Jdi na obsah Jdi na menu

Ludwig von Mises, secese a dnešní Ukrajina

22. 2. 2022

Válka ve velkém stylu na východní Ukrajině sice přestala, možná ovšem jen dočasně, ale drobné konflikty se zde pořád vyskytují.* Nejistota ohledně dalšího vývoje zůstává poměrně velká. V tomto článku se budu snažit nastínit názory Ludwiga von Misese z jeho knihy "Liberalismus" na secesi území a aplikovat je na řešení problému na východní Ukrajině. Jak je známo, obývají východ Ukrajiny Rusové, někteří už odedávna, další přišli později do stepí na jihu a přístavů, a jiní až v době sovětské industrializace [1]. Vedle industrializace zde šlo i o sovětskou rusifikaci. K roku 2001 je na Ukrajině uváděno 8.33 milionu Rusů, což bylo 17.3 % obyvatel Ukrajiny. K rodnému jazyku jako ruštině se hlásilo roku 2001 dokonce 29.6 % obyvatel [2]. Zdá se také, že někteří Ukrajinci (dříve zvaní Malorusové) jsou tzv. rusofilní. Část Rusů (kolem jednoho milionu) a jejich stoupenců ovšem dnes žije v již odtrženém Krymu.


Secese
Ludwig von Mises patřil k zastáncům secese a státní hranice pro něj nebyly posvátné. Ve své knize "Liberalismus" k tomu uvedl, že: "Právo na sebeurčení ve vztahu k otázce příslušnosti ke státu tedy znamená: Jestliže obyvatelé nějakého území, byť by to byla jednotlivá vesnice, jednotlivý region nebo řada spolu souvisejících regionů, dali neovlivněným hlasováním najevo, že si nepřejí zůstat ve svazku onoho státu, k němuž právě příslušejí, ale že chtějí vytvořit samostatný stát anebo patřit k jinému státu, je třeba tomuto přání vyhovět. Jedině toto může účinně zabránit občanským válkám, revolucím a válkám mezi státy." [3]. Toto právo dle Misese není právem na sebeurčení národů. Nejde o právo na sebeurčení národnostně celistvé jednotky, ale jde o to, že obyvatelé každého regionu se mají rozhodovat, do kterého státního svazku mají příslušet [4]. Dále k tomu Mises uvádí, že: "Právo na sebeurčení, o němž je řeč, není právem národů na sebeurčení, ale právem na sebeurčení obyvatel každého území dosti velkého, aby tvořilo samostatný správní okres. Kdyby bylo nějakým způsobem možné dát každému jednotlivci toto právo na sebeurčení, muselo by se tak stát. Jen proto, že to není proveditelné, jelikož státní správa nějakého území musí být z naléhavých administrativně technických ohledů uspořádána jednotně, je třeba omezit právo na sebeurčení na vůli většiny obyvatel území, jež jsou dostatečně velká, aby mohla vystupovat v politické správě země jako prostorové jednotky." [5]. V tomto bodě nezapře Mises svůj minarchistický postoj byť až s anarchistickými rysy (v době napsání spisu ovšem anarchokapitalismus téměř neexistoval vyjma díla G. de Molinariho) a traktuje určitá technická omezení secese území. S podobným návrhem přišel nedávno ve své knize "Stát ve třetím tisíciletí" i Hans Adam II. z Lichtenštejnu [6].

 

ludwig-von-mises-576x720.jpg


Tím, že se obyvatelé osamostatní, se zároveň zbaví motivu, který je vede k odporu a bojům. Mír a stabilita jsou v Misesově podání nezbytnou podmínkou prosperity. Jen tehdy je garantováno soukromé vlastnictví spotřebních a výrobních statků a podnikatelé mají klid na podnikatelské jednání, což jsou dvě nutné podmínky pro vznik cen zboží a služeb, které odrážejí relativně dobře vzácnost, a které umožňují provozovat ekonomickou kalkulaci a tedy plnit přání spotřebitelů, jak je jen nejlépe možné.


