Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak sovětské stíhačky za války létaly na kapitalistické motory I

24. 9. 2019

Navazuje na článek Vyhrál by Sovětský svaz bez západní pomoci válku? 

 

Sovětský svaz používal (nejen) během druhé světové války obrovské množství západních a německých technologií, které mu umožnily vyhrát druhou světovou válku, a lze si jen obtížně představit, že by se bez nich mohl obejít. V této obsáhlé stati si ukážeme, že téměř všechny stíhací letouny a řada jiných bojových sovětských letounů používaných za druhé světové války používala upravené či neupravené kopie západních leteckých motorů. 


Motory pro předválečné sovětské stíhací letouny
Předválečné stíhací sovětské letouny vytvořila konstrukční kancelář známého konstruktéra Nikolaje N. Polikarpova (1892-1944). Šlo o letouny Polikarpov I-16 a Polikarpov I-15 (a I-152 a I-153). Tyto letouny tvořily páteř sovětského stíhacího letectva na začátku Hitlerova tažení do Sovětského svazu. 


Polikarpov I-16
Polikarpov I-16 byl ve své době jedním z prvních sériově vyráběných jednoplošných stíhacích letounů se zatahovacím podvozkem. A šlo tedy o letoun pokrokový, jak ukázal pozdější vývoj! V té době se většinou vyráběly dvouplošné stíhací letouny, jako byly britské Gloster Gladiátory, německé Heinkel He-51, československé Avie B-534 anebo americké Curtissy. Tedy s výjimkou Japonska a Francie, které zavedly také poměrně brzy do své výzbroje moderní jednoplošníky jako Micubiši A5M, Nakajimu Ki-27 a Dewoitine D-500. Podle publikace "Spojenecké stíhačky druhé světové války" byly letouny I-16 poháněny z počátku devítiválcovým hvězdicovým motorem M-22, což měl být britský motor Bristol Jupiter a pozdější verze letouny byly poháněny motorem M-25 a jeho různými variantami, což byl americký motor Wright Cyclone. A nejnovější verze měly zastavěn motor M-62 odvozený od typu M-25 (17). V jiném materiálu se podrobněji uvádí, že: "Prvním silným sériově vyráběným leteckým motorem používaným na sovětských stíhacích strojích byl motor M-22 o výkonu 353 kW startovní výkonosti, licenční kopie vzduchem chlazeného hvězdicového devítiválce Jupiter firmy Bristol. Vyráběl se v letech 1930-1934 v závodě číslo 29 v Záporoží..." Tento motor byl zastavěn do Polikarpovů I-16 typ 4 (18). Do dalších typů 5, 6, 10 a 17 tohoto letounu byl pak montován motor M-25 a jeho různé verze (letouny I-16 typ 6 ovšem podle některých historiků oficiálně neexistovaly). Letouny typ 18, 24, 28 a 29 měly zastavěn výkonnější motor M-62 anebo M-63. Přičemž sovětský motor M-25 vznikl tak, že v roce 1932 zakoupil SSSR v USA 100 kompletních leteckých motorů Wright Cyclone R-1820 F-3, což byl hvězdicový devítiválec o výkonu 524 kW a i licenci na jejich výrobu a k tomu 50 kusů motorů R-1820 F-2 (konstrukce se sníženou výškovostí) bez licenčních práv na výrobu. Mimochodem členem sovětské delegace, která se v USA seznamovala s výrobou leteckých motorů, byl i konstruktér motorů Arkadij Švecov, a ten jako jediný pak z celé mise unikl zatčení a případné popravě. Vraťme se však k motoru: "Licenční výroba v závodě č. 19 se rozbíhala v létech 1933-34 a motor byl označen jako M-25. Náběh výroby nebyl jednoduchý - výkresy bylo nutné překreslit do metrické soustavy a konstrukčně bylo nezbytné motor přizpůsobit pro maziva a oleje nižší kvality. Jeho oficiálně udávaný výkon potom činil 442 kW, ve skutečnosti se pohyboval okolo 434 kW." Vylepšování tohoto motoru pak už bylo v sovětských rukách a u verze M-25V byl výkon už 570 kW (19). 


