Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Napoleon I. Bonapart (1769-1821) může být pravděpodobně považován za raného průkopníka myšlenky rovnostářského, osvíceného policejního státu. Historik Jacques Godechot pro příklad označuje Napoleonův režim jako „pravděpodobného předchůdce moderního policejního státu“ a historik Eugen Weber označuje tento režim jako policejní stát bez kvalifikace. Napoleonův režim byl samozřejmě mírný a laskavý ve srovnání s policejními státy 20. století, ale je zde málo důvodů pro to, aby byl tento režim oceňován. Michael Silabis dochází k závěru (https://www.taylorfrancis.com/chapters/edit/10.4324/9781315840383-6/napoleonic-police-state-michael-sibalis), že: „Napoleonova policie nicméně prováděla tuhou kontrolu veškerého vyjadřování veřejných názorů, platila síť tajných agentů, aby udržela národ pod dohledem a držela odpůrce režimu ve speciálních státních vězeních bez obžaloby anebo soudu. Ve zkratce policie pravidelně ignorovala řádné soudní procedury a systematicky porušovala práva občana, které Francouzská revoluce vyhlásila…“    

Johny bleskově tasil kolt a vypálil několik dobře mířených ran směrem ke svým protivníkům. Rozpoutala se divoká přestřelka. Vzduch byl cítit spáleným střelným prachem a plnil se dýmem…. Tak nějak si člověk představuje divoký západ. No, ve Vídni by se hlavní hrdina mohl jmenovat jinak. Třeba Ahmed nebo Mustafa. Místo koltu by se použila pistole anebo útočná puška, mačeta či dělbuchy. Vše ostatní by mohlo být v podstatě stejné. Poklidná atmosféra starosvětské Vídně je už pár let ta tam. Franz Josef I. by se asi nestačil divit, co se v jeho někdejším sídelním městě děje. Pokusil jsem se na následujících řádcích přiblížit některé významné pistolnické a jiné příběhy, které se odehrály ve městě na krásném modrém Dunaji. 

Koncem roku 2023 vydal Institut Václava Klause knihu "Sebedestrukce Západu 2.0". Tato kniha navazuje volně na knihu "Sebedestrukce Západu", kterou jsem recenzoval před pár lety. Tato kniha popisovala naši současnou a značně vleklou krisi. Naše současná krise však utěšeně pokračuje dále, a proto institut vydal pokračování své knihy. Opět jde o knihu složenou z příspěvků několika autorů. Většinou těch samých, co měli příspěvek už v první knize. K čemu se tito  od doby vydání první knihy dobrali,  si nyní přiblížíme na několika tématech.

Nástup italského fašismu v roce 1922 v Itálii měl různé důvody. V této stati se zaměříme především na podíl socialistů a komunistů, kteří k nástupu Benita Mussoliniho a jeho lidí k moci také svým ne zrovna zanedbatelným dílem přispěli. Ve své knize "Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi" píše Erik von Kuehnelt-Leddihn, že v prvé řadě za popularitu vděčili fašisté začátkem 20. let 20. století komunistům a socialistům, kteří uvrhli zemi do nepopsatelného zmatku vedoucího téměř k naprostému kolapsu. Docházelo k jedné stávce za druhou. Komunistické bandy okupovaly továrny, paralyzovaly komunikace, zakládaly místní sověty a opovrhovaly ústřední vládou. Podobně Milan Nakonečný ve své knize "Český fašismus" píše, že první světová válka přinesla Itálii hospodářskou krisi, sociální bídu a poválečné zklamání, a tyto neutěšené poměry vedly k radikalizaci socialistického hnutí, projevující se četnými stávkami, nepokoji a příklonem k bolševické revoluci v Rusku. Začalo to velkým socialistickým shromážděním v prosinci 1918 v Bologni a vyvrcholilo to násilným obsazováním továren a velkostatků. Itálii hrozila bolševická revoluce a vláda umírněného socialisty G. Giolittiho nebyla s to vyvést zemi z této kritické situace. Dne 23. března 1919 byly v Miláně založeny první bojové formace Fascio di combattimento, které se hned zapojily do boje proti socialistům a rychle se šířily po celé Itálii.