Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. 5. 2024

Italský fašismus: Socialismu jako nepřítel, ale i inspirace fašismu

Je známo, že Mussolini byl poměrně dlouhou dobu socialistou a k socialismu se nakonci svého života i vrátil. V mezičase však není možné o Mussolinim mluvit jednoduše jako o pouhém socialistovi. Sám Mussolini píše ve své stati "Doktrína fašismus", že: "Žádní jednotlivci nebo skupiny (politické strany, kulturní sdružení, ekonomická sdružení, sociální třídy) mimo stát. Fašismus tak oponuje socialismus, jehož jednota se státem (který slučuje třídy do jedné ekonomické a etické reality) je neznámá, a který nevidí v historii nic jiného než jen třídní zápas. Fašismus podobně odporuje odborům jakožto třídní zbrani." Fašismus ale uznává reálné potřeby, které vedou ke vzestupu socialismu a odborů tím, že jim dává náležitou váhu v cechovním nebo korporativistickém systému, ve kterém jsou rozcházející se zájmy koordinovány a harmonizovány do jednoty státu (1). Fašismus tak sice oponuje socialismu, ale do jisté míry ho bere i v potaz. Samotný fašismus se však jeví především jako směs různých směrů, ale je pravda, že socialismus je jedním z jeho důležitých inspiračních směrů. Ve stati "Politická a sociální doktrína" zcela jasně Mussolini píše, že při založení fašistické revoluční akce v lednu 1915 neměl v mysli žádnou specifickou doktrínu respektive měl pouze praktické zkušenosti do zimy roku 1914 se socialismem a dodává, že ve velké řece fašismu může člověk najít stopy směrů, které mají svůj zdroj u Sorela, Peguyho, Lagardella z Movement Socialists a v kohortách italských syndikalistů, kteří od roku 1904 do roku 1914 přinesli nové poznatky do italského socialistického ovzduší - předtím oslabeného a desinfikovaného smilněním s Giolittiho stranou. Zmíněný Giolitti byl umírněným socialistou a italským premiérem. Mussolini však dodává, že: "Z pod ruin liberálních, socialistických a demokratických doktrín fašismus vyňal ty elementy, které jsou ještě vitální. Zachoval to, co může být popsáno jako osvojená fakta historie; zavrhnul vše ostatní." (3). V roce 1921 Mussolini prohlásil v parlamentu ke komunistickým poslancům, že: "Mezi námi a komunisty neexistuje spřízněnost politická, nýbrž intelektuální... Stejně jako vy i my pokládáme za nezbytný  centralizovaný a jednotný stát, jenž  ode všech vyžaduje železnou disciplínu, jen s tím rozdílem, že vy docházíte k tomuto závěru prostřednictvím konceptu tříd a my prostřednictvím konceptu národa." (3) Zde odbočíme abychom připomněli, že když už byl Mussoliniho konec a konec Italské sociální republiky neodvratný, pokusil se Mussolini navázat spojení s představiteli Italské socialistické strany. Jeho nabídka však byla vcelku předvídatelně odmítnuta (4).


Dvojaký postoj italského fašismu k socialismu vykazuje i stať "Politická doktrína fašismus" od Al. Rocca. Na jedné straně do jisté míry socialismus uznává, když praví, že jako socialismus, fašistická doktrína upřímně uznává, že problém socialismem pozdvihnutý, problém vztahu mezi kapitálem a prací je velmi vážný, pravděpodobně je centrálním problémem moderního života. Ale na druhé straně docela správně tvrdí, že socialismus nebere v potaz lidskou náturu, je tak mimo realitu, ze které nerozpoznává to, že nejmocnějším pramenem lidské aktivity je sebe zájem jednotlivce, a že eliminace tohoto zájmu z ekonomického pole vyústí v kompletní hospodářskou paralýzu. Socialismus potom, jak ukazuje zkušenost, vede ke vzestupu spotřeby, k rozptýlení kapitálu, a tak k chudobě. Jaký užitek plyne potom z konstrukce společenského stroje, který spravedlivěji rozděluje bohatství, když toto samotné bohatství je zničeno při konstrukci tohoto stroje? Dle Rocca je možné jen jedno řešení, realizace spravedlnosti mezi třídami pomocí a skrze stát. Fašismus proto přeměnil syndikáty, staré revoluční nástroje syndikalistických socialistů do nástrojů legální obrany tříd jak se soudními dvory tak bez soudních dvorů (5). Zde je právě patrné to, že fašisté zcela individualismus (voluntarismus, dobrovolný kolektivismus) zcela nezavrhovali.

