Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Na podzim roku 2025 se u knihkupců objevila na naše poměry ne moc typická kniha. Jde o knihu se slibným názvem „Propaganda v popkultuře“ a napsal ji pan Oto Jurnečka. Po jejím prolistování v knihkupectví mne bylo jasné, že jde o zajímavé čtivo. Autor se totiž zabývá propagandou v populární kultuře, tj. v hudbě, filmu, literatuře atd. Dozajista velmi zajímavým tématem, a proto se na tuto knihu nyní podíváme. 

Jurnečka pro definici propagandy využívá Wikipedii, dle níž: „Propaganda… je rozšiřování názorů a informací za účelem vyvolání anebo zesílení určitých postojů nebo jednání mas, ovládaných skupinou, která dané mase vládne pomocí ideologie.“ To samo o sobě tak nějak implikuje nějaký docela nekalý úmysl. (1) Autor si vytvořil určitou teorii propagandy, o které tvrdí, že je do jisté míry arbitrární, ale umožňuje se celkem v propagandě orientovat. Dle něj v podstatě propagandu tvoří příběh, který se skládá z menších bloků a ty se skládají z menších a ještě menších částí. Nejzákladnější části je pak mem, neboli nejmenší jednotka kulturní informace. Memy, které jsi jsou příbuzné a nejsou spolu v rozporu, se shlukují a vytvářejí narativy, tedy příběhy. Pak platí, že: „Tak jako množství příbuzných a vzájemně se podporujících memů tvoří narativy, tak množství příbuzných, vzájemně se podporujících, ale hlavně dlouhodobě odolných narativů vytváří kulturu jako takovou.“ Kniha se zabývá i tím, jak se propaganda šíří. Svoji roli v tom hrají, mimo takových věcí jako je třeba atraktivita daného příběhu, i přehnané ambice lidí, kteří chtějí vystoupat ve společenské hierarchii, a proto zaujímají konformní a angažovaná stanoviska a očekávají za ně odměnu, a proto se předhánějí v radikálnosti. Neomylně předvídají, co si doba žádá, co oceňuje, a v tom duchu stupňují rétoriku. Z toho by se dalo dedukovat, že jde v případě propagandy o promyšlené, vědomé a zacílené aktivity. Ovšem dle autora platí, že propaganda je nejčastěji prováděna jako bezděčné a nevědomé šíření ideálu, ve který šiřitel bezvýhradně věří. Propagandu tak dost často šíří nevědomý šiřitel, který ji šíří v dobré víře, aniž tuší, co je jejím cílem (2). Avšak ouha, mnoho lidí za propagandu spíše považuje velkohubá přímočará prohlášení lidí, jako byl Joseph Goebbels anebo komunističtí propagandisté, zatímco subtilnější metody propagandy nevnímají (3). A právě tomuto subtilnějšímu typu propagandy, dle mého nebezpečnějšího a účinnějšího, je Jurnečkova kniha věnována.

