Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Projev spisovatelky Radky Denemarkové na frankfurtském knižním veletrhu byl z mého pohledu dosti důležitý. Docela dobře totiž ilustruje problém různých bojovníků proti identitářství. Zejména proti národnímu a kulturnímu identitářství evropských národů včetně jejich vlastního národa. V podstatě nejde o boj proti národnímu identitářství jako takový, ale spíše jde o boj proti národnímu identitářství ve snaze ho nahradit jiným identitářstvím. 

Nutno prvně říci, že šlo jinak o projev, který si s některými věcmi hlavu zrovna dvakrát nelámal. Tvrzení Denemarkové, které naznačuje, že v desetiletí po druhé světová válce u nás docházelo k nějakému potlačování německé kultury a zejména literatury, nezní přesvědčivě. Konkrétně Denemarková prohlásila: „... já pocházím ze země, která musela v roce 1989 rehabilitovat Franze Kafku. Česko-německo-židovské vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let dvacátého století. Němci byli odsunuti. Židé mrtví nebo v exilu. V tomto kontextu měl Kafka ‚štěstí‘. Nebyl zavražděn v koncentračním táboře. Nebyl odsunut. Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Pro mě jsou ale jména pražských autorů jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch také součástí české literatury. Díky těmto jménům leží Čechy u moře“. Ale bylo tomu skutečně tak? Pokud by k takovému potlačování docházelo, tak by člověk očekával, že se knihy od německých autorů spojených s Českými zeměmi u nás nevydávaly vůbec anebo jen velmi málo. Opak je však pravdou a s částečnou výjimkou Franze Kafky po roce 1970, toho u nás vycházelo od výše zmíněných autorů dost a dost, a to dost často v nákladech, které jsou už dneska nepředstavitelné. A i ten Kafka byl po roce 1970 ne moc vydáván z jiných důvodů než byla jeho národnost. Rovněž německá literatura jako taková nebyla v poválečném Československu něčím nežádoucím. K tomu blíže viz ZDE. Jen tu z uvedeného odkazu dávám k čtenářům k dispozici jednu citaci: "V letech 1948 až 1988 bylo vydáno v této edici státního nakladatelství Odeon na 56 děl z německého jazyka (včetně 11 děl z rakouské a dvou děl ze švýcarsko-německé literatury). Pro příklad z francouzského jazyka to bylo 78 děl (tedy více jak z ruského jazyka s 71 díly), z anglické a americké literatury bylo vydáno dohromady 66 děl. Naopak třeba z italské literatury jen 22 děl." Minulý režim měl pro vydávání či nevydávání jiná kritéria než byla národnost (typicky šlo o třídní či estetická hlediska).

Projev Denemarkové působí místy docela nejasně a neurčitě. Dobrým příkladem je svoboda slova. Na jedné straně v projevu Denemarkové stojí, že: "V globálním informačním a komunikačním systému je dnes boj o moc slova zároveň bojem o globální moc. Svoboda projevu je dnes bojiště. Lži jsou násilí. Slova jsou zbraně. Svoboda slova znamená obranu pravdivých slov a doložených faktů, nikoliv kultivování lží." Tvrzení, že lži jsou násilí a slova jsou zbraně typicky patří do rétorické výbavy lidí, kteří se snažili nebo snaží omezovat svobodu slova. Na druhou stranu dále v projevu Denemarkové stojí, že: "Nezávislé věty se často svíjely bolestí v plamenech. Centrum vzdělanosti starověku, Alexandrijská knihovna, shořelo za jedinou noc. Nejde o papyrus, mizí myšlení. Císař Dioklecián přikázal v Cařihradě spálit křesťanské knihy. Komise, která dohlížela na radikální změny po francouzské revoluci, se 'postarala' o Bilbiothèque Nationale. Britská armáda se pomstila Library of Congress za americké vyhlášení nezávislosti. Němečtí nacisté v plamenech zardousili každý náznak humanismu. Srbští fašisté na konci dvacátého století zapálili knihovny Bosny a Hercegoviny. Ruští fašisté bombardují v jednadvacátém století ukrajinské knihovny, sklady s knihami a Akademii věd. Miliony myšlenek lehnou popelem. Apokalyptický oheň ničí kulturní paměť. Pálení knihoven jako královská cesta k tuposti, k nemyšlení. Pryč se stránkami, pryč s větami, pryč s písmenky, pryč s přemýšlením." (Tamtéž). To lze zas interpretovat jako snahu o zachování svobody slova. Je možné, že tato ne dohromady moc kompatibilní tvrzení dávají Denemarkové smysl. Mne moc tedy smysl nedávají, dávali by mi smysl jen tehdy, pokud by svoboda slova byla výběrovou svobodou, která je dostupná jen pro některé autory v nějakém určitém čase a pro některé názory. Ostatní ať radši nevychází. 

