Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolomení hradeb: recenze a pár zamyšlení

3. 10. 2018

Kniha "Prolomení hradeb" od sociologa Petra Hampla vyšla v nezvykle vysokém nákladu. Pravděpodobně půjde o jednu z nejlépe se prodávajících knih tohoto roku. A protože tato kniha pojednává o imigrační otázce, kterou se celkem často na tomto paleolibertariánském webu zabývám, je nezbytné se na tuto knihu aspoň v krátkosti podívat. V této recenzi tedy najdete zmíněnu hlavní pointu knihy a dále několik dalších zajímavostí, které mě v knize zaujaly. A pár mých poznatků. Nejde ovšem o vyčerpávající recenzi, protože v knize je poměrně dost informací a myšlenek. Tak tedy vzhůru!


Úvodní část knihy
V počátečních kapitolách knihy mi přijde jako velmi důležitý ten poznatek, že: "Pokud narazíme na fakta, která by ukazovala k něčemu hodně neobvyklému, náš mozek je prostě vygumuje. Nebudou pro nás existovat." (1). Situace, před kterou stojí západní civilizace, odpovídá samozřejmě právě tomu něčemu hodně neobvyklému.


Další zajímavostí je část knihy, která se zabývá tím, v čem je naše civilizace jedinečná oproti jiným civilizacím. Je zde uvedena celá řada věcí, které zde ale nemůžeme všechny uvádět. Za nejzajímavější lze považovat dle mého toto: "Osobní svoboda, individualismus - v křesťanské představě světa mluví Bůh ke každému člověku jednotlivě. Společenská morálka, církevní dogmata a všechno ostatní hrají jen jakousi kontrolní roli, zda to, co se odehrává v nitru člověka, není až příliš ujeté. Rozvoj individuality, osobního svědomí, vlastních názorů atd. jsou tedy pokládány za dobro. Dnes to pokládáme za tak samozřejmé, že nám uniká, že ve většině jiných civilizací (a ve všech kmenových společnostech) je za hlavní dobro pokládáno skupinové myšlení a přijít s vlastní domněnkou je pokládáno za poruchu." (2). Soukromě poznamenávám, že tím se naše civilizace liší dokonce i od civilizací jinak vyspělého Japonska anebo Číny, které jsou velmi kolektivistické. Naše civilizace je zvyklá na to, že Bůh je oddělen od světa a ani jej přímo neřídí a je tedy možné svět pozorovat, formulovat přírodní zákony a vůbec je podrobovat vědeckému zkoumání. Naše civilizace se vyznačuje i poměrně vysokou mírou soucitu (3). Tedy až na některé dějinné výjimky.


Hampl velmi správně píše, že je pro nás těžké přemýšlet o dobách před průmyslovou revolucí. Lidský život byl tehdy těžký a plný strádání a i některé barbarské praktiky, které dnes vidíme mimo Západ, bývaly běžnou součástí života našich předků. My dnes ve vyspělých zemích světa vlastně nežijeme normálně, takhle se po většinu historie nikdy nežilo a většina obyvatel světa tak nežije dodnes. Pravidlem byl krátký a bídný a smutný život, v kterém se lidé snaží přežít za každou cenu a podle toho se chovají (4). Skutečně i u nás byl pravidlem život chudých románových a povídkových hrdinů z děl Al. Jiráska a K. Klostermanna. Díky západní civilizaci čili díky relativně velké svobodě, garanci soukromého vlastnictví, možnosti presentovat vlastní názory, možnosti svobodně zkoumat jsme relativně dost bohatí. Hampl k uvedenému dodává jinde v knize, že pokud: "Pokud padne Západ, ustane proud vynálezů a případně i výrobků. Dojde k radikálnímu snížení životní úrovně i v těch regionech, které se Západem zdánlivě nemají nic společného." (5). To je bohužel naprostá pravda. A ještě bych k tomu dodal, že by to znamenalo i velký kulturní úpadek.


Za pozornost stojí i to, že Hampl sám tvrdí, že neumí sám posuzovat lidi podle barvy pleti (6).  S údajným rasismem to tedy u něj není zřejmě tak horké, jak někteří tvrdí.