 
Ještě než přejdu k ukázkám, které autor ve své knize uvádí, tak je nutné upozornit na to, čemu dle autora propaganda slouží. Jde o bagatelizování proher a zveličování úspěchů, ale i například o kompletní změnu paradigmatu společnosti. Z toho tak nějak plyne, že propaganda může být využita i pro dobré cíle. Autor třeba na straně 18 uvádí příklad středověké propagandy za zrušení otroctví, na kterém se výrazně podílela katolická církev. Často se však stává, že se propaganda (a to i ta žádoucí) zvrhne. Přejde od nějakého relativně rozumného požadavku k výstředním šílenostem. Pro příklad, když srovnáme zrovnoprávnění žen před zákonem versus kvóty na zastoupení ve vedení firem či politických stranách. Dle autora je tomu tak proto, že na dané téma se přisají v podstatě nemocní lidé. Lidé, kteří třeba nějakou diskriminaci nebo ústrky zažili a angažovanost v této oblasti je pro ně jakousi auto-terapií. Jiní jsou obyčejnými pijavicemi a využívají citlivá témata jako osobní výtah k moci, přičemž jim je lhostejné, jaké společenské dopady jejich působení má a nemají absolutně žádné hranice a zábrany. Pokud doba dozraje, klidně se budou snažit odtabuizovat incest nebo pedofilii a podobně (4). Kniha obsahuje ještě kategorizaci propagandy. Rozlišuje tak třeba tvrdou a měkkou propagandu. Krátkodobou a dlouhodobou atd. A dále rozebírá i metody propagandy. Třeba známé tvrzení vladařů: náš svět je nejlepší z možných; podpora konzumu čili něco na způsob gulášového socialismu (gulášový státní intervencionismus?) nebo strašení nějakým nepřítelem či rovnou dehumanizaci nepřítele. Mezi tyto metody patří i popkultura, o kterou jde v recenzované knize nejvíce. Autor definuje popkulturu takto: „Pod pojmem popkultura bych zařadil veškerou kulturu, která slouží masové zábavě. Tedy hlavně filmovou a hudební produkci, ale i velkou část literatury, divadelní a scénické tvorby a různých kompilací toho všeho. Je ze všech zmíněných propagandistických nástrojů nepochybně nejmocnější.“ Mezi propagandu v popkultuře patří i díla, které mají rádi téměř všichni a i filmová a hudební klasika, ve které by propagandu hledal málokdo (5). A tak se v severské detektivce objevují homosexuální policisté a naopak zločinec je bigotní náboženský fanatik, misogyn, šovinista, hlasatel netolerance atd. Sledujeme rebelii proti hodnotám rodičů (sex, drogy a rock’n’roll) a samozřejmě i boj proti rasismu a xenofobii, za práva menšin, za spravedlnosti, za mír, za ochranu přírody, za záchranu klimatu atd. Hodně toho cílí (nepřekvapivě) na děti. Autor je poněkud překvapen tím, že dnešní mladí lidé nekriticky přijímají vše, co jim ve školách vloží do hlavy. Jsou absolutně komformní s režimem, nevyskytuje se u nich žádný duch vzpoury nebo rebelie (6). Musím říci, že to mne také poněkud překvapuje. Ale ze svých vlastních zkušeností vím, že mladí lidé, kteří neabsolvují VŠ mají celkem jiné názory než jejich vrstevníci, kteří VŠ (případně i gymnasiem) projdou. Možná by bylo dobré, aby rodiče vysokoškoláků o výuce na vysoké škole s nimi mluvili. Já si z mládí pamatuji přesný opak. Dost mladých obecně nevěřilo propagandě, kterou na školách šířil komunistický režim. A ani později se propagandě moc nevěřilo, i když tu jinak byla docela silná fascinace Západem.
 
Z ostatního, co je v knize uvedené k propagandě, mne zaujaly i tyto poznatky: „Dokud to byl Západ, kde byly realizovány ty nejmonumentálnější stavební projekty, bylo to publiku prodáváno jako důkaz nadřazenosti našeho společenského systému: ‚Francie má XY jaderných elektráren, Británie ještě víc, Spojené státy vůbec nejvíc.‘ Vyspělý Západ. Jakmile ale přišla doba, kdy tyto země již několik dekád žádné nové elektrárny nezprovoznily, a dokonce musí zavírat ty staré, protože dosloužily, jsou asijské země, které mají rozestavěných více než 30 reaktorů a dalších 50 naplánovaných, náhle považovány za sobecké.“ A jinde: „Množství betonu je tedy ukazatel, který byl měřítkem rozvinuté společnosti v případě Spojených států. Byl směšný, pokud se jim chlubil Sovětský svaz, a je morbidní, pokud se jim chlubí Čína. Stejné je to u všech civilizačních výdobytků. Dokud nám to šlapalo, bylo množství oceli, betonu, kilowatthodin, vyrobených aut, položených kilometrů dálnic a kolejí, a tak dále, meřítkem rozvoje a potvrzením naší dominantní role. Když se nám ale soukolí zadrhlo a ve všech zmíněných činnostech začínají dosahovat rekordních čísel konkurenční země, už to není měřítko rozvoje, teď je to cosi zavrženíhodného a my bychom byli nejraději, kdyby se toho ti druzí vzdali tak jako my.“ (7). To je opravdu zajímavý fenomén. Dílem vychází z toho, že někteří lidé na Západě Západ a jeho dřívější pokroky nenávidí a dílem i z toho, že část (i poměrně inteligentních) lidí myslí dosti staticky a žije tak ještě někde kolem roku 2000 a domnívá se, že Západ představuje polovinu nebo i více světové ekonomiky, což už dávno není pravdou. Samozřejmě mohou v tomto směru působit ještě další psychologické faktory.
 
