Jdi na obsah Jdi na menu
 


Několik poznámek ke státnímu sociálnímu zaopatřovacímu systému dneška

25. 8. 2015

Protože jsem již napsal vícero článků a přečetl vícero publikací na téma otázky sociální v naší žhavé současnosti, vyvstala přede mnou potřeba napsat nějaký zjednodušující souhrn na toto téma. Tento souhrn se týká především státního sociálního zaopatřovacího systému pro práce schopné chudé, nicméně v některých bodech i částečně invalidních chudých. Uvedené citace reprezentují některé mé články anebo jde o výběr nejvýstižnějších zástupců daného problému z mých celkem bohatých zdrojů. Tyto poznámky nejsou vyčerpávající a daly by se mnohdy doplnit. Jak si tedy dneska stojí otázka sociální a sociální zaopatřovací systém dneška ve vyspělých státech:


A) Dnešní státní sociální zaopatřovací systém zaručuje chudým určitý podíl na bohatství. A to ve formě nějakého procenta z nějakého průměrného příjmu na osobu v dané společnosti. Třeba ve výši 60 % (někdy 50 % nebo i 40 %) průměrného příjmu na osobu v domácnosti. Či podobného podílu na průměrné nebo mediánové mzdě. Například v Německu: "Není třeba pracovat, abychom v Německu pobírali 60 % středního čistého příjmu, o to se postará stát základním zabezpečením." [1]. Nejde zde také jen o peněžní příjmy, vedle toho se chudým poskytují další služby jako je doprava, zdravotní péče, vzdělání, kultura atd. Ne vše z tohoto je ovšem chudými vždy požadované (vzdělání, kultura). Jak je patrné, tak státem zaručený podíl na bohatství je relativní a nikoliv absolutní. Jediná situace, kdy by mohly sociální dávky zmizet, je situace příjmové (či majetkové) rovnosti mezi všemi lidmi na daném území. Čili situace prakticky zcela zglajchšaltované společnosti. To znamená, že tam kde jsou dány sociální dávky pevnými částkami, dochází k jejich více či méně pravidelným úpravám na základě inflace anebo toho, co si stát může dovolit. Jako dodatek lze uvést, že z toho plyne, že dnes už existuje něco jako nepodmíněný základní příjem.


B) Státní sociální zaopatřovací systém poskytuje lidem více, než jen prostředky k pouhému přežití. Chudí mohou vlastnit a také vlastní i elektroniku, automobily, mají i na dovolenou apod. V EU je indikátor míry materiální deprivace v současnosti definován jako podíl osob, který čelí nedostatku v nejméně 4 z 9 následujících položek, které si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit: zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tis. Kč (9 600 Kč v roce 2014), jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den, dostatečně vytápět byt, zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov, mít pračku, vlastnit barevnou televizi, mít telefon, používat osobní automobil a hradit náklady spojené s bydlením – nájemné, splátky hypotéky, platby za energie (elektřinu, teplo, plyn a vodu) a splátky ostatních půjček, úvěrů nebo leasingu." [2]. V USA: "Nově vydaný report U. S. Census Bureau uvádí, že většina Američanů žijících pod byrokraticky danou "hranicí chudoby" si užívá většinu moderních vymožeností. Pro příklad více než 80 procent amerických domácností pod hranicí chudoby má: ledničku (97.8 %); sporák (96.6 %); televizi (96.1 %); mikrovlnku (93.1 %); klimatizaci (83.4 %); VCR/DVD přehrávač (83.2 %); a mobilní telefon (80.9 %). Navíc více než polovina domácností pod hranicí chudoby má: pračku (68.7 %); sušičku oblečení (65.3 %); počítač (58.2%); a pevnou telefonní linku (54,9 %). Nyní, když použijeme tato čísla jako standard pro porovnání, většina amerických středních vrstev, řekněme v roce 1960, žila pod hranicí chudoby. " [3]. Dnešní chudí v Německu mají paradoxně často problémy s nadváhou a dlouhým vysedáváním u televize [4]. A nikoliv tedy s malým množstvím jídla. Pro Německo platí, že: se odvozuje sociální právo z hodnoty lidské důstojnosti a lidsky důstojné existenční minimum zde zahrnuje výživu, ošacení, zařízení domácnosti, přístřeší, vytápění, hygienu a zdraví, možnost pěstovat mezilidské vztahy a minimální míru účasti na společenském, kulturním a politickém životě [5]. Podobné je to i jinde.