 

benito-mussolini_ii.jpg

Duce v zamyšlení

 


Inspiraci socialismem přiznával i přední filosof fašismu Giovanni Gentile (1875-1944). Ve stati „Filosofické základy fašismu“ z roku 1928 tvrdil, že mladí italští socialisté (tedy i Mussolini) se obrátili ke Georgovi Sorelovi a jeho teorii syndikalismu. A zcela nepokrytě mluví o Mussolinim jako o socialistovi: „Mussolini už jako socialista bojoval proti svobodnému zednářství; a čerpal svoji inspiraci ze Sorelova syndikalismu, útočil na parlamentní korupci reformních socialistů s idealistickými postuláty revoluce a násilí.“ (6).


Pietro Gorgolini ve své stati "Fašistické hnutí v italském životě" píše, že Mussolini byl netolerantní letory ke vší lidské nespravedlnosti a byl vzdělán v rozumném socialismu otcovské školy. Ve Švýcarsku se stal redaktorem neklidných revolučních novin, v kterých obhajoval doktríny Marxe. Dále zde píše, že ve zkratce, Mussolini neoponuje takovému socialismu, který směřuje k postupnému a pomalému dobití nejvyšších práva a lepší formě existence pro masy. Jeho socialismus by mohl být definován jako ten Sorelův. Ale nenávidí neupřímný duch demagogů a bukanýrů. Mussoliniho socialismus byl vždy kompletní antitezí k extrémnímu nebo akademickému nebo parlamentnímu socialismu. Pro něj je socialismus selháním, pokud není spontánním hnutím proletářů, které nemá, co dělat s manévrováním a demagogií. Jeho socialismus je individualistický, voluntaristický, idealistický, ale ne marxistický. Mussolini, potomek pracující třídy, věří ještě v socialistickou společnost a civilizaci, ale myslí si, že tato může být realizována, až když je mezinárodní socialismus v dostatečně příznivých podmínkách, aby byl schopen založit novou a lepší formu občanského sdružování a upřímného bratrství. Dle Gorgoliniho je nicméně směšné a hloupé Mussoliniho nazývat reakcionářem, zrádcem nebo defétistou. Gorgolini, který tíhnul více k fašistické levici tvrdil také, že není velký nebo podstatný rozdíl v idejích a programu mezi fašismem a sorelovským socialismem. Jinde pak napsal, že fašismus nechtěl oponovat socialismu dřívější doby (o 10 let dříve), který byl hnutím šlechetného bratrství, hluboké sympatie s utrpením slabých a vyděděných a toužícím po rovnosti a svobodě a socialistickém idealismu (7). 


Na druhou stranu tentýž autor uvádí i tento Mussoliniho citát z roku 1921: "Problém obnovy je ten, který nejvíce spěchá. Komunismus je groteskou a je vhodný jen pro necivilizované kmeny. Je absurdní chtít rozdělit to, co nebylo vyrobeno, socializovat bídu a obhajovat komunismus v zemi individualistických občanů. Lenin nyní připouští impotenci svého vlastního učení a Rusko se přeměňuje na zemi malých středostavovských lidí. Je pekelným umělcem, který pracuje pro své vlastní cíle na corpore vili lidského charakteru." A doplňuje, že nynější opozici fašismu k části socialistů vysvětlíme lehce tím, že je to kvůli tomu druhu socialismu, který popírá podobně jako komunismus duchovní hodnotu lásky k zemi, a který sleduje spolu s komunismem mezinárodní ideál, který je pouze utopií, která je nebezpečná pro přirozený řád věcí v Itálii (8). Vadil zde tedy především ideál internacionality, který z počátku Lenin a jeho lidé zastávali. V právě uvedené citaci Mussolini také poukázal na to, že Lenin zavelel po několika letech své vlády k obratu od socialismu a zavedl model Nové ekonomické politiky, čili Nepu. Tato politika připouštěla v řadě odvětví soukromé podnikání a vydržela v SSSR až skoro do konce 20. let 20. věku. V této době se stav hospodářství v Sovětském svazu významně zlepšil.