Přejděme však konečně k nějakým těm příkladům propagandy v populární kultuře, tak jak jsou uvedeny v knize. A to příkladům, které se vztahují k tzv. západním (či evropským) hodnotám. Překvapivě vzato první takový jev v dějinách Českých zemí se udál už roku 1965 při pražském studentském majálesu. Tehdy přijel beatnický básník Allen Ginsberg, který byl zvolen králem majálesu. Přičemž hnutí, které Ginsberg reprezentoval, mělo za cíl bořit tabu, a to hlavně sexuální a rozšiřovat vědomí pomocí extází vyvolaných meditacemi a drogami. (8). Propagandu samozřejmě obsahuje často i populární hudba. I zde má autor několik příkladů: „Texty písní, byť je ve většině případů zpěváci a zpěvačky nenapsali, jsou považovány za mravní poselství, životní ponaučení nebo politický apel. Interpret, který je vlastně jen dělníkem nahrávací společnosti, je málem považován za proroka. Obzvláště, pokud se do této role vžije.“ Mezi nejznámější v tomto oboru patří samozřejmě skupina Beatles a zejména její člen John Lennon (mimochodem ten v písni Imagine zpívá tak, že by to musel schválit i marxista anebo uvědomělý pracovník multikulturní fronty: „Představ si, že není žádný majetek… Představ si všechny ty lidi. Jak sdílejí celý svět...“), dále irský hudebník Bob Geldof, Bono Vox, ale i Michael Jackson. Dnes jsou to především taková jména jako Madona, Lady Gaga nebo Kate Perry. A: „Ovšem taková Beynocé dosáhla toho, že je jí dokonce věnován semestrový kurz na prestižní Yale[ho] univerzitě. Jeden kredit obdrží student, který nastuduje, jak tvorba zpěvačky zvýšila povědomí o černošské feministické politice a politice osvobození černochů.“ Ba i dokonce v Kodani na universitě byl zorganizován podobný kurz. Do rolí morálních majáků jsou pak často pasováni lidé, kteří nejsou zrovna etalonem následováníhodného života. Třeba Justin Bieber. Dalším příkladem je třeba písnička od skupiny Pink Floyd „Another Brick in the Wall“ z roku 1979 brojící proti tehdejšímu britskému školství a vzdělávání: „Nepotřebujeme žádné vzdělávání, nepotřebujeme žádnou kontrolu myšlenek…“ Textař písně Roger Waters byl aktivistickým umělcem s potřebou se vyjádřit se svým uměním ke každému tématu, které považuje za podstatné. Waters věřil, že naděje pro svět spočívá v odbourání všech tabu, pravidel a morálky, kterou tito lidé nazývají morálkou maloměšťáckou: jak se to Watersovi v posledních letech vymstilo, si čtenář může přečíst v knize (9).
 