Dle jiného pramenu se motory řady M-25 vyznačovaly zejména ze začátku znatelně nižší kvalitou a výkony než americké originály. Totéž lze říci o některých celých letounech, jak se přesvědčili španělští republikánští stíhači během španělské letecké války (20). Motor M-62 (721 kW) nebyl přímo odvozen (srovnej s výše) od motoru M-25, nýbrž od amerického motoru Wright Cyclone GR-1820 G-2 o výkonu 736 kW a: "V roce 1937 byl stejným způsobem 'zpracován' a začal se sériově vyrábět Wright Cyclone GR-1820 G-102 o výkonu 854 kW pod sovětským označením M-63 (810 kW)." (21). Tolik k motoru stíhacího letounu Polikarpov I-16. Pro zajímavost ovšem pár dalších bodů. Sériové stroje I-16 typ 4 létaly s krytem motoru americké instituce NACA. Od typu 5 se používal taktéž americký kryt Watter, který v USA zkonstruoval Michail Watter, ruský emigrant. Zaměřovače palubních zbraní byly kopiemi západních zaměřovačů. U OP-1 šlo o kopii zaměřovače Aldis a u novějšího PAK-1 o kopii francouzského zaměřovače Claire (22). 

 

Polikarpov I-153

Polikarpov I-153


Polikarpov I-15
V případě druhého Polikarpova stíhacího letounu I-15 a jeho verzí je situace jednoduchá, protože tyto letouny používali stejné motory jako I-16. Letouny I-15 používaly motor M-25, I-152 (častěji označován jako I-15bis) motory M-25B a konečně verze I-153, která byla jinak spolu s italským Fiatem CR.42 nejrychlejší dvouplošnou stíhačkou na světě, která se kdy sériově vyráběla, motor M-63 (23). Jiný pramen ovšem udává to, že verze I-153 využívala motor M-62 (24). A podobně to vidí i monumentální kniha "Encyklopedie letadel světa", která použití motoru M-63 připisuje jen experimentálním verzím. Pro letouny I-15 vyrobené do roku 1936 tato uvádí i použití motorů M-22. Ovšem vedle toho tato kniha uvádí, že I-15 používal vrtuli Hamilton z USA, kterou později nahradila domácí vrtule AV-1, která však byla vyvinuta z vrtule Hamilton. Vrtule AV-1 byla používána i u prvních I-153. Vedle toho typ I-15 používal prstencový kryt motoru britského typu Townend (25). 


Letouny Polikarpov I-16, I-15, I-152 a I-153 tvořily v roce 1940 nějakých 75 % sovětského stíhacího letectva (26). V té době šlo již ovšem o zastaralé letouny. 

 

Pokračování

 

(17) Gunston, B. Spojenecké stíhačky druhé světové války. Praha: Svojtka a Vašut 1996, str. 82.
(18) Dymič, V. a Šedivý, M. Triumf a tragédie: Sovětští stíhací letci v bojích II. světové války. Cheb: Svět křídel 2001, str. 103 a 112-113. Pramen Šnajdr, M. Polikarpov I-16 ve Španělsku. Bučovice: Aero-Jakab Publishing 2018, str. 5, uvádí, že šlo o francouzský motor Gnome-Rhône Jupiter VI. Firma Gnome-Rhône měla být zřejmě majitelem licencí firmy Bristol, motor sám byl vyvinut v Británii.
(19) Dymič, V. a Šedivý, M. Triumf a tragédie: Sovětští stíhací letci v bojích II. světové války. Cheb: Svět křídel 2001, str. 115, 104-105.
(20) Šnajdr, M. Polikarpov I-16 ve Španělsku. Bučovice: Aero-Jakab Publishing 2018, str. 7. K nízké kvalitě některých dodávek letounů a motorů viz str. 13 a 18.
(21) Dymič, V. a Šedivý, M. Triumf a tragédie: Sovětští stíhací letci v bojích II. světové války. Cheb: Svět křídel 2001, str. 105.
(22) Šnajdr, M. Polikarpov I-16 ve Španělsku. Bučovice: Aero-Jakab Publishing 2018, str. 7 a 17.
(23) Gunston, B. Spojenecké stíhačky druhé světové války. Praha: Svojtka a Vašut 1996, str. 78.
(24) Dymič, V. a Šedivý, M. Triumf a tragédie: Sovětští stíhací letci v bojích II. světové války. Cheb: Svět křídel 2001, str. 112.
(25) Donald, D. Encyklopedie letadel světa. Praha: Nakladatelství a vydavatelství Cesty 1999, str. 752 a 754.
(26) Morgan, H. Soviet Aces of World War 2. Oxford: Osprey Publishing 2004, str. 31.