomenut. Je to relativní nedostatek institucializované nepřejícnosti v západní kultuře. V publikaci chválené Bauerem, sociolog Helmut Schoeck upřel pozornost k všudypřítomné nepřejícnosti (závisti) v lidských vztazích (Schoeck [1969] 1987). Nepřejícnost branná těmi proti nimž byla namířena jako vážné nebezpečí, typicky vyústila v propracované chování snažící se vyhnout nepřejícnosti: snaha odvrátit nebezpečí záludné nepřejícnosti popíráním, maskováním a potlačováním jakéhokoliv znaku, který by mohl provokovat. Antiekonomické následky sociálně povolené - anebo i podněcované - závisti a na to reagující snaha se jí vyhnout nabízejí sami sotva nějakou možnost kvantifikace. Nicméně tyto následky mohou být jistě škodlivé. S ohledem na antropologické studie Schoeck zdůraznil škody, které může institucializovaná nepřejícnost způsobit procesu ekonomického a technického růstu (Tamtéž, str. 73). Západní kultura dle Schoecka nějak byla schopná v pozoruhodném stupni zabránit nepřejícnosti. Proč se tak stalo, je méně jasné. Schoeck to spojuje s křesťanskou vírou: "Musí to být jeden nejdůležitějších, jestliže ne nezamýšlených, křesťanských úspěchů, učinit lidi schopné skrývat inovativní aktivity, což poskytlo člověku poprvé něco mimořádného, což jak člověk věděl, nemohl nikdo závidět anebo se tomu vysmívat." (Tamtéž, str. 79). Přece jen kvůli evidentním rozdílům ve společensky povolené míře nepřejícnosti v rozdílných křesťanských společnostech (pro příklad Rusko versus západní Evropa) naznačuje, že přítomnost křesťanské víry samotné není adekvátním vysvětlením.


 
Poznámky:
(1) Srovnej s Douglass C. North, "Ideology and the Free Rider Problem," in North (1981, str. 45–58).
(2) Srovnej s Roberts 1985, str. 67–69, stran Gregoriánských reforem a jeho komentář, str. 68–69: "Uchování ideje svobody a její přenos do budoucnosti je následkem nespočítatelného množství sporů církve se státem.“
(3) Viz nejlepší esej Lorda Actona "The History of Freedom in Christianity (Acton 1956): 400 letému konfliktu [mezi církví a světskými vládci] vděčíme za vzestup občanských svobod… ačkoliv svoboda nebyla cílem, o který se usilovalo, byl to prostředek pomocí něhož světská a duchovní moc volala národy na pomoc. Města Itálie a Německa získala svoje práva, Francie dostala generální stavy a Anglie svůj parlament díky střídajícím se fázím soutěžení; a dokud toto trvalo, tak to bránilo vzestupu božského práva na trůn.” (str. 86-87).
(4) Srovnej s Chirot (1986, str. 23): "Hlavním důvodem pro právní racionalizaci Západu potom byl dlouhý, nerozhodný, vícestranný zápas mezi králem, šlechtou, církví a městy.“
(5) Viz A. R. Myers (1975, str. 24), který uvádí o těchto parlamentech: „Vzkvétaly ten který čas v oblastech latinského křesťanství. Prvně se objevily nakonci 12. věku ve španělském království León, ve 13. století v Kastilii, Aragonu (a také Katalánsku a Valencii), Portugalsku, na Sicílii, ve Svaté říši římské národa německého a některých jiných státech jako bylo Brandenbursko a Rakousko a v Anglii a Irsku. Ve 14. století… ve Francii… Nizozemí, Skotsku, většině německých a italských států a Uhersku; v 15. století … v Dánsku, Švédsku a Polsku.“

 

Volné pokračování
 


Literatura:
• Acton, John Emerich Edward Dalberg. 1956. "The History of Freedom in Christianity." In Essays on Freedom and Power, ed. Gertrude Himmelfarb, 82–112. New York: Meridian.
• Berman, Harold J. 1974. "The Influence of Christianity on the Development of Western Law." In idem, The Interaction of Law and Religion, 49–76. Nashville/New York: Abingdon Press.
• Berman, Harold J. 1983. Law and Revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. Cambridge: Harvard University Press.
• Cantor, Norman F. 1991. Inventing the Middle Ages: The Lives, Works, and Ideas of the Great Medievalists of the Twentieth Century. New York: William Morrow.
• Carlyle, R.W., and A.J. Carlyle. 1950. A History of Medieval Political Theory in the West. Vol. 6, Political Theory from 1300 to 1600. Edinburgh: Blackwood.
• Chirot, Daniel. 1986. Social Change in the Modem Era. San Diego: Harcourt, Brace, Jovanovich.
• Cipolla, Carlo M. 1981. Before the Industrial Revolution: European Society and Economy, 1000–1700, 2d ed. London: Methuen.
• Lopez, Robert S. 1971. The Commercial Revolution of the Middle Ages 950–1350. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall.
• Myers, A.R. 1975. Parliaments and Estates in Europe to 1789. New York: Harcourt, Brace, Jovanovich.
• Pirenne, Henri. 1937. Economic and Social History of Medieval Europe. Trans. I.E. Clegg. New York: Harcourt, Brace.
• Roberts, J.M. 1985. The Triumph of the West: The Origins, Rise, and Legacy of Western Civilization. Boston: Little, Brown.
• Schoeck, Helmut. [1969] 1987. Envy: A Theory of Social Behaviour. Reprint. Indianapolis: Liberty Press.
• Viner, Jacob. 1978. Religious Thought and Economic Society. Ed. Jacques Melitz and Donald Winch. Durham, N.C.: Duke University Press.