Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co dělat než nadejde privatizace

21. 9. 2018

[Autor: Murray N. Rothbard, překlad: Tomáš Macháček]

 

Zastánci volného trhu mají jasno, co by se mělo udělat se státními službami a činnostmi – měly by být privatizovány.


Zatímco panuje značné zmatení ohledně toho, jak by tohoto procesu mělo být dosaženo, tak cíl je křišťálově jasný. Ale co, kromě snahy o urychlení privatizace, a vynucování si tohoto procesu nepřímo snižováním rozpočtů vládních agentur, má být mezitím prováděno? Nad tímto problémem se zastánci svobodného trhu sotva zamysleli. A to jsou jejich myšlenky ještě dost zamotané.


Především je třeba rozdělit státní činnosti na dvě části: a) kde se vláda snaží, ačkoliv vysoce neefektivním a fušerským způsobem, poskytovat soukromým spotřebitelům a výrobcům zboží a služby a b) kde vláda přímo používá donucení proti soukromým osobám a tudíž je kontraproduktivní. Oba druhy činností jsou financovány za pomocí vynucených daní, nicméně alespoň první skupina poskytuje požadované služby, zatímco druhá skupina přímo škodí. Co se týká činností ze skupiny B, tak ty nechceme zprivatizovat, ale zrušit je.


Chceme snad privatizovat regulační agentury a vynucování zavírací doby? Chceme, aby byla činnost berního úřadu prováděna skutečně efektivní soukromou korporací?


Rozhodně ne.


Mimo zrušení a snahy o co největší snížení jejich rozpočtů, chceme, aby tyto úřady byly neefektivní, jak jen to půjde.


Pro obecné blaho by bylo nejlepší, kdyby všichni ti byrokraté zamořující centrální banku, komisi pro kontrolu cenných papírů atd. během svých kariér akorát hráli piškvorky. Ale co aktivity ze skupiny A? Co roznášení pošty, stavba a údržba silnic, veřejné knihovny, policie, hasiči a veřejné školy atd.? Co s nimi? V padesátých letech, John Galbraith, ve své první široce známé knize Společnost hojnosti, poznamenal, že v USA žije soukromý blahobyt v těsné blízkosti veřejné (státní) bídy. Z toho usuzoval, že se soukromým kapitalismem je něco velmi špatně, a že veřejný sektor by měl být drasticky rozšířen na úkor soukromého sektoru. Po čtyřech desetiletích této expanze je, jak všichni víme, veřejná bída nekonečně horší, zatímco soukromý blahobyt se drolí na okrajích. Galbraithova diagnóza a řešení byly evidentně zcela špatně. Problémem je sám veřejný sektor a řešením je jeho privatizace (a zrušení kontraproduktivních částí).


Ale co dělat mezitím?


Existují dvě možné teorie. Jedna, která vládne u našich soudů a mezi levicovými liberály, a která byla přijata některými libetariány. Tedy, že dokud je nějaká činnost veřejná, tak mizérie musí být co největší. Z nějakého pochybného důvodu musí být veřejná činnost vedena jako slum a vůbec ne jako byznys, minimalizujíce službu zákazníkům na úkor nepodloženého „práva“ na „rovný přístup“ pro každého do těchto zařízení.  Mezi socialisty a levičáky obecně je laissez faire kapitalismus běžně pranýřován jako „zákon džungle“. Ale tato idea „rovného přístupu“ s sebou úmyslně přináší džungli do každé oblasti státní činnosti, což ničí účel činnosti samé. Kupříkladu, vláda, vlastník veřejných škol, nemá běžné právo kteréhokoliv soukromého vlastníka vyrazit dveře s nenapravitelnými studenty, udržovat pořádek ve třídě, nebo učit to, co rodiče chtějí, aby se učilo.


Vláda, v protikladu k jakékoliv soukromé ulici či společenství vlastníků nemá žádné právo zabránit vandrákům žít na ulici a znečišťovat ji, stejně jako obtěžovat a vyhrožovat nevinným občanům. Místo toho mají vágusové právo na svobodný „projev“ a v mnohem širším smyslu svobodu „vyjádření“, což by samozřejmě neměli na skutečně soukromé ulici či v nákupním centru. Podobně, jako v nedávném případě z New Jersey, soud rozhodl, že veřejné knihovny nemají právo vyhodit pobudy, kteří v podstatě v knihovně bydleli a zcela evidentně knihovnu nevyužívali pro studijní účely a místo toho odháněli nevinné občany svým zápachem a oplzlým chováním.


