Demokracie neznamená svobodu
[Autor Ralph Raico; původně vyšlo v knize „The Struggle for Liberty“ (2025), kterou vydal americký Misesův institut roku 2025. Mírně upraveno.]
Pravicově centrističtí lidé jako R. J. Rummel [R.J. Rummel je známý díky své knize „Death by Government“, která je statistikou počtu lidí, kteří byli zabiti různými vládami během 20. století, pozn. překladatele] mohou býti spokojeni s tím, že Spojené státy jsou svobodnou zemí. Jiní lidé tak lehce uspokojeni nejsou. Problémy, kterým čelíme v naší vlastní zemi – včetně mnoha hrozeb pro svobodu – jsou dneska dobře dokumentované spisovateli jako je James Boward, Paul Craig Roberts a Paul Gottfried. Gottfried zkoumal systematickou mezinárodní kampaň části elit v USA, Kanadě a evropských zemích za zničení tradiční kultury těchto společností a její nahrazení tím, čemu by levicoví intelektuálové dávali větší přednost. To zahrnuje feminismus. Zahrnuje to útoky na vše, co elity považují za rasistické. (1)
Jeden nejnovější případ: Někteří středoškolští studenti se rozhodli míti kromě běžného středoškolského plesu, středoškolský ples pro bílé a tito se nestali jen terčem útoku jen ze strany představitelů jejich vlastní školy a místních politiků – stala se z toho národní záležitost. Sloupkaři z novin Washington Post a New York Times a tak podobně útočili na tyto studenty. Nemyslím si, že se z nich někdo zmínil, že všude v USA jsou středoškolské plesy jen pro černochy. (2) A všude v USA jsou černošské internáty, jsou zde oblasti, ve kterých černoši dávají přednost se družit s černošskými studenty. Ale skutečnost, že běloši toto udělali se stala národní záležitostí a to je ten druh věci, o kterém Gottfried hovoří. On neobhajuje otroctví nebo rasismus v žádném slova smyslu. Na co útočí je kampaň proti pseudorasismu – tj., jak tvrdí Paul Craig Roberts, zde jde o jakýkoliv druh rovného zacházení s bělochy.
Další hrozbou, které čelíme je hrozba pro svobodu slova. Kodexy o projevu došly v Evropě dále než v USA, ale skrze mezinárodní smlouvy a v budoucnosti mohou také dorazit do USA. Nejsou to jen kodexy projevu. Někteří lidé říkají, musíme nějak kontrolovat internet, protože je tam mnoho nesmyslů a sprosťáren. No, pravděpodobně bych souhlasil s druhou částí této věty, ale co bych tvrdil je, že první pokus kontrolovat internet pro jakýkoliv důvod, povede nevyhnutelně k politické cenzuře internetu. To bude znamenat cenzuru kohokoliv považovaného za pravičáka nebo „extrémního pravičáka“ nebo jakoukoliv skupinu, která je považována za „nenávistnou skupinu“. Používají obvyklou salámovou taktiku komunistů. Prvně začnou s největším „extrémem“ a můžeme zde přeformulovat známé tvrzení o nacionálních socialistech: prvně si přijdou pro fašisty, potom si přijdou pro vyhraněné konzervativce a kohokoliv, kdo popírá jejich levičácké rovnostářské vidění světa. A tak musíme mít starosti ohledně každého pokusu o cenzuru internetu, který je v tuto chvíli prakticky jediným prostředkem, který máme k dispozici pro svobodné vyjadřování.
To je ten druh problémů, kterými se zabývají Jim Bovard a Paul Craig Roberts. Jsou Spojené státy svobodnou zemí – my jsme tak dalece vpřed, jsme tak velicí, jsme jako město na vrchu – že si můžeme zvolit právo nyní jednoduše uvalit naši versi demokracie na zbytek světa? Demokracie, která má býti uvalena na jiné země nebude znamenat to, co si pod tímto pojmem představoval president Thomas Jefferson. Tato demokracie by znamenala, že do muslimských společností se zavedou metody plánovaného rodičovství a „reprodukční práva“ pro ženy včetně kontroly porodnosti a potraty. Pouze katolické publikace si všímají těch aspektů, které má „demokracie“ za následek. Nechci zde popírat to, že je možné obecně obhajovat ženská práva. Nicméně tato demokracie bude znamená jen demokracii ve smyslu, který je preferován americkými a západoevropskými elitami. Jsou Spojené státy opravdu tak perfektní, že se nemusíme starat o to, co se zde děje a můžeme se začít starat o zbytek světa? (Paleo)libertariáni se diví do jakého stupně může býti země označována za svobodnou, když je skoro 40 % příjmu občanů konfiskováno různými úrovněmi státní správy rok co rok.