Propaganda se vyskytuje i ve filmové a seriálové tvorbě. Dle autora se to týká třeba firem Netflix a Disney. Jako příklad uvádí původně oblíbený seriál Vikingové. V jeho pokračování se však mezi náčelníky (jarly) objevila černoška, a to přesto, že neexistují žádné doklady o tom, že by ženy zastávaly kdy u Vikingů tuto funkci. Natož aby šlo o černošky. Postava, kterou černoška představuje, byla navíc skutečnou postavu Haakona Ericcsona, který byl bílým mužem. O nové Sněhurce z produkce Disneyho netřeba se zmiňovat (10). Zprávy o ní proběhly i v našich mediích. Jedno z nich tehdy psalo: „V nové progresivní adaptaci trpaslíky nahradí "magická stvoření", která podle deníku Daily Mail z prvních dostupných snímků vypadají na skupinu osob různých pohlaví, ras a výšek. Sněhurka bude také zobrazována ve feminističtější roli.“ (11) Hodnocení na Česko-slovenské filmové databázi je aktuálně velmi slabých 27 %. Zajímavá je sága Harryho Pottera, kde v roli záporných postav vystupuje rodina Malfoyových, která je vlastně velmi rasistická a zakládá se na své čisté čarodějnické krvi a pohrdá „mudly“, tedy lidmi obyčejného nekouzelnického původu a rovněž kouzelníky zrozenými ze smíšených manželství kouzelníků a mudlů. A to nemluvě ani o různých multikulturních společenstvích z oboru sci-fi jako je Start Trek, Hvězdná brána a Babylon (12). 

Důvodů pro takové propagandistické chování vidí autor hned několik. Mne z nich vedle snahy přepisovat dějiny, také zaujala snaha pomocí takovéto tvorby se vyhnout národnostním a etnickým třenicím, které lze očekávat v případě měnící se etnické skladby evropských měst a Ameriky. Lidé si zvyknout vídat ve filmu bílé vedle barevných, a tak tomu bude dle některých nakonec i v realitě. Ovšem i v etnicky pestrých společnostech žijí lidé zpravidla odděleně podle ras, národů nebo náboženské příslušnosti (13). Žádný multikulturalismus se většinou nekoná. Dokonce bych řekl naopak, etnické spory jsou zcela běžnou součástí lidské historie a budou jí i nadále.

 

Ani v tak pokrokové zemi jako Spojené státy se žádné multikulturní soužití nekoná (jako příklad město Filadelfie: červená barva běloši, modrá černoši, oranžová Hispánci a zelená Asiaté - zdroj Wikipedie) 

 
A tak by se dalo pokračovat. V knize je uvedena celá řada příkladů propagandy tzv. západních hodnot v populární kultuře. Autor ovšem netvrdí, že každé filmové dílo obsahuje propagandu. Uvádí třeba americký seriál Šógun z roku 2024 jako příklad toho, že lze tvořit i bez propagandy (14). Stejně jako netvrdí, že existuje jen propaganda těch jediných správných západních hodnot, ale upozorňuje i na to, že existují nebo existovaly i jiné propagandy. Třeba protikatolická propaganda v 19. století. Pro příklad v díle Alexandra Dumase staršího (Tři mušketýři) a tak podobně. Stejně jako, že existovala propaganda komunistická (Neználek, Trautenberk, …). Tu autor vnímá ovšem jako méně obtěžující a i méně účinnou, a to z důvodu její jisté primitivnosti (tj. přímočarost), a také díky tomu, že nebyla tak systematická (jeden díl Majora Zemana za týden versus to, že si člověk může pustit pět dílů nějakých propagandistických seriálů na Netflixu během jednoho dne). A samozřejmě, že existuje propaganda ruská, čínská, muslimská anebo africká či dokonce sudetoněmecká (15). Ta poslední je u nás již nějakou dobu na zřetelném vzestupu.  

Kniha obsahuje i část o tom, jak se proti propagandě bránit. Propaganda postupuje salámovou metodou čili pomocí posunování proslulého Overtnova okna, a proto je nutné její konečné cíle ostatním lidem odhalit ihned a v plné kráse. Pro příklad, pokud jde o digitální měnu centrálních bank, která je prezentovaná jako něco, co lidem ušetří čas a práci, tak je potřeba lidem přímo říci, že vedle toho půjde i o nástroj, který umožní vládcům kontrolovat veškeré útraty každého občana a elegantně ho trestat zabavením části peněžních prostředků, které si občan už nebude moci ze svého účtu vybrat. Případně občana i zcela od prostředků odstřihnout včetně jeho rodinných příslušníků (16). Popravdě tato část knihy mohla býti možná poněkud obsáhlejší.
 
