Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sebedestrukce Západu-recenze

20. 10. 2020

Institut Václava Klause před nedávnem vydal knihu "Sebedestrukce Západu". Kniha popisuje naši horkou a nepříliš příjemnou současnost, a to jak jsme se k ní u nás a zejména na Západě propracovali. 


Nepotřebná svoboda
Na tomto webu se hodně zabýváme tématem svobody. No, v úvodu zde právě zmíněné knihy píše Václav Klaus, že: "...v dnešních bouřlivých střetech vůbec nejde o svobodu (a ani se o ní už radši nemluví), ač ta byla dlouhá staletí konstitutivním prvkem Západu. Dnes jde o rozbití západní společnosti, a to ve jménu nároků, privilegií, protekce. To vše si Západ způsobuje sám tím, že začal opouštět svou vlastní podstatu." (1). Ostatně dnes už se musíme obejít bez slova liberální, protože dnešní liberálové dělají pravý opak - deliberalizují relativně stále ještě do značné míry liberální společnost Západu. Slovo liberální bylo dle Klause zneužito a už nám nepatří (2). Totéž praví v knize Jiří Weigl, který upozorňuje na ten fakt, že: "Původní liberální ideje, jejichž obsahem bylo umožnit a zajistit osvobození člověka, byly levičáckými progresivisty překrouceny a v jejich zmutované karikatuře dnes paradoxně slouží k cílům naprosto opačným - zbavení občanů a celých národů jejich svobody a podřízení jich globálnímu vládnutí a nekontrolované moci samozvaných elit." (3) Bohužel tento fakt začíná dnes i docela dost platit pro slovo libertariánský. V následujícím textu předložím některé ze zajímavostí, které mne v knize zaujali.


Americká kulturní revoluce
Jako první se zde podíváme na příspěvek samotného Václava Klause. K dnešní liberální demokracii tento ve svém příspěvku píše, že se tento projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti v podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů 19. a 20. století. Jen se tváří nově a moderně, zdánlivě nepoliticky, což je vyzkoušený úspěšný trik. Tento projekt přejímá myšlenku či vykořisťování lidí (opresi) lidí, ovšem tentokrát ale nikoliv dělníků, jako tomu bylo u starého marxismu. Nyní jsou do role utlačovaných obětí stavěny všechny druhy autentických i zcela neautentických menšin, nicméně starý koncept oprese (utlačování) byl zachován. Levice ho potřebuje (4). Nejde ani o nový projekt. Klaus zde připomíná rok 1968 (na Západě), a takové záležitosti jako byla Frankfurtská škola a Jürgen Habermas anebo Herbert Marcus, jehož politická: "...filosofie zvaná nenápadně 'kritická teorie' vychovala dnes už třetí generaci vzdělanců intelektuálně a ideologicky vybavených k pošpinění všeho, co souvisí s kapitalismem a k posvěcení všeho antikapitalistického." (5). 

 

vasekveselka.jpg

 

Typický levičák, který chce zničit celý národ


Dále například Václav Klaus upozorňuje, že: "Teď už dochází ke zpochybňování všeho, určitě ne jen kultury. Nastává zpochybňování konstant našich životů, tradic, zvyklostí i toho, co se skrývá pod slovem hodnoty... Teď už je cílem odmítat jakékoli společenské normy (ať už je dal Bůh - pro někoho - nebo tisíciletí trvající kumulace lidské zkušenosti - pro druhé), teď je cílem stavět civilizaci nově, od nuly." (6). A také upozorňuje na indoktrinaci ve školách, ty jsou dle Klausem citovaného spisovatele M. Houellebecqua čím dál tím více institucemi indoktrinování. Autor také upozorňuje, že při skládání koaličních vlád 90. let to u nás byli právě lidovci, kteří chtěli vždy ministerstvo školství (7). 


Mimochodem Václavem Klausem ceněný ekonom Ludwig von Mises napsal již v roce 1952 ve svém článku pro časopis "The Freeman" o amerických univerzitách následující poznatek: "No, to co je neuspokojující u současných akademických podmínek – nejen v této zemi, ale u většiny cizích národů – není ten fakt, že mnoho učitelů je slepě oddáno veblenovským, marxistickým a keynesiánským omylům, a zkouší přesvědčit své studenty, že nemůže být vznesena žádná udržitelná obhajoba proti tomu, co nazývají progresivními politikami. Jejich nebezpečí je spíše nutno vidět v tom faktu, že tvrzení těchto učitelů není vystaveno na akademické půdě žádné kritice. Pseudo-liberálové si monopolizovali učitelská místa na mnoha univerzitách. Jen lidé, kteří s nimi souhlasí, jsou jmenováni učiteli a jsou používány jen učebnice podporující jejich myšlenky. Základní otázkou není to jak se zbavit nejapných učitelů a bídných učebnic. Je to o tom, jak dát studentům příležitost slyšet něco o myšlenkách ekonomů, kteří odmítají principy intervencionistů, inflacionistů, socialistů a komunistů." (8) Zdá se, že problémy tu byly už před skoro 70 lety.