Pokud bychom zůstali u minarchistického řešení, tak by šlo o secesi dle Misesem zmíněného minimálního správního okresu (v době Misesova psaní byly politické a soudní okresy dosti malé oproti dnešku) či jím zmíněné vesnice, čili z administrativního hlediska obec. Teoreticky vzato lze ovšem uvažovat i s částmi obce, zejména tam, kde byl adaptován systém tzv. střediskových obcí (takové jsou de facto v Rakousku). Nebál bych se Miseův návrh rozšířit i o možnost vzniku enkláv (tj. zároveň i exkláv), o nichž ostatně sám Mises pojednává (viz dále). Takových enkláv mezi státy, ale i nižšími administrativními územími existuje nebo existovalo na světě celá řada. Stačí se podívat na anglickou wikipedii [7]. Je jasné, že enklávy se v případě války většinou nebudou hájit skrze armádu. Obyvatelé v nich bydlící budou muset mít toto na paměti. Tím se však výrazně nebudou lišit od obyvatel nejrůznějších výběžků.


Liberalismus
Enklávy nás vrací ovšem k jinému Misesovu upozornění. Ve své knize "Liberalismus" píše o pár stránek dále (o dnes již neexistující situaci, která však problém dobře ilustruje): "Vezměme si k ruce jazykovou a národnostní mapu Střední a Východní Evropy a podívejme se, jak často např. v severních a západních Čechách železniční tratě přetínají národnostní hranice. V intervencionistickém a etatistickém státě nelze zde státní hranici přizpůsobit hranici národnostní." [8]. Různá státní správa každých pár kilometrů tratě a případné celní kontroly by nebyly právě nejlepším řešením situace. Ovšem tam, kde státy zasahují do hospodářství a obecně činností svých jednajících občanů minimálně, by už o takový problém zdaleka nešlo. Smlouvy, předpisy a technické parametry svého provozu by si řešila železniční společnost sama dle požadavků klientů, a co se týká jednotlivých států, tak by ji zajímaly jen právní předpisy týkající se vymáhání vlastnického práva a trestní předpisy. Podobně Mises pojednává o problémech enkláv, které pokročilý intervencionismus a stát blahobytu vede k ekonomické stagnaci nebo úpadku. Ale: "Existuje-li však svobodný obchod a stát se omezí na udržování soukromého vlastnictví, bylo by řešení problému velmi jednoduché. Žádný jazykový ostrov by si nemusel nechat líbit, aby byl národnostně utlačován jen proto, že není s hlavním kmenem vlastního národa spojen osídleným pozemním koridorem." [9].


K tomu dále Mises dodává, že: orgánu, jenž má spravovat (pro příklad) dopravní podniky, doly nebo velkostatky, lze dát k zamezení stranickosti v národně-politických sporných otázkách sotva několik zcela obecných, a proto nic neříkajících pokynů a je třeba mu ponechat v mnohých věcech volný prostor, protože nelze předem posoudit, za jakých okolností bude muset jednat. Tím se dle Misese otevírají dokořán dveře svévoli, stranickosti a zneužívání úřední moci [10]. Podniky a řídící orgány nelze prostě zcela spoutat byrokracií, protože byrokracie nemůže reagovat na podmínky, které sice v budoucnosti nastanou, ale ještě nejsou známé. A proto, že není schopna obsáhnout veškeré již známé skutečnosti, které jsou rozptýleny v hlavách různých prakticky jednajících lidí. A proto, že důsledná byrokracie, by případně zcela paralyzovala produkci. Existují však ještě horší věci, jako je třeba státní školství, které přímo vybízí mocipány a jejich přisluhovače k jeho zneužití k indoktrinaci dětí "nepřátelsky" smýšlejících rodičů. I tato zdánlivě banální skutečnost vyvolává nenávist a touhu k boji a revoluci [11]. Dále Mises pokračuje tím, že: "V soukolí antiliberální politiky, jež rozšiřuje úkoly státu tak, že ponechává mizivý prostor lidské činnosti bez vlivu státu, nelze doufat ani v pouze dílčím způsobem uspokojivé řešení politických problémů těch regionů, v nichž žijí vedle sebe příslušníci různých národů. Nevykonává-li se správa těchto území veskrze liberálně, nemůže být ani řeči o byť jen přibližné rovnoprávnosti různých národností." [12]. Přirozeně nejde zde jen o různé národnosti, ale jde i o náboženské, etnické či jiné rozdíly.


