Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Engliš o nucené solidaritě a socialismu

10. 9. 2020

Vychází u příležitosti 140 let od narození Karla Engliše.

 

Karel Engliš byl jedním z nejvýznamnějších českých ekonomů, prvorepublikových politiků (ministr financí a guvernér centrální banky) a pedagogů. Bývá řazen k Rakouské ekonomické škole (s přimhouřením oka). I když byl spíše umírněným klasickým liberálem, rozhodně menším než byl Ludwig von Mises, patřil k odpůrcům socialismu či komunismu (v jeho názvosloví solidarismu). A to přesto, že krátce po první světové válce měl určitou dobu dost levicové názory (podobně jako skoro každý v té době). Jak uvádí historička Antonie Doležalová tak Engliš byl jedním z předkladatelů zákonů, podle kterých byly ještě na podzim roku 1918 obstaveny lesy a velkostatky a posléze pak také vyvlastněna půda velkostatků a lesů. (1). A: "Už v jednom ze svých prvních parlamentních vystoupení v lednu 1919 rousseauovsky prohlásil, že každá sociální reforma musí jít proti soukromému vlastnictví, které je kořenem všeho zla." (2). Ovšem časem přišlo u Engliše zřejmě určité vystřízlivění z levicového vidění světa. 

 

karel-englis.jpg


Již v roce 1924 Engliš upozorňoval, že zavedení komunismu v podstatě je možné jen násilím. Ve svém spisu "Demokracie a hospodářství" napsal: "Komunismus zavedený mezi egoisty násilím, může sice mocensky vyrovnati sociální protivy, avšak nutně sníží úroveň všech, poněvadž bude sice každý ochoten bráti, jak potřebuje, či spíše bráti co nejvíce, ale nebude ochoten přispívat, jak může, či spíše bude ochoten přispívat co nejméně. Komunismus mezi egoisty musí nahražovati prvek lásky mocí, násilím, musí zničit vnitřní svobodu, musí zničiti pokrok. Komunismus jest skutečným ideálem nikoli o sobě, nýbrž pouze mezi lidmi, kteří se navzájem milují, cítí k sobě úplnou solidaritu. Byli-li by nebo budou-li lidé takovými, vznikl by či vznikne komunismus sám od sebe bez násilí nebo nařízení." (3).  Soustava socialistická má dle Engliše a uvedeného spisu také tu vadu, že jednostranně řeší distribuci bez zřetele k produktivitě (4). Engliš také varoval před socialistickými revolucemi: "Organismus hospodářský jest tak nesmírně složitý, že nesnese bez katastrof, ožebračujících lid, násilného zpřetrhání. Organismus tento je vybudován na psychologii a daných mravních hodnotách, které nedají se revolučně změniti. Patří k největším omylům revolučního socialismu, že myslí, že se dá hospodářská soustava zrovna tak revolučně proměniti jekou soustavu politická." (5). 


V roce 1929 pak uváděl Engliš ve svém spise "Theorie veřejných hospodářství", že solidarismus brzdí pokrok a vede k útisku: "Je naopak možno znivelisováním všech životních podmínek zabrzditi pokrok, jak tomu je v důsledném komunismu. Ale určitá obecnost v uskutečňování lidského ideálu v národě je podmínkou jeho trvalosti, a národ spravovaný aristokraticky trpí útiskem a upadá. Velké pomníky kultury (pyramidy, kolosea) byly vykoupeny útiskem celých národů." (6). A znovu opakuje, že: "Mezi egoisty nemůže vzniknout kolektivistická soustava hospodářská dobrovolně. Je-li třeba a trvá-li, pak jen z donucení. Egoisté musí být k solidarismu donuceni právní normou. Hospodářství veřejné je tedy hospodářství nucené. Se stanoviska právního jeví se tedy mezi hospodářstvím veřejným jen rozdíl daný dobrovolností a donucením..." (7). 


Pozici Karla Engliše shrnuje ve své práci "Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948" Englišův někdejší žák a asistent František Vencovský: "Anebo je člověk nebo národ předmětem cizí péče, jejímž subjektem je někdo jiný - představený kolektivu, státní  moc atp. Pak člověk nemůže mít ani vládu nad statky ani volnost a svobodu v opatřování i v upotřebení prostředků (v práci a ve spotřebě), protože to vše se už neodehrává tak, jak on sám by si přál, ale podle vůle toho, kdo je subjektem péče o něho. Činnost tohoto subjektu směřuje k tomu, k jakým kvalitám tělesným, mravním a duchovním chce dovést předmět své péče, tedy podle své představy člověka nebo společnosti. Bez zřetele k tomu, co si přeje předmět péče, bude opatřovat a upotřebovávat prostředky podle své představy, podle svého ideálu, který je objektivní a ze kterého plyne objektivní potřeba, statek, užitek, náklad, hodnota." (8). Předmět něčí péče tak ztrácí svoji svoodu a na jeho přání v podstatě ani nezávisí. I dle práce Vencovského Engliš tvrdil, že pokud nejsou lidi převážně solidaristy, musela by se se solidaristická - komunistická soustava uskutečnit jen donucením, takže "touha po svobodě je největším odpůrcem komunismu (9). Socialismus a komunismus (vyjma tedy snad anarcho-komunismu?) musí být vždy zaveden pomocí donucení čili násilí.