Nakonec tuto stať zakončím důležitou citací z Richarda Cobdena, která se týká této problematiky. „Opravdové tajemství“ despotů… spočívá v zaměstnání jednoho národa v podřezávání hrdel jiným národům tak, aby nikdo neměl čas na reformu nepravostí své vlastní domácí vlády.“ (3) Jinými slovy strategií je směřovat pozornost lidí k zahraničním nepřátelům a chátrajícím režimům, jako byl režim Saddáma Husajna, který byl podle Tonyho Blaira v pozici sto napadnout Velkou Británii do 45 minut od vyhlášení války. (4)
V knize „1984“ její hrdina Winston Smith má pracovní místo obsluhující „paměťovou díru“ na Ministerstvu pravdy. Kdykoliv se mění linie strany musí udělat to, že jde po časové ose nazpět a hledá v novinách, kde strana zaujala jinou pozici na rozdíl od toho, co hlásala dříve. To je důležité v zahraniční politice v knize „1984“, protože strana mění aliance, které vytváří se zahraničními zeměmi a je důležité pro režim přesvědčit lidi, že současný nepřítel byl vždy nepřítelem a současný nepřítel je zemí lidojedů a divochů. Ale v minulosti byla strana spojencem země, která je nyní nepřátelská. To znamená, že Smith musí jít a obstarat si staré noviny a zničit články, ve kterých je strana líčena jako spojenec se zemí, o které dnes strana nyní tvrdí, že je odvěkým nepřítelem.
Dneska však vlády nepotřebují paměťovou díru. To, co se skutečně stalo, najdete kdekoli na internetu, najdete to i v hlavních novinách. Pravdivé fakta budou v novinách ve vaší knihovně a jsou přímo na vašem počítači. Můžete zjistit, že vláda lhala o tom, že vůdci vlády lhali o tamtom. Ale to ukazuje, že Orwell se mýlil. Orwell si myslel, že lidi by nějak zajímalo to, kdyby se ukázalo, že si v novinách mohou přečíst, že vláda lhala. Tak si Orwell myslel, že všechny staré informace by musely být zničeny. My nyní víme, že tyto informace nemusí být blokovány. I když je daná informace pořád přítomná, lidé o ni ve své většině nejeví zájem. Cobdenův pohled je ten, že na místo směřování pozornosti k neexistujícímu, nafouknutému nepříteli, bychom měli udělat to, že budeme věnovat pozornost reformování naší domácí společnosti. On měl na mysli Anglii jeho časů a já bych navrhoval věnovat pozornost reformám Ameriky našich časů.
Poznámky editora:
(1) Viz Gottfried, After Liberalism: Mass Democracy in the Managerial State (Princeton, NJ: Princeton University Press, 2001) a Multiculturalism and the Politics of Guilt: Towards a Secular Theocracy (Columbia, MO: University of Missouri Press, 2002).
(2) To odkazuje pravděpodobně na případ z roku 2003 ve střední škole v hrabství Taylor ve městě Butler, Georgia. Tato střední škola měla svůj první inkluzivní ples v roce 2002. Následující rok někteří studenti oživili segregované plesy. To bylo odsouzeno v řadě mediálních výstupech. Pro příklad viz “Times Aren’t A-Changin’,” Washington Post, 16. květen 2003, https://www.washingtonpost.com/archive/opinions/2003/05/18/times-arent-a-changin/e8eae570-6bef-4d93-b730-d1e4b60b7147/.
(3) Cobden, 1793 and 1853 in Three Letters (Londýn, 1853), str. 44.
(4) To co se stalo známým jako „45 minutové tvrzení“ mělo původ v zářijové zprávě roku 2002 vydané Blairovou vládou ve snaze zvýšit veřejnou podporu pro invazi USA a Británie do Iráku v roce 2003. Toto tvrzení bylo později vyvráceno: Andrew Sparrow, “45-Minute WMD Claim ‘May Have Come from an Iraqi Taxi Driver,’” The Guardian, 8. prosince 2009, https://www.theguardian.com/politics/2009/dec/08/45-minutes-wmd-taxi-driver.