Vraťme se však k tomu identitářství a zejména tomu, které se vztahuje k národu. Denemarková v projevu prohlásila: „A nacionalismus v Evropě je dnes ještě zrůdnější, protože zase plive jen jednu jedinou otázku: A odkud jste? Národní mentalita není založena na pozitivní myšlence, ale na negaci. Na negaci vůči okolnímu světu, který je a priori nepřátelský.“ Jistě z minulosti známe některé případy, kdy se národovectví zvrhlo v útočný nacionalismu. Nejznámější je případ nacistického Německa. Známe, ale i řadu případů, kdy národovectví mělo pouze obranný charakter. Bránilo lidi předtím, aby museli používat v úředním styku pro ně namnoze nesrozumitelný jazyk nebo se museli vzdělávat v pro ně cizím jazyce. Protože z takového vzdělání většinou prostě nic reálně neměli. Bránilo lidi před tím, aby jim poroučeli úředníci, kteří lidem, kterým měli rozkazovat, ani řádně nerozuměli. Protože neznali jazyk lidí, kterým měli rozkazovat. Bránilo i země před daňovým rabováním. Anebo bránilo před odvody do vojsk cizích národů, se kterými by se museli účastnit pro ně nepodstatných či přímo škodlivých bojů. Srovnejme tu třeba účast Čechů a Moraváků v bitvách na Soči a v Dolomitech za první světové války s jejich díky Bohu neúčastí v bitvě u Stalingradu nebo v Normandii za druhé světové války. Nelze tedy a priory říci, že národovectví je vždy ani většinou špatné. 

Srbský učenec, obrozenec a spisovatel Dositej Obradovič ke konci 18. století napsal: "V tomto století všechny národy usilují o rozvoj svého jazyka - věc velmi prospěšná, poněvadž když učení lidé své myšlenky píší jazykem celého národa, pak osvěta rozumu a svět vědy nezůstávají jen pro ty, kdož rozumějí starému spisovnému jazyku, nýbrž se šíří až k selskému člověku a podávají se i nejsprostšímu lidu a pastýřům, umějí-li číst." (Vračerevič, B. Kdo je Dositej Obradovič. Praha: Orbis 1947, str. 12). To stejné samozřejmě platí i pro cizí jazyky. Vzdělání a osvěta se těžko mohou šířit mezi lidem pomocí jazyků, kterým lidé nerozumí anebo jim rozumí jen málo. (Mimochodem Dositej Obradovič se inspiroval pro své působení ve svém Srbsku především na Západě. Inspiroval by se tam, kdyby žil, i dneska?)

