Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rasa! Ta Murrayho kniha II

19. 10. 2017

Jak to?

Tak jak vysvětlíme tento fenomén? Jak vysvětlíme ten fakt, že přímá diskuse o rase, inteligenci a dědičnosti se stala, za jeden týden, z věci, která byla tabu, věcí, která je téměř samozřejmostí? Co se k čertu stalo?


Pro začátek, ti co věří v nahodilou teorii historie mají svou práci určenou. Nikdo mne nepřesvědčí, že předmět takové delikátnosti a takového významu, že tato senzační změna názoru byla čistě otázkou intelektuální módy, spontánního vzplanutí nebo náhlého rozpoložení a hlubokého přesvědčení. Žádné téma se nemůže změnit z hanebně nacistického do respektovaného a i vědeckého stavu přes noc a náhlého souhlasného přijímání (překvapivě zde, zopakuji, nejde jednoduše jen o příznivou a dlouhou recenzi v Timesech, ale to že se kritika náhle změnila z „ignorovat a pomluvit“ na pouhé nepřátelství a širokou publicitu). Jistě, v tomto konkrétním případě, nedokazatelný "paranoidní" pohled, že několik mocných lidí z establišmentu na pár místech zatlačilo, je zdaleka nejhodnověrnějším vysvětlením.

 

Věda zvítězí

Tak proč nastal tento neuvěřitelný obrat? Na prvním místě, je zde důležitý bod, že, díky Bohu, věda a pravda, ačkoliv dlouho upozaďovány a zadržovány, posléze vyplavou na povrch. V dlouhém období nemůže být pravda potlačena. V několika posledních dekádách došlo k explozi genetického výzkumu a výzkumu inteligence, zde v USA a v Evropě, i přes atmosféru v rozsahu od jemného po brutální potlačování. I přes nedostatek vládních anebo institucionálních dotací pro základní výzkum, přes akademické útoky na učence a studentské a komunitní výtržníky bránících takovým výzkumníkům, v dávání lekcí anebo učení, existovala ohromná akumulace vědeckých dat potvrzujících znovu a znovu, co každý ví z jeho vlastního pozorování a pozorování jiných.


Ze dvou autorů knihy "The Bell Curve", Charles Murray je lépe znám v konzervativních kruzích jako neokonzervativní/levicově libertariánský výzkumník, jehož podrobné statistiky potvrzují, co každý stejně ví: že stát blahobytu škodí, než aby prospíval příjemcům sociálních dávek a jen zhoršuje problém. A co je jinak nového Charlie? Ale opravdovou hvězdou autorského dua je zesnulý profesor Harvardovy univerzity Richard Herrnstein, harvardský psycholog, který nebyl vůbec konzervativní, ale místo toho byl levičákem starého střihu, tj. jeden z mála levičáků ještě oddaných svobodě hledání a zkoumání vědecké pravdy. Když se před dvěmi desetiletími Herrnstein začal zajímat o inteligenci a dědičnost a předtím, než se odvážil do problematické oblasti rasy, náhle zjistil, že jeho výuka a lekce jsou napadány a sám byl fyzicky napaden studentskými levičáky. Odmítajíce se nechat zastrašit, Herrnstein tlačil na pilu bez ohledu na výhrůžky anebo rozvíjející se bouři politické korektnosti.


Jiní vědci, u nás a v cizině, včetně takového experta na inteligenci jako je belfastský profesor Richard Lynn, potvrdili tyto doktríny znovu a znovu. Phillippe Rushton, hrdinský profesor University of Western Ontario nebyl doslova schopen učit žádnou ze svých tříd osobně, protože byly trvale přerušovány výtržníky. Naštěstí představení této univerzity plně zaštítili Rushtonovu akademickou nezávislost, a on má povoleno ukazovat všechny svoje lekce třídám na videokazetě.


Ve světle exploze těchto výzkumů, je stále těžší pro marxoidní levici udržet svoji rovnostářskou pozici, kterou více a více straší absurdní enviromentalistický "Lysenkoismus" hanebné éry sovětské genetiky [Trofim Lysenko byl sovětský biolog-šarlatán těšící se podpoře J. V. Stalina, pozn. překladatele]. Jako výsledek,  univerzitní levice ustoupila ke dvěma taktikám boje s nerovnostářskou hrozbou. Jednou je upřímný, i když děsivý přístup, že "i v případě, že je rasová věda pravdivá, měla by být potlačena, protože její sociální a politické závěry jsou nemorální." Taková upřímná pozice, že pravda musí být potlačena pro údajné sociální a politické ohledy, je opravdu "věrolomností intelektuálů", nezastírané kažení celé pointy vzdělanosti a výzkumu. Je to postoj, který nemůže být odsouzen dostatečně přísně, a měl by být příležitostí pro vybubnování každého jeho obhájce z jakéhokoliv druhu veřejné diskuse. Proto, jak by mohl být samozvaný lhář a potlačovatel pravdy brán nadále seriozně?