Dále k Englišovu náhledu na důsledný solidarismus Vencovský píše: "Solidarismus - komunismus - opět u Engliše důsledně domýšlený - předpokládá, že celá výroba i spotřeba jsou organizovány jako jedno státní hospodářství pro celý národ. Pořádacím účelem je představa o vývoji a stavu společnosti, jakou má a prosazuje centrální moc. Všechny statky jsou ve vlastnictví státu. Hospodářská hodnota je objektivní, protože účel sledovaný centrálním subjektem moci je objektivní. Není samozřejmě směna, trh, peníze ani cena. Není individuální důchod, protože o rozdělování statků pro jednotlivce rozhoduje objektivní potřebnost (viděná účelem centrální péče). Práce je povinná a vázaná (podle únosnosti). Odpadá tedy právo na práci, ale je právo na existenci." (10). Doplňme, že jde o objektivní potřebnost tak, jak ji vidí někteří lidé a jejich skupiny v řídícím centru. 


Engliš si svoje názory udržel i v pozdější době. To dokazuje jeho pozdní kniha "Věčné ideály lidstva", kde napsal o solidaristickém řádu následující: "Tento řád si činí z občana i národa předmět státní péče; poměr státu k občanu je obdobný jako poměr otce k dítěti. Občan nemá ani svobodu spotřební ani svobodu pracovní, má naopak pracovní povinnost (podle hodnocení státu), která odpovídá jeho právu na existenci. Nemá neomezenou vládu (vlastnictví) nad žádnými statky, má jejich užívání podle určení státu. Nemá téměř žádnou svobodu; cítil by se svobodným jen tenkráte, kdyby chtěl přesně jen to, co odpovídá řádu. Každému řádu odpovídá různý stupeň a druh svobody, resp. jejího omezení. Nelze tedy volat po svobodě pracovní a současně žádat právo na existenci, nelze žádat volný výběr práce a přitom žádat právo na práci" (11). A dále píše: "Řád solidaristický, kde je člověk předmětem péče, neponechává mu žádnou svobodu, ani spotřební ani výrobní, ani svobodu ve výkonu vlády nad statky (i spotřební může používat jen podle hodnocení a normy státu); vlastnictví všech statků je v rukou státu. Jen za tuto cenu úplně omezené svobody je možné právo na existenci, a jen za cenu částečně omezené svobody (v národní kooperativě) je možné právo na práci a na plný výnos práce." (12). Člověk v takovém řádu je tedy nesvobodný. A musí se podřídit svobodě některých jiných jednotlivců, protože dle Engliše platí, že: "Národ nemá jako celek psychickou vůli; norma (ústavní) tedy stanoví, co se má za jeho vůli požadovat, kdo je oprávněn jménem národa jednat a národu vládnout." (13). 


Na závěr uveďme ještě jeden Englišův poznatek: "Společenská solidarita není jen vojenskou, nýbrž i sociální a kulturní. V tom smyslu duch demokracie poválečné uspíšil vývoj na levo." (14). Ten, kdo zná dobře práci H. H. Hoppeho nebude jistě překvapen, že tenhle fakt beze sporu platí, a to ne jen pro první republiku. 

 

(1) Doležalová, An. Čtyři životní role K. Engliše. In. Hospodářské dějiny 26/1 Economic History. Praha 2011, str. 94.
(2) Tamtéž, str. 94.
(3) Engliš, K. Demokracie a hospodářství. Olomouc: Župní Osvětový sbor 1924, str. 8-9.
(4) Tamtéž, str. 13.
(5) Tamtéž, str. 18.
(6) Engliš, K. Theorie veřejných hospodářství. Zvláštní otisk z Národohospodářského obzoru, ročník XXXIV, č. 2. Praha: nákladem vlastním 1929, str. 88.
(7) Tamtéž, str. 94.
(8) Vencovský, Fr. Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno: Masarykova univerzita 1997, str. 204-205.
(9) Tamtéž, str. 208.
(10) Tamtéž, str. 208.
(11) Engliš, K. Věčné ideály lidstva. Praha: Vyšehrad 1992, str. 145-146.
(12) Tamtéž, str. 151.
(13) Tamtéž, str. 142.
(14) Engliš, K. Demokracie a hospodářství. Olomouc: Župní Osvětový sbor 1924, str. 11.