Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyčerpání zdrojů - recenze

31. 8. 2019

Úvod
Vyčerpání zdrojů je utlá kniha od ekonoma a bývalého centrálního bankéře Mojmíra Hampla, která se jak už název napovídá, zabývá vyčerpáním zdrojů neobnovitelných surovin a dopadem tohoto vyčerpání na lidský blahobyt. Kniha podává stručnou historii tohoto problému a jeho ekonomické řešení, stejně jako některé statistické informace.


Malthus a ti druzí
Kniha začíná nepřekvapivě reverendem a ekonomem Thomasem Malthusem, který se zabýval ekonomickými důsledky růstu populace. Růst populace v Malthusových představách měl vést k růstu chudoby, protože množství zdrojů je omezené (1). Malthusovy poznatky pak rozvinul a o vlastní myšlenky obohatil významný ekonom David Ricardo. Mimochodem: „Podle Ricardovy předpovědi z dvacátých let 19. století mělo lidstvo již do konce století, tj. za zhruba osmdesát let vyčerpat veškeré ekonomicky vytěžitelné zásoby uhlí, přičemž jeho cena měla za stejnou dobu vzrůst o 70 % - 80 %.“ (2). Samozřejmě vývoj ukázal, že Ricardo se mýlil. V novější době se proslavili především manželé Meadowsovy se svoji známou knihou „Limity růstu“.  Dle této knihy mělo platit, že pokud nedojde k zásadním změnám v hospodářském a populačním vývoji, pak mělo dojít v horizontu kratším než 100 let k tomu, že lidstvo vyčerpá všechny klíčové neobnovitelné zdroje. Klíčovým závěrem knihy je pak to, že nevyhnutelnému „přestřelení“ možností planety a kolapsu může zabránit pouze okamžité omezení populačního růstu a zastavení růstu znečištění, kterého lze dosáhnout pouze zabržděním hospodářského růstu. Mimochodem podle původní verze knihy „Limity růstu“ z roku 1972 mělo být zlato vyčerpáno do roku 2001, stříbro do roku 2014 a měď do roku 2020 (3). Nic z toho ani zdalek nenastalo.


Mojmír Hampl v knize upozorňuje na dnešní propojení ekologických témat se socialismem: „Do dněšního ekologismu se postupně včlenily všechny snahy o vrchnostenské řízení lidí a společnosti, které byly původně rozptýleny pod různými odstíny rudé. Jejich společných jmenovatelem byla a zůstává především nechuť k tržnímu hospodářství a svobodě rozhodvání. Nedejme se tedy zmást, socialismus jen protentokrát změnil barvy.“ (4). Nejde o planá slova. Podle staršího receptu ekologisty Jakuba Patočky MUSÍ dojít k široké proměně způsobu života: ve městech se musí omezit počet automobilů, musí se zřizovat rodinné školy, na místní úrovni musejí vzniknout rodinné farmy, lidé se mají stát ekologickými zemědělci anebo řemeslníky. Hampl oprávněně poukazuje na to, že tyto a podobné představy se podobají nápadně snům prominentního studenta sociologie Pol-Pota  (5).   


Globální oteplování
Kniha se také zabývá tzv. oteplováním země čili klimatickou změnou. Autor připomíná petici některých vědců v USA (včetně nositele Nobelovy ceny za chemii) proti účasti tohoto státu na známé klimatické konferenci v japonském Kjótu. V této petici podepsané prý 17 tisíci (!) badateli se praví, že: "Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz , že oxid uhličtý a další tzv. skleníkové plyny skutečně způsobují katastrofické oteplování zemského povrchu a změnu klimatu na Zemi." (6). Obecně se dá také říci, že: "Naše stávající znalosti nám neumožňují rozlišit změny v klimatu, které jsou způsobeny dlouhodobými autonomními změnami podnebí planety (střídání glaciálů a interglaciálů) od změn, které by mohly být způsobeny lidskou činností." (7).  Měření teploty také bývá zatíženo chybami, třeba urban heating efektem, který je dán tím, že měřící stanice jsou většinou blízko měst, kde je ovšem zpravidla větší teplota než mimo města (snížená ventilace a proudění vzduchu). Navíc pozemské měřící stanice jsou umístěny především na souši a nedávají tak žádný obrázek o teplotě oceánů, které ovšem tvoří hlavní část povrchu planety (8). Mimochodem v Praze se měří teplota již od 2. poloviny 18. století. Ale ještě kolem roku 1850 měla Praha jen asi 125 tisíc obyvatel a poměrně mnoho zahrad a sadů, a to v části, která je dnes považována za širší centrum města. 


Hampl také uvádí, že lidstvo vyprodukuje ročně asi 5,5 gigatun CO2. A to je jen asi 1,5 % objemu, který si mezi sebou ročně vyměňují v přirozených procesech největší přírodní zásobárny tohoto pynu - oceány, vegetace a atmosféra (9).         


Věda je dnes politika
Hampl v knize také rozebírá jednu poměrně dost zásadní věc a sice vliv politiky na vědu. Významnou část výzkumů v mnohých oblastech financují vládní či kvazivládní instituce (OSN, Světová banka, MMF), o jejichž rozpočtech rozhodují volení politici a zprostředkovaně veřejnost, pak: "...je pro vědce často výhodné akceptovat ten pohled na svět, tu teorii či hypotézu, která je v souladu s pohledem, který má ten, kdo výzkum platí." (10). "Pokud je významná část podpory vědy financována státem, může to vést až k tomu, že si stát obejdnává výzkum tak, aby jen doložil předem dané a očekávané závěry." (11).


