Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murray N. Rothbard o problémech demokracie

7. 1. 2021

Vychází u příležitosti 26 výročí Rothbardova skonu.

 

Tu a tam se v obsáhlém díle významného ekonoma, historika a filosofa Murraye N. Rothbarda (1926-1995) dají najít jeho rozbory ohledně demokracie. Rothbard na toto téma nenapsal (poněkud překvapivě) žádnou monografii, a proto je užitečné se na jeho rozbory a kritiku demokracie podívat v nějakém souhrnném článku. 


Na úvod je nutné uvést toto Rothbardovo upozornění: "V demokracii může být o těch, kteří nehlasují, stěží řečeno, že vládnoucí skupinu podporují. Totéž lze říci o těch, kteří jsou na straně poražených. Dokonce i ti, kdo hlasovali pro vítěze, tak mohli činit pouze proto, že volili 'menší ze dvou zel'." (1). Čili platí, že demokraticky zvolené politiky podporuje jen část společnosti, a někteří z těch, co je podporují, je podporují jen jako menší zlo. 

 

morava.png


Konečně k diskusi je i mnohdy to, zda ve skutečnosti většina vůbec v demokracii vládne. Rothbard uvádí, že například ve Spojených státech se obtěžuje chodit k volbám méně než 40 procent oprávněných voličů; z nich 21 může hlasovat pro jednoho kandidáta a 19 procent pro jiného. 21 procent nezajišťuje ani vládu většiny, a ještě méně dobrovolný souhlas všech (2). Nejinak je tomu i u nás. Mnohdy zde vládnou v koalici strany, které volilo jen kolem 30 % voličů. Toto je ovšem vcelku jasné a snad i obecně známé, a proto přejdeme k dalším bodům.


Volení
Nejprve se podíváme na samotné volení politiků či volbu mezi různými státními opatřeními. Rothbard upozornil, že už jeho učitel Ludwig von Mises ukázal na zvláštní paradox, který zastávají někteří lidé, a to sice, že spotřebitelé jsou dle nic příliš hloupí a nekompetentní, aby mohli na trhu inteligentně nakupovat výrobky, zatímco ve stejné okamžiku tito lidé propagují přednosti demokracie, kde titíž spotřebitelé dávají hlasy politikům, jež neznají a rozhodují tím o různých veřejných politikách, kterým mohou stěží rozumět. Dle Rothbarda: "Zastánci státních zásahů jinými slovy tvrdí, že lidé nejsou schopni rozhodovat samostatně o svých vlastních věcech ani si najmout znalce, kteří by jim poradili, ale zároveň předpokládají, že titíž lidé budou schopni správně se rozhodnout pro tyto experty ve volbách." (3). To samozřejmě není od těch, co propagují demokracii moc konzistentní názor. 


Rothbard dále pokračuje: v případě nákupu nějakého výrobku anebo služby spotřebitelé poměrně rychle zjistí, zda jsou tyto dobré anebo špatné. Nechutná-li jim nějaké jídlo anebo nejsou-li spokojeni s novým automobilem, tak je příště již nekoupí. Firmy, které poskytují takovéto nehodnotné výrobky pak klidně i zkrachují. Navíc se spotřebitelé mohou spolehnout na různé testy spotřebitele (na Západě docela dost běžná věc) a podobně. "Oproti tomu má hlasování o politicích a o uskutečňovaných veřejných politikách zcela odlišnou povahu. V tomto případě neexistuje žádný přímý test posouzení správnosti rozhodnutí či omylu, není zde ani žádný zisk či ztráta, ani spotřeba, jež by přinášela požitek nebo neuspokojení. Aby bylo možné pochopit důsledky, a to obzvláště nepřímé důsledky vládního rozhodování, je nutné porozumět komplexnímu řetězci praxeologického uvažování... Velmi málo voličů má schopnost nebo zájem podstoupit takovou cestu, a to obzvláště, jak poznamenal Schumpeter, jedná-li se o politiku. Skutečnost, že v politických situacích má každý člověk pouze nepatrný vliv na konečný výsledek, spolu se zdánlivou vzdáleností politických událostí totiž zbavuje lidi zájmu o politické problémy a debaty. Jelikož voliči nemají přímý test úspěchu či neúspěchu, mají tendenci se obracet nikoli k těm politikům, jejichž opatření mají nejlepší šanci na úspěch, ale k těm, kteří mají nejlepší schopnost 'prodat' svou propagandu. Nepochopí-li logický řetěz deduktivních úvah, nebude průměrný volič nikdy schopen objevit omyly, jež politik u moci činí." (4). Pokud jsou tedy spotřebitelé příliš hloupí a nekompetentní, aby mohli na trhu inteligentně nakupovat výrobky, nebude to při rozdávání hlasů politikům a volebním programům lepší, ba bude tomu docela naopak.


