Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 2. 2020

Exkurze do světa úroku, zisku aneb historie dle Varufakise

Janis Varufakis se ve své knize „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ pustil i do problému úroku. Píše své dcerce: „Možná si slyšela, že islám výběr úroků zakazuje. Muslimové považují za nepřijatelné, aby někdo měl zisk tím, že půjčuje někomu jinému – vlastně z jeho dluhu. Přesně tak tomu bylo v době, kdy Marlowe psal svou divadelní hru [o Faustovi, pozn. autora], i mezi křesťany. Křesťané, stejně jako v dnešní době muslimové, považovali půjčku s úroky za velký hřích.” Nově založené banky patřily prý Židům protože židovské náboženství vybírání úroku za půjčování peněz nezakazovalo narozdíl od islámu a křesťanství (1). Jak je to v realitě s úrokem z půjček v islámu? Každá islámská banka má výbor složený ze zástupců bankovních úředníků a duchovních, kteří posuzují, zda jednotlivé obchody odpovídají liteře práva šaría. Úrok je podle islámských zvyklostí zakázán, protože je chápán jako garantovaný příjem. Všechny bankovní operace musí tedy proto býti zahrnuty pod pojmem obchodní činnost. Institut úroku je nahrazen jinými instituty, které odpovídají islámskému právu. Prvním institutem je idžára, která je formou leasingu. Banka nakoupí a pak pronajme určité zboží svému klientovi. Doba pronájmu a poplatek za pronájem jsou dohodnuty dopředu. Zařízení zůstává majetkem banky čili pronajímatele, čímž je banka, která usiluje o navrácení vloženého kapitálu a dosažení zisku z plateb za pronájem tohoto zařízení. Druhým institutem je mudaraba, což je vlastně dohoda o podílu na zisku. „Vztahuje se k investici, kterou provádí ve prospěch klienta nějaká zkušenější osoba. Bere na sebe podobu smlouvy mezi dvěma stranami, z nichž jedna zajišťuje prostředky a druhá zajišťuje odborné expertizy a  souhlasí s rozdělením předpokládaných budoucích zisků a v případě ztráty si za svoje služby neúčtuje žádné poplatky… Vytvořený zisk je rozdělen podle předem připraveného klíče. Případné ztráty jdou na vrub poskytovatele kapitálu, který ale nad ním nemá v podstatě žádnou kontrolu… Platnost mudaraby je ohraničena vrácením poskytnutého kapitálu a výnosu z jeho využití investorovi.“ (2). I když nejde o totéž jako běžný úvěr s úrokem, tak je nutné konstatovat, že i muslimové de facto něco jako úrok znají a vybírají ho. A jaká byla realita v křesťanské Evropě? Jistě na jedné straně zde existovaly spory stran úroku a i snahy ho zakázat, ale na druhé straně známý historik J. Le Goff píše, že Židé sice byli hlavními půjčovateli peněz, ale pak je vytlačili křesťané, a tak poskytovali pak krátkodobé půjčky. Na vesnici lidem půjčovali také prvně Židé, ale pak i samotní křesťané buď z měst anebo bohatí rolníci. Ba dokonce půjčovaly někdy i samotné kláštery, třeba kniha klášterů minoritů v Padově a Vicenze obsahuje záznamy o půjčkách. Jako přiměřená úroková míra se jevila ve 13. století míra ve výši do hodnoty kolem 20 % (3). Úroková míra byla tedy tehdy celkem vysoká.


 
Svérázný Varufakisův výklad historie pokračuje i na dalších stránkách jeho knihy. „Za feudalismu by majitele půdy nikdy nenapadlo prodat svůj hrad, i kdyby mu nabízeli sebevíc peněz. Považoval by se za nemorálního a prodej rodinného sídla by mu připadal jako velký hřích. Úpadek! A kdyby to musel udělat z nutnosti (což bylo vzácné), považoval by se za špatného, byl by sklíčený, cítil by se zavrženíhodný – i kdyby inkasoval tuny peněz. Dnes neexistuje hrad, obraz, jachta, které by nebyly na prodej, pokud je cena dostatečná. Jak došlo k této změně? Jak se změnily peníze z prostředku na cíl? Odpověď má co dělat  - což tě nepřekvapí – s triumfem směnných hodnot nad hodnotami prožitkovými, s přechodem od společnosti s trhy ke společnostem trhu, o kterém jsme mluvili v přechozí kapitole.“ (4). V realitě se hrady ve středověku běžně prodávaly a kupovaly, člověk aby vůbec pohledal jediný hrad (hrady ve skutečnosti jako funkční stavby neexistovaly většinou nijak zvláště dlouho, často jen pár desítek anebo do 100-150 let), který by zůstal celou svou existenci v rukou jednoho rodu (nevymřelého). Někdy hrady měnily majitele jak na běžícím pásu. Kdo nevěří nechť se začte do monumentálních encyklopedií českých anebo moravských hradů od pana Durdíka anebo pana Plačka (5). 