C) Nelze říci, že vždy jsou sociální dávky nižší než nízké platy. Někdy je tomu i naopak, třeba i v údajné Mekce svobody USA. Tamější Cato institut zjistil, že sociální dávky nadále (ve srovnání s rokem 1995) v 35 státech převyšují příjem z pracovní činnosti, který by většina jejich příjemců mohla očekávat za práci v nejnižší mzdové kategorii, a to dokonce i po započtení Earned Income Tax credit (kreditu z daně z pracovního příjmu), a ve 13 státech jsou vyšší než příjem za práci za 15 dolarů za hodinu. Podle autorů současný sociální zaopatřovací systém poskytuje tak vysokou úroveň dávek, že odrazuje od práce (federální minimální mzda je 7.25 dolarů za hodinu, v některých státech je vyšší, třeba ve Washingtonu je 9 dolarů). Dále: "Ve 12 státech pocítí jedinec, který přijme práci, z níž má příjem ve stejné výši jako dávky, pokles příjmu."! A tak dále [6]. V ČR je situace o něco lepší, protože pokud pracujete, máte o něco více než ten, kdo nepracuje, ale stačí trochu práce na černo a rozdíl mizí, zatímco volný čas zůstává z velké části nedotknut [7]. V Německu: "Srovnáme-li transferové příjmy s čistým příjmem plynoucím z jednoduchých a středně náročných zaměstnání na plný úvazek, s úžasem a potěšením zjistíme, že mnoho lidí pro svou obživu pracuje s velkým nasazením, ačkoli by na tom s programem Hartz IV a trochou práce na černo byli mnohem lépe. Navíc zjistíme, že se tito lidé navzdory dřině cítí méně znevýhodněni než příjemce transferu odvedle, který má s trochou černoty totéž nebo i víc" [8].


D) Dnešní státní sociální zaopatřovací systém vede k tomu, že lidé pracují za rozdíl mezi čistou výší platu, sníženou o náklady za dopravu, oblečení do práce a tak dále a výší sociálních dávek. Předchozí bod způsobuje, že někdy je tento rozdíl dokonce i záporný. Jaká je ohledně tohoto situace v České republice najdete zde [9]. Tento rozdíl pak lidé porovnávají s ušlými výnosy plynoucími z volného času, kterého se musí vzdáti, pokud chtějí pracovat. Navíc práce jako taková je pro lidi újmou. Volný čas je preferován před prací [10]. Jen nemnoho lidí bude za takové situace pracovat, a to například z morálních důvodů. Některé takové příklady uváděl M. N. Rothbard: pro albánské Američany k roku 1970 platilo, že: “Albánci nežebrají; a pro Albánce je přijímání státní pomoci stejné jako žebrání na ulici.”. Či polsko-americká katolická komunita v Norhtside v Brooklynu v New Yorku považovala sociální pomoc za urážku. [11]. Takovýchto skupin však ve společnosti je jen omezené množství.


E) Dnešní státní sociální zaopatřovací systém nenechá občana daného státu padnout, každý dostane sociální dávky, pokud je občanem daného státu a někdy i tehdy pokud jim není. Čili dnes už existuje něco jako nepodmíněný základní příjem. Na sociální dávky existuje totiž nárok. Dle Listiny základních práv a svobod Čl. 30 (2): "Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek." [12]. Pro státní zaopatření čili systém státní sociální podpory platí, že pro nárok na dávku sociálního zaopatření není rozhodující, zda oprávněná osoba platila daně či nikoli [13]. Jestliže považujeme jedincovu autonomii za základní zájem státu, kvůli němuž ústavně chráníme základní práva první generace, musíme prý poskytovat stejnou míru ochrany i sociálním právům [14]. Kritéria pro dosažení vyšší úrovně dávek bývají často velmi měkká. "Také navýšení částky živobytí podle §§ 26 a 27 zákona o pomoci v hmotné nouzi se děje v mnoha případech, protože osoby v hmotné nouzi většinou majetek, nároky a pohledávky nemají, a proto se nevyžaduje tyto skutečnosti po nich uplatňovat.“ [15]. Jak bylo výše řečeno, není třeba pracovat, abychom v Německu pobírali 60 % středního čistého příjmu, o to se postará stát základním zabezpečením. "Teoreticky je základní zabezpečení nezaměstnaným poskytováno jen tehdy, pokud jsou ochotni nějakou práci přijmout. Z praktického hlediska však lze tuto ochotu v německém právním státě těžko přezkoumat a její absenci lze dostatečnými právními prostředky jen stěží dokázat a sankcionovat. Ten komu je milejší podpora v nezaměstnanosti než práce, najde si vždy cestu, jak toho dosáhnout [16]. "Když se zeptáte mládeže, čím by chtěli být, opáčí: ‚Já budu Hartz IV.‘" [17]. Což je německý program sociálních podpor a dávek.


