Jdi na obsah Jdi na menu
 


Letem světem nejen křesťanů v některý islámských zemích

3. 7. 2020

Mezinárodní organizace Křesťanská mezinárodní solidarita (Christian Solidarity International) pravidelně publikuje o začasto nelehké situaci křesťanů v různých zemích světa. Vyjma takových zemí jako je KLDR anebo Čína jde zpravidla a zdaleka nejvíce o situaci v převážně muslimských zemích. V sedmi z deseti nejhorších zemí je prý primární příčinou pronásledování islám. A zvláště ti, co se narodili jako muslimové a později následovali Ježíše čelí bolestivým důsledkům (1). Na některé příklady se nyní podíváme, aniž bychom ovšem vyčerpali více, než jen poměrně malou část problémů a připomněli všechny země (například o opravdu velmi špatné situaci v Nigérii se tu zmiňovat nebudu). Nahlédněme tedy do časopisu Křesťanská mezinárodní solidarita.


Pákistán
Situace v Pákistánu (asi 3,5 milionu křesťanů; tj. 2,5 % obyvatel) se v poslední době stala dosti známou kvůli případu křesťanky Asie Bibi, která byla za údajné rouhání - nevhodně se měla vyjádřit o proroku Mohamedovi - odsouzena v listopadu 2010 k trestu smrti, trest měl posléze potvrdit v říjnu 2014 i vrchní soud. Rouhání je čin, který se podle zákona v Pákistánu trestá smrtí. Přičemž: "Lidskoprávní organizace ve světě opakované proti zákonu protestují a žádají jeho zrušení, protože byl v minulosti zneužit a znamenal trest smrti pro mnoho nevinných." (2). Dle téže zprávy nově v Pákistánu Nejvyšší soud rozhodl, že občané, kteří se ucházejí o zaměstnání ve státních úřadech, občanských službách, v armádě, soudnictví, musí napříště v dokumentech uvádět své náboženské vyznání. Navíc změna vyznání má být posuzována jako zrada státu. Uvádění vyznání v dokumentech má dle ministra pro náboženské záležitosti sloužit k tomu, aby příslušníků menšin nebylo v inkriminovaných zaměstnáních více než 5 %. Dále není třeba členům muslimské sekty ahmadi dovoleno nazývat se muslimové anebo používat islámské symboly při náboženské praxi, neboť je to klasifikováno dle zákona o rouhání jako trestný čin (3). De facto platí v Pákistánu stran náboženství vlastně takový numerus klausus. Dnes u nás vcelku neznámá záležitost, které by se snad mohly blížit dnešní pozitivní diskriminaci.

 

Podpořte tento web


Jiná zpráva uvádí, že: "Pákistánští křesťané jsou trpící, zranitelná menšina, která se potýká s násilím islámských teroristů, čelí diskriminaci v práci i školách. Neustále nad ní visí hrozba obvinění z 'rouhání', která vede k mnohým pogromům na křesťanské komunity ze strany muslimského davu. Státní a místní orgány často zavírají oči a někdy jsou dokonce spoluviníky zločinů proti křesťanům, včetně únosů a nucených sňatků žen a dívek." Dle odhadu je každý rok až 700 křesťanských žen a dívek uneseno a donuceno ke sňatku s muslimem. Unášeny jsou i hinduistky. Pokusy o zákonnou ochranu žen a dívek před únosy zde byly odmítnuty (4). V Pákistánu došlo k četným útokům, třeba 17. prosince 2017 na kostel Bethel Memorial Methodist Church ve městě Kvétě (9 mrtvých), či o Velikonocích roku 2016 ve velkoměstě Lahore (74 mrtvých, hlavně žen a dětí) anebo útok na kostel Všech Svatých ve městě Péšáváru ze září 2013 (127 mrtvých). Vyskytují se i útoky za údajné rouhání. Třeba: "V roce 2013 byly stovky křesťanů v Lahore vyhnány z domova. Dav vyplenil komunitu a zničil 178 domů a křesťanských obchodů. Záminkou k útoku byla údajná urážka Mohameda, které se měl dopustit 65 letý muž. Dav 'vyhecovaly' výzvy k zabíjení rouhačů vysílané z reproduktorů místní mešity." V listopadu 2017 bylo pět křesťanských rodin nuceno uprchnout a ukrýt se, protože byl křesťanský náctiletý obviněn z "rouhání" na síti Facebook (5). Mimochodem v pákistánském zákoně o rouhání stojí například, že dle § 295 (b): Kdo záměrně zneváží, poškodí nebo zneuctí Korán, je odsouzen na doživotí. Paragraf 295 (c) pak praví: "Kdo slovem nebo písemně, obrazovým znázorněním nebo jiným způsobem zneuctí svaté jméno svatého proroka (pokoj s ním), bude potrestán smrtí." (6). Nicméně v současnosti se dle téhož materiálu popravy nevykonávají, ovšem to neznamená, že zde někdo nemůže přijít o život, může být zabit sousedy anebo i vlastní rodinou. Dalším problémem je to, že na nižších soudech existuje tendence věřit spíše slovu muslima, což je jinak v souladu se šaríou, která říká že svědectví nemuslima má menší váhu než svědectví muslima. Dále doplňme, že v Pákistánu zastává jen malý počet křesťanů vysoké funkce (7). 

 

Středoasijské státy
Problémy mají náboženské menšiny i tam, kde by to vzhledem k historii člověk moc nečekal. Třeba v Uzbekistánu (asi 9 % křesťanů), kde dochází k raziím vůči křesťanům. Třeba razie policistů z 30. září 2018 v Kyzyl-Suu, kdy byly křesťané odvezeni na policejní stanici a následně propuštěni až po 12 hodinách, byla zabavena řada věcí včetně ozvučovacího zařízení anebo knih a počítače. Navíc policisté nepředložili žádné povolení opravňující jejich konání. (8) 25. listopadu téhož roku došlo k zásahu tajné policie, policie a k tomu ještě Národní gardy proti baptistickému shromáždění. Bylo zabaveno více než 7 tisíc položek - knihy, zpěvníky a DVD. 14 účastníků shromáždění bylo odvezeno na policejní stanici, kde byly zadržováni déle než 9 hodin a nakonec přinuceni podepsat prohlášení, že se účastnili "nepovoleného setkání". Podobná akce nastala i 19. listopadu, kdy se věřící sešli ke společnému jídlu a do bytu jim vtrhla policie. Opět se zabavovali Bible, DVD, CD a nejrůznější literatura, a to přesto, že materiály pocházely od státem registrované Biblické společnosti (9). 


Ani v Kazachstáně, kde je křesťanů opravdu hodně (26 % obyvatel), není situace bezproblémová. Svoboda provozovat bohoslužby je zde silně omezována. Vláda od roku 2011 kontroluje náboženství údajně proto, aby zamezila fundamentalistickým výstřelkům. A zákonné restrikce směřují k omezování náboženské výchovy. Nedávno byl například uvězněn jeden pop, protože na školním výletě do hor v okolí města Almaty sloužil mši na otevřeném prostranství. Bohoslužby jsou možné jen v náboženských ghettech bez vlivu na širší veřejnost. Náboženské vzdělávání dětí je možné jen za přítomnosti rodičů. Dále: "Kazachstán, podobně jako ostatní islámské země, trestá konverze od islámu, ačkoliv podepsal v roce 1948 konvenci o lidských právech." (10). Ostatně jinde se přímo píše, že: "Konverzi ke křesťanství ale netrestají jen země, které se řídí právem šaría. Mnoho dalších zemí s muslimskou většinou, které mají sekulární ústavy, se rovněž angažuje v potlačování konverzí a křesťanství jako takového. Například Ázerbájdžan, Turkmenistán, Kazachstán a Uzbekistán jsou sekulární jen na papíře (11). 


Malajsie
Malajsie patří mezi muslimskými zeměmi k hospodářsky nejúspěšnějším a navíc jsou zde velké náboženské menšiny (19 % buddhistů, 9 % křesťanů a 6 % hinduistů) a za poslední dobu se stává i oblíbenou turitickou destinací. Ale některé věci jsou zde dost překvapivé. Dne 13. února 2017 zde byl unesen pastor Raymond Koh a podle všeho v tom má prsty policie (vedle toho byl unesen i jeden aktivní šiitský muslim, který šířil svou víru). Vadila jeho evangelizační a pastorační činnost, která měla svádět muslimy k odpadlictví. Již roku 2011 byl policií rozpuštěn festival pořádaný Kohovou organizací a Koh by obviněn z evangelizace muslimů. Po jeho únosu bylo proti Kohovi zahájeno trestní stíhání kvůli evangelizaci muslimů! Nejde o jediný takovýto případ. Obecně lze uvést, že: "V Malajsii neexistuje náboženská svoboda, ačkoliv je principiálně v ústavě zakotvena. Malajsie je jednou z mála zemí, které nepodepsaly Pakt OSN o občanských a politických právech. Všichni etničtí Malajzané jsou podle zákona automaticky považováni za muslimy. Šíitský islám je zákonem zakázán. Křesťanům je dovoleno praktikovat svou víru, ale podléhají omezením, zejména pokud jde o veřejnou praxi. Nemuslimové nesmí obracet muslimy na svou víru." (12). Jiný článek uvádí velmi podobné údaje, tedy že: "Podle ústavy jsou všichni etničtí Malajci muslimové. Kromě toho jsou šíité a všechny ostatní nesunnitské odnože islámu postaveny mimo zákon. Což v praxi znamená, že muslimové nemohou oficiálně konvertovat k jinému náboženství. Pokud dojde ke sporu mezi nemuslimem a muslimem, soudy často postupují dle práva šaría, což znamená potlačování práv nemuslimů." Dále zde stojí, že nedávno úřady zadržely a deportovaly skupinu finských křesťanů jen kvůli distribuci křesťanských letáků. Nicméně ke Kristu se zde prý obracejí i tak stále další lidé (13). 


Další země
"V Iránu jsou konvertité od islámu pronásledováni ze strany vádních orgánů. Čelí neustálé hrozbě zatčení, pokud se účastní života podzemní církve." (14). Dále třeba: "V Kataru zažívají křesťané pronásledování na všech úrovních společnosti: vláda, místní komunita a dokonce i vlastní rodina mohou pro křesťany znamenat zdroj vážného nebezpečí, zejména po konverzi od islámu ke křesťanství. Islám je považován za jedinou přijatelnou víru a zákon šaría předepisuje podrobnou škálu pravidel osobního, rodiného a komunitního života. Evangelizace je zakázána a může vést k dlouhému odnětí svobody." (15). V Kataru žíje asi 6 % křesťanů. Hodně překvapující je situace v posledních letech velmi populární dovolenkové destinaci (asi 12 % křesťanů a 7 % hinduistů): "Ve Spojených arabských emirátech křesťanští konvertité často ztrácejí dědičná a rodičovská práva, jsou nuceni k sňatku, jsou propouštěni z práce, nebo musí pracovat zdarma. Aby se vyhnuly trestu smrti nebo jiným trestům, jsou křesťanští konvertité nuceni svou víru skrývat nebo utéct ze země." (16).  


Turecku je většina muslimských konvertitů ke křesťanství protestanty. Stát ale neuznává protestantskou komunitu ani jako právnickou osobu. Vláda odpírá této komunitě svobodně vytvářet a udržovat místa uctívání. Protestanti v Turecku nemají žádnou ochranu a svou víru praktikují v neoficiálních náboženských sborech nebo církevních sdruženích. To by ještě celkem šlo, kdyby ovšem na jejich činnost se pak nezaměřovaly úřady a nesnažily se ji ukončit (17). Právě případ Turecka, o kterém jsme pojednali už i jinde (alevité), anebo případ Malajsie či Spojených arabských emirátů ukazuje, že i v relativně bohatých muslimských státech (v případě emirátů dokonce velmi bohatém státě), kam se i běžně jezdí na dovolenou, dochází celkem běžně k omezování náboženské svobody, a to nejen co se týká křesťanů. Zdá se, že hospodářská vyspělost zde nejde v ruku v ruce s náboženskou svobodou, jak by si jeden mohl myslet, i když je zde situace přece jen o lepší než třeba v Pákistánu či dokonce Nigérii. 


Tolik tedy letem světem křesťanů (a i jiných menšin) v několika muslimských zemích. Poznámka na závěr: z některých uvedených příkladů plyne ovšem implicitně jedna zajímavá věc, a to že existuje určitá poptávka některých muslimů po opuštění islámu a přechodu ke křesťanství (a případně i ateismu). Je i možné, že i tak trochu místy dochází k rozšiřování tohoto náboženství, což ovšem zřejmě vyvolává i nějakou reakci.


Annie Laurentová ve své knize „Islám: pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí“ uvádí, že křesťané v islámských zemích jsou nejčastěji nuceni prožívat svou víru v co největší skrytosti, aby nebyli obviněni z proselytismu (tj. misií). V některých muslimských zemích - třeba Maghrebu (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye) anebo v Saudské Arábii a ve všech zemích Perského zálivu je každý novorozenec v rámci občanského práva zapsán jako muslim a není mu dovoleno změnit náboženství. I když tento zákaz překročí stejně zůstává v očích práva muslimem a jako takový podléhá předpisům šaríi. V některých zemích muslim ani nesmí vstoupit do kostela či vlastnit anebo číst Bibli. Nemuslimským cizincům je naopak zpravidla povolena svoboda vyznání (vyjma Saudské Arábie). Muslimové ale pod pojmem náboženská svoboda myslí nejčastěji svobodu náboženské praxe (ovšem s určitými limity) a jen velmi zřídka tím myslí svobodu svědomí, a tedy možnost opustit islám (18). To v podstatě výše popsané příklady docela dobře potvrzují. 


(1) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 2/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 11.
(2) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 5/2018, ročník 27, Nové Město nad Metují, str. 8.
(3) Tamtéž, str. 9.
(4) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 6/2018, Nové Město nad Metují, ročník 27, str. 3 a 5. 
(5) Tamtéž, str. 3-5.
(6) Tamtéž, str. 5.
(7) Tamtéž, str. 4 a 6. 
(8) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 6/2018, Nové Město nad Metují, ročník 27, str. 15. 
(9) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 1/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 17.
(10) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 6/2018, ročník 27, Nové Město nad Metují, str. 17.
(11) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 2/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 11. 
(12) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 1/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 4-5. 
(13) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 2/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 13 a 14.
(14) Křesťanská mezinárodní solidarita, číslo 2/2019, ročník 28, Nové Město nad Metují, str. 11. 
(15) Tamtéž, str. 11. 
(16) Tamtéž, str. 11.
(17) Tamtéž, str. 11.
(18) Laurentová, An. Islám: pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2019, str. 93-94.