Vraťme se však k recenzované knize a stati Václava Klause. Samozřejmě nechybí ani zmínka o imigraci a multikulturalismu. Václav Klaus už dříve odmítal to, že existuje jedna světová komunita, jeden nestrukturovaný svazek jedinců patřících do rodiny Homo sapiens: "Dodával jsem, že to může platit v rovině biologické (či zoologické), ale jinde ne, 'zejména ne v rovině civilizační, kulturní a náboženské'." (9). Čili kultura nějakých Papuánců z buše není srovnatelná například s naší dnešní kulturou.


Václav Klaus také dospívá k názoru, že dnešní nepokoje v USA nejsou náhodné, že nejsou jistě autentickou reakcí na policejní brutalitu, která zavinila smrt jednoho černocha, ale že jsou dlouhodobě připravovány a organizovány. Jde o vytvoření chaosu jako předstupně finální osvícené totality řešící vše (10). 


Kulturní revoluci se ve svém příspěvku zabývá i Jiří Weigl. Ten mimo jiné píše: "Naprosto děsivé je však to, jak k celé nové 'kulturní revoluci' přistupuje establishment západních zemí, jejich elity a politický a mediální mainstream, stejně jako značná část velkého byznysu. Ty s výjimkou amerického presidenta Trumpa tento útok na společnost tolerují, ustupují mu, ba dokonce pokrytecky obhajují a nadbíhají mu, uplácejí jej a v žádném případě mu nebrání... Dnes vidíme, že vládnoucí elity jsou ochotny obětovat radikálnímu levicovému revolucionářství i takové základní demokratické principy, jako je svoboda slova a svoboda svědomí, že jsou přes všudypřítomné lidskoprávní fráze ochotny připustit pronásledování a diskriminaci na základě názoru a přesvědčení, zavádět cenzuru a že neváhají dehonestovat i samotné kořeny, na nichž západní společnost dosud stojí." (11). Takové věci jako (malá) pandemie koronaviru je samozřejmě mlýnem na vodu nepřátel svobody: "Nově se objevivší strach z pandemie je fenoménem, s nímž budou nepřátelé svobody operovat a využijí jej ještě daleko lépe než šíření obav z klimatických změn." To ospravedlní jakékoliv příští zásahy do fungování společnosti (12).


Kořeny kultrurní revoluce
Velmi zajímavou kapitolou je ta od Aleše Valenty. Jmenuje se "Ke kořenům západní kulturní revoluce". A dle ní to jsou Spojené státy a Británie, kde radikální neomarxistická levice ovládla mozek západního světa - univerzity, akademie a vědecké ústavy. Jejím nejúčinnějším nástrojem při prosazování multikulturní utopie je politická korektnost a teze o strukturálním rasismu. Přičemž v politice dnešních vládnoucích západních elit lze snadno rozpoznat totalitní tendence - zavádění cenzury, omezování svobody, netoleranci k odlišnému názoru, morální a profesní likvidaci politických protivníků (13). Kulturní revoluce pak podle tohoto autora: "...však nevyvolává jen útoky proti bělochům a jejich roli v dějinách a neomezuje se na USA či Británii, ale ničí základní stavební prvky společnosti - rodinu, školství, národ a státní instituce - v celém západním světě. Všechny je rozkládá feminismus, genderismus, homosexuální manželství a absurdní práva sexuálně úchylných osob, masová migrace, multikulturalismus a podpora tzv. neziskových organizací a nadnárodních struktur (14).