Hlavní problém? Byrokracie!
Hlavní sdělením Hamplovy knihy "Prolomení hradeb" je nicméně to, že za problém s imigrací může především byrokracie. Dle autora ve skutečných byrokratických aparátech nacházíme stejnou kreativitu a stejnou dynamiku jako v soukromém sektoru. "S tím rozdílem, že jediným produktem byrokracie jsou předpisy a nařízení. Vznik byrokratického aparátu tedy pravidelně znamená zažehnutí až neuvěřitelné kreativity, co všechno by se dalo ještě nařídit, regulovat, cenzurovat a kontrolovat. Jaké další formuláře by bylo možné zpracovávat. A zároveň pochopitelně požadovat navýšení rozpočtu. Byrokratická kreativita má ale proti té firemní jednu podstatnou výhodu. Nový podnikový produkt si můžete jednoduše nekoupit, nové nařízení, ale odmítnout nemůžete.". Přirozeně s byrokracií si lépe poradí velké korporátní firmy, než malé podniky a obyčejní lidé (7). Petr Hampl v knize vychází z toho, že i byrokraté sledují své vlastní zájmy ("Ve skutečnosti se v každé kanceláři úřadu řeší znovu a znovu stejná otázka. Jak nám to umožní zvýšit pravomoci a rozpočet? Jak teď mohu posílit svůj vliv v organizaci?"), a tedy nikoliv veřejný zájem (8). Tím navazuje na poznatky představitelů Rakouské ekonomické školy (a v podstatě už i ekonoma F. C. Bastiata) a představitelů Teorie veřejné volby, kteří jako první předpokládali, že úředníci, zájmové lobbystické skupiny a politici v podstatě sledují své osobní zájmy a nikoliv aristotelésovský veřejný zájem.  


Doktor Hampl přirovnává chování byrokracie, jejíž vedoucí špičky nazývá novou aristokracií, k chování dvořanů na královských dvorech, kdy k udržení postavení bylo zapotřebí velmi speciálních dovedností. Nezáleželo na tom, zda je člověk dobrým manažerem svého hospodářství nebo jak si vede v boji. Cenila se schopnost intrikovat, spřádat plány, vybírat si správné "přátele" a zase je rychle opouštět, pochlebovat vlivným lidem, projevovat bezskrupolóznost a neustále demonstrovat loajalitu a správné názory. To vše vyžadovalo velmi výkonný mozek a také názorovou přizpůsobivost. Naopak lidé bojovní a pevných zásad byli předem diskvalifikováni (9). Samozřejmě takováto byrokracie pronikla i do velkých nadnárodních korporacích ("...skleněné paláce korporátních centrál..."), které jsou dnes dost často jen prodlouženými údy státní byrokracie. A samozřejmě i neziskovek. Nová aristokracie se liší od běžných obyvatel kulturou, představou o životě, jinými měřítky dobra a zla (10). Holt specializace vyústila ve specializaci i v oboru byrokracie.


Už v minulosti se jeden autor zabýval podrobně byrokracií. Přitom si taktéž vzpomněl i na staré královské dvory. Byl to ekonom Ludwig von Mises. Dle něj v byrokratických strukturách platí stejně jako v nebyrokratických strukturách, že existuje omezený počet žádaných pracovních pozic. Tudíž i zde existuje při obsazování těchto pozic konkurence - soutěž. Tato má však modifikovanou podobu oproti soutěži na volném trhu: "V případě kapitalistické varianty soutěže se budou lidé na trhu předhánět, kdo nabídne lepší a levnější zboží. Byrokratická varianta spočívá v intrikách na "dvoře" těch, kteří jsou u moci." (11). Tentýž autor upozornil i na prorůstání byrokracie do sféry podnikání. Existuje zde totiž vliv státu na personální složení firem, kdy je nutné zaměstnat lidi, kteří budou urovnávat problém s úřady. Dále je zde snaha podnikatelů, místo uvádění lepších a levnějších produktů na trh, hledat podporu ze strany vlády, zajímat se o státní zakázky, uvalení celní ochrany, rozdávání úplatků atd. Podnikatelé pak musí být pokud možno za dobře, jak s vládou, tak i opozicí, která se může jednoho dne chopit moci (12).


