Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Karel (Carl) Menger (1840-1921) je obecně považován za zakladatele Rakouské ekonomické školy. A ačkoliv byl částečně českého původu, téměř žádná z jeho prací až do letošního nevyšla v češtině (výjimkou je esej o původu peněz - viz ZDE). To se nedávno změnilo. V srpnu 2026 se v knihkupectvích objevila Mengerova stěžejní kniha "Zásady ekonomie". Zakladatelské dílo Rakouské ekonomické školy. I když nevím, zda to byl záměr, tak tato kniha vyšla v roce 105. výročí úmrtí Karla Mengera. 

Menger nebyl spokojen s klasickou teorií formování cen, tak jak ji formuloval Adam Smith a jeho následovníci. Shledal, že tato teorie má řadu nedostatků. Formuloval tedy svoji vlastní teorii, kdy je tvorba cen nějakého statku založena na mezním užitku daného statku pro člověka. A právě na člověku založil Menger svoji ekonomickou teorii. V knize "Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost" současný ekonom Rakouské ekonomické školy J. Huerta de Soto uvádí, že v knize "Zásady ekonomie" Menger položil základy, na kterých, jak věřil, bylo nezbytné veškerou ekonomickou vědu znovu postavit. Tyto základy v sobě v podstatě zahrnovaly myšlenku budování ekonomické vědy vždy postavené na člověku, který je nahlížen jako tvořivý jedinec a hlavní protagonista sociálních procesů a událostí, jakož i na subjektivisticky založené formulaci celé formální teorie spontánního vzniku a evoluce všech společenských (ekonomických, legálních a lingvistických) institucí, chápaných jako zavedené vzorce chování (1).

Prakticky na začátku své knihy řeší Menger oceňování výrobních statků, kteréžto oceňování závisí na tom, jak spotřební statky, které tyto výrobní statky produkují, uspokojují lidské potřeby: "Vedle statků, které bezprostředně slouží k uspokojování potřeb - a které budeme dále označovat jako tzv. statky prvního řádu -, se v ekonomickém životě setkáváme s celou řadou dalších statků, jež nejsou s uspokojením lidských potřeb spojeny přímo, ale jejich statkový charakter je stejně nepopiratelný." Skutečnost, že se výrobním statkům přisuzuje charakter statku, je odůvodněna tím, že slouží k výrobě spotřebních statků, čili jak Menger píše, statků prvního řádu, a tedy nepřímo přispívají k uspokojení lidských potřeb (2). Tím, že Menger rozlišil různé řády (či stupně) výroby daných statků mohl důkladně analyzovat průběh výroby daného statku, což ho vedlo zřejmě k uvědomění si dalších významných souvislostí. Statek nižšího řádu čili statek bližší spotřebě může býti vyroben jen z vícero statků vyššího řádu (statků více vzdálenějších spotřebě), než jen jednoho statku vyššího řádu. Tím se ovšem klíčovou záležitostí stávají komplementární statky. "Žádný statek vyššího řádu nemůžeme využít, pokud zároveň nemáme i další potřebné komplementární statky stejného řádu.", píše Menger. Mám-li jeden výrobní statek druhého řádu a potřebuji ho k výrobě statku prvního řádu (čili spotřebního statku), potřebuji k němu ještě minimálně jeden výrobní statek druhého řádu, který bude k prvnímu výrobnímu statku druhého řádu komplementární. Pokud tento statek mít nebudu, bude pro mne první z výrobních statků druhého řádu bezcenným (pokud nemá tedy tento statek nějaké jiné použití). Pak platí, že: "Z toho vyplývá, že statky druhého řádu mají svou povahu statků jen tehdy, pokud jsou zároveň dostupné i jejich komplementární statky stejného řádu a společně slouží k výrobě nějakého statku prvního řádu." A platí to i pro další výrobní statky vyšších řádů. Z toho je jasné, že: "... nestačí mít k dispozici jen komplementární statky stejného řádu. Statkový charakter závisí i na tom, zda máme možnost pokračovat v celém řetězci přeměn až ke statku prvního řádu. Když máme statky třetího řádu, jejich statkový charakter závisí na tom, že je můžeme přeměnit na statky druhého řádu. Ale zároveň musíme mít možnost přeměnit tyto statky druhého řádu na statky prvního řádu, a k tomu jsou potřeba další komplementární statky druhého řádu." (3) Pokud nám v celé řadě, která vede k výrobě statku prvního řádu čili spotřebního statku chybí někde jeden nebo dva komplementární statky, tak jsme lidově řečeno v rejži. Spotřebního statku se nedočkáme a ještě se naše výrobní statky stanou zcela nebo zčásti (pokud je lze použít v jiné výrobě) bezcennými, čili se stanou "nestatky". Menger k tomu dodává, že tento princip vzájemné závislosti statků názorně ukazuje, jak moc jsou statky mezi sebou propojené (4).

