Jdi na obsah Jdi na menu
 


Totální válka

4. 2. 2018

[Ludwig von Mises, z knihy Omnipotent Government The Rise of the Total State and Total War]

 

Knížata starého režimu toužila po rozmachu. Využívala každé příležitosti k vedení válek a dobývání. Organizovala – poměrně malé – armády. Tyto armády bojovaly své bitvy. Občané nenáviděli války, které pro ně znamenaly zlo a daňové zatížení. Ale výsledek kampaní je nezajímal. Bylo pro ně více či méně nepodstatné, zda jim vládl Habsburk anebo Bourbon. V těch dnech Voltaire prohlásil: „Lidé jsou neteční k válkám svých vládců.“

 

Moderní válka není válkou královských armád. Je to válka lidí, totální válka. Je to válka států, které nenechávají svým poddaným jakoukoliv soukromou sféru; považují celou populaci za část ozbrojených sil. Kdokoliv nebojuje musí pracovat za účelem podporování a výzbroje armády. Armáda a lidé jsou to samé. Občané se zaníceně podílejí na válce. Je to jejich stát, jejich Bůh, kdo bojuje.

 

Agresivní války jsou dnes populární u těch národů, které jsou přesvědčeny, že jen vítězství a dobývání může zlepšit materiální stránku jejich života. Na druhou stranu občané napadených národů vědí velmi dobře, že musí bojovat za své vlastní přežití. Tak má každý jednotlivec na obou stranách žhavé zájmy na výsledku bitev.

 

Anexe Alsaska-Lotrinska Německem roku 1871 nepřinesla žádnou změnu v bohatství anebo příjmu průměrného německého občana. Obyvatelé anektované provincie si podrželi svoje majetková práva. Stali se občany říše a vyslali své zástupce do Reichstagu. Německá státní pokladna vybírala daně v nově získaných teritoriích. Ale na druhou stranu nesla výlohy na administraci těchto teritorií. To bylo v časech laissez fiare.

 

Staří liberálové měli pravdu ve svém tvrzení, že žádný občan liberálního národa nemá zisk z vítězné války. Ale v dnešním věku migračních a obchodních překážek je tomu jinak. Každý kdo vydělává mzdu a každý rolník je poškozován politikou zahraničních vlád, která brání jeho vstupu do zemí, v kterých přírodní podmínky produkce jsou lepší než v jeho rodné zemi. Každý nádeník je poškozován cly cizích zemích na vývozy penalizující prodej produktů jeho práce. Když vítězná válka zničí takovéto obchodní a migrační překážky, dotčené materiální stránce blahobytu mas se tím pomůže. Tlak na domácí pracovní trh může být zmírněn emigrací části pracovníků. Emigranté [přicházející za prací a nikoliv sociálními dávkami, což nebylo v Misesových časech možné, pozn. překladatele] na nových územích vydělají více peněz a restrikce v nabídce práce na domácím trhu práce vede ke vzestupu mzdových sazeb také doma. Zrušení zahraničních tarifů zvyšuje vývozy a tak poptávku na domácím pracovním trhu. Doma se přestává obdělávat nejméně úrodná půda a zemědělci odchází do oblastí, v kterých je lepší půda ještě dostupná. Průměrná produktivita práce na celém světě narůstá, protože produkce za nejméně nepříznivých podmínek je v emigrantských zemích omezována a nahrazena expanzí produkce v imigrantských zemích, které nabízejí příznivější fyzikální příležitosti.

 

Ale na druhou stranu zájmy pracujících a rolníků v relativně nezalidněných zemích jsou poškozeny. Pro ně tendence ke srovnání mzdových sazeb a zemědělského výnosu (na hlavu u člověka obdělávajícího jednotku půdy), která je neodmyslitelná ve světě volného pohybu práce, vyústí pro nejbližší budoucnost v pokles příjmů, bez ohledu na to, jaké mohou být pozdější přínosy volné mobility.

 

Bylo by bezvýznamné poukazovat na to, že v relativně nezalidněných státech existuje nezaměstnanost, především v Austrálii a USA, a že imigrace by jen vyústila v nárůst hodnot nezaměstnanosti, a nikoliv ve zlepšení podmínek imigrantů. Nezaměstnanost jako masový fenomén je vždy důsledkem vynucení minimálních mezd větších než potenciální mzdy, ke kterým by vedl trh bez státních zásahů. Pokud by se odbory opakovaně nepokoušely zvednout mzdové sazby nad potencionální tržní mzdové sazby, neexistovala by zde žádná trvalá nezaměstnanost mnoha pracujících. Problémem není rozdílná výše minimální mzdy v různých zemích, ale rozdíly oproti potencionálním mzdovým sazbám. Kdyby zde nebyly žádné manipulace odborů se mzdami, Austrálie a USA by mohli absorbovat mnoho milionů imigrujících pracujících, dokud by nebylo dosaženo vyrovnání mezd. Tržní mzdové sazby jak v průmyslu tak v zemědělství jsou několikanásobně větší v Austrálii, na Novém Zélandě a v severní Americe než v Evropě. To je skrze ten fakt, že v Evropě jsou málo výnosné doly pořád dolovány, zatímco mnohem více výnosnější doly jsou v zámoří nevyužity. Evropští zemědělci orají skalnatou a neplodnou půdu v Alpách, Karpatech, Apeninách a balkánských pohořích a písčitou půdu v severovýchodním Německu, když v USA a Austrálii leží miliony akrů úrodnější půdy nedotčeny. Všem těmto lidem je bráněno v přestěhování se do míst, kde by jejich dřina a problémy byly mnohem produktivnější a kde by mohly poskytnout lepší služby spotřebitelům.