Denemarková však ve skutečnosti konstruuje pro různé evropské národy novou společnou identitu. Nejprve sice tvrdí, že: „Literatura je boj o jazyk. Literatura je ostrov morálky, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními. Je to humanismus žité naděje. Vidíme lidstvo, které je nacionálně a nábožensky frustrované. Vládne nedůvěra, pravidla jsou pomíjivá.“ Načež přejde v závěru svého projevu k jiné myšlence: „Frankfurtský knižní veletrh se důrazně angažuje v prosazování lidských práv jako základu našich kulturních hodnot a ví, že sjednocená Evropa je správnou odpovědí na naši historii a naši polohu. Pokud z Evropy neuděláme plnohodnotného hráče na dnešní světové scéně, pak se všichni brzy jako jednotlivci staneme pěšáky jiných mocností. ... Ano, ve skutečnosti existuje jen jedna hranice: hranice mezi člověkem a člověkem. Držím palce nám všem i sjednocené Evropě. Čechy leží u moře a my musíme bezpodmínečně pokračovat.“ Violá, naráz tu máme novou evropskou identitu. Správnou odpovědí je totiž sjednocená Evropa, která by vedla ke zmizení hranic mezi zeměmi a nahradila úzkoprsý nacionalismus evropských národů. A nahradila ho v podstatě ušlechtilým evropským nacionalismem. Zřejmě za účelem plivání jen jedné jediné otázky: A odkud jste? Ale tentokrát cílené jen třeba na Číňany, Indy, Američany a jiné národy světa. A tato myšlenka má být ale založena zřejmě na nějaké pozitivní myšlence, ale nikoliv na negaci. Nikoliv na negaci vůči okolnímu světu, který je podle úzkoprsých nacionalistů a priori nepřátelský. Až na to, že Denemarkové zcela stejná negace okolního světa z jejího projevu přímo kouká: „Pokud z Evropy neuděláme plnohodnotného hráče na dnešní světové scéně, pak se všichni brzy jako jednotlivci staneme pěšáky jiných mocností.“ A priory tak Denemarková předpokládá nepřátelský postoj ostatního světa k Evropanům. Stát se pěšáky Číňanů, Indů nebo Američanů, tak to rozhodně ne. Stát se však pěšáky Němců nebo Francouzů je naopak zcela v pořádku. To je vše. Denemarková je vlastně v tomto relativně dost upřímná. Ještě dodejme, že pokud existuje jen jedna hranice: hranice mezi člověkem a člověkem, tak nemůže existovat nějaká sjednocená Evropa a vedle ní nějaké Rusko, Čína, USA apod. Leda bychom předpokládali, že ty ostatní země neobývá člověk. Aby takové tvrzení dávalo nějaký smysl, tak by Denemarková mohla buď tvrdit, že mimo Evropu nežijí lidé (možná jen nějací podlidé?) anebo jde jen prostě o účelové hraní si se slovy, které má za cíl vytvořit nějakou mlhu.  

Centralizace Evropy a rozpuštění jejich národů do jednoho evropského národa anebo jednotné evropské kultury, to je to oč v tomto projevu v podstatě běží. Jde přitom o proces, který jde proti všemu v čem bývala Evropa tradičně silná. V decentralizaci, která během středověku a značné části novověku přinesla hospodářský rozmach, který neměl jinde na světě obdobu, a to s horšími materiálním a klimatickými zdroji než měla řada jiných oblastí světa. Jak uvádí v jednom svém textu historik Ralph Raico: „V Evropě jak obchod tak průmysl expandovaly, lidé objevily, že ‚obchodu se daří za svobody, a že utíká před omezováním; pravidelně nejvíce prosperujícími městy byla ta, která adoptovala nejliberálnější [z hlediska hospodářského, pozn. autora] politiky‘. ‚Demonstrativní efekt‘, který byl stálým elementem evropského pokroku – a který mohl existovat přesně protože Evropa byla decentralizovaným systémem soupeřících jurisdikcí – pomáhal rozšířit liberální politiky, které přinesly prosperitu do měst, které se jako první odvážily s nimi experimentovat. Učenci jako Cipolla a Lopez, kteří se snaží pochopit evropský rozvoj ve středověku, stále odkazují na ideje, hodnotový systém, morální podmínky a podobné kulturní elementy. Jak Bauer zdůrazňuje, toto je součástí výrazné evropské evoluce, která nemůže být oddělena od své institucionální historie.“ Podobně viz ZDE. To po čem volá Denemarková by vedlo ve shodě s jejím přáním (a přáním jím podobných) u evropských národů nejen k nahrazení jedné identity jinou identitou. A to nějakou zglajchšaltovanou evropskou identitou (či spíše modifikovanou německou a francouzskou s větší či menší příměsí Prorokova učení) a podřízení jedněch národů druhým národům. Ale mimo to, by to vedlo a už nyní to vede k hospodářskému úpadku Evropy a cestě k hospodářské bezvýznamnosti.