Ludwiga von Misese ovšem Hampl k přečtení nikde v knize nedoporučuje (na rozdíl od jiných autorů). Mises byl totiž velkým obhájcem svobodné imigrace. Jenže von Mises prožil svůj život (1881-1973) v době, kdy v úvahu připadala jen imigrace za prací, a kdy imigrantům po příchodu do nové vlasti nikdo nenabízel sociální dávky a tedy podíl na majetku domorodců oplátkou za nic. A kriminální činy se imigrantům moc netolerovaly. Za druhé, Mises odmítal imigraci nepřátelsky naladěných a totalitně myslících lidí. V době druhé světové války napsal v jedné ze svých pozdních prací - knize "Omnipotent Government The Rise of the Total State and Total War": "Tato uvažování nejsou obhajobou pro otevření USA a britských dominií německým, italským a japonským imigrantům. Za současných podmínek by USA a Austrálie mohli jednoduše spáchat sebevraždu připuštěním nacionálních socialistů, fašistů a Japonců. Mohli by rovnou kapitulovat před fýrerem a japonským císařem. Imigranti z těchto totalitních zemích jsou dnes předvojem jejich armád, pátou kolonou, jejíž invaze by učinila všechny opatření na obranu bezcennými. Amerika a Austrálie si můžou zachovat svou svobodu, svoji civilizaci a svoje ekonomické instituce jen pevnými překážkami pro vstup poddaných diktátorů." (13). A ve své rané práci "Liberalismus" zase napsal na téma náboženské tolerance: "Liberalismus ale musí být nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti každého druhu. Spatřujeme-li cíl společenského vývoje v pokojné spolupráci všech lidí, nemůžeme připustit, aby mír byl rušen knězi a zelóty. Liberalismus hlásá snášenlivost vůči každé víře a každému světovému názoru, nikoliv z lhostejnosti k těmto "vyšším" věcem, ale z přesvědčení, že nade vším a nad všemi musí stát zajištění míru uvnitř společnost. A jelikož požaduje snášenlivost vůči všem názorům a všem církvím a sektám, musí vykázat do jejich mezí všechny, kdo se vyznačují nesnášenlivostí." (14). Myslím, že takové názory by moc dnešním příznivcům otevřených hranic anebo imámům nešmakovaly. O těchto Misesových názorech vám ovšem lol-libertaráni z Liberálního institutu nic neřeknou.


Morální úpadek anebo spiknutí mocných?
Petr Hampl věnuje část knihy obhajobě svého postoje vůči konkurenčním teoriím, které se snaží popsat současný úpadek naší společnosti. Jde o teorii morálního úpadku a spiknutí mocných. Hampl tyto teorie zcela neodmítá, ba někdy jim dává i za pravdu, ale postuluje proč jeho teorie o byrokracii je pravděpodobnější. Pár bodů, které mě zaujaly z této části knihy, a které vlastně zároveň vysvětlují proč je vlastně problémem byrokracie. "Aktivní byrokracie zahlcuje všechny sektory zbytečnými předpisy, brání lidem dělat užitečné a produktivní věci a tím působí chudnutí. Navíc odsává ze společnosti výkonné mozky, které by měly konstruovat stroje a vymýšlet nové produkty a místo toho se koncentrují na intriky uvnitř aparátů nebo vytváření zbytečných předpisů." (15). "Dobře fungující společnost, kde lidé dokážou svoje věci řešit sami, je z hlediska byrokracie noční můrou." (16). Expandující byrokracie neustále hledá a zavádí další aktivity, a to včetně těch, které nahrazují přirozené instituce jako je třeba rodina: "Byrokratický aparát státu nebo banky poskytují lepší (nebo aspoň zdánlivě lepší) zajištění ve stáří než výchova dětí. Mizí tedy základní motivace, která po tisíciletí poháněla k péči o děti. Tentýž aparát je schopen poskytnout matce lepší finanční péči než manžel, roste tedy motivace ke svobodnému mateřství." (17). Byrokratické aparáty dále podle Hampla potřebují stále další pravomoci a potřebují vykazovat stále další činnost. A proto zcela přirozeně podporují šíření totalitních ideologií, protože ty ospravedlňují jejich pronikání do dalších a dalších oblastí lidského života, myšlení a svědomí. A jinde připomíná, že ochrana či preference údajných menšin je už desítky let jednou z nejosvědčenějších metod, jak rozšiřovat byrokracii a zvyšovat rozpočet (18). Čili dovoz imigrantů a pečování o ně je dobrou zprávou pro byrokracii, dokonce bych řekl, že nejideálnější je dovoz ekonomicky málo schopných imigrantů, kteří budou volit ve volbách strany požadující větší přerozdělování a větší byrokracii. Suma sumárum Hampl zde v podstatě používá poznatky, které ještě před 20-30 lety používala stará pravice.


Doktor Hampl také tvrdí, že i rozpuštění evropských národů, jejich zvyků, kultury a ideálně také jejich jazyků, promícháním evropských národů s lidmi z jiných kulturních okruhů, vytvoří nejen správný lid s novými myšlenkami a kulturou vedoucí k dokonalé poddajnosti, ale i mocně stimuluje nárůst byrokracie - nové úřady, neziskovky, tisíce pracovních míst a ohromující rozpočty (19). Takový záměr není samozřejmě novinkou, prvně s ním přišel pomatený hrabě Coudenhove-Kalergi (20), sám napůl Rakušan a Japonec. To do jisté míry naznačuje, že teorie spiknutí má do určité míry nějaký smysl.


Demokracie a nacionalismus
V knize není opomenuta i nechvalně známá socialistická, marxistická a rovnostářská frankfurtská škola, ovládající dnes univerzity, jejíž ideologie výborně vyhovuje byrokratickým superelitám (21). Konečně důležitou informací je i to, že většina obyvatel evropských států není schopna prosadit svou vůli ohledně imigrace prostřednictvím voleb, protože nová aristokracie vyřadila z provozu demokratické mechanismy už dávno. Nově zvolení lidé se totiž rychle přidají k elitě, osvojí si její zvyky, kulturu, názory i zájmy (22). Dle zkušeností z voleb z Německa (některé komunální volby), Rakouska (presidentské volby) anebo čerstvé zkušenosti ze Švédska naznačují, že elity zřejmě zasahují i do samotného průběhu voleb (23).


Nicméně existují ještě některé důvody (vedle propagandy), proč i příslušníci ne-elit houfně volí strany řízené elitami. Ekonom Brian Caplan  před časem přišel s konceptem  racionální  iracionality, a tím, že lidé de facto poptávají iracionalitu. Dle něj: „Pokud lidé přisuzují hodnotu jak hmotnému bohatství, tak svým iracionálním názorům, potom platí, že jak se zvyšuje cena za to, že člověk odsouvá svůj rozum stranou, klesá množství iracionality, které si dopřává. Může být, že bych rád zastával nesmyslné, ale emocionálně povznášející názory ve všech věcech, avšak musel bych za to zaplatit příliš velkou cenu.“ K tomu je nutné uvést, že lidé preferují vlastní názory. Například patriot si třeba libuje v názoru, že zahraniční zboží jsou předražené cetky. Dobroděj zase v přijímání a pomáhání imigrantům. Přičemž hmotné náklady lidského jednání jsou různé, některých omylů se lze dopustit praktiky zdarma, zatímco jiné jsou obrovsky nákladné (24). Náklady pro hlasujícího stran iracionálního rozhodnutí jsou často dost nízké, přestože skutečné (ale skryté) náklady dosahují na osobu vysoké hodnoty. Při demokratickém hlasování jde tedy o levnou záležitost už i při malém počtu hlasů. A pokud má voličův hlas nulovou váhu, pak si může člověk dopřávat libovolné množství iracionality zdarma. Dle Caplana: „Právě tato nulová cena iracionality vede k tomu, že je model racionální iracionality obzvláště dobře aplikovatelný na oblast politiky. Institucionální uspořádání demokracie vede k tomu, že politická iracionalita je „volným statkem“ pro ty, kdo v rukou drží konečnou rozhodovací pravomoc, tedy pro voliče.“ (25).


Pokud to převedu do srozumitelného příkladu ohledně imigrace, tak například pan Novák, jinak obyčejný člověk, který nežije v místě, kde bydlí imigranti, nenese přímo žádné náklady spojené s imigranty - třeba v podobě zhoršené bezpečnosti, rostoucí netolerance, větší nečistoty apod. Daně jsou skrytými náklady, které nevidí a na něž má hlavně nulový vliv. Pan Novák nechá naplno působit své emoce, když se dívá na vládní televizi o údajném utrpení imigrantů. Takový člověk pak může bezelstně volit proimigrační politiky, až do té doby, něž se ocitne poblíž míst, kde imigranti bydlí (pak už může být ovšem pozdě). "Vykonal" dobrý skutek, ale ten ho nic viditelně nestojí, tak proč tyto skutky nekonat vlastně častěji? Zvláště ve státech s centralizovaným demokratickým rozhodnutím se toto riziko značně zvětšuje. V některých oblastech již "hoří" a lidé zde ve volbách volí adekvátně tomu, ale v jiných oblastech je klid a lidé zde volí zcela jinak. To je obrovská nevýhoda tohoto systému!


Napadlo mne ještě něco, co uvedené nejspíše posiluje. Od dob druhé světové války se stala řada evropských zemí jednonárodními. Naráz nebylo nutné se tolik proti někomu vymezovat. Zmizelo ono stýkání a potýkání. Z toho důvodu je možné, že u lidí v tomto směru časem ztratil nacionalismus na významu. Zhruba od druhé světové války se zároveň silně rozvíjel stát blahobytu a názor, že je možné - slovy Karla Havlíčka Borovského - míti nárok na jmění druhých. Živý nacionalismus znamenal, že tento nárok mohli vznášet jen občané stejné národnosti. S poklesem významu nacionalismu, ale řada lidí došla k názoru, že tento nárok vlastně platí pro obyvatele skoro celého světa, a že ho není nutné aplikovat tak omezeně. Omezení dané nacionalismem se prostě zeslabilo či zcela zaniklo. A popravdě řečeno některým lidem tento postoj může připadat konzistentnější.


Islám
Konečně se dostáváme k Islámu. Co zajímavého píše doktor Hampl o Islámu? Opět vybírám jen pár bodů. "Když muslimové demonstrují, není to za svobodu, nýbrž za slepější a hlubší podřízení se učení jejich údajného proroka. Znovu a znovu narážíme na to, že většina muslimů netouží po svobodě a jejich rozkoší je dokonalá podřízenost. Možná ani nejsou osobami v našem moderním smyslu toho slova. Vzácné pokusy o reformu islámu ztroskotaly na tom, že se nenašlo dost lidí, kteří by měli o něco takového zájem." (26). Autor připomíná revoluci v Iránu z roku 1979, kdy se odnikud vynořily masy "vousatých inženýrů", tedy lidí slušně vzdělaných, znalých západní techniky, kteří podle všech předpokladů měli mít osvojené moderní hodnoty, ale ve skutečnosti je neměli. Byli naopak připraveni obětovat vše, aby mohli žít podle Mohamedova vzoru. Zlikvidovali občanské svobody, přinutili ženy navléct si šátky atd. Obnovily raný středověk s moderními zbraněmi. Z jejich pohledu to nebyl středověk, ale stav jaký přikázal Mohamed a jaký by má být jednou nastolen na celém světě (27). Za největší problém Islámu považuje autor to, že Islám má tendenci vracet se ke své původní více než tisíc let staré podobě (28).  Tvrdé středověké podobě. 


Ohledně Islámu je v knize jedno zajímavé místo, kde se na dvou stranách hovoří o plíživé islamizaci. Vlastně o fabiánské salámové metodě islamizace. Kdy se pomocí postupného a malého ustupování muslimům postupně posunuje Overtonovo okénko možného (29). Vzhledem k tomu, že muslimové se hojně neshodnou ani mezi sebou má tato strategie jisté trhliny. Horké hlavy nejsou s pomalým postupem spokojeny a snaží se ho svoji útočnou činností (atentáty, útoky) poněkud urychlit, čímž kazí salámový postup.