Experti v demokracii
Další skupinou, kterou se Rothbard zabývá jsou experti: "Na trhu mají jednotlivci sklon podporovat ty experty, jejichž rady se ukázaly být nejúspěšnější. Dobří lékaři nebo právníci sklízejí na svobodném trhu úspěch, zatímco špatní jsou neúspěšní. Soukromě najatý expert má úspěch odpovídající míře, v jaké se mu podaří své schopnosti prokázat" (5). Velkou výhodu je to, že špatného experta mohou lidé v zásadě ihned vystřídat a přestat k němu chodit a nemusí čekat několik let do příštích voleb. Naopak: "Ve vládě, ale neexistuje konkrétní test expertova úspěchu. Při neexistenci takového textu nelze nalézt způsob, jakým by mohl volič měřit úroveň experta, o němž musí hlasovat." (6). Tedy z toho plyne, že je navíc ještě otázkou zda vůbec volič daného experta zná. Často tomu tak není. Navíc různí experti na svých místech mnohdy přežívají své pány politiky a běžně slouží i zcela rozdílným stranám a politickým názorům. A je tedy krajně obtížné se jich zbavit.


Rothbard pokračuje a k expertům dále uvádí: "Sama vláda navíc obsahuje zabudované mechanismy, jež vedou ke špatným volbám expertů a úředníků. Je to proto, že politik i vládní expert získává odměnu nikoli z peněz získaných za službu, jež by někdo dobrovolně nakoupil na trhu, ale z povinně placených odvodů uvalených na obyvatelstvo. Tito úředníci proto zcela postrádají peněžní motivace k tomu, aby se o veřejnost starali a svou práci vykonávali řádně a kompetentně. A co více, zásadní kritérium 'schopnosti' je ve vládě velmi odlišné od toho, které platí na trhu. Na trhu jsou nejschopnější ti, kteří jsou nejvíce schopni sloužit spotřebitelům. Ve vládě jsou to ti, kteří se nejvíce vyznají v útlaku, a ti nejobratnější při vymýšlení demagogických provolání k voličské veřejnosti." (7). K tomu jinde Rothbard dodává, že u úředníků platí, že nejschopnější jsou ti, kteří se dokáží nejvíce vetřít do přízně politiků u moci (8). Jak si všiml už F. A. von Hayek dělba práce zasahuje i oblast politiky a tedy nejlépe v ní obstojí ti, co proto mají vyvinuty nejlepší kompetence, tj. umí dobře manipulovat, politikařit, chovat se oportunisticky a tak podobně. 


Ekonomická motivace vládců
Dle Rothbarda: "Bez ohledu na formu vlády jsou skutečnými vlastníky majetku vždy vládci. V demokracii a v dlouhém období v každém druhu vlády jsou ovšem vládci pouze přechodní. Vždy mohou prohrát ve volbách nebo být svrženi při státním převratu. Každý státní úředník se proto považuje za pouhého přechodného vlastníka majetku. Výsledkem je, zatímco soukromý vlastník, jenž má jistotu svého majetku a jeho kapitálové hodnoty, uvažuje při nakládání se svým majetkem v dlouhém horizontu, státní úředník musí využít svého majetku možná, co nejrychleji, neboť nemá jistotu svého vlastnictví. Totéž musí činit i úředník se zabezpečeným postavením, protože žádný státní úředník nemůže kapitálovou hodnotu svého majetku prodat, tak jako to mohou činit soukromí vlastníci. Stručně řečeno, vládní úředníci vlastní používání zdrojů, ale nevlastní jejich kapitálovou hodnotu (kromě případu 'soukromého vlastnictví' dědičných monarchů). Když ale může být vlastněno pouhé současné užití zdroje, a nikoli jeho kapitálová hodnota, bude rychle následovat neekonomické vyčerpání zdrojů, neboť nebude v ničím zájmu zdroje zachovat po delší dobu. Pro každého vlastníka bude naopak výhodné daný zdroj spotřebovat co nejrychleji. Ze stejného důvodu budou státní úředníci spotřebovávat svůj majetek co možná nejrychleji... Je to právě státní úředník, který musí spěchat a nějaký majetek ukořistit, dokud je ještě u moci." (9). V podstatě čím kratší je volební období, tím více bude takovéto chování převažovat u velké části politiků a úředníků. 


Konec demokracie skrze demokracii
Demokracie může zaniknout skrze sebe samu, tak říkajíc demokraticky. Rothbard k tomu píše ovšem jednu zajímavou věc: "Představme si, že si drtivá většina přeje ustanovit vládu oblíbeného diktátora nebo vládu jedné strany. Lidé si přejí postoupit veškerá své rozhodnutí do rukou této autority. Dovoluje demokratický systém, aby demokraticky odhlasoval svůj vlastní zánik? Bez ohledu na to, jakým způsobem zastánce demokracie odpoví, vždy je přistižen v neřešitelném rozporu. Pokud většina může zvolit do svého čela diktátora, který zakáže další volby, pak demokracie skutečně končí vlastní existenci. Od této chvíle již demokracie nepokračuje, i když stále existuje většinový souhlas s diktátorským vládcem či stranou. Demokracie se v tomto případě stává přechodem k nedemokratickým způsobům vlády. Jestliže naproti tomu je většině voličstva v demokracii zakázáno dělat jednu věc (což je nyní moderní názor), tj. ukončit samotný proces demokratické volby, pak se již nejedná o demokracii, protože většina voličů již nemůže vládnout. Volební proces může být zachován, ale jak může vyjadřovat, že většinová volba je pro demokracii zásadní, když většina nemůže tento proces ukončit, i když si to přeje? Stručně řečeno, demokracie vyžaduje pro svou existenci dvě podmínky: většinové hlasování pro vládce a jejich politiky a pravidelné rovné hlasování. Jestliže si tedy většina přeje ukončit proces hlasování, demokracie nemůže být zachována, bez ohledu na to, jakou cestu z výše uvedeného dilematu zvolíme." (10). To, že demokracie každopádně končí plyne z logiky věci a stěží lze proti tomuto vývodu něco namítnout. V podstatě k tomuto v historii došlo docela častokrát. Asi nejlepšími příklady jsou Itálie na začátku 20. let 20. věku anebo Estonsko v roce 1934. Ale v podstatě i České země mají s tímto zkušenost, tu z roku 1948.