 
K triumfu směnných hodnot nad hodnotami prožitkovými lze říci dvě věci. Za prvé tento triumf je dán tím, že hromadná a velkosériová výroba produktů znamená to, že pro výrobce mají dané produkty velmi malý mezní užitek, pokud by je sám spotřeboval. Pro příklad si vezmeme továrnu na obuv, která ročně vychrlí jeden milion párů bot. Dejme tomu, že její vlastník by možná ocenil pro sebe a svou rodinu 100 párů bot za rok, protože je dost rozmařilý a bohatý. A každý zaměstnanec pro sebe a svou rodinu třeba pět párů bot za rok. Je-li zaměstnanců 300, tak to máme i s panem továrníkem potřebu celkem 1 600 párů bot za rok. Zbytek by byl pro výrobce bezcenný. Ale zbylých 998 400 párů bot má nějakou směnou hodnotu, a proto jsou prodány na trhu zákazníkům, kteří si je cení výše než peníze, které za boty utratí. Tito zákazníci boty přímo spotřebují anebo je překoupí a prodají dalším koncovým zákazníkům, které boty spotřebují. Náš pan továrník a jeho zaměstnanci za pro ně nepotřebné boty utrží peníze, které použijí na nákup nezbytností, které potřebují: jídlo, nájem, oblečení, knihy, dovolenka, jachta nebo diamantový prsten. Masová výroba je podmínkou aspoň nějakého blahobytu pro masy a jako taková vede k tomu, že směnné hodnoty v určitých fázích výroby a spotřeby válcují hodnoty prožitkové. Avšak jen dočasně. Má-li pro pana velkotovárníka jeho továrnou vyráběná obuv jen směnou hodnotu na trhu, dejme tomu 1 000 korun za pár bot, tak je to proto, že si spotřebitelé nakupující továrnikovy boty cenní na prožitkovou hodnotu 1 000 korun (přesněji řečeno jeho boty si cenní výše než 1 000 korun, kterých se vzdávají). Směnná hodnota bot je tak dána prožitkovou hodnotou, kterou boty přinášejí jejich spotřebitelům. Prožitkovou hodnotu nelze od směnné hodnoty nijak oddělit. 


 
Svérázný výklad historie podává Varufakis i nadále. Dle něj za feudalismu existoval majitel půdy a nevolníci. Nevolníci produkovali sami od sebe a dostávali přebytek, který zbyl poté, co jim majitel půdy sebral „svůj“ podíl. Neexistovaly mzdy. Neexistoval zisk. Bohatství se hromadilo na hradě majitele půdy a nějaké dluhy vznikaly po svátcích (když skončila produkce a úroda byla rozdělena). V těchto společnostech s trhy nebyl zisk sám o sobě cílem a dluh nebyl podstatný.“ (6). Ano, možná toto platilo pro některé venkovské oblasti, ale nikoliv pro města, v kterých se běžně obchodovalo a kde se běžně provozovaly trhy. Ve městech středověku a raného novověku taktéž běžně existovala námezdní pracovní síla, která dostávala mzdu. Ba někdy se i města snažila cenu práce regulovat (7). Dluhy samozřejmě také existovaly, jak jsem viděli již výše na příkladu půjček. Dluhy měli panovníci, šlechta i měšťané. Existovalo i docela sofistikované bankovnictví – třeba florentské a barcelonské banky (8) a třeba i hypotéky (9)   
 
Varufakis je fascinován dluhem. Dluh se podle něj stal „palivem“ či „parním strojem“ průmyslové revoluce, která nakonec vedla k ohromným horám bohatství, v jejichž stínu se skrývalo nevýslovné utrpení. A noví drobní podnikatelé si museli pro svoje podnikání peníze půjčovat, aby předem zaplatili mzdu a nájem. A tak: „…dluh se dostává v procesu produkce na první místo. Přebytek, který by na druhém místě, úplně zmizel. Tam, kde jsme měli systém produkce – distribuce – dluh, nyní máme přesně opačnou posloupnost: dluh – distribuce – produkce. Za druhé to znamená, že se zisk stal fetišem nové třídy podnikatelů. Stal se pro nové drobné podnikatele podmínkou přežití: pokud nebyla úroda dostatečná nebo prudce klesla cena produktu, bylo velice pravděpodobné, že podnikatelé nebudou moci splatit půjčky, které si vzali, a jejich úroky. Kdyby se to stalo, stali by se z nich otroci dluhu.“ (10). Vypadá to, že situace je vlastně jednoduchá. Chce-li někdo prosperitu nějaké země, musí vytvářet prvně velký dluh. Nicméně půjčování peněz je pouze jen jedním ze způsobů jak získat finance pro podnikání. Vedle toho existuje samofinancování anebo emise akcií či jiných podílových listů na kapitálovém trhu. Dluh tedy nemusí být nutně u počátku podnikání a v minulosti tomu tak mnohdy nebývalo. To si teprve poslední generace zvykly na financování podnikání pomocí bankovních úvěrů, ale ani to není vždy pravidlem. Dnes jsou třeba evropské banky přecpané vládním dluhem na účet nefinančních komerčních půjček.“ (11). 


 
Mimochodem již F. A. Hayek de facto prokázal ve své kritice paradoxu úspor to, že úroky je možné splácet i když se množství peněz v oběhu nezvyšuje. K tomu stačí jen to, aby rostla výroba a klesaly ceny produkce. Rostoucí úspory umožňují větší investice do kapitálově náročnější výroby, která produkuje větší množství produktů. Zvýšený kapitál v proporci k práci je jediný způsob produkování většího množství bez navyšování počtu zaměstnanců. Toto větší množství produktů je nabízeno na trhu oproti stávající zásobě peněz anebo i nižší zásobě peněz (například při zvýšení poptávky po penězích), což vede k poklesu nominálních cen těchto produktů a nárůstu kupní síly jednotky peněz. Na nákup produktů stačí menší množství peněžních a naopak na úhradu dluhů může být tak vyloženo více peněžních jednotek. Zároveň ovšem klesají časové preference, které znamenají pokles úrokové míry a tedy i pokles sumy placených úroků. Blíže viz článek Hayek o paradoxu úspor, (12). Navíc ve skutečnosti je další hospodářský růst možný jen díky úsporám a investicím. Ale co praxe? Potvrzením Haykova názoru je hospodářský růst během poslední třetiny 19. století, kdy nebylo zrovna neobvyklé, že ceny klesaly anebo stagnovaly, a to i dlouhodobě. Viz třeba odhady cenové hladiny (graf i tabulka) z USA během 19. věku: https://www.officialdata.org/1799-dollars-in-2018. Výpočtem těchto odhadů můžeme získat to, že kupní síla dolaru mezi rokem 1866 až 1900 vzrostla na asi 1,9 násobek kupní síly dolaru roku 1866!  Přičemž v Severní Americe (gró z toho tvoří samozřejmě USA) narostla délka železničních tratí z 89 tisíc kilometrů roku 1870 na 428 tisíc kilometrů roku 1910. Úroveň industrializace USA dosahovala roku 1860 21 % Velké Británie roku 1900. Roku 1880 už 38 % a roku 1900 dokonce již 69 % (13). Doba od 70. let 19. století do začátku 20. století dokonce nese název „Pozlacený věk“ (14). 


 
Poznámky:
 
(1) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 69-70.
(2) KALABIS, Zb. Základy bankovnictví: bankovní obchody, služby, operace a rizika. Brno: BizBooks 2012, str. 155-156.
(3) LE GOFF, J. Peníze ve středověku: historicko-antropologická studie. Mladá fronta Praha 2012, str. 59, 83, 90 a 85.
(4) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 72-73. K údajné neexistenci trhů za feudalismu podobně viz str. 54-55 nebo str. 59.
(5) PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha: Libri, 2007. A DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 1999.
(6) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 76.
(7) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 132, 134 a 191.
(8) HUERTA DE SOTO, Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: Liberální institut 2009, str. 61-63 a 68-77.
(9) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 76 a 132.
(10) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 78 a 75.
(11) MACLEOD, Al. Eurozóna je v nebezpečné zóně [online, 2019]. Dostupný z (přístup V/2019):  http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/eurozona-je-v-nebezpecne-zone.html.
(12) Viz zde: http://www.mises.cz/clanky/hayek-o-paradoxu-uspor-155.aspx. 
(13) ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk 2009, str. 46 a 44.
(14) Česká wikipedie, heslo „Pozlacený věk“).