 V politice však nakonec převládá jeden názor, který bere vše. Ve společnosti, kde vládní a kvazivládní instituce neplatí vědu a výzkum, taktéž může platit, že koho chleba jíš toho píseň zpívej (ve skutečnosti tak tomu třeba v minulosti při podpoře bádání a umění až tak nebylo, protože mecenáši spíše považovali za čest, že mohou podporovat někoho, kdo přichází s něčím novým a žádaným, ale to můžeme pominout), ale těch, co "dávají chléb" je celá řada a navzájem si konkurují.


Proč vyčerpání neděsí?
Autor podává sumář argumentů proč není vyčerpání zdojů problémem. Není cílem této recenze je zde všechny popsat, ale uvedu zde jen několik zajímavých argumentů. Za prvé celkovou zásobu nějakého zdroje neznáme: růst poznání nelze předvídat, to znamená, že v důsledku celkovou zásobu daného zdroje nemůžeme v žádném okamžiku znát (12). Mimochodem z toho argumentu, ale logicky zároveň plyne, že tento problém nemůže být předmětem matematické ekonomie. Budoucí poznání není známé a ani lineární či konstantně se měnící čili není zde nějaký popsatelný matematický vztah. A z toho také plyne, že: "...velikost prověřených zásob přírodního zdroje je funkcí tržní ceny zdroje a převládající technologie (znalosti) jeho získávání." (13). Jednak nárůst poznání vede k objevení nových ložisek surovin stávajících zdrojů, dále vede k vylepšování technologií výroby a zpracování těchto surovin a konečně k vyhledávání levnějších či kvalitnějších (anebo obojí) substitutů. Na všem tomto totiž mohou podnikatelé vydělat, čili mohou uspořit náklady a dosáhnout většího zisku. Jak píše autor: "...skeptikové povětšinou neberou v úvahu nebo minimálně výrazně podceňují faktor růstu lidského poznání a technologického pokroku (tak jako jej ostatně nebral v úvahu Ricardo). Přitom právě růst lidského poznání umožňuje dlouhodobě jak pokles nákladů na těžbu daného zdroje, tak i pokles nákladů na hledání jeho zásob. Navíc je to právě růst lidského poznání, který umožňuje hledání substitutů za existující zdroje, tedy vytlačování jednoho zdroje jiným." (14). "Lidské poznání samo zdroje vytváří! Člověk není pasivním uživatelem zdrojů, ale svým poznáním z bezcenných zdrojů vytváří zdroje, které mají ekonomickou hodnotu." (15). Lidské poznání tak činí zásobu zdrojů vpodstatě ne-fixní. Zdroje surovin nejsou vyčerpatelné v tom smyslu, že užitek plynoucí z jejich využívání nemá žádné přirozené limity pro svůj růst (16).


Statistika
Kniha obsahuje i nějakou tu statistiku. Ta třeba ukazuje, že v celém vyspělém světě se v posledních 100 letech celková výměra zemědělsky obdělávané půdy snížila o více než 25 %, a to při současném růstu počtu obyvatel a objemu produkovaných potravin na více než trojnásobek (17). V knize najdeme také tabulku vývoje prověřených zásob některých nerostů za roky 1950 až 1990. Pro příklad u bauxitu došlo k nárůstu o 1 436 %, u železné rudy o 663 % apod. A samozřejmě je zde i tabulka prověřených zásob ropy a životnost prověřených rezerv (prověřené rezervy/celková roční těžba). Roku 1950 bylo zásob ropy 9 478 milionů tun a životnost prověřených rezerv byla 22 let a roku 2000 činily zásoby 140 002 milionů tun a životnost 41 let (18). Bohužel v této části je patrné, že kniha vznikla před delší dobou a nebyla aktualizována. Jaká je tedy situace u ropy dnes? Prověřené zásoby ropy v roce 2017 činily 239 300 milionů tun a jejich životnost byla 50,2 roku (19). Nutno podotknou, že nejde o zcela úplná data, protože oficiální reporty z některých zemích ještě v době vzniku přehledu nedorazily. Tato skutečnost vede zpravidla k zpětnému navýšení zásob.


Závěr
Dalo by se tedy říci, že lidstvo může v klidu spát. Má to ovšem jeden háček. Jak je z uvedeného dobře patrné, vývoj závisí dost na tom, že lidem je umožněno jednat, být kreativní a podnikat. A pokud tomuto budou vlády a existující instituce bránit, tak se jednání, kreativity a podnikání nemusíme v dostatečné míře dočkat, a pak může zřejmě nějaký problém, třeba lokálně nastat. Možná ale takový problém moderní decentralizované technologie sdílené ekonomiky aspoň o něco zredukují. 

 

Poznámky:
(1) Hampl, M. Vyčerpání zdrojů: Skvěle prodejný mýtus. Praha: Mladá fronta 2018, str. 16.
(2) Tamtéž, str. 16-20.
(3) Tamtéž, str. 25-26 a 36.
(4) Tamtéž, str. 40-41.
(5) Tamtéž, str. 47.
(6) Tamtéž, str. 56.
(7) Tamtéž, str. 57. Viz i str. 59.
(8) Tamtéž, str. 58.
(9) Tamtéž, str. 59-60.
(10) Tamtéž, str. 63.
(11) Tamtéž, str. 64.
(12) Tamtéž, str. 69-70.
(13) Tamtéž, str. 70.
(14) Tamtéž, str. 77.
(15) Tamtéž, str. 85.
(16) Tamtéž, str. 88
(17) Tamtéž, str. 77.
(18) Tamtéž, str. 81.
(19) BP Statistical Review of World Energy, červen 2018, str. 13, http://www.bp.com/content/dam/bp/business-sites/en/global/corporate/pdfs/energy-economics/statistical-review/bp-stats-review-2018-full-report.pdf.