Dalším zobecněním, které Rothbard stran demokracie činí je to, že se dle něj prokázalo, že lidé mohou demokraticky zvolit široké spektrum politik a panovníků a většina zkušeností posledních staletí vyvrátila víru lidí, kterou snad měli, v neomylnost a čestnost průměrného voliče (11). Koneckonců není žádným tajemstvím, že se v roce 1933 v Německu dostali k silovým ministerstvům nacionální socialisté v podstatě pomocí demokratických voleb. U nás pak komunisté (spolu s částí jim nakloněných sociálních demokratů) v roce 1948. A to nejsou jediné takové případy.


Demokracie a socialismus
Demokracie dle Murray N. Rothbarda nefunguje ani za socialismu. Dle něj: "Demokracie není funkční ani za socialismu. Vládnoucí strana vlastnící veškeré výrobní prostředky bude zcela rozhodovat například o tom, kolik prostředků přidělit opozičním stranám pro jejich propagandu, a to ani nemluvíme o ekonomické přesile vládnoucí strany nad všemi jednotlivými vůdci a členy opozice. Když může vládnoucí strana rozhodovat o příjmu každého člověka a o alokaci všech zdrojů, je nemyslitelné, aby za socialismu mohla jakákoliv funkční opozice dlouho fungovat." (12) Demokracie možná může vést k socialismu, ale pak musí nutně také skončit.


Demokracie versus jednotlivec
Následující citace je sice myšlena obecně i na jiné typy uspořádání vlády, ale lze ji aplikovat i na demokracii: "Jelikož každá vláda implikuje akceptaci většiny, jakékoliv ideologické nebezpečí pro tuto vládu může pouze vzejít od jednoho nebo několika mála nezávisle myslících jedinců. Každá nová myšlenka, a především kritická myšlenka musí vzniknout jako názor menšiny, stát tedy musí zarazit tento názor v zárodku tím, že každý takový názor, který vzdoruje názorům většiny, ihned zesměšní." (13) Většina má přece vždycky pravdu! V demokratické společnosti se to může zdát mnohému čtenáři podivné, ale cožpak tu nemáme třeba tzv. politickou korektnost, která je dnes již někdy spojena i s fyzickým umlčením, a to i v takové baště demokracie jako je Velká Británie (14). Nekladou mnohdy i demokracie do cesty překážky inovátorům a vynálezcům? Třeba v podobě ochrany starých průmyslových odvětví anebo licencí? A podobně.

 

Jak je patrné, tak Rothbard se ve svém rozsáhlém díle zhusta věnoval problémům demokratického hlasování a podrobil demokracii docela zásadní kritice. Podtrhl bych především to, že pokud jsou spotřebitelé příliš hloupí a nekompetentní, aby mohli na trhu inteligentně nakupovat výrobky, nebude to při volení politiků a volebních programů lepší, ba opak je pravdou. V politice neexistuje něco jako tržní test a je nutné čekat mnohdy i několik let než lze politiky vystřídat, u úředníků je to ještě složitější až nemožné. A dále bych podtrhl to, že vládní úředníci vlastní používání zdrojů, ale nevlastní jejich kapitálovou hodnotu. Když ale může být vlastněno pouhé současné užití zdroje, a nikoli jeho kapitálová hodnota, bude rychle následovat neekonomické vyčerpání zdrojů, neboť nebude v ničím zájmu zdroje zachovat po delší dobu. V podstatě čím kratší je volební období, tím více bude takovéto chování převažovat u velké části politiků a úředníků. 

 

(1) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 93.
(2) Rothbard, M. N. Etika svobody. Praha: Liberální institut 2009, str. 212.
(3) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 97-98. A Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, str. 630-631.
(4) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 98-99.
(5) Tamtéž, str. 99.
(6) Tamtéž, str. 99-100.
(7) Tamtéž, str. 100.
(8) Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, str. 633.
(9) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 308-309.
(10) Tamtéž, str. 310.
(11) Tamtéž, str. 317.
(12) Tamtéž, str. 312
(13) Rothbard, M. N. Anatomie státu. Praha: Ramago.net 2011, str. 10.
(14) Browne, A. Úprk rozumu: Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. Praha: Dokořán 2009.