Dále Gorgolini pokračuje tím, že Mussolini při jedné příležitosti měl nabídnout leninistům příměří a během okupace továren prohlásil benevolentní neutralitu směrem k Federaci metalurgických pracovníků, protože byl přesvědčen, že fašismus by neměl být vědomě nebo nevědomě pouhým úkrytem pro buržoasii, která byla ohrožována vyvlastňovacími tendencemi socialismu. „Jak ho nyní vidíme odporovat vnitřním nepřátelům, tak příště ho uvidíme odporovat tyranii tříd, které hromadí národní bohatství a snaží se obhajovat svoje stará privilegia a zlotřilé výboje a vyhýbat se finanční odpovědnosti s ohledem na válku.“ Dle Gorgoliniho měl duce dobrý ideál spravedlnosti a svobody pro proletariát, ať už duševně pracující anebo rukou pracující. Gorgolini zdá se dokonce tvrdit, že Mussolini nesouhlasil s některými výstřelky socialistů a komunistů a sám upřednostňoval tzv. dobrý socialismus: "Italská socialistická strana se nakazila Leninismem, a tak ztratila svoji víru a svoji sílu a vstoupila do procesu úpadku. Místo mávání praporem spravedlnosti a humanity do očí kapitalistických spekulantů, místo propagování dobrého socialismu mezi italským lidem, který toužil po svobodě, rovnosti a bratrství lidí, místo vyhlášení lidských práv, to jest nesmrtelných principů roku 89, servilně následovala hrozné bolševické apoštoly a jednoduše se snažila poškodit národní život pomocí ještě temnějšího a hroznějšího imperialismu pomocí proletářské diktatury... Italský socialismus nyní chápe, že to byly agresivní a příliš ostré metody, které byly použity rudými extrémisty po příměří, v jistých regionech Itálie a zvláště taktiky, které tito použili při příležitosti agrárních sporů v provinciích Bologna, Ferrara a Ravenna jako je bojkot, žhářství, unášení osob a tak dále, které vedly k fašistické reakci."  (9). Gorgolini nakonec píše o fašistickém socialismu jako o tom nejopravdovějším socialismu, což je u různých socialistů dost časté tvrzení (nejlepší socialismus je přece ten můj): "Fašistický socialismus má agrární tendence, ačkoliv bez marxistických nebo leninistických vlastností. Zde nejopravdověji existuje socialistický fašismus nebo fašistický socialismus, který je opravdový ve svých vlastních principech, ačkoliv důrazně odporuje klasickým doktrínám Blanca a Lassalla. Fašistický socialismus je ve skutečnosti nejčistším, nejjednodušším a nejposvátnějším socialismem - tím Kristovým." (10). 


Zajímavé ovšem je, že Gorgolini předjímal ve svém spisu to, že fašismus se bude obracet více a více nalevo. Tento jeho poznatek se ukázal jako realistický a správný. Jednak Gorgolini připomněl, že celé socialistické ligy a obecní organizace přešly se zbraněmi a prapory k Mussoliniho fašistům. Což samozřejmě mohlo přispívat k levicovější povaze fašismu. Za druhé píše přímo o obratu, který pramení z fašistické mládeže a přímo duceho: "Fašismus je ještě mladý a otáčí se nalevo, proto má tolik mladých mužů ve svých pozicích, kteří jsou předurčeni určit osud země podle nesmrtelných principů spravedlnosti, která má svůj domov napravo... Dozajista fašismus, tak jak vychází z rozumu a duše Mussoliniho, není proti-proletářský a není buržoazní. Musí ještě zformulovat svoje základní principy, ale velmi se mýlí ti, kdo si myslí, že je proti-proletářský nebo antisocialistický." To však Gorgolinimu nebrání v tom, aby v zápětí dodal, že fašismus ale také zjistil, že socialistické politiky na jedné straně a nekompetence a humánní zřetel mnoha zástupců tzv. liberálů a buržoasie na druhé straně, pomocí zatěžujících zákazů a regulací společně obětovaly vší iniciativu a každé výrobní podnikání (11). Žádná společnost dle Gorgoliniho nemůže zničit pravý socialismus (údajně ten Kristův) aniž by zničila sebe. Fašistické násilí nikdy nemělo za cíl zničit socialismus. Naopak, usilovala o to zničit vše, co není opravdovým italským socialismem, všechen brutální egoismus a korupci, které byly povzbuzovány buržoasními sympatiemi a vládní lhostejností. Mussolini bral socialismus do jisté míry skutečně vážně, a dokonce zvažoval vedle názvu Nacionálně fašistická strana i název Nacionální strana pracujících (12). 


