21. 1. 2026
Kritika tvrzení, že Rakouské ekonomické modely nepočítají s úplnou svobodou trhu
Koncem minulého roku vyšel na blogu Idnes článek, který se zabýval kritikou Rakouské ekonomické školy. Článek je k této ekonomické škole kritický, ale protože jde o celkem zajímavou kritiku, rozhodl jsem se k němu sepsat komentář. Autor článku Petr Borovec v článku mimo jiné píše: „Zásadní zjednodušení spočívá v tom, že rakouské modely implicitně předpokládají neměnnost práva. Právo je v nich bráno jako externí konstanta, nikoli jako proměnná. Pokud se analyzuje nedostatek statku, řešení se hledá výhradně skrze ceny, investice, vstup nových producentů nebo změnu chování spotřebitelů. Možnost změnit samotná pravidla hry se do úvahy nebere, jako by neexistovala. Typickým příkladem je trh s elektřinou. Pokud je elektřiny nedostatek, cena roste. Vysoká cena má motivovat nové výrobce ke vstupu na trh, zároveň má motivovat spotřebitele ke snížení spotřeby. Problém je, že výroba elektřiny má extrémně vysoké kapitálové bariéry. Výstavba elektráren a infrastruktury vyžaduje obrovské investice a dlouhý čas. Spotřebitelé sice začnou šetřit, ale tím se nemění fixní náklady na údržbu sítě. Síť se nezmenší jen proto, že se méně využívá. Naopak, pokud se přes ni přenáší méně elektřiny, fixní náklady se rozpočítají na menší objem, což může vést k dalšímu růstu ceny. Čistě rakouský mechanismus zde končí ve slepé uličce.“ Dále dle něj pak platí, že: „V reálném světě však lidé nejsou omezeni pouze na tržní reakce v rámci daného právního rámce. Ve svobodné společnosti existuje ještě jedna možnost: změnit právo samotné. Lidé mohou rozhodnout, že část již existujících daní bude použita na výstavbu nových zdrojů, mohou zavést dotace, garantované výkupní ceny nebo jiný právní mechanismus, který sníží riziko investic a umožní rychlejší rozšíření nabídky. Klíčové je, že změna práva má často mnohem nižší kapitálové náklady než přímá výstavba infrastruktury soukromými subjekty. Z ekonomického hlediska je to racionální volba. Pokud je cena změny práva nižší než cena čistě tržního řešení, pak je změna práva efektivnější strategií. Zvlášť v situaci, kdy se na tuto změnu složí velké množství lidí a vznikne tím vysoká společná částka s relativně malým individuálním nákladem. Náhle není potřeba, aby výrobci nebyli chamtiví, ani aby spotřebitelé masově investovali do vlastní výroby. Stačí upravit pravidla a náklady se rozloží mezi všechny, kteří se na změně podíleli.“ [https://blog.idnes.cz/petrborovec/rakouske-ekonomicke-modely-nepocitaji-s-uplnou-svobodou-trhu.Bg25120697]
Prvně je potřeba uvést ke zmíněným citacím to, že představitelé rakouské ekonomické školy nepředpokládali a nepředpokládají neměnnost práva. Třeba takový Friedrich A. von Hayek věnoval ve skutečnosti velkou část života právním otázkám včetně toho jak právo měnit a sepsal k tomuto tématu řadu knih. Jednou z hlavních knih F. A. von Hayeka je ostatně kniha „Právo, zákonodárství a svoboda“ (Law, Legislation and Liberty). Také ekonomie se v dobách před první světovou válkou v Rakousku-Uhersku učila prakticky jen a pouze na právech a každý ekonom byl tedy automaticky studovaným právníkem. Lze si jen těžko představit, že by zanedbávali možnost toho, že je právo možné změnit. Navíc někteří z nich, jako Ludwig von Mises, dost často volali po změně práva za účelem dosažení větší hospodářské svobody a hospodářské efektivity. Známá je třeba kritika zákonů stanovujících minimální mzdu a zákonů zavádějící celní tarify a snaha o jejich odstranění nebo aspoň změkčení. Dost ekonomů současné Rakouské ekonomické školy je také příznivců zvykového práva, tedy práva, které se v čase mimo jiné vyvíjí a mění. To jen na okraj. V závěru tohoto článku uvidíme, že jeden z hlavních představitelů této školy, zmíněný Ludwig von Mises, se ve svém díle přímo zabýval možností toho, že by bylo pomocí legislativy lidem na trhu nadekretovány různé mandáty stran toho, jak a kam se má trh vyvíjet.