A konečně, City University of New York, kdysi skvělá instituce s vysokými akademickými standardy, byla degradována na prázdnou skořápku politikou „otevřeného přijetí“, díky čemuž má jakýkoliv imbecil žijící v New York City nárok na vysokoškolské vzdělání. To že ACLU (American Civil Liberties Union) a levicový liberalismus horlivě podporují je pochopitelné. Jejich cílem je udělat z celé společnosti tu samou špinavou džungli, kterou již stihli udělat z veřejného sektoru. Ale proč někteří libertariáni podporují tato „práva“ se stejným zápalem? Zdá se, že existují pouze dva způsoby, jak vysvětlit přijetí této ideologie libertariány. Buď přijímají džungli se stejným zápalem jako levicoví liberálové, což z nich dělá pouze další variantu levičáků (1), či věří ve staré přísloví „čím hůře, tím lépe“ – tedy zkusit učinit vládní činnosti tak strašné, jak jen to půjde a vyděsit lidi tak, že začnou urychleně požadovat privatizaci. Pokud je důvodem druhá možnost, tak jen můžu říct, že tato strategie je hluboce nemorální a není příliš pravděpodobné, že by uspěla.


Je hluboce nemorální z očividných důvodů a k vysvětlení není potřeba žádné tajemné etické teorie. Americká veřejnost trpěla etatismem dost dlouho, i bez libertariánů, kteří by rádi zatápěli pod kotlem. A pravděpodobně je odsouzena k neúspěchu, poněvadž důsledky jsou příliš vágní a vzdálené, aby se na ně dalo spoléhat. A také, že veřejnost si postupně uvědomí, že libertariáni byli v praxi a po celou dobu součástí problému a ne jeho řešením.


Tudíž, libertariáni, kteří jsou možná pevní ve složitějších vrstvách teorie, jsou zbaveni zdravého rozumu a odtrženi od problémů obyčejných lidí (kteří kupříkladu chodí po ulicích, používají veřejné knihovny a posílají své děti do veřejných škol), což bohužel končí diskreditací jak jich samotných (což není žádná velká ztráta), tak i libertariánské teorie. Co je tedy tou druhou, a mnohem vhodnější, teorií, jak řídit vládní operace při udržení cílů snížení rozpočtu a konečné privatizace?


Jednoduše je řídit jen s účelem, za jakým byly zřízeny. Tedy jako školu, silnici, knihovnu atd. tak efektivně a nápodobně byznysu, jak to jen jde. Tyto činnosti nebudou nikdy tak dobré, jako po privatizaci, ale mezitím pro tu spoustu z nás, kteří žijeme v reálném světě, bude život mnohem snesitelnější a spokojenější. (2)

 

Poznámky vydavatele:

(1) Někteří z těchto libertariánů jsou zřejmě zároveň libertini a podporou různých vadných libůstek se snaží obhájit před světem svoje vlastní vadné libůstky.

(2) Murray N. Rothbard napsal jinde toto: "Ale, jak jsem napsal v případě, zda má někdo „právo“ zasmradit veřejnou knihovnu jen proto, že je veřejná, tento druh nihilismu musí být opuštěn. Dávám přednost privatizaci všeho, ale ještě před tímto slavným dnem, by existující veřejné služby měly být provozovány tak efektivně, jak je jen možné. Jistě poštovní služby by měly být privatizovány, ale čekajíce na šťastný den, měli bychom obhajovat, aby bylo pošťákům dovoleno hodit všechny dopisy do popelnice, ve jménu toho udělat služby, aby byly co nejhorší jak jen možno? Nehledě na hrůzu jakou takový postoj uvaluje na chudé spotřebitele (to jest na nás), je zde ještě jedna vážná chyba na této standardní libertariánské pozici (které jak přiznávám, jsem se sám držel), že to pošpiňuje a činní zmatečným férový koncept „práv“ a přetváří jej ze striktní obrany jednotlivce a vlastnictví na zmatený rovnostářský mišmaš. Proto „anti-diskriminace“ nebo i „práva“ afirmativní akce ve veřejných službách vytvářejí podmínky pro jejich nepopiratelnou obludnou expanzi do království soukromí." (Náboženská pravice: směrem ke spojenectví I/II. Obsaženo i ZDE)