F) Obecně je snahou reformátorů dnešního státního sociálního zaopatřovacího systému zvýšit rozdíl mezi čistým platem a výší sociálních dávek. Bohužel je třeba říci, že často je tato snaha systematicky mařena tím, že řada příjemců sociálních dávek si na černo přivydělává na různých brigádách. Těmto lidem ale i pak zůstává značná část volného času. Dle zkušeností z Úřadu práce Brno-město jde o masovou záležitost [18]. Výhodou tu je, že někteří z těchto lidí pracují prakticky na hlavní pracovní poměr a udržují si tedy pořád pracovní a sociální návyky. Škody jsou tak omezenější. Dále lze říci, že dávky se obecně zneužívají [19]. Vraťme se však k reformátorům, jejichž řešení není často moc účinné. Pro reformu je ve skutečnosti nutné snížit velikost dávek na úroveň nepohodlného přežití anebo nejlépe zrušit jejich nárokovost či obojí. Nutné je omezit i dobu jejich vyplácení. A nutné je systém decentralizovat. Alternativně ho zcela zrušit.


G) Nárok na sociální podporu znamená, že člověk má na podporu nárok a nemusí se snažit s nikým vycházet dobře ba, že druhé vlastně v podstatě nepotřebuje. A pokud by ho nechtěli někde obsloužit nebo ho chtěli ostrakizovat, tak si bude stěžovat na diskriminaci a dosáhne svého. Člověk na sociální podpoře nemusí pracovat a má se celkem dobře. Užívá si volného času, ale ztrácí některé návyky. Je ohrožován zahálkou, nudou, přestává se starat o okolí a někdy i o sebe. Nemá také žádný motiv, jak z této pasti chudoby uniknout. A když někdo spadne pod hranici chudoby, tak mu tane na mysli, že patří k chudým a v sociálním rozvrstvení společnosti se tak ocitá až zcela vespod, vnímá to jako ponížení. Sociální dávky musí být nutně nižší než větší část platů, protože jinak by většina lidí přestala pracovat a hospodářský systém by se rozpadl. Člověk vespod pak nebude mít danou společnost tak moc rád: "Kdysi bylo módou hovořit o odcizení způsobeném prací. Šlo však o nedorozumění; neboť silou vůle a námahou úspěšně překonávat nepříjemnost a nepohodlnost toho, co nám právě není milé a co je spojeno s každou prací, je přece tím pravým zdrojem našeho osobního uspokojení. Skutečné odcizení prožívá ten, kdo je přebytečný, neboť státní transfery mu umožňují zisk vysoce komplexních produktů světa práce, ve kterém jen on sám nepotřebným. Jeho ponížení tkví... v tom, že jeho přispění nikdo nepotřebuje." [20].


H) To vše je podtrženo tím, že dnešní státní sociální zaopatřovací systém nerozlišuje zasloužilé chudé od nezasloužilých chudých. "Zákon nedokonalé selekce říká, že každé všeobecné pravidlo definující cílovou skupinu účastníků sociálního programu iracionálně vylučuje některé osoby. Nemůžeme-li diskriminovat [separovat, pozn. autora], pak nemáme způsob, jak opravdu přesně definovat "skutečné potřebné"... Ve veřejné sociální politice vládla dříve tendence dopouštět se chyby směrem k vyloučení, tedy upřít pomoc některým skutečně potřebným než nechat proklouznