Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

F. Co náboženské misie? V islámských zemích je křesťanská misie všude zakázaná, neboť se považuje za nebezpečí pro občanský řád a politickou stabilitu daných zemí! Pokud křesťané hovoří s muslimy o své víře, tak západní občané mohou býti vyhoštěni a domácí musejí počítat s rizikem tvrdších postihů jako je pokuta či vězení. Občané asijských zemí v Saudské Arábii bývají většinou uvězněni, čelí špatnému zacházení a mohou přijít o život (32). Muslimům je naopak misie povolena, někdy se provádí i nevybíravím způsobem (nucené konverze a sňatky, sexuální obtěžování atd.) (33). Ostatně v jiném pramenu stojí, že i v náboženských poměrech relativně liberální Sýrie platí, že: "V dnešních arabských zemích je zakázáno konvertovat (kromě Libanonu). V Sýrii můžete konvertovat ze zákona, ale nemůžete být registorván jako křesťan, když jste byl předtím muslim. ... A navíc může zákon kdykoli konverzi odsoudit k smrti." (34). Náboženské misie úzce souvisí s náboženskou svobodou, a proto odkazuji čtenáře k bodu A. stran srovnání s naší dnešní společnosti a i ideální klasicko-liberální společnosti.

G. "Šaría vymezuje vztah jedince k Bohu, rodině a společnosti. Otázka sňatku nebo modlitby takto není osobní záležitostí jednotlivce, ale právní otázkou. Proto je velmi obtížné hledat v islámu 'soukromou sféru'. Šaría udává nejen pravidla pro praktikování islámu jako náboženství, ale řídí také běh každodenních záležitostí v rodinách a společnosti (např. jak se zdravit; jak uzavřít sňatek; jak vychovávat děti; jak se chovat vůči vlastním rodičům; jak uzavírat smlouvy; jak se správně oblékat). Šaría se týká všech oblastí života. Proto se také opuštění islámu nepovažuje za 'soukromou záležitost' jako na Západě." (35). I když je pravdou, že v naší současné společnosti svobody zřejmě ubývá (třeba svoboda slova a podnikání), pořád platí, že jednotlivec má pořád nějakou svou celkem ještě rozsáhlou soukromou sféru. Za panství klasického liberalismu, který je postaven na individualismu respektive dobrovolné kooperaci a voluntarismu se pak soukromá sféra a suverenita jednotlivce předpokládá jako základní věc, ovšem včetně odpovědnosti. V tomto směru musí tedy dříve nebo později dojít s islámem ke střetu.

Islámská sunnitská právní věda (figh) vychází ze čtyř pramenů práva: Koránu; sunny (tradice proroka Mohameda uchovaná v hadísech); analogie (hledání principů, jež lze analogicky vztáhnout na další "analogické" situace neuvedené v Koránu a hadísech) a konsesu (konsensus muslimských věřících či přesněji obvykle teologů). Existují čtyři hlavní školy této vědy: Hanafiovská (vedle čtyř pramenů přidává i ještě osobní úvahu a ohled na blaho společnosti), Málikovská (vedle čtyř pramenů přidává už jen veřejný zájem), Šáfiovská (uznává jen čtyři uvedené prameny práva) a konečně Hanbalovská škola, která uznává v podstatě jen Korán a hadísy a důrazně se staví proti lidskému úsudku. Tato škola se rozšířila až v 18. století, kdy její vliv obnovil Muhammad ibn Abd al Wahháb a její myšlenky se staly základem wahhábismus, který následně silně ovlivnil Arabský poloostrov, ale také Afriku, Egypt, Indii a jeho vliv neslábne ani v současnosti (36). Uvedené školy vznikly postupně tak je uvedeno (v 8. a 9. století) a i jsou tak jak je uvedeno (hodně relativně řečeno) liberální. Nejmladší a nejméně liberální je hanbalovská škola. Ovšem teď pozor! "Všechny čtyří velké právní školy však požadují pro odpadlíka SMRT, protože tradice obsahuje Mohamedův VÝROK: 'Kdokoli by změnil své náboženství, nechť je zabit!'." (37). Hotovo, šmitec. Abdel-Samad píše, že z těchto škol, škola Hanbálovská je považována za radikální. A naopak Málikovská, Šafiovská a Hánifiovská platí za umírněné, neboť předpokládají omezené možnosti interpretace Koránu a islámské tradice (hadísů), na kterých stojí Hanbálovská škola. "Muslim žijící podle některé z těchto tří škol má příležitostně možnost vybrat si z řady způsobů chování, které mu usnadňují život v moderní době. Nesmí přitom vybočit z rámce islámského pořádku. Ve výsledku jsou však i tyto tři školy konzervativní, neboť připouštějí prostor pro interpretaci pouze v případě, že na dané téma nelze najít jednoznačný text v Koránu nebo prorokův výrok. A jelikož prorok zanechal desetitisíce výroků, které skýtají muslimovi záchytné body v jakékoli myslitelné životní situaci, je manévrovací prostor k interpretaci velmi omezený." (38).

H. Ženy podruhé. Zde uvádím ještě několik zajímavostí k tématu žen v islámu, které u nás v dnešní společnosti nenajdeme, a které nepatří ani do společnosti klasického liberalismus. Muži mají podle mnoha muslimských teologů právo ženu trestat nejprve přehlížením a v případě trvajícího konfliktu i tělesnými tresty (Korán 4:34) (39). V Koránu se praví: "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majektů svých (ženám). A ctnostné ženy jou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti ním důvody!" (40). Někteří teologové myšlenku, že Korán dovoluje bít manželky odmítají, ale nejde o většinu. Na druhou stranu třeba v Egyptě je bít manželku legální a soudy se zde zabývají i takovými věcmi jakou může mít hůl, určená k bití, délku (41)!

Zajímavostí je to, že: "Islámské manželské právo vyžaduje podřízenost v oblasti sexuality. Složením věna získává manžel právo na manželčino tělo. Žena nemá právo manžela odmítnout. Výjimku představuje období rituální nečistoty nebo půstu. Podle ustaveného precedentu představuje pro manžela odmítnutí podobně jako neplodnost právní důvod k rozvodu.". Muž má neomezené právo na manželce vymáhat pohlavní styk. Korán 2:223 praví: "Ženy vaše jsou pro vás polem, vcházejte tedy na své pole, odkud chcete..." (42). To je poněkud hokynářský přístup. Je pravdou, že v minulosti (třeba ještě v 19. století) se i u nás uzavření manželství řešilo často podrobnými smlouvami (což mělo své výhody), ale určitou roli hrála i láska (výjma vyšších kruhů, kde se na ni moc nehledělo). Ale ten fakt, že žena nemá právo manžela odmítnout, jistě součástí takovýctho smluv nebýval. Schirrmacherová uvádí, že dnešní zákoníky většiny islámských zemí uvádějí opatření, která určují minimální věk pro manželství: 14 až 16 let pro dívky a zhruba 16 až 18 let pro chlapce, což se ovšem ve venkovských oblastech často obchází schválně chybně uvedeným datem narození. Rovněž je zde zmíněno, že se často uzavírají manželství v rámci rodiny, především mezi bratranci a sestřenicemi, protože se má za to, že takové manželství má oporu v rodinných vztazích (43). To je ovšem krajně nevýhodné z hlediska genetiky, inteligence a zdravotního stavu potomků. Může to být i jedním ze zdrojů hospodářského neúspěchu islámských zemí. 

I. Ekonomické atkivity žen: "Manžel je povinnen zaopatřit rodinu. Ženu nelze právně nutit k tomu, aby přispívala na živobytí. Její zodpovědnost je péče o domácnost a o děti. Společné vlastnictví majetku, jak je chápeme my, neexistuje, protože manžel ani manželka společným sňatkem nezískávají právo na majetek toho druhého. Jak jitření dar darovaný při obřadu, tak večerní dar pro případ rozvodu představuje majetek ženy a není dovoleno je využít k zajištění životních nákladů." (44).

V zásadě se dá tvrdit, že pozice mužů v islámu je oproti naší dnešní situaci o něco horší stran ekonomické ozázky - zejména je zde nutnost živit manželku, což vede sice k omezení počtu pracujících žen, a růstu nominálních mezd, ale kvůli poklesu agregované nabídky práce dochází zároveň k poklesu reálných mezd vlivem dostupnosti menšího množství výrobního faktoru práce, což vede k poklesu produkce ekonomických statků. Čili výstup ekonomiky se sníží a společnost jako celek zchudne. Na druhou stranu alespoň z pohledu některých i určité výhody zejména v otázkách sexuálních. Celkově se ovšem zdá, že ŽENY by si oproti naší dnešní situaci pohoršily MNOHEM VÍCE. To především na ně dopadnou pravidla islámu plnou vahou, a pokud si neobmotají manžela kolem prstu, tak se jim moc dobře nepovede. Konečně v našich končinách jsme zvyklí na to, že lidé nábožensky zaujatí jsou zpravidla zároveň v otázkách užívání si zdrženliví. Zde však v případě mužů sledujeme poněkud opačný princip!

J. Následující dva body ani nemusíme srovnávat s naší současnou společností a ani s ideální klasicko liberální společností. V těchto společnostech jsou činnosti zmíněné v techto bodech zapovězené respektive se v nich ani nevyskytují. Co se týká džihádu, uvádí Schirrmacherová, že: "Extremisty, kteří boj rané muslimské obce proti 'nevěřícím' aplikují na konflitky dnešní doby, nelze dost dobře obviňovat z překrucování Koránu. Lidi, kteří brání šíření islámu, lze podle nich jen stěží považovat za 'nevinné oběti'. Takto ospravedlňují útoky na civilisty v Izraeli, kde téměř každý slouží v ozbrojených silách. Z pohledu extremistů je snadné považovat i ty, kteří se neúčastné války, za nepřátele islámu. Podle tohoto názoru je legitimní zabíjet nepřátele islámu, kteří brání jeho šíření, jak to Izrael činí už svou samotnou existencí. Z jejich pohledu jde v posledku o obranu islámu." Ne všichni muslimové klasifikují sebevražedný bombový útok jako vraždu nebo zabití. Nicméně většina muslimů se domnívá, že smrt v džihádu bude odměněna okamžitým vstupem do ráje (45). Je snad i možné, že snaha bránit třeba muslimským modlitbám na ulici (např. kvůli provozu), může být vnímána jako bránění šíření islámu? Těžko říci. Někteří muslimští akademici sebevražedné útoky odsuzují v prohlášeních určených pro západní země, ale v prohlášeních určených muslimské obci je schvalují (46).

K. Vraždy ze cti nejsou ryze muslimskou záležitostí - nelze je ospravedlnit ani Koránem ani tradicemi ani klasickou islámskou teologií. Ovšem vraždy ze cti zaznamenáváme především, i když ne výlučně, v islámských společnostech, kde zejména ve venkovském prostředí společnosti dominují polofeudální, kmenové struktur, v nichž jsou ženy de facto "majetkem", který patří muži. Tyto tradiční formy jednání se pak spojují s náboženskými normami islámu (47). "Ve většině případů společnost nepovažuje vraždu ze cti za vraždu v pravém slova smyslu. Tento postoj je typický pro společnost, která si více cenná společného než individuálního." (48). Vraždy ze cti se týkají žen a v zásadě se týkají špatné pověsti, ke kteréž může stačit i jen pouhé podezření, odmítnutí dohodnutého sňatku, touha po rozvodu, těhotenství mimo manželství, ale může jíti i o ekonomické důvody (žena se odmítne třeba vzdát dědictví). Rodinná rada se v závažnách případech rozhodne ženu zabít, ale oběti o svém rozhodnutí neřeknou a jednoho dne ji zastřelí, uškrtí, ubodají, utlučou, ukamenují, upálí, svrhnou před auto nebo hodí z mostu či polijí kyselinou (49). Muži (otec nebo bratři), kteří nebrání rodinou čest, pak mohou být považováni za slabé, nemužné a beze cti. Ztratí tvář a čest, což může pro ně mít i vážné ekonomické dopady (50).

L. Jak je to s úrokem z půjček v islámu? Každá islámská banka má výbor složený ze zástupců bankovních úředníků a duchovních, kteří posuzují, zda jednotlivé obchody odpovídají liteře práva šaría (51). Úrok je podle islámských zvyklostí zakázán, protože je chápán jako garantovaný příjem. Všechny bankovní operace musí tedy proto býti zahrnuty pod pojmem obchodní činnost. Institut úroku je nahrazen jinými instituty, které odpovídají islámskému právu. Prvním institutem je idžára, která je formou leasingu. Banka nakoupí a pak pronajme určité zboží svému klientovi. Doba pronájmu a poplatek za pronájem jsou dohodnuty dopředu. Zařízení zůstává majetkem banky čili pronajímatele, čímž je banka, která usiluje o navrácení vloženého kapitálu a dosažení zisku z plateb za pronájem tohoto zařízení (52). Z pohledu nájemce (půjčovatele) jde tedy o něco, co má poměrně dost odlišností od klasického úvěru, tak jak ho známe u nás. Nájemce je více omezován při nakládání s předmětem leasingu, než v případě běžného úvěru. Protože musí dodržovat různé smluvní podmínky a omezení ohledně nakládání s majetkem anebo náčiním. Například nájemce, jenž splácí na leasing vozidlo, musí souhlasit, že bude vozidlo používat pouze k osobnímu užití apod. Takovéto věci v případě úvěru dost často odpadají anebo jich je požadováno méně. V podstatě tento institut uvaluje na nájemce dodatečné náklady, což by mělo vést k omezení poptávky po úvěrování jako takovém. Druhým institutem je mudaraba, což je vlastně dohoda o podílu na zisku. „Vztahuje se k investici, kterou provádí ve prospěch klienta nějaká zkušenější osoba. Bere na sebe podobu smlouvy mezi dvěma stranami, z nichž jedna zajišťuje prostředky a druhá zajišťuje odborné expertizy a  souhlasí s rozdělením předpokládaných budoucích zisků a v případě ztráty si za svoje služby neúčtuje žádné poplatky… Vytvořený zisk je rozdělen podle předem připraveného klíče. Případné ztráty jdou na vrub poskytovatele kapitálu, který ale nad ním nemá v podstatě žádnou kontrolu… Platnost mudaraby je ohraničena vrácením poskytnutého kapitálu a výnosu z jeho využití investorovi.“ (53). Je-li předchozí institut nevýhodnější pro půjčujícího než úvěr s úrokem, tak v tomto případě je to přesně naopak - nevýhodný je pro půjčovatele. Typicky u nás banka dostává splátky úvěru i s úrokem bez ohledu na to, zda daný projekt vydělává anebo ne. Ztráty ji moc nezajímají, ty jsou v podstatě věcí toho, kdo si půjčuje. Půjčující musí případně použít ke splátkám jiné své příjmy anebo prodat část svého majetku (případně jen do výše majetku, kterým ručí). Teprve až jsou vyčerpány tyto možnosti, má banka, která peníze půjčuje, problém. V případě mudaraby, ale platí, že případné ztráty jdou na vrub poskytovatele kapitálu, který ale nad ním nemá v podstatě žádnou kontrolu. Větší riziko a menší jistota návratnosti v případě mudaraby musí vést k nárůstu "úroku" požadovaného z půjčky, tedy k požadování většího podílu na zisku. Ovšem vyšší de facto "úroky" znamenají i celkový menší objem poskytnutých půjček, protože úvěry jsou nyní dražší. Rezervy bank by tak de facto mohly být v islámském světě větší, než třeba na Západě, což by mohlo vést k názoru, že stabilita těchto bank je větší než u bank na Západě, což by byla určitá výhoda. To si však zde nedovoluji rozhodnout, a to proto, že půjčené peníze jsou méně jisté, jak bylo právě uvedeno, než u západních bank. Za druhé autoritativní režimy islámských zemí si dosti pravděpodobně jistě zajistí speciální zacházení s úvěry, které dostávají od bank. A konečně hospodářská úroveň většiny islámských zemí je relativně nízká. Další institutem je murábaha, která se podobá leasingu a musharaka (partnerské financování), která se podobá mudarabě. Jak vidno, v islámu existuje snaha vyhnout se náboženskému zákazu úroku, ale je to snaha, která má svoje náklady a žádné ze zde uvedených opatření plně úvěr s úrokem nenahrazuje. Rovněž je na tomto příkladu patrné to, že oblast, do které islám a jeho duchovní zasahují je opravdu velmi velká. Dovedeme si představit, že v bance by seděl kněz? V naší současné společnosti je poskytování půjček s úrokem povoleno s jistými omezeními (licence, výše úroků a zákaz klamání). V klasicko-liberální společnosti je tato činnost taktéž povolena, a to bez výjimek (vyjma tedy klamání).

Poznámky:

(32) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 69.
(33) Ibid, str. 70-71.
(34) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 68.
(35) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 78.
(36) Ibid, str. 79-82.
(37) Ibid, str. 85.
(38) Ibid, str. 85.
(39) Ibid, str. 91.
(40) Ibid, str. 99.
(41) Ibid, str. 99-100.
(42) Ibid, str. 92-93 a 97.
(43) Ibid, str. 95.
(44) Ibid, str. 96-97.
(45) Ibid, str. 113 a 112.
(46) Ibid, str. 115-116.
(47) Ibid, str. 123.
(48) Ibid, str. 122.
(49) Ibid, str. 120-121.
(50) Ibid, str. 122.
(51) KALABIS, Zb. Základy bankovnictví: bankovní obchody, služby, operace a rizika. Brno: BizBooks 2012, str. 155.
(52) Ibid, str. 156.
(53) Ibid, str. 156.

Tímto prozatím tuto analýzu uzavírám, ale do budoucna ji budu postupně rozšiřovat.