Měl bych k salámové islamizaci jednu poznámku. Pokud by bylo imigrantů a jejich potomků v některých evropských státech dvakrát tolik než je dnes, tak je jasné, že by to nebylo vůbec ekonomicky udržitelné. Hospodářská fiskální čísla by přestala prostě vycházet. Už dnes mají evropské státy blahobytu obrovské dluhy a jejich další významné vršení se jeví jako vražedné. Co by nové aristokracii zbývalo při zdvojnásobení počtu imigrantů a jejich potomků? Sáhnout na většinu investic a zcela zanedbat infrastrukturu, omezit starobní důchody, šáhnout lidem na bankovní vklady anebo přejít na pádivou inflaci. Či zvolit kombinaci uvedeného. Vše uvedené by ovšem značně zhoršilo dříve anebo později (inflace později) hospodářskou situaci většiny lidí. Imigranti (muslimové, ale i někteří další) na dávkách v ghettech velkých měst by bez pravidelného přísunu sociálních dávek a zboží a služeb nejspíše začali velice brzy špízovat v okolí u nevěřících. No a nevěřící by nejspíše chtě nechtě museli nakonec tyto ghetta obklíčit, jejich obyvatele deportovat či je prostě zabít. To zní sice jako fikce, ale už jednou se to v Evropě stalo a to docela nedávno. V bosenské Srebrenici. Domnívám se, že hospodářské záležitosti neumožňují dotáhnout salámovou metodu islamizace Evropy do konce bez boje. Může to znít sice cynicky, ale ekonomická mizérie evropských zemí hraje do karet spíše původním Evropanům, a proto díky za ní? Ovšem i tak půjde o krvavější cestu.


Co dělat?
Kniha obsahuje i praktické rady, co dělat. Vedle organizování se, vytváření sítí, projektů, shánění peněz a dalších zdrojů, je zde i rada vyzývající k pěstování fyzické zdatnosti, trénování bojových umění a cvičení v oddílech (30). Hampl v podstatě počítá s válečnými událostmi: "Vše tedy nasvědčuje tomu, že z dlouhodobého pohledu je jedinou reálně myslitelnou alternativou válka.". Ostatně sami muslimové už slouží i v některých evropských armádách (31). A jak už to tak bývá, elity většinou nejsou ochotné dobrovolně vyklidit pole, a to i když třeba prohrají volby. Důležité ovšem je - a já bych řekl, že v současnosti velmi důležité - aby rodiče mluvili s dětmi a vysvětlovali jim, že to, co se dozvídají ve škole, jsou propagandistické lži (32).


I když v knize jsem o tom informace nikde přímo nenašel, tak bych řekl, že na základě toho co Petr Hampl v knize "Prolomení hradeb" napsal, je jasné, že je taktéž důležité omezit moc a vůbec význam byrokracie v lidském životě. Obyčejní lidé by si sami měli rozmyslet, zda k řešení každodenních i jiných problémů je skutečně nutné využívat rozsáhlých byrokratických aparátů a zda není lepší více spoléhat na dobrovolnou kooperaci a svépomoc.   

 

Poznámky:
(1) Hampl, P. Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky z. s. 2018, s. 18-19.
(2) Ibid, s. 35-36.
(3) Ibid, s. 36.
(4) Ibid, s. 39.
(5) Ibid, s. 50
(6) Ibid, s. 75.
(7) Ibid, s. 100-101.
(8) Ibid, s. 102.
(9) Ibid, s. 112.
(10) Ibid, s. 115.
(11) Mises, L. v. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, s. 135.
(12) Ibid, s. 101-103.
(13) Mises, L. v. Omnipotent Government: The Rise of the Total State and Total War Liberty Fund - Mises Institute 2010, s. 106. Česky viz zde: http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/totalni-valka.html.
(14) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, s. 53.
(15) Hampl, P. Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky z. s. 2018, s. 126.
(16) Ibid, s. 129.
(17) Ibid, s. 130.
(18) Ibid, s. 136 a 138.
(19) Ibid, s. 155.
(20) Ibid, s. 156-158. Mimochodem jeho nápady odmítl, byť zdvořile, president T. G. Masaryk.
(21) Ibid, s. 158-159.
(22) Ibid, s. 163-164.
(23) Srovnej s Ibid, s. 250-251.
(24) Caplan, B. Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika, s. 176‐177. Jinak je ovšem bohužel Caplan spíše pro otevřené hranice.
(25) Ibid, s. 189‐190.
(26) Hampl, P. Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky z. s. 2018, s. 169.
(27) Ibid, s. 177-178.
(28) Ibid, s. 183.
(29) Ibid, s. 205-206
(30) Ibid, s. 252:
(31) Ibid, s. 264-266.
(32) Ibid, s. 254.