Připomeňme zde, že Mussoliniho se po jistou dobu zastával i významný spisovatel George Bernard Shaw, významný anglický fabiánský socialista. Ten navíc v linii Mussolini-Stalin-Hitler neviděl žádný rozpor. Mussoliniho obdivoval i socialista Georges Sorel, který naopak sám Mussoliniho inspiroval. Mussoliniho odpůrce komunista Nicole Bombacci, který později ovšem s Mussolinim spolupracoval, tvrdil před polovinou 20. let, že Mussolini za mnohé dlužil komunistickým idejím a dle něj k Mussolinimu přešli nejmilitantnější a nejenergičtejší komunisté (13).


To, že socialismus byl pro fašismus nepřítelem, ale i inspirací dokládají i jiné prameny. Dle knihy "Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934" italský korporativismus nebyl prostým návratem k předmodernímu cechovnímu stavovskému modelu, nýbrž v něm bylo také silné dědictví proletářského revolučního syndikalismu, stejně jako etatistického nacionalismu. Jako třetí cesta mezi ekonomikou laissez-faire a bolševickým makroekonomickým plánováním získával sympatie mnohých (14).


Dle obsáhlého životopisu Mussoliniho od Pierra Milzy první fascia shromažďovala hlavně mladé muže, patřící k různým vrstvám drobné městské buržoasie, a nositele levicové politické kultury. Většina z nich byla zároveň válečnými veterány. Po volební porážce v listopadu 1919 přišla fascia o velkou část svých prvních členů, u některých o tolik, že takřka zanikla. Obecně opustili hnutí jedinci nejvíce poznamenaní levicí, buď proto, že ho považovali za nedostatečně angažované v sociálním boji, nebo proto, že nedůvěřovali diktátorským a antidemokratickým sklonům vyplývajícím z projevu jeho vůdce anebo jeho dvojakost v záležitosti města Fiume (Rjeky). Když začala fascia od jara 1920 opět poněkud nabývat sil, nyní ovládaná představiteli krajní pravice (futuristy, nacionalisty, ardity atd.), vstupovali do jejich řad jedinci, kteří se až dosud drželi mimo hnutí, u něhož stále neviděli moc jasně, v čem se liší od bolševismu. Dále Milza píše, že: "... spojenectví mezi tím, co zbývá z prvního fašismu - plebejského, ale ne proletářského, spíše protestního než revolučního, ideologicky i sociologicky spojeného s drobnou buržoasií - a majetnými třídami proti jejich společným protivníkům: levičáckým socialistům, reformistů z CGL (konfederace odborů), levému křídlu lidové strany dona Sturza a brzy komunistům... To je chvíle, kdy peníze, které byly až dosud skrblicky udělovány Mussolinimu, začínají proudit do pokladen fascií. Poskytují je šéfové velkých průmyslových společností - Ilva, prostřednictvím Maxe Bondiho... různých hutnických, ocelářských a elektrických firem z oblasti Lombardie a Piemontu, nepochybně také od Ansalda de Genes, který už zasáhl v roce 1918 na podporu deníku Il Popolo d'Italia, bank a velkých pozemkových vlastníků. Nepochybně je třeba počkat do poloviny následujícího roku, než financování fašismu velkými soukromými zájmy dostane masivní podobu a než 'velcí magnáti průmyslu a financí' udělí své příspěvky - až dosud rozdělené mezi různá hnutí a deníky - mussoliniovské organizaci." (15). Jinde Milza píše, že od roku 1920 bylo nové více či méně formální přijetí spojenectví s pravicí, s cílem předně rozbít revoluční proces, který by mohl vystupovat jen jako "cizí postoj", a pak využít role, kterou hrají fašisté při obraně státu k uchopení moci (16).