Celkově je možné říci, že kniha je čtivě a docela poutavě napsaná. Tím pádem se čte i rychle. Lze ji doporučit, protože podobný titul na našem trhu dle mého názoru doposud chyběl. Po přečtení knihy člověk lépe odhalí, kde z filmu nebo hudby trčí nějaká ta propaganda. A bude jistě i dobře připraven na první českou homosexuální vánoční pohádku!

P. S. Já si třeba vzal po přečtení knihy moje oblíbené filmy se Spencerem a Hillem (respektive úplně přesně jsem si následujícího problému povšiml už asi před 7 či 8 lety, ale teprve teď jsem na to důkladně podíval). V řadě těchto filmů je hlavní zápornou postavou bohatý a bílý podnikatel, a to přesto, že v těchto filmech jinak hrají i černoši, mulati nebo lidé z Dálného východu. A tak ve filmu „Jdi na to“ je hlavní zápornou postavou bohatý běloch K1, ve filmu „Hroši v Africe“ bohatý a bílý podnikatel Ormond, ve filmu „Sudá a lichá“ bohatý, bílý Řek a majitel kasina Paragoulis, ve filmu „Jestli se rozlobíme, budeme zlí“ pak bohatý a bílý developer Šéf; u filmu „Dva machři mezi nebem a peklem“ bílý podnikatel-těžař Ucho, v „Pravé a levé ruce ďábla“ bohatý a bílý velkochovatel koní Major, v „Malém unaveném Joeovi“ bílý obchodník se zbraněmi Parker a v „Superpolicajtech z Miami“ bílý velkopodnikatel z Miami Robert Delmann. Poměrně složitá je situace v případě „Dvojníků“, kde jde v podstatě o boj mezi bohatými finančníky. Náhoda? Řekl bych, že ne. Spencer a Hill spolu natočili 18 filmů a já tu právě poukázal na devět z nich. Ve zbývajících filmech (většinou těch dříve natočených), které se většinou odehrávají během 19. století na divokém Západě, jsou hlavními zápornými postavami celkem logicky různí bandité (běloši a někdy i Mexikánci). Tu a tam se v některých těchto filmech objeví mezi zápornými bitkaři ještě nějací ti Číňané. A vlastně dost podobné je to i v případě Šimona a Matouše, známé imitace Spencera a Hilla. No, z takovýchto filmů by musel mít docela radost jistě nejeden tvůrce marxistické propagandy v socialistické východní Evropě. Tím nijak nechci snížit jistou zábavní kvalitu těchto filmů.

Poznámky:
 
(1) Jurnečka. Ot. Propaganda v popkultuře. Havlíčkův Brod: Kadlec Jiří – Auricon publishing 2025, str. 11.
(2) Tamtéž, str. 14; 16 a 12-13.
(3) Tamtéž, str. 16-17.
(4) Tamtéž, str. 18-19 a 22.
(5) Tamtéž, str. 40-41.
(6) Tamtéž, str. 42-44.
(7) Tamtéž, str. 46-47.
(8) Tamtéž, str. 52.
(9) Tamtéž, str. 54-57.
(10) Tamtéž, str. 58-59 a 64.
(11) https://www.echo24.cz/a/HCK6h/zpravy-panorama-snehurka-progresivni-trpaslici-magicka-stvoreni-film-disney.
(12) Jurnečka. Ot. Propaganda v popkultuře. Havlíčkův Brod: Kadlec Jiří – Auricon publishing 2025, str. 68-69 a 74-77.
(13) Tamtéž, str. 58-60.
(14) Tamtéž, str. 81.
(15) Tamtéž, str. 84; 92-93 a 103-107. Dle mého však komunistická propaganda dosahovala zpravidla větší umělecké úrovně než dnešní propaganda, v důsledku toho je jí docela často v televizi vidět dodnes.
(16) Tamtéž, str. 117-120.