Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rasa! Ta Murrayho kniha I

5. 7. 2017

[Autor M. N. Rothbard. Vyšlo v Rothbard-Rockwell Report, prosinec 1994. Překlad Tomáš Macháček]

 

Pod kouzlem špatně zařazené analogie z darwinovské teorie si analytikové po více než století rádi představovali změnu jako nezbytně postupnou, nepatrnou a počítanou na doby ledové. Idea jakéhokoliv druhu radikální či „revoluční“ společenské změny se stala mezi intelektuály a společenskými vědci nemoderní. Politické a kulturní revoluce dvacátého století tuto perspektivu pozměnily a pozorovatelé jsou nyní více než ochotní vzít v úvahu náhlé revoluční změny.

 

Jedna podstatná a nedávná společenská změna byla nejenže opravdu revoluční, ale udála se téměř závratnou rychlostí. Jmenovitě: doslova až do poloviny října 1994 bylo ostudné a tabu psát a veřejně mluvit o domácích pravdách, které každý, a vážně myslím každý, ve svém srdci a soukromí věděl – tedy téměř evidentní pravdy o rase, inteligenci a dědičnosti. To, co bývalo známé široké veřejnosti o rase a etniku mezi spisovateli, publicisty a odborníky, bylo náhle z veřejného prostoru vytlačeno komunistickým antropologem Franzem Boasem a jeho spolupracovníky ve třicátých letech. Od té doby šlo o tabu. V podstatě jde o očividný fakt, že jednotlivci, etnické skupiny a rasy se liší mezi sebou v inteligenci a mnoha dalších rysech, a že inteligence, stejně jako méně kontroverzní povahové vlastnosti, je z velké části dědičná.

 

Na rozdíl od mnoha jiných zemí, nebyla profesionální rovnostářská levice ve Spojených státech schopna použít vládní cenzury, jakožto jednoho ze svých způsobů vyhoštění. Namísto toho použila pomlouvačnou a zastrašovací taktiku, aby vytlačila z veřejného života takováto přesvědčení, potlačila diskuzi a vědeckou práci, stejně jako skutečnou svobodu bádání a výzkumu tam, co byla po dlouhou dobu kvetoucí oblast studia. Toto byla v hlubším smyslu jedna z raných manifestací politické korektnosti, po níž další zhoubné formy politické korektnosti přisypány na předchozí základy. V oblasti vědeckého výzkumu byla poslední pravdivou a zevrubnou knihou na stejnojmenné téma dílo Race od vlivného britského vědce Johna R. Bakera.  Tato kniha byla vydána význačnými vydavateli Oxford University Press v sedmdesátých letech. Jenže Oxford Press byli v podstatě přinuceni intenzivním tlakem, pokud ne stáhnout knihu otevřeně, tak ji alespoň v praxi potlačit tím, že jí dali tak málo cirkulace, jak jen to bylo možné.

 

Co se týká zbytku společnosti, tak byla rasová myšlenková policie schopna potlačit žurnalismus a eliminovat veškeré rasově nekorektní stopy nejen v médiích, ale i v humoru. A bohaté americké dědictví etnického humoru bylo téměř zničeno.

 

Základní taktikou rovnostářských levicových vládců samozřejmě bylo nedodávat na vážnosti jakékoliv knize zabývající se upřímným bádáním v oblasti rasové otázky tím, že by je otevřeně vyvrátili. Koneckonců, zabývat se jakoukoliv formou veřejné debaty s Nepřítelem, v přednáškovém sále nebo v tisku, s sebou nese risk prohry pro rovnostáře, či alespoň demonstrace laickým intelektuálům nebo široké veřejnosti, že pro toto strašlivé kacířství může existovat přijatelný důvod. Takže vedoucí taktikou levice bylo to, co Harry Elmer Barnes nazval, v jiném spojení, „blackout“ (1). To doplňovalo neúnavné očerňování daného heretika obvyklými politicko-korektními nálepkami, které všichni tak známe a zbožňujeme: rasista, fašista, nacista, sexista, heterosexista a tak dále. To vše k marginalizování heretika, dokud nebude zesměšněn a zapomenut.

 

Politická situace třicátých a čtyřicátých let byla rovnostářskou levicí mazaně využita k vytlačení veškeré opozice. Jakékoliv vyjádření rasových domácích pravd bylo zkritizováno jako „fašistické“, „nacistické“, a tudíž ultrapravicové. Ve skutečnosti to byl všechno jen výmysl. Vedoucí rasoví vědci mezi koncem devatenáctého století až do třicátých let souhlasili napříč ideologickým a politickým spektrem. Ve skutečnosti byla většina rasových vědců progresivci, levicovými liberály a zastánci New Dealu. V tomto období byli pouze komunisté a jiní marxisté z ideologických důvodů rovnostáři. Avšak komunisté byli schopni využít své rozsáhlé ideologické a propagandistické mašinérie během této éry, aby nějak spojili nacistickou perzekuci Židů s rasismem a doktrínami rasové nadřazenosti a méněcennosti. Tímto způsobem byli komunisté schopni zastrašit nebo přesvědčit všechny druhy liberálů a levičáků, včetně těch ex-trockistů a liberálů, kteří se mnohem později stali neokonzervativci. Takto zůstali pouze konzervativci, kteří nejméně podléhali marxistickému vlivu, ale kteří byli na oplátku zastrašeni k rezignaci označením „hitlerovec“, pokud vyjádřili některé rasialistické (2) názory.

 

Avšak ve skutečnosti by mělo být jasné, že Hitler a nacisté nepronásledovali Židy, protože by věřili, že Židé jsou inteligenčně méněcenní. A co se týká černochů, tak v Evropě žilo příliš málo černochů na to, aby se jimi nacisté zabývali, nebo je dokonce pronásledovali. Oblastí, kde byl rasialismus před druhou světovou válkou politicky relevantní, byla kupř. snaha o snížení imigrace do Spojených států a sterilizace matek na sociální podpoře, jakožto součást rozličných státních sociálních programů. Avšak obě tyto politiky mohly být a byly podporovány na jiných, než rasialistických základech.

 

Během posledních šedesáti let byl rasový výzkum tlakem shora i zdola marginalizován a stal se téměř undergroundem. Ale v říjnu 1994 udělala celá kultura s neuvěřitelnou rychlostí obrat o sto osmdesát stupňů. Po publikaci respektovaným establišmentem v podobě nakladatelství The Free Press, se s knihou The Bell Curve od Richarda Herrnsteina a Charlese Murrayho protrhla hráz. Ne, že by byly veškeré recenze pozitivní. To ani náhodou. Ale kritickým bodem bylo, že Blackout náhle zkolaboval a Herrnstein-Murrayho kniha (vzhledem k tomu, že Herrnstein zemřel před vydáním, je pro účely publicity označována jako „Murrayho kniha“) je nyní pozoruhodně všude – napadána v Newsweek, stejně jako zcela předvídatelně v New Republic a považována za kulturní fenomén roku. A nejen to. Ty útoky jsou možná kruté, ale nejedná se o tradiční bezmyšlenkovité nadávky. Nikdo tuto knihu neoznačil za „rasistickou“, „fašistickou“, „neonacistickou“ a tak dále.

 

Existuje mnoho ohromujících aspektů Herrnstein-Murrayho průlomu. The Bell Curve se stává bezkonkurenčním bestsellerem, rozhodně na knihu, která se nezabývá fikcí, ale seriózním tématem. A přesto, není to jen kniha, kterou si přečte jen hrstka odborníků. Jak často vidíme devíti set stránkovou práci, plnou nudných statistik a žargonu společenských věd, jak se stává knihou, která nesmí chybět v žádné knihovničce, aby člověk ukázal, že kráčí s dobou?

 

Snad nejvíce ohromující kulturní odpověď, která vyžaduje nejvíce vysvětlování, pochází od Královny literárního středního proudu, novin, které udávají tón a říkají intelektuálům, žurnalistům atd. co si mají myslet, vznešených New York Times Sunday Book Review. Ve skutečnosti můžeme pro jednou vypíchnout kulturní a společenskou revoluci o rasové otázce na jedno přesné datum – 16. října 1994 – datum, kdy důstojný establishment New York Times hodil okázale ručník do ringu. Poněvadž Sunday Book Review věnovalo obálku a celé tři strany pro recenzi třech nedávno vydaných „rasistických“ knih. Recenzi, která nejenže neužívala obvyklých marxoidních pomluv, ale byla objektivní, zdvořilá a dokonce příznivá! Musíme si nejprve uvědomit, že takováto délka recenze je pro Sunday Times bezprecedentní. Spisovatelé by zabíjeli za publicitu na části jedné strany, nemluvě o třech stranách. Zadruhé, namísto obvyklé praxe Timesů dát tyto knihy do péče marxistických harvardských mafiánů, jakými jsou paleontolog Stephen Jay Gould a biolog Richard Lewontin nebo někomu jim podobným, byla recenze svěřena Malcolmu W. Browneovi, který jedná s těmito pracemi, tak jak s nimi mělo být zacházeno posledních šedesát let.

 

Nejen to: Herrnstein-Murrayho kniha téměř topí své téma ve statistikách a pokouší se bagatelizovat celé rasové téma tím, že většinu prostoru věnuje dědičným rozdílům mezi jednotlivci uvnitř každé etnické a rasové skupiny. Vskutku fantastickou práci si dal Browne s ideologicky výbušnější, ačkoliv též striktně vědeckou prací profesora J. Phillipe Rushtona: Race, Evolution and Behavior, vydanou váženými a odvážnými Transaction Publishers, přidružených k Rutgers University. Transaction byli pod desetiletí jedni z mála vydavatelů v Americe skutečně oddaných svobodě intelektuálního bádání a akademické svobodě. Třetí prací je nestydatě konzervativně-libertariánská kniha od profesora Seymora Itzkoffa ze Smith College: The Decline of Intelligence in America (vydavatelství Praeger). Nejenže jsou tyto tři knihy Brownem popsány rozvážně a příznivě, ale Browne též poukazuje na ostudnost desetiletí trvajícího potlačování takovýchto názorů a výzkumu. Browne píše, že: „vyřčení témat dotýkajících se skupinové inteligence a etnicity nebylo v posledních třiceti letech ani v módě, ani bezpečné“, ale že tyto knihy „stojí za přečtení a zamyšlení se nad nimi“. Poněvadž Browne souhlasí s těmito vědci, že „je načase se postavit za toto politické kacířství, zavrhnout společenské mýty a smířit se se statistickými důkazy“. A Browne dochází k závěru, že „nejnaléhavější žádostí těchto čtyř autorů je svoboda debaty a odvržení pláště cenzury, uvaleného na vědce nátlakovými skupinami a rezignovanou společností.“ Poté poznamenává, jak Herrnstein a Murray píší, že „během posledních 30 let byl koncept inteligence vyvrhelem ve světě idejí,“ a dodává, že „přišel čas rehabilitovat racionální rozpravu na toto téma.“ Browne končí zvonivým: „Je těžké si představit demokratickou společnost, která by konala jinak.“ Wow!

 

Poznámky:

 

  1. Ztráta vědomí, výpadek proudu, zákaz vysílání, zatemnění
  2. Racialist, racialism – tyto výrazy nemají v češtině ekvivalent. Použil jsem počeštěný opis.