Jdi na obsah Jdi na menu
 


31. 5. 2024

Dílčí reformy jsou málo: řešením je systémová změna, říká v nové knize Václav Klaus

Ve své nové knize „Dílčí reformy jsou málo: řešením je systémová změna“ bývalý presidenta Václav Klaus píše, že naše země stagnuje, stagnuje politicky a stagnuje i ekonomicky. Václav Klaus se snaží v této poměrně útlé knize čtenářům vysvětlit proč tomu tak je, a co by se dalo dělat pro to, aby Česká republika opět hospodářsky rostla. Klaus píše, že hrdiny dnešní doby nejsou již: „… Thatcherová, Reagan, Hayek, Friedman a mnoho dalších – jako tomu bylo před více než 30 lety. Hrdiny jsou Klaus Schwab. Celá klientela Davoského ekonomického fóra, Bill Gates, zelení ideologové a popírači historie, neboť není pochopeno, že to, co tito lidé názorově přinášejí, jsou jen inovované myšlenky zcela zdiskreditované komunistické revoluce v roce 1917.“ (1). Mnoho lidí se shlédlo v myšlenkách, které jsou vzdáleny svobodnému trhu. Dále Klaus v knize píše, že: „Mnoha lidem se mylně zdá, že ekonomii a ekonomice rozumí. Dnes a denně se v ní pohybují, mají v ruce peníze, sledují ceny, na trhu si vybírají, spoří, občas i investují. To je však něco jiného než porozumět fungování ekonomického systému. Do fysiky či chemie nikdo nemluví, do ekonomie skoro každý, i když jsou vážné ekonomické učebnice pro laika stejně nesrozumitelné jako učebnice fysiky.“ (2). Někteří lidé si navíc myslí, že ekonomický systém máme po pádu komunismu v podstatě v pořádku a že všechno špatné zůstalo s komunismem. Protože v trh v nespecifikovaném slova smyslu tito lidé věří, nemají důvod chtít systémovou změnu. Ovšem náš trh je jak píše Václav Klaus nesmírně "repressed“, nesmírně poškozen antitržními faktory a vlivy. Jinde k tomu Klaus doplňuje, že máme velmi pochroumaný trh, máme trh velmi přiškrcený a „přistřižený“. Dnešní míra jeho poškození se začíná blížit tomu, co jsme znávali za komunismu. Možnost podnikatelů, co se týká plnění přání spotřebitelů, je tedy značně omezena anebo i znemožněna. Na této schopnosti ovšem závisí míra blahobytu a hospodářský růst společnosti! Jeden příklad za všechny, který byl nedávno zveřejněn: „V České republice stojí podle Pilčíka [odborníka na potraviny, pozn. autora] za poklesem chovů vedle vysokých nákladů a nižších výkupních cen i přísné požadavky. Drůbežáři totiž musí investovat do přestavby svých podniků kvůli plánovanému zákazu klecových chovů, který v Česku začne platit od roku 2027. Už předtím museli investovat do takzvaných obohacených klecí.“ (3)

 

klausvaclavczechpresident.jpg

 

Soukromé vlastnictví je v praxi čím dál formálnější a prázdnější pojem. Regulace způsobuje de facto vyvlastnění, neboť soukromé subjekt sice formálně aktiva vlastní, ale nemohou s nimi nakládat, protože jim v tom tisíce regulací brání. Manažeři českých firem si často stěžují, že mají na stole spoustu investičních nápadů, a že by na ně dokázali sehnat finance, ale že je nemohou uskutečnit kvůli regulaci. Ta buď přímo zakazuje něco učinit nebo to prodražuje anebo si manažeři nejsou jisti interpretací zákona a nechtějí skončit v dlouhém soudním sporu (4). Jde zde o vliv takových věcí jako je Green Deal, vysoké daně, rozsáhlá regulace trhu práce, vysoké daně, genderové normy apod. Původ tyto věci mají u politiků, úředníků a i voličů. Ale profesor Klaus také připomíná, že poškození nabídky je částečně dáno i zájmově. Kdy se v důsledku zájmů výrobců omezuje a přeformátuje trh a stát se nutí k provádění dalších forem – pro tyto výrobce výhodných – státních regulací, které omezují jejich konkurenci. „Ekonomové už dávno pochopili, že většina zásahů státu na ochranu trhu a na ochranu spotřebitelů je prosazena nikoli spotřebiteli, ale výrobci. Ti se často snaží maximalizovat své podíly na trhu (a svůj zisk) nikoli inovacemi, ale pomocí státní regulace a státních dotací. To ode mne není žádný novátorský výrok, to už se dávno stalo jednou ze standardních pouček moderní ekonomie.“ (5). Suma sumárům, pokud bych měl shrnout to, co se v knize píše, tak mohou použít větu, která se uvádí na straně 39: nejsme sice ekonomikou centrálně plánovanou, ale jsme ekonomickou centrálně administrovanou (6). A to má své důsledky v podobě ekonomické stagnace, která dopadá na životy lidí.