Už z toho je patrné, jak mimořádně komplexní a složitou je moderní ekonomika s tisíci a miliony výrobků, polotovarů, nástrojů, strojů apod. Nároky na koordinaci různých výrob jsou opravdu mimořádně velké. Představa, že lze řídit takovou ekonomiku - která je nad to od doby, kdy Menger svoji knihu publikoval ještě mnohem složitější - někde z nějakého plánovacího nebo řídícího úřadu, je nereálná. Ostatně praxe socialistických států minulosti to jasně ukazuje. Sovětské hospodářství vykazovalo zcela běžně známky toho, že někdo v plánovací komisi či státním podniku zapomněl naplánovat výrobu něčeho nutného, co bylo potřebné pro další výroby. Nové podniky, často stavěné třeba v Sovětském stavu na odlehlých místech, neměly vhodnou dopravu ani pro dělnictvo, jehož počet rostl tak rychlým tempem, že bylo téměř vyloučené je ubytovat, živit a vozit do práce a z práce. Zemědělské stroje postrádaly náhradní díly, opraváře, naftu, kryté odstavné plochy a rezivěly v polích. A tak dále. Pro příklad dějiny Ruska z Nakladatelství Lidových novin uvádí, že v Sovětské svazu se musely řešit permanentní krizové situace v hospodářství. Řešily se tak, že vláda soustřeďovala prostředky na krizová místa na úkor ostatních podniků a odvětví, kde vzápětí vznikaly nové krize s neméně dalekosáhlými důsledky. Dokladem toho byl například strojírenský sektor. Ten měl být preferovaným odvětvím. Jenomže kovoprůmysl a palivový průmysl nestačily jeho požadavkům, takže bylo nutno dovážet obrovské množství ocelových prefabrikátů (5). Francouzský spisovatel André Gide ve svém proslulém textu "Poupravení 'Návratu ze SSSR'" píše, že sebral z dobového sovětského tisku i nějakou tu statistiku, například z deníku Izvěstija o tom, že v některých moskevských čtvrtích je dosud jedna lékárna na 65 tisíc obyvatel, v jiných čtvrtích je jedna lékárna dokonce na 79 tisíc obyvatel. V celém městě jich nebylo více než 102 (6). Velká škoda, že sovětští a jiní socialisté si Mengerovu knihu nepřečetli předtím než začali se svými hospodářskými experimenty.

Zpátky však k Mengerově průkopnické knize. Menger pokračuje: "Pokud tedy platí, že existence lidských potřeb je ve všech případech podmínkou užitného charakteru statků, pak zároveň platí i obecný princip, že zánik těchto potřeb vede k okamžité ztrátě užitnosti všech statků, které byly určeny k jejich uspokojení. Tento princip se vztahuje jak na statky, jež jsou s uspokojením potřeb přímo spojeny, tak na ty, jejichž užitný charakter je odvozen z nepřímého příčinného vztahu. Je zřejmé, že se zánikem dané potřeby zaniká i celý základ příčinné vazby, z níž statky čerpaly svou ekonomickou hodnotu." Jinde Menger velmi jasně k témuž píše: "Ekonomický charakter statku tedy nemůže být důsledkem toho, že byl vyroben z ekonomických statků vyššího řádu." A dále v knize uvádí: "Hodnota statku vychází ze vztahu mezi statkem a našimi potřebami nikoli ze statku samotného. Jakmile se tento vztah změní, hodnota vzniká nebo zaniká." (7) Stěží lze s těmito tvrzeními polemizovat. Pokud dané spotřební nebo výrobní statky nejsou užitečné jinde, stávají se zcela bezcennými. A to bez ohledu na množství v nich utopených nákladů anebo vynaložené práce. Tato skutečnost samozřejmě činí neplatnou nákladovou a i pracovní teorii hodnoty klasické ekonomické školy a marxistické ekonomické školy. 

Z právě uvedeného, ale i při čtení Mengerovy průkopnické knihy obecně, si čtenář velmi často uvědomuje, jak velký význam kladl Menger na subjektivní vnímání jednotlivců. Odtud se odvíjela jeho vědecká analýza. Hodnota dle něj není nic, co by statkům bylo vlastní, není to jejich vlastnost a už vůbec ne samostatná věc existující mimo lidské vědomí. "Hodnota je úsudek, který člověk činí o významu statku pro udržení svého života a blahobytu, a existuje pouze v jeho vědomí. Proto je mylné nazývat statek, který má pro člověka hodnotu, hodnotou, nebo dokonce mluvit o hodnotách, jako by šlo o samostatně existující věci." (8) Jednající lidé a jejich subjektivní hodnocení jsou pro Rakouskou ekonomickou hlavním východiskem ekonomické teorie dodnes. Ekonom J. Huerta de Soto, dokonce tvrdí, že Mengerovým nejvýznamnějším a neoriginálnějším příspěvkem ekonomické vědě bylo jeho subjektivistické pojetí veškerých procesů lidského jednání a nikoliv objev teorie mezního užitku (9). Na tom dle mého jistě něco bude, jakkoliv je Mengerův objev teorie mezního užitku sám o sobě velmi důležitý.

Samozřejmě Karel Menger je znám především jako jeden ze spoluobjevitelů (vedle M. E. L. Walrase, který však zároveň předpokládal, že mezní užitek je kardinální veličinou a W. St. Jevonse, který se nalézal někde mezi Walrasem a Mengerem, ale blíž tomu prvnímu) zákona klesajícího mezního užitku. Pochopitelně se teorii klesajícího mezního užitku věnují i "Zásady ekonomie". Právě touto teorií (ovšem více méně v ordinálním smyslu) se stala tato kniha mezi ekonomy známou. Pro příklad Menger uvádí na straně 77 následující: "Uspokojení určité potřeby do jistého stupně má pro nás relativně nejvyšší význam, zatímco další stupně uspokojení této potřeby mají stále menší význam. Až se nakonec dostaneme do stadia, kdy ještě vyšší stupeň uspokojení dané potřeby je člověku lhostejný ..." (10) Menger nehledal hodnotu statků podle jejich celkové zásoby tak, jako to dělala klasická ekonomická škola (Smith, Ricardo, Mill), ale hledal jejich hodnotu ve vztahu k jednotlivým kusům statků. To mu umožnilo se vypořádat elegantně s tím, že některé statky, které neslouží k zachování života mají často vyšší hodnotu než třeba jídlo, které k zachování života slouží. Příklad z knihy? Třeba zde: "Ačkoli má uspokojení potřeby jídla obecně mnohem vyšší význam než uspokojení potřeby tabáku, nastává při jejím postupném uspokojování ... stádium, v němž mají další akty uspokojování této potřeby menší význam než první akty uspokojování potřeby tabáku, která je sice celkově méně důležitá, ale dosud zcela neuspokojená." A třeba na lodi, na které zbylo jen pár sucharů, které sotva vystačí na plavbu do přístavu, pak platí: "Kdyby například bohatý muž na lodi chtěl zmírnit hlad, který je s tak skrovnou stravou neoddělitelně spjat, a nabídl za libru sucharů stejnou váhu zlata, nenašel by žádného spolucestujícího, který by na takovou nabídku přistoupil." (11) Tím Menger vyřešil paradox hodnoty, který nedokázali vyřešit čelní ekonomové klasické školy ekonomie. A samozřejmě, jak ukazuje příklad s jídlem a tabákem, odhalil ještě zákon vyrovnání mezních užitků ze spotřeby statků!

Od dvou výše zmíněných kolegů Walrase a Jevonse, jak byl zmíněno, se Menger odlišoval. Steven Horwitz, k tomu uvádí, že Walras a Jevons šli cestou matematického přístupu a použili koncept "mezních veličin" k modelování svého chápání užitku v termínech jednoduchého matematického modelování. Naproti tomu Menger přišel s odlišným chápáním způsobu vnímání hodnoty: "Více než ostatní dva zdůrazňoval subjektivitu ekonomické hodnoty a to, že 'meznost' volby byla určena spíše v myslích těch, kteří se rozhodují, než aby byla nějakým abstraktním matematickým pojmem." (12) "Dějiny ekonomických teorií" si všímají, že Menger zákon klesajícího mezního užitku a zákon vyrovnání mezních užitků neinterpretuje pomocí spojitých funkcí, ale vysvětluje je "dávkovým principem" pomocí ilustrativních čísel. Nejde tedy o nějaké měření (13).

Menger si klade v kapitole "O nejzákladnější míře hodnoty statků", kterou bych označil za jádro jeho knihy otázku, které uspokojení potřeby by se neuskutečnilo, kdyby daný člověk určitým množstvím statků nedisponoval, tedy kdyby měl k dispozici pouze celkové množství statků zmenšené právě o nějakou část? Odpověď je revoluční, ale jasná: "Každý člověk realizující ekonomickou činnost by v takovém případě s množství statků, které by mu ještě zbylo, uspokojil v první řadě své důležitější potřeby a ty méně důležité by odsunul. Neuskutečnilo by se tedy jen to uspokojení potřeby, které má pro něj z těch dosud zajištěných nejmenší význam." A dále pak na základě toho pokračuje: "Hodnota dané části statků je proto rovna důležitosti té poslední potřeby, která by v případě její ztráty přestala být uspokojena." Z toho tak nějak automaticky plyne, že záleží i na množství statků, které má člověk pro uspokojování svých potřeb k dispozici (14). Zákon klesajícího mezního užitku tím máme v podstatě celý odvozen. Následně si v knize můžou ti, kterým moc nejde ekonomické vyjadřování pod kůži, přečíst několik stránek, kde se demonstruje zákon klesajícího mezního užitku na příkladu s vědry vody. Troufám si tvrdit, že po přečtení těchto stránek to bude jasnější každému (nebo aspoň tedy tomu, kdo absolvoval maturitu). 

Existují další přínosy "Zásad ekonomie" Karla Mengera pro ekonomickou vědu. Pro příklad mne zaujalo to, že časový rozměr výroby hrál v Mengerově pojetí také velmi podstatnou roli. Dobře to ukazuje citace ze strany 49: "Pokud by ... poptávka nějakého národa po obilí pro běžné roční období nebyla na podzim pokryta odpovídajícím množstvím obilí, bylo by příliš pozdě chtít k tomu účelu využít dostupné pozemky, zemědělské nářadí, pracovní výkony a podobně. Tento čas by byl ale vhodný k tomu, aby se pomocí statků vyššího řádu zajistila potřeba obilí pro příští rok." (15) Samozřejmě i v Rakouské ekonomické škole hraje časový rozměr velmi významnou roli. Ostatní ekonomické školy většinou tuto skutečnost neberou příliš na velkou váhu. A s dalšími přínosy knihy by se dalo pokračovat.

Knihu "Zásady ekonomie" od Karla Mengera lze doporučit všem zájemcům o Rakouskou ekonomickou školu a ekonomii obecně. A jistě si najde své čtenáře i mezi zájemci o dějiny ekonomické myšlení. A přesto, že byla publikována před více jak jedním a půl století, její závěry jsou dodnes aktuální. 

(1) Huerta de Soto, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán - CEVRO institut 2012, str. 46.
(2) Menger, C. Zásady ekonomie. Praha: nakladatelství Bourdon 2026, str. 25.
(3) Tamtéž, str. 27-29.
(4) Tamtéž, str. 29.
(5) Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidových novin uvádí 2012, str. 371.
(6) Gide, A. Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR". Praha: Bourdon 2015, str. 103.
(7) Menger, C. Zásady ekonomie. Praha: nakladatelství Bourdon 2026, str. 31-32; 63 a 73.
(8) Tamtéž, str. 74.
(9) Huerta de Soto, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán - CEVRO institut 2012, str. 49.
(10) Menger, C. Zásady ekonomie. Praha: nakladatelství Bourdon 2026, str. 77-78. Dle Huerty de Sota předběhl Mengera při formulaci teorie mezního užitku katalánský filosof Jaime Balmes v roce 1844. Jeho objev však zapadl (Huerta de Soto, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán - CEVRO institut 2012, str. 45.
(11) Menger, C. Zásady ekonomie. Praha: nakladatelství Bourdon 2026, str. 79 a 86. Podobně viz i str. 89.
(12) Horwitz, St. Úvod do rakouské ekonomie. Chocenice: Students for Liberty CZ 2023, str. 19.
(13) Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, str. 175-176.
(14) Menger, C. Zásady ekonomie. Praha: nakladatelství Bourdon 2026, str. 82 a 87.
(15) Tamtéž, str. 49.