Autor také stopuje původ kulturní revoluce. Pojem zavedl V. I. Lenin jakožto doplněk Marxovy revoluční teorie. A: "Tuto tezi rozpracoval ve třicátých letech 20. století italský komunista Antonio Gramsci, podle nějž je podmínkou úspěchu protikapitalistické revoluce zničení kulturní nadvlády 'buržoazie'. Základním úkolem revolucionáře je proniknout do autonomních institucí - škol, univerzit, církví, odborů apod., které skrytě vykonávají hegemonii, narušit jejich moc a vydat se na 'dlouhý pochod' jejich strukturami, na jehož konci se radikálně zreformované instituce stanou spolehlivou základnou pro šíření revolučního rovnostářství ve společnosti." (15). K tomu slouží umělecká i literární moderna vzniklá po první světové válce, která namnoze z komunistických ideových pozic zaútočila na kulturní a morální tradicionalismus "měšťácké" společnosti a na její touhu po řádu a poklidném blahobytu (16).


Velmi zajímavé je i tvrzení, že: "Základní teoretickou zbraní, již frankfurtský Institut pro sociální výzkum vtiskl do rukou studentských rebelů, byla teze o autoritativní rodině jako základní příčině fašismu. Již ve třicátých letech publikoval Institut rozsáhlou studii o tzv. autoritativní výchově ve středostavovských rodinách, která je údajně podhoubím pro vznik totalitních režimů. Její hlavní autor Erich Fromm se inspiroval kromě Marxe také Freudem. Rebelující mládeži se tato teorie znamenitě hodila k napadání veškerých autorit - nejen v rodině, ale i ve škole, v úřadě a kdekoliv jinde." Připomenuti zde jsou i lidé jako J. P. Sarte, M. Foucault anebo J. Derrida, ten se svým pojmem dekonstrukce, kdy šlo o dekonstrukci morálních vzorců (úcta k autoritě, uměřenost, normy sexuálního chování, pojem studu apod.) a společenských struktur (rodina, manželství, národ) zakořeněných hluboko v evropské (křesťanské) tradici. Dnes jde v podstatě o to přepsat dějiny a odstranit vizuální znaky tradice, k nimž patří na prvním místě sochy významných politiků a vojevůdců (17).


Já bych ještě doplnil ke v knize uvedeným jménům ještě Paula Freireho, který působil v Brazílii, a jeho pedagogiku osvobození a teorii zmocnění. Ten ve své knize "Pedagogy of the Oppressed" již v 70. letech uváděl, že učební programy, které explicitně neodmítají sexismus, rasismus, vykořisťování zaměstnanců a jiné formy oprese, nespravedlivé společenské poměry vlastně konverzují. Takové programy podle něj brání růstu vědomí a zabraňují uskutečnění kreativní a osvobozující sociální akce. Dle Freireho dominantní skupiny prostřednictvím různých socializačních mechanismů (např.: škola) určují, jak budou marginalizované skupiny vnímány, i to, jak budou její členové vnímat sami sebe. Sociální pedagogika se u Freireho zaměřuje na tzv. sociální a kulturní alfabetizaci - prohlubování vědomí vlastní kultury a nutnosti účasti na demokratickém a kolektivním utváření kultury a historie. Ovšem co se týká zmocnění klientů tak zde nejde o tvorbu dovedností a kompetencí jednotlivce, který se má adaptovat, ale jde o kulturní transformaci. V tomto konceptu se zdůrazňuje význam skupiny, nikoliv individua (18). Ve zkratce řečeno za něčí selhání můžou vlastně ti druzí.


Zpátky k dnešku
Zpátky z exkurzu do minulosti nás v knize přivádí příspěvky Ivo Strejčka, Michaela Semína a Tomáše Břicháčka (i když i tito autoři se vracejí částečně do minulosti také). První podává přehled některých příkladů dnešního neolevičáckého šílenství v USA. Pěkné je třeba toto: "Stovky básníků žádaly odvolání presidenta Nadace amerických básníků, protože jeho prohlášení, přestože v něm vyjadřuje solidaritu s černou komunitou a odsuzuje bezpráví a systémový rasismu, nešlo podle nich 'dostatečně daleko'." (19). To je ještě lepší než bolševické heslo, kdo nejde s námi, jde proti nám! Čili něco na způsob: Kdo nejde s námi dostatečně proaktivně, jde proti nám! Aspoň tedy upraveno do podoby dnešního newspeaku. Strejček mimochodem připomíná tento smutný fakt: "To, že na ulicích Chicaga zemře denně mnoho nevinných lidí, nikoho nezajímá. To, že lidé přicházejí o rodinné firmy, které budovaly celé generace jejich předků, kvůli řádění anarchistické lůzy v ulicích, nikoho nezajímá. Ničit beztrestně sochy Founding Fathers, to vše je dnes v Americe 'The New Normalcy'..." (20). Michal Semín ve svém příspěvku například upozorňuje, že hnutí Black Lives Matter založili tři černošské lesby, které dříve působily v různých komunisticky a maoisticky orientovaných neziskovkách. Tyto hlásají, že se snaží narušovat západní model nukleární rodiny nebo, že pečují o vytváření queer orientovaných společenství a podobné "hodnoty". Jednotlivé pobočky a ideologické výhonky BLM přicházejí i s jinými radikálními požadavky: finanční reparace určená všem lidem černé pleti ve formě zaručeného měsíčního příjmu a garantovaného bydlení, volný přístup ke vzdělání bez nutnosti skládat zkoušky, povinná multikulturní výuka, přeměna věznic a detenčních center v rekreačně terapeutická střediska a tak dále (21). Čili do vězení se bude chodit za odměnu za spáchané zločiny. Je jasné, co by to udělalo s kriminalitou.