Borovec v uvedeném píše nejprve o tom, že elektřiny je nedostatek a její cena proto roste. Vysoká cena má pak dle něj motivovat nové výrobce ke vstupu na trh, zároveň má však motivovat spotřebitele ke snížení spotřeby elektrické energie. Spotřebitelé sice pak dle Borovce začnou šetřit, ale tím se nemění fixní náklady na údržbu sítě (variabilní náklady naopak mohou klesnout, protože není potřeba tolik uhlí, plynu či biomasy atd.). Elektrická síť se však dle něj nezmenší jen proto, že se méně využívá. To je dosti obtížně pochopitelné, ve skutečnosti totiž ty úspory elektrické energie, které provádí spotřebitelé kvůli jejím vysokým cenám se dějí podle samotného Borovce v době, kdy je elektřiny nedostatek. Ovšem už z toho je tak nějak patrné, že je vyráběné elektřiny je ve skutečnosti málo, a že stávající elektrickou sítí (lépe řečeno celou soustavou) proudí tak nějak běžné maximum elektrické energie a není tedy důvod proč toto maximum a tedy i elektrickou síť zmenšovat. Borovec v podstatě tvrdí, že protože roste poptávka po elektrické energii bylo by potřeba síť zmenšit. To je však zřejmý nesmysl. Celková poptávka po elektřině na nějakém trhu buď v daný časový okamžik roste anebo klesá, ale nikdy se tak neděje naráz! Zde by se mohl člověk zastavit a říci, že východisko Borovcova článku je úplně nemyslitelné. My však půjdeme dále. Mimochodem je zajímavé, že autor zvolil zrovna případ silně státem regulovaného (máme u nás Energetický regulační úřad, který část ceny elektrické energie reguluje) a částečně monopolizovaného (společnost ČEZ je vlastněna dle české wikipedie asi ze 70 % Ministerstvem financí České republiky, čili státem) trhu výroby elektrické energie na místo jiného trhu, třeba trhu s oněmi rohlíky, které také zmiňuje.
Dále pak dle Borovce platí, že změna práva má často mnohem nižší kapitálové náklady než přímá výstavba infrastruktury soukromými subjekty. To je sice (někdy) pravda, ale tak nějak jde jen o počátek nějakého řešení zmíněného nedostatku elektrické energie. Sám přece píše, že: „Ve svobodné společnosti existuje ještě jedna možnost: změnit právo samotné. Lidé mohou rozhodnout, že část již existujících daní bude použita na výstavbu nových zdrojů, mohou zavést dotace, garantované výkupní ceny nebo jiný právní mechanismus, který sníží riziko investic a umožní rychlejší rozšíření nabídky.“ (viz výše). Čili dojde ke změně práva a následně bude i tak potřeba opatřit nějaké zdroje na výstavbu nových zdrojů elektrické energie. Ty se pouhým hlasováním prostě samy nepostaví. I na zavedení dotací nebo garantované výkupní ceny je potřeba mít peníze čili zdroje. A navíc i v těchto případech také platí, že pouhé zavedení dotací nebo garantované ceny nenavýší samo o sobě sumu produkované elektrické energie ve fysikálním slova smyslu (nad nějakou rezervu). Autor zde zřejmě zaměňuje samotné rozhodnutí za faktické provedení změn, které mají nakonec zajistit větší výrobu elektrické energie. Porovnává tak příslovečné hrušky s jablky. Čili nějaké parlamentní hlasování třeba o výstavbě nové elektrárny se samotnou výstavbu nové elektrárny ze strany podnikatelů. Pak vzniká samozřejmě značný rozdíl v náročnosti a nákladech těchto dvou typů činností. Akorát je jasné, že po té, co parlament kladně rozhodne o výstavbě nové elektrárny, musí být tato nakonec také skutečně postavena. Tedy musí fysicky také vzniknout. Takže ve skutečnosti by měl autor porovnat nějaké hlasování v parlamentu + výstavbu nové elektrárny s nějakým podnikatelským rozhodnutím + výstavbu nové elektrárny. O to, co je většinou pružnější, zda podnikatelské rozhodnutí nebo hlasování v parlamentu zde zřejmě netřeba diskutovat (vzpomeňme jen na program rozšiřování Dukovan). Dejme tomu, že ale skutečně spotřeba elektrické energie poklesne, a že výroba elektřiny je zcela státní. I tak bude muset samotný stát i přesto, že přijme nějaké administrativní opatření, nakonec někomu fixní náklady naúčtovat. Nejspíše daňovým poplatníkům, že. Síť se nezmenší jen proto, že se méně využívá, píše ostatně sám autor. Dokonce i když nedojde k žádnému nárůstu jednotkové ceny, tak tento nárůst bude tedy naúčtován někomu jinému. Třeba i tomu, kdo s poklesem spotřeby elektrické energie nemá vůbec co do činění.
Pokud autor tvrdí, že je obtížné jen tak beze všeho zvýšit výrobu elektřiny, protože tato výroba má extrémně vysoké kapitálové bariéry, je to sice pravda, ale problém je, že trh zná metody sdružování různých finančních částek. Ostatně už v 19. století či v první polovině 20. století dokázali lidé zcela soukromě vybudovat obří železárny, továrny, elektrárny anebo automobilky. Ani dnes nebuduje obří automobilky, železárny, fabriky na výrobu léků, obchodní centra a podobně velmi často státní sektor, ale soukromý sektor. Sdružování prostředků pro velké stavby se děje pomocí bank (sdružování vkladů od střadatelů), pomocí kapitálových trhů (akcie a dluhopisy), pomocí toho, že se podnikatelé a kapitalisté sdruží nebo si na velké investice vydělají svoji podnikatelskou činností.
Vraťme se však k autorovi a podívejme se na to, co ve zmíněném článku píše dále: „Pokud lidé na trhu dospějí k závěru, že je pro ně výhodnější investovat do změny práva než nést plné náklady čistě tržního řešení, pak jde o tržní výsledek. Je to forma kolektivní spekulace, kde jednotlivci maximalizují svůj užitek nikoli obcházením trhu, ale změnou pravidel, podle nichž trh funguje.“ [https://blog.idnes.cz/petrborovec/rakouske-ekonomicke-modely-nepocitaji-s-uplnou-svobodou-trhu.Bg25120697]. Zde najdeme další chybu, kterou autor článku dělá, a to je zaměňování toho jak se rozhoduje na trhu s tím jak se rozhoduje v politice. Na zvýšení cen elektřiny mohou lidé na trhu reagovat různě. Někdo bude poptávat stejné množství elektřiny jako dříve, jiný s ní začne šetřit a další se rozhodne investovat do něčeho, co jeho spotřebu elektrické energie sníží. Třeba si zřídí vytápění plynem na místo topení elektřinou apod. Reakce lidí jako spotřebitelů jsou tedy různé. Stejně tak různé budou reakce podnikatelů a kapitalistů. Někteří z nich se rozhodnou sdružit své prostředky a vstoupí na trh s výrobou a distribucí elektrické energie. Jiní nikoliv. V ekonomice budou nějací lidé, kteří budou považovat nové zdroje elektrické energie za důležité a dost lidí, kteří je za důležité považovat nebudou a budou se domnívat, že důležitější je třeba zvýšit sklizeň pšenice či brambor anebo postavit novou tiskárnu apod. Podle toho budou kapitalisté a podnikatelé svoje peněžní prostředky a podnikatelskou energii směřovat do různých odvětví a různých výrob. Borovec chce místo toho, aby lidé - respektive zřejmě nejspíše parlament - učinili nějaké politické rozhodnutí, které přijaté prostou většinou hlasů, bude směřovat peněžní prostředky do výstavby elektráren a elektrárenské sítě bez ohledu na to, že někteří z hlasujících, kteří mají potřebné peníze, by chtěli dané prostředky investovat jinam a bez ohledu na to, že některé skupiny lidí, kteří mají potřebné peníze, ani své zástupce v parlamentu třeba nemají. Místo různých investic do různých oborů tu máme jen jednu investici do jednoho oboru. Autor asi vnímá, že existuje nějaký rozdíl mezi trhem a shora vnucenou vůlí pomocí politického rozhodnutí, a proto píše o tom, že má být výhodnější investovat do změny práva než nést plné náklady ČISTĚ tržního řešení. Evidentně zná nějaké tržní řešení, které není až tak čistě tržním řešením.
Forma dobrovolné kolektivní spekulace by mohla býti ta, že se lidé dobrovolně sdruží za účelem nějakého podniku. Třeba za účelem provedení investice do nějaké výroby. Díky tomu ex ante zúčastnění jednotlivci maximalizují svůj (mezní) užitek. Mohou také samozřejmě svůj podíl na této výrobě odprodat v budoucnosti jiným lidem. Pokud však není zaručena dobrovolnost u takovéto kolektivní spekulace, tak nemůžeme říci, že jednotlivci maximalizují svůj (mezní) užitek. Třeba jednotlivec, který by investoval svoje prostředky do úplně jiné výroby anebo by je použil pro zvýšení svých rezerv anebo spotřeby, jednoznačně utrpí ztrátu na svém mezním užitku, pokud je nucen investovat do něčeho, o co nemá zájem. Z tohoto pohledu samozřejmě není autorovo tržní řešení určitě skutečným tržním řešením. Autor také neuvádí žádná kritéria pro své „tržní“ řešení. Je změna práva tržním řešení tehdy, když se odhlasuje třeba v parlamentu prostou většinou? Nebo musí být tato většina absolutní? Co když se zvolení politici rozhodnou pro to nějaká odvětví znárodnit? Bude to ještě také tržní řešení? Zřejmě ano, Borovec totiž píše v komentáři pod svým článkem k jednomu komentáři, že: „… vznik donucovacího práva může být tržním výsledkem, protože jednotlivci jednají podle své ekonomické racionality a maximalizují vlastní užitek. Vaše shrnutí to opomíjí, nepopisuje motivaci a incentivy, které k rozhodnutí o právu vedou.“ [https://blog.idnes.cz/petrborovec/rakouske-ekonomicke-modely-nepocitaji-s-uplnou-svobodou-trhu.Bg25120697/diskuse]. Pokud si tedy lidé zvolili u nás v roce 1946 komunisty a k nim jejich spolupracovníky ze sociální demokracie, je dle této logiky únor 1948 a vše co po něm následovalo v podstatě tržním řešením. Socialistické hospodářství je pak trhem stejně jako trh, který je prostý zcela státních zásahů. Trh je pak trhem i když jim vůbec není. Jaký má pak smysl hovořit o socialismu, svobodném trhu, kooperativismu nebo syndikalismu, sociálně tržním hospodářství? Tyto kategorie postrádají zcela smysl, protože jsou dle Borovcovi logiky vždycky tržními kategoriemi. Dle komentářů se zdá, že pro autora je tržní jednání jakékoliv jednání, protože Rakouská ekonomická škola je založena na jednajícím člověku. To je ovšem omyl. Když někdo někoho oloupí, tak jistě jedná, to ani nikdo nepopírá, ale nejde o tržní jednání. Jde o násilí. A samozřejmě budovat hospodářskou prosperitu na násilí tedy zrovna moc nejde. Ale to by bylo na jiný článek.
Autor také zcela opomíjí rozdíl mezi fungováním trhu a státní byrokracií. Trh je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Vlastníci těchto prostředků s nimi podnikají s cílem vytvořit zisk. Dle ekonoma Ludwiga Misese tito vlastníci hrají klíčovou roli a: „Stojí u kormidla a řídí loď. Nejsou ale svobodní při určování kurzu. Nevelí, jsou pouze kormidelníky povinnými bezvýhradně uposlechnout kapitánových rozkazů. Kapitánem je spotřebitel.“. Spotřebitelská poptávka slouží v tomto systému jako nástroj k alokaci výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálových statků) mezi různá odvětví, která vyrábějí různé spotřební statky. Motiv zisku pak nutí podnikatele dodávat spotřebitelům to zboží, které tito nejnaléhavěji požadují. Zisk (nebo případná ztráta) představuje v tomto systému signál, podle kterého spotřebitelé skrze podnikatele řídí všechny ekonomické aktivity. Podnikatelé tedy hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ Pokud se podnikatelé nemýlí, dosáhnou zisku (a pokud se mýlí tak utrpí ztrátu). Tím však zvýší produkci daného produktu. To má pak za následek pokles ceny tohoto produktu. Na druhou stranu zvyšování produkce nutí podnikatele k poptávání většího množství výrobních faktorů. Rostoucí poptávka pak vede k růstu cen těchto výrobních faktorů. Vše se prohlubuje vstupem dalších - ziskem přilákaných - podnikatelů a jejich kapitálu do ziskového podnikání. Výsledkem pak je: „…tendence směřující k zmizení takových zisků.“ [Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, str. 52-53 a 60] Takhle dochází k tomu, že struktura výroby je svázána s potřebami spotřebitelů.
Fungování byrokratického managementu, spojeného nedílně se státem případně obcemi, je od ziskového managementu pak dle von Misese zásadně odlišné. Není zde žádný výkaz zisků a ztrát. Pokud někdo plýtvá s penězi firmy, ohrožuje dosažení zisku té části firmy, kterou spravuje, snižuje zisk firmy jako celku a ohrožuje své vlastní zájmy (svoji pozici, příjmy atd.). V případě vládní organizace je tomu jinak: „Ve veřejné správě neexistuje pojítko mezi příjmy a výdaji. Veřejné služby pouze utrácejí peníze.“ Příjem není získáván prodejem zboží a služeb na trhu, je získáván díky vynucování zákonů. Samotné náklady samozřejmě o možné ceně nic neříkají - cena je dána poptávkou a nabídkou. Příjem tak nesouvisí přímo s poskytovaným produktem. Pokud se však nezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem, znamená to následující: „Byrokratický management je metoda řízení uplatňovaná v oblasti správních vztahů, jejíž výsledek nemá na trhu peněžní hodnotu [to neznamená, že nemá vůbec žádnou hodnotu, pozn. autora].“ Pro daný produkt neexistuje skutečná cena. A nemění na tom nic ani skutečnost, že některé zboží a služby jsou vládou prodávány za nějakou úředně stanovenou (zpravidla asi za nízkou) arbitrární cenu. Mises proto mohl svoji definici byrokratického managementu doplnit o velmi důležitý dodatek: „Byrokratický management je řízení vztahů, které nemůže být ověřeno ekonomickou kalkulací.“ [Ibid., str. 77-79]. A to má samozřejmě nějaké důsledky. Provázanost mezi potřebami lidí a výrobním systémem zde neexistuje nebo je jen velmi volná. Z toho plyne, že i uspokojování potřeb lidí je podstatně nejistější než u trhu. Diskuse o této záležitosti by však tento bez tak dlouhý text neúměrně prodloužila, čili lze tu jen doporučit tuto brožuru. Každopádně samotný Mises tento styl řízení nezavrhoval, ale ani ho nedoporučoval rozšiřovat na další a další obory lidské činnosti.
Autor v podstatě hlásá primát politiky nad ekonomikou. To plyne z toho, že dneska (na rozdíl od dob kdy platilo převážně zvykové právo) je právo přijímáno legislativně pomocí politického procesu. Primát politiky nad ekonomikou hlásala a hlásá celá řada lidí a není tedy o nic nového. Ovšem problém je, že takhle společnost nefunguje. Jak napsal ekonom Rakouské ekonomické školy ve své knize „Intervencionismus: Ekonomická analýza“: „Věda politická ekonomie začala s rozpoznáváním toho, že zde ještě existují nějaké omezení suverenity těch, co jsou u moci. Ekonom se díval za stát a jeho mocenský aparát a objevil, že lidská společnost je výsledkem lidské kooperace. Objevil, že v království společenské spolupráce převládají zákony, které není stát schopen změnit. Rozpoznal, že tržní proces, který je výsledkem těchto zákonů, určuje ceny, a že systém tržních cen poskytuje základ pro lidskou spolupráci. Ceny se již více nejeví, jakožto výsledek arbitrárního postoje jednotlivců, kterýžto je závislý na jejich smyslu pro spravedlnost, ale jsou rozpoznány, jakožto nutný a jednoznačný výsledek souhry tržních sil. Není možné změnit tyto ceny – ‚přirozené‘ ceny – bez toho, abychom předtím změnili data. Každá odchylka od ‚přirozeného‘ stavu uvolňuje síly, které mají tendenci vrátit ceny nazpět do ‚přirozené‘ pozice. Tento názor je přímo protichůdný k víře, že státní autorita může měnit libovolně ceny svými příkazy, zákazy a tresty. Jestliže jsou ceny určeny strukturou dat, jestliže jsou součástí procesu, který ovlivňuje společenskou spolupráci, a který podřizuje aktivity všech jednotlivců uspokojení potřeb všech členů společnosti, potom nějaká arbitrární změna cen, která je nezávislá na změnách v datech, musí nutně vytvořit poruchy ve společenské kooperaci.“ [von Mises, L. Intervencionism: An Economic Analysis. Indianapolis: Liberty Fund 2004, str. 24-26]. Von Mises zde píše o cenách, protože jejich regulace a jejich důsledky (vedle inflace) stály v podstatě u zrodu ekonomie. Ale tento názor lze aplikovat šířeji. Státní autorita je tak aspoň do jisté míry omezena a nemůže zdaleka vše, co se týká trhu, ovlivňovat, jak si Borovec myslí. Navíc časté měnění státní legislativy činí právo méně předvídatelné a pro podnikatele a kapitalisty je pak těžší odhadnout jakým směrem se bude právo do budoucnosti vyvíjet.
Pokud to shrneme, tak Petr Borovec se v kritice Rakouské ekonomické školy mýlí. Jím uvedený příklad státem (silně ovlivňovaného a regulovaného) trhu s elektrickou energií je nesmyslný už z toho důvodu, že počítá s tím, že by celková poptávka po elektrické energii zároveň rostla i klesala. Taková situace nemůže nastat. Plete hrušky s jablky, když porovnává na jedné strany poměrně nízké (státní) náklady na nějaké rozhodnutí s vysokými (soukromými) náklady na výstavbu elektrárny nebo přenosové sítě. I když si v parlamentu poslanci odhlasují třeba výstavbu nové elektrárny, tak tato se tímto usnesením prostě sama nepostaví. Dále věří v primát politiky nad ekonomikou a ignoruje tak tu skutečnost, že ekonomické zákony dost často nejde pomocí zákonů a mandátů měnit. Za (dobrovolnou) tržní akci považuje i věci, které nemají s trhem nic společného. Centrálně plánované socialistické hospodářství by dle logiky, kterou Borovec použil, bylo tržní společností. Borovec neřeší také problém toho, že díky státní intervenci za účelem obstarání nějakého statku, jsou někteří lidé nuceni přispívat na věci, na které by jinak nechtěli přispívat. Dále opomíjí koordinační mechanismus trhu v podobě zisku a ztráty. A tak dále. Přičemž je ještě nutné uvést, že rakouské ekonomické modely mohou počítat s úplnou svobodou trhu, ale stejně tak jsou schopné analyzovat i trh s neúplnou svobodou trhu či společnosti, kde hospodářská svoboda zcela absentuje. Státy samozřejmě někdy elektrárny staví a i provozují, což nelze popřít a myslím si, že jako obhajobu proto tuto svoji činnost typicky nepoužívají Borovcovy složité a mylné konstrukce. Jejich jednání je buď řízeno nějakými bezpečnostními ohledy anebo se typicky snaží vyjít vstříc různým zájmovým skupinám.