Londýnský ekonom, původem z židovské rodiny z Transylvánie a odborník na monetární problémy a znalec fašistické Itálie a do jisté míry i její obdivovatel Paul Einzig napsal ve své ekonomické studii k fašismu to, že ekonomicky jsou cíle fašismu a socialismu identické v překvapivě velkém rozsahu, ačkoliv se prostředky pro dosažení jejich cílů můžou lišit. Ve zkrácení a doplnění iniciativy jednotlivců podle veřejného zájmu, je fašismus blíže socialismu než laissez-faire, se svým principem nenarušované individuální iniciativy. Ve sféře přerozdělování jak fašismus, tak socialismus cílí k vyrovnanějšímu rozdělování zisků z výroby, rozdíl mezi fašismem a socialismem je zde jen, co se týká stupně. Dle Einziga pak platí, že: "Fašismus může být považován za kompromis mezi čistým individualistickým kapitalismem a socialismem, ale je rozhodně blíže tomu druhému než tomu prvnímu. Jejich společným nepřítelem je laissez-faire, proti němuž obě hnutí musí bojovat." (17).


K vzájemné nevraživosti mezi fašisty a socialisty týž autor uvádí, že ve velkém rozsahu je fašismus socialismem. Ale v politické sféře fašisté a socialisté bojují spolu intenzivně navzájem bez toho, aniž by zjistili, že rozdíly mezi jejich jednotlivými cíly jsou menší, než rozdíly mezi jejich společnými cíli a těmi, které má škola laissez-faire (18).


Fašismus nebyl socialismem, tedy aspoň do roku 1943 a snažil se socialismu odporovat. Do jisté míry měl však se socialismem řadu shodných rysů a socialismus a někteří socialisté (jako třeba G. Sorel) byly fašismu významným zdrojem myšlení a konání (19).


(1) Mussolini, B. Doktrína fašismu. Haole Church Library 2015, str. 9-10.
(2) Tamtéž, str. 13 a 25. Podobně k Mussoliniho inspiraci viz i Kuehnelt-Leddihn, Er. v. Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer, str. 192.
(3) Placák, P. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha-Litomyšl: Paseka 2015, str. 71-72.
(4) Kvaček, R. Dva diktátorovy pády. Praha: Pražská vydavatelská společnost 2008, str. 137.
(5) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 58-59.
(6) Gentile, G. The Philosphic Basis of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 77 a 78.
(7) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 18, 21, 22, 32 a 53.
(8) Tamtéž, str. 29 a 32-33.
(9) Tamtéž, str. 68 a 70-71.
(10) Tamtéž, str. 80-81.
(11) Tamtéž, str. 84-85.
(12) Tamtéž, str. 118-119 a 130.
(13) Kuehnelt-Leddihn, Er. v. Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer, str. 194 a 195. A Placák, P. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha-Litomyšl: Paseka 2015, str. 44.
(14) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 282.
(15) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 262 a 264-265.
(16) Tamtéž, str. 259.
(17) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 98-99.
(18) Tamtéž, str. 101.
(19) Paul Gottfried ve své knize „Fascism : the Career of a Concept“ se kloní k tomu považovat fašismus spíše za pravicový, ale spíše v politickém kontextu své doby a místa. Fašisté si osvojili taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků, aby je porazili (Gottfried, P. Fascism : the Career of a Concept. Illions: Northern Illinois University Press 2015.). Za tento poznatek autor děkuje T. Macháčkovi. Zdá se mi, že pro 20. léta 20. století lze s takovým názorem souhlasit. Ve 30. letech se ovšem situace začíná měnit, i když opravdu za výrazně prosocialistické lze považovat až poslední dva roky fašistického režimu.