Shrnutí
Navrhované řešení problémů, které vidíme třeba na východní Ukrajině, tedy spočívá v umožnění secese od Ukrajiny těm regionům respektive obcím, kde většina lidí o tuto secesi stojí. Zároveň je žádoucí doplnit tuto secesi liberální hospodářskou politikou, zejména pokud by vznikly enklávy, což je zde celkem dost pravděpodobné. Rovněž by nemělo být bráněno přestěhování obyvatel mezi těmito územími. Liberální hospodářská politika spolu s nízkou mírou zdanění by mohla vést alespoň u některých obyvatel, kteří budou žit rozptýleně mezi obyvateli jiné národnosti, náboženského vyznání či jiných sympatií, ke zmírnění tlaku na jejich životy a majetek. Je to paradoxně větší volnost a autonomie, které fungují při nastolení klidu a spolupráce. Příkladem může být Bavorsko, kde v 19. století bavorským politikům bylo zřejmé, že jedinou možnou cestou koexistence v rámci jednoho celku bylo přiznání autonomie politického, ekonomického a kulturního vývoje jejich spoluobčanům z řad Franků a bavorských Švábů [13]. Známý je v tomto směru případ jižního Tyrolska v Itálii. Případná existence většího počtu enkláv by mohla samotné vládce tlačit minimálně k více liberální obchodní politice. Netvrdím, že by tato opatření znamenala úplné uklidnění situace, ale šlo by o její podstatné zlepšení. A také by se omezil prostor, kdy velmoci využívají neklidu v dané zemi k tomu, aby do ní zasahovali. Stejně tak by se omezil vliv ukrajinských a ruských nacionalistických radikálů, jimž bude ochotno naslouchat méně lidí.


Závěr
Hranice států prostě nejsou žádné dogma. Lidé většinou nežijí v historii, ale žijí v současnosti a chystají se žít budoucnost. Potřeby a názory lidí se časem mění, a tyto změny se mohou týkat i potřeb a názorů ohledně příslušnosti k nějakému státu. Nevyhovuje-li občanům jeden stát, mohou se i se svými nehnutelnostmi přihlásit k jinému státu. Dodatečným důsledkem takovéhoto opatření je i vznik konkurence mezi státy a jejich vládci, což by mohlo omezit úroveň vykořisťování poddaných vládci.  

* Článek byl napsán již před několika lety, ale zapomněl jsem ho tehdy zřejmě zveřejnit. Až nedávno jsem si na něj opět vzpomněl.


[1] Šlachta, s. 41.
[2] Ibid, s. 41 a 47.
[3] Mises, s. 91.
[4] Ibid, s. 92.
[5] Ibid, s. 92.
[6] Liechtenstein. K anarchokapitalistickému pojetí secese viz Šíma.
[7] Anglická wikipedie, heslo "List of enclaves and exclaves".
[8] Mises, s. 94.
[9] Ibid, s. 94.
[10] Ibid, s. 97.
[11] Srovnej s Ibid, s. 95-96.
[12] Ibid, s. 101.
[13] Novotný, s. 69.

 

Literatura:
1. LIECHTENSTEIN, H. A. II. Stát ve třetím tisíciletí. Praha: Grada 2011, ISBN 978-80-247-3652-5.
2. MISES, v. L. Liberalismus. Praha: Ekopress 1998, ISBN 80-86119-08-4.
3. NOVOTNÝ, L. Bavorsko. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta UJEP 2012, ISBN 978-80-7414-521-6.
4. ŠÍMA, J. Právo a obrana jako zboží na trhu. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902-701-5-8
5. ŠLACHTA, M. aj. Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha 2007, ISBN 978-80-7011-926-6.