 

Nyní si můžeme uvědomit, proč etatismus musí vyústit ve válku, když odstrčení věří, že mohou zvítězit. Když se věci takto mají ve věku etatismu, Němci, Italové a Japonci by možná dosáhli zisku z vítězné války. Není to válečná kasta, která žene Japonsko do nelítostné agrese, ale zvažování mzdové politiky, která se neliší od politik odborů. Australské odborové svazy si přejí uzavření svých přístavů imigrantům v zájmu zvýšení mzdových sazeb v Austrálii. Japonští pracující si přejí otevřít australské přístav z důvodu zvýšení mzdových sazeb pracovníků své rasy.

 

Pacifismus je ztracen ve věku etatismu. Za starých časů královského absolutismu filantropové oslovovali krále takto: „Měj soucit s trpícím lidem; buď velkorysý a milosrdný! Můžeš samozřejmě získat z vítězství a dobývání. Ale mysli na žal vdov a sirotků, bídu mrzáků, zohavených a postižených, bídu těch, jejichž domy byly zničeny! Vzpomeň si na přikázání: Nezabiješ! Zřekni se slávy a vzestupu! Udržuj mír!“ Kázali k hluchým uším. Potom přišel klasický liberalismus. Ten nebrojil proti válce; měl ustavit podmínky, za kterých by se válka nevyplácela, zrušit válku vypořádáním se s jejími příčinami. Toto neuspělo, protože se objevil etatismus. Když pacifisté naší doby říkají lidem, že válka nemůže zlepšit jejich blahobyt, mýlí se. Agresivní národy zůstávají přesvědčeny, že vítězná válka by mohla vylepšit osud jejich občanů.

 

Tato uvažování nejsou obhajobou pro otevření USA a britských dominii německým, italským a japonským imigrantům. Za současných podmínek by USA a Austrálie mohli jednoduše spáchat sebevraždu připuštěním nacionálních socialistů, fašistů a Japonců. Mohli by rovnou kapitulovat před fýrerem a japonským císařem. Imigranté z těchto totalitních zemích jsou dnes předvojem jejich armád, pátou kolonou, jejíž invaze by učinila všechny opatření na obranu bezcennými. Amerika a Austrálie si můžou zachovat svou svobodu, svoji civilizaci a svoje ekonomické instituce jen pevnými překážkami pro vstup poddaných diktátorů. Ale tyto skutečnosti jsou výsledkem etatismu. V liberální minulosti imigranté nepřicházeli jako předvoj dobývání, ale jako loajální občané svých nových zemí.

 

Nicméně, bylo by vážným opomenutím nezmínit ten fakt, že překážky proti imigraci jsou doporučovány mnoha současníky bez jakéhokoliv odkazu na problém mzdových sazeb a zemědělských výnosů. Jejich cílem je zachování existující geografické segregace různých ras. Argumentují: západní civilizace je výsledkem pokroku indoevropské rasy západní a střední Evropy a jejich potomků v zámoří. Zahynula by pokud by byly země obydlené obyvateli Západu převálcovány rodilými Asiaty a Afričany. Taková invaze by poškodila jak obyvatele Západu tak Asiaty a Afričany. Segregace různých ras je výhodná pro všechny lidi, protože brání rozpadu západní civilizace. Jestliže Asiaté a Afričané zůstanou v těch částech světa, v kterých žijí po mnoho tisíciletí, budou čerpat výhody z dalšího pokroku civilizace bílého muže. Vždy budou mít před svými očima předlohu ke kopírování a adaptování pro svoje vlastní podmínky. Pravděpodobně ve vzdálenější budoucnosti sami přispějí svým dílem k dalšímu pokroku kultury. Pravděpodobně v tu dobu bude vhodné odstranit segregační překážky. V naší době – říkají – takové plány jsou mimo diskusi.

 

Nemusíme zavírat oči nad tím, že takovéto pohledy se setkávají se souhlasem velké většiny. Bylo by zbytečné popírat, že existuje nechuť k opuštění geografické segregace různých ras. I mužové, kteří jsou poctiví ve svém uznání kvalit a kulturního pokroku barevných a ostře odporují jakékoliv diskriminaci [tehdy samozřejmě nešlo o pozitivní diskriminaci, pozn. překladatele] namířené proti členům těchto ras, kteří již žijí uprostřed bílé populace, oponují masové imigraci barevných. Je zde jen málo bílých mužů, kteří by se nezachvěli hrůzou nad obrazem milionů černých a žlutých žijících v našich zemích.

 

Vytvoření systému vhodného pro harmonickou koexistenci a mírovou ekonomickou a politickou kooperaci mezi různými rasami je úkol, který bude vyřešen příštími generacemi. Ale lidé zcela jistě selžou ve vyřešení tohoto problému, jestliže se nevzdají zcela etatismu.

 

Nezapomeňme, že aktuální hrozba pro naší civilizaci nepochází z konfliktů mezi bílými a barevnými rasami, ale z konfliktů mezi různými lidmi Evropy a potomky Evropanů. Někteří publicisté prorokují přicházející rozhodující střet mezi bílou rasou a barevnými rasami. Realitou našich časů, nicméně, je válka mezi skupinami bílých národů a mezi Japonci a Číňani, kteří jsou obojí žluté rasy. Tyto války jsou plodem etatismu.