Tomáš Břicháček se podíval na naše domácí reálie. Jeho příspěvek obsahuje seznam agendy progresivistů v České republice: ten jde od přijetí zákona o registrovaném partnerství, přes anticenu Sexistické prasátečko, útoky feministek na miss Univerzity Karlovy až po Istanbulskou úmluvu. A je toho hodně. A dále Břicháček například upozorňuje na vliv Evropské unie, která je pro progresivisty užitečným nástrojem, pomocí něhož mohou prosazovat svou agendu naráz napříč 27 členských států a zabetonovávat své ideologické postuláty daleko od dosahu vnitrostátních parlamentních voleb (22). A nejde zdaleka jen o unijní legislativní proces, ale i o činnost Soudního dvora EU, který ochotně "zastupuje" dle Břicháčka zákonodárce vnitrostátní i unijní (23). Nepřekvapí, že europarlament podpořil i neomarxistické a rabiátské hnutí BLM: rezoluce europarlamentu "odsuzuje bílý supermacismus ve všech jeho formách, včetně používání sloganů, jejichž cílem je oslabit nebo znevážit hnutí Black Lives Matter a rozmělnit jeho význam...vyzývá orgány EU a členské státy, aby oficiálně uznaly minulé křivdy a zločiny proti lidskosti spáchané na černošském obyvatelstvu a osobách s jinou barvou pleti a Romech". A tak dále. (24).   


Závěr
Kniha obsahuje i další příspěvky. Například svým způsobem optimistický příspěvek Petra Hájka, ale s tím nechť už se seznámí čtenář sám. Na závěr dávám z knihy jednu citaci od Tomáše Břicháčka: "S kulturní válkou dnes nestojíme na dějinném rozcestí, jak by to někteří rádi viděli. Rozcestí jsme nechali daleko za sebou. Už hodně dlouho jdeme po špatné cestě, která končí strmým srázem." (25). Nechcete-li skončit jako otroci, co takhle přispět aspoň na některou z aktivit, které tomu pomáhají zabránit? Není na čase se začít tak trochu "mobilizovat"?

 

(1) Klaus, V. aj. Sebedestrukce Západu. Praha: Institut Václava Klause 2020, str. 14.
(2) Tamtéž, str. 39.
(3) Tamtéž, str. 56.
(4) Tamtéž, str. 24.
(5) Tamtéž, str. 29-31.
(6) Tamtéž, str. 32-33.
(7) Tamtéž, str. 36.
(8) von Mises, L. Vyučování ekonomie na univerzitách. Vyšlo 7. dubna 1952 v časopise “The Freeman”. Brzy zde vyjde v češtině na tomto webu.
(9) Klaus, V. aj. Sebedestrukce Západu. Praha: Institut Václava Klause 2020, str. 43.
(10) Tamtéž, str. 47.
(11) Tamtéž, str. 52-53.
(12) Tamtéž, str. 62.
(13) Tamtéž, str. 71.
(14) Tamtéž, str. 72.
(15) Tamtéž, str. 75.
(16) Tamtéž, str. 75.
(17) Tamtéž, str. 78-79 a 81.
(18) Matoušek, Ol. a j. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, str. 241-243.
(19) Klaus, V. aj. Sebedestrukce Západu. Praha: Institut Václava Klause 2020, str. 84.
(20) Tamtéž, str. 85. Founding Fathers = otcové zakladatelé USA, čili G. Washington a spol.
(21) Tamtéž, str. 100-101.
(22) Tamtéž, str. 123-125 a 126-127.
(23) Tamtéž, str. 127.
(24) Tamtéž, str. 130.
(25) Tamtéž, str. 133.