Co se s tím má podle profesora Klause dělat? Dle něj by mělo by dojít k nákroku směrem k trhu, nikoliv o krok mimo něj: „Na své klíčové místo se musí vrátit trh. Jinak řečeno, radikálně musí ustoupit stát (a všechny jeho složky). Není to nic jiného než Mises, Hayek a Friedman. Není to nic jiného než návrat ke kapitalismu.“ Jinde autor přímo píše, že je potřeba trh osvobodit (7). Dle Klause však nestačí změnit parametry hospodářské politiky státu a nestačí místo ve firmách vymýšlet strategické investice vládou, tak jak si to představují ministři jako Síkela nebo samotný premiér Fiala. Ti chtějí vymýšlet, kam investovat. Oni, spolu se svými úředníky! Místo toho, aby to dělali majitelé a manažeři firem! Přičemž ekonomická věda přesvědčivě prokázala, že je selhání státu mnohem a mnohem častější než selhání trhu. Ostatně současná vláda z knihy nevychází příliš dobře. Stačí se podívat na čachry s rozpočtem, které uměle snížily výši státního rozpočtového deficitu za rok 2023 na (dle skromného mého názoru pořád astronomických) 288 miliard korun. Šlo třeba o nevyplacení kompenzace dodavatelům energií za loňský rok ve výši 14 miliard korun nebo vyvedení půjčky Státnímu fondu dopravní infrastruktury ve výši 18 miliard korun mimo rozpočet (8). Klaus varuje i před jednostranně orientovanými odborníky , kteří nejsou schopni vidět celek, ale vidí jen směsici jednotlivostí, a kteří proto nejsou schopni pochopit vysoce efektivní, úsporné a ničím nenahraditelné fungování trhu (9). Tito fachidioti nechápou, že lidé musí nutně volit při vynakládání vzácných výrobních faktorů mezi různými použitími a různými obory. Nemohou všechny výrobní faktory vrhnout do jednoho či dvou oborů. 

Autor věnuje i pozornost evropským tématům. Cituje zde článek ekonoma Pavla Rysky, který tvrdí, že: „Euro selhalo ve svém hlavním účelu, který mělo pro celou eurozónu mít. Tím byla konvergence relativně chudého jihu EU k bohatému severu. Konvergence Itálie, Portugalska, Španělska či Řecka ke státům jako Německo, Nizozemsko, Belgie či Rakousko.“ Nic takového však nenastalo. Naopak zhruba od zavedení eura došlo k zastavení růstu jižní Evropy a k její divergenci od severu. „Reálný hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu Itálie je nyní nižší než před dvaceti lety, a dokonce už ho svým hospodářským výkonem dohání i Česko se svou korunou, které bylo před dvaceti lety v mohutném závěsu. Na severu třeba v Německu na euru některé skupiny vydělávají (vývozci), ale přínos pro jiné je sporný (spotřebitelé a malí podnikatelé) (10). Dále je problémem zelená ideologie, environmentalismus: "Ta do ekonomiky vnáší úplně jiná kritéria než racionalitu, efektivnost a produktivitu, a hlavně jiné kritérium (či cílovou funkci) než maximalizaci zisku. Environmentalismus diktuje nejen co vyrábět, jak to vyrábět a pomocí jakých zdrojů, ale i co spotřebovávat, jak trávit volný čas, jak a kam cestovat, zda a jak topit, jaké mít byty a domy a tisíce dalších věcí.“ Green Deal je pak záměrné a cílené radikální snížení životní úrovně milionů lidí (11). Ten, kdo četl nějakou knihu od ekonoma Ludwiga von Misese teď asi zpozorněl a vystoupila mu na mysl definice tzv. německého socialismu z doby vlády Adolfa Hitlera a jeho Třetí říše: „Německý model se liší od ruského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna je jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků jsou určeny centrální autoritou. Jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě jsou jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídí produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice.“ (12). Jaká to výrazná podobnost s dnešním Green Dealem, ESG, genderovými normami a podobně! 

Dalším problémem je nové „sociálno“. To v současné době značně narostlo a míra přerozdělování nesmírně narostla: „Sociálno bylo přeměněno v ‚rovno‘ a dovolilo si revolučně – stejně jako husité v Táboře před sedmi sty lety a jako první komunisté před více než 100 lety v Rusku – odmítat to, co i za reálného komunismus odmítnou nikoho nenapadlo: zbavovat se zásluhovosti jako výchozího principu mzdového  platového systému.“ (13). Doplňme zde, že v Sovětském svazu bylo rovnostářství (tj. uravnilovka) při odměňování poměrně záhy po Říjnové revoluci považováno za nežádoucí (14). V tomto bodě některé dnešní návrhy komunismus tedy i překonávají! Netřeba dodávat, že Green Deal a nové sociálno spolu úzce souvisejí. Cílem jsou peněženky běžných (i chudších) pracujících a bohatých, kteří nedrží žádnou moci.

Kniha toho obsahuje samozřejmě mnohem více. Ale zde uvádím už jen tři další zajímavosti. Zajímavý je Klausův názor o tom, že práce z domu (homeoffice) napomáhá k atomizaci společnosti. Odpadá třeba diskuse s kolegy z práce, sdílení informací na pracovišti a tak dále. Vedle toho, že je o homeoffice mezi některými zaměstnanci zájem, může jít i o zájem ideologů tzv. (neo)liberální společnosti (15). Homeoffice ovlivňuje šíření informací ve společnosti, tak i negativně jak fungování firem. Dále profesor Klaus tvrdí, že současná politická garnitura, jak vládní nebo opoziční, žijí jen na povrchu dění, kdežto ideologii obsadily „neziskovky“ a jejich političtí aktivisté (16). Profesor Klaus ve své knize také kritisuje i Národní ekonomickou radu vlády (NERV). Tuto radu vedle jiných věcí kritisuje za doporučování vyššího zdanění aktivit škodlivých pro životní prostředí a změnu klimatu anebo vyšší zdanění kapitálových příjmů. Nebo za návrh na vytvoření sektorové rady jako nástroje vyšší konkurenceschopnosti firem, tyto rady by se skládaly z týmů odborníků, kteří by měli mandát zastupovat zaměstnavatele, což hraničí s mussolinovským korporativismem. A tak by se dalo pokračovat (17). 

Samozřejmě sám autor přichází s návrhem toho, co v naší současné hospodářsky stagnující situaci dělat. Nebude zde jeho celý 19-ti bodový program uvádět, ale vyberu z něj jen několik položek, které mne zvláště zaujaly. Dle něj je potřeba se zbavit dnešní inflace, která ekonomiku chaotizuje a boří jakákoli pevná kritéria, která relativizuje vítěze a poražené, přerozděluje bohatství, zesiluje moc státu atd. Dle autora nemáme s inflací ještě vyhráno. V poznámce k tomuto bodu Klaus cituje slovinského ekonoma Nevema Vidakoviče, který předpokládá, že současná inflace není transitorní (přechodná): „Centrální banky stále nevěří tomu, že množství peněz způsobuje inflaci a vlády si pořád myslí, že dluhy nemají náklady. Stále věří tomu, že dluhy a fiskální politika nejsou pro vytvoření inflace relevantní.“ (18l). Dále je dle něj potřeba uvést do rovnováhy finance státu, tj. provést vyrovnání státního rozpočtu. Pak mne zaujalo třeba toto: „Každý nový zákon v parlamentu, pokud žádá peníze od státu, by měl dát návrh, kde se tato suma ušetří. Totéž se musí týkat všech dalších finančních příslibů státu…“ za velmi důležitý a podnětný považuji i tento návrh: „Musí být definovány nepřekročitelné lhůty, do nichž úřady všeho druhu musí odpovědět na žádosti či dotazy občanů a firem. Musí to být vyhroceno do situace, kdy neodpověď znamená souhlas. To se týká zejména zahajování staveb nebo zakládání firem.“  Dále je nutné opuštění extrémů Green Dealu, ale i Společné zemědělské politiky a energetická politika se musí vrátit „z nebe“ na zem. A konečně není třeba být papežštější než sám papež: „Přenášení evropských směrnic a regulací do českého právního řádu musí probíhat v minimalistické, nikoli maximalistické verzi. Je třeba zavádět jen to nezbytné a minimální, nikoli regulace rozšiřovat a zpřísňovat.“ (19). Být papežštější než sám papež je bohužel dlouhodobou chybou českého národa. A nejednou se nám to již vymstilo. Co je tedy nutné udělat? Navrátit se k trhu a k tomu, aby podnikatelé a občané měli větší míru svobody v plnění přání svých i přání druhých. O tom hlavně je recenzovaná kniha.

 

(1) Klaus, V. Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 13.
(2) Tamtéž, str. 19-20.
(3) Tamtéž, str. 20 a 21. A
ZDE
(4) Klaus, V. Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 23 a 45.
(5) Tamtéž, str. 24.
(6) Tamtéž, str. 39.
(7) Tamtéž, str. 26; 43 a 71.
(8) Tamtéž, str. 22 a 35.
(9) Tamtéž, str. 29.
(10) Tamtéž, str. 41-42.
(11) Tamtéž, str. 49.
(12) Blíže viz
ZDE
(13) Klaus, V. Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 50-51.
(14) Švankmajer, M. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2012, str.  375.
(15) Klaus, V. Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 52.
(16) Tamtéž, str. 60.
(17) Tamtéž, str. 61-64.
(18) Tamtéž, str. 64-65. Inflaci se podobně věnovala v roce 2021 Institutem Václava Klause
vydaná kniha „Návrat inflace“.
(19) Klaus, V. Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 66-69.