Druhá ústupová pozice byla taktikou, která pracovala po dlouhý čas. Její úspěch popíral Hayekův postoj, že jedinou jistou cestou ke konvertování kultury je prvně konvertovat vedoucí filosofy a vědce, kteří na oplátku přesvědčí jiné akademiky, kteří zase konvertují žurnalisty a lidi z medií, kteří obratem změní postoj veřejnosti. Kromě pomalosti tohoto procesu (může to trvat staletí), jsme všichni viděli příliš často, že to je jakákoliv banální věda anebo jiná znalost vstupující do horké zóny. Možná, že to fungovalo za starých časů, když žurnalisté zkoušeli být objektivními hledači pravdy a sbírali příklady a reportovali autoritativnímu veřejnému názoru v jakékoliv vědě anebo disciplíně, kterou popisovali. Jako odpovědní žurnalisté dávali ve službách jejich kdysi ctěné profese stranou své osobní názory. Ale v posledních letech, jak jsme si všichni vědomi, žurnalisté a lidé od medií se obecně nestávají objektivními reportéry, ale misionářskými fanatiky s jejich vlastní ideologickou agendou pro vymývání mozku veřejnosti. Vidíme tento proces v různých strašácích ohledně pesticidů a jiných záležitostech životního prostředí v posledních dekádách. Většina vědců nevěří, že Alar na jablka [chemický regulátor růstu, pozn. překladatele] byl velkým rizikem ohledně rakoviny (je to zdaleka menší riziko, ironicky, než "přírodní" jablka samotná). Většina vědců nevěří, že "globální oteplování" existuje, mnohem méně se strachuje z laků na vlasy anebo z klimatizace jako důležitých přispěvatelů k tomuto problému. Lidé z médií to vědí a jednoduše deformují spor tím, že citují malou hrstku vědeckých propagandistů, kteří jsou levičáci s jejich vlastní fanatickou enviromentalistickou agendou.


To samé je pravdou v případě rasy a inteligence. Jeden by si mohl myslet pro množství jejich citací, že jedinými biology, genetiky a experty na inteligenci v této rozsáhlé zemi byli harvardští marxoidé Gould a Lewontin, příležitostně doplněni jejich levičáckým kolegou Leonem Kaminem. Jeden by se jistě nikdy nedověděl, že množství jejich kolegů se odlišuje totálně od jejich profesionálně rovnostářské pozice. Na rozdíl od mnoho jiných oblastí, není zde snaha medií pokoušet se o "vybalancování" na tomto poli.


Někdo by mohl omlouvat tuto zaujatost jako typické pasení medií po úderných dobře znějících soustech, pro rychlou dramatickou citaci, kdežto vědci mají tendenci mluvit odměřeným, kvalifikovaným hlasem. Ale tato obrana je zbabělým ústupem, protože media by nás mohla alespoň informovat, že většina vědců nesouhlasí, a mohla by vyhledávat některé úderné proti-citace od lidí jako je Rushton, a jednat s nimi se stejnou úctou jakou prokazují harvardským marxistům. Ha!


V každém případě, můžeme říci, že uprostřed října hráz praskla a akumulace vědeckých dat a výzkumů byla jednoduše příliš velká pro Goulda, Lewontina a spol., aby je blokovali.


Jistě, toto hromadící se napětí mezi vědeckou pravdou a vládnoucí propagandou je částí vysvětlení, co se stalo. Ale problém je, že je to jen dlouhodobé vysvětlení. My pořád máme záhadu; proč se průlom udál nyní, v říjnu 1994, a proč se soustředil na Hernsteinovu-Murrayho knihu? Vše nudnou statistiku? Jistě, ale pro příklad, před dekádami, Audrey M. Shueyové kniha "The Testing of Negro Intelligence" publikovaná malým jižanským univerzitním tiskem, byla stejně impozantní, co se týká statistiky, a přesto zapadla beze stopy.


Myslím, že částečnou odpovědí je právě to, že Audrey Shuey nebyla neokonzervativkou oblíbenou konzervativci a pro tržními think-tanky, a nebyla profesorkou na Hardvardu. Až příliš často je klíčem k veřejnému a odbornému úspěchu ne to co říkáte, ale kdo jste a kdo stojí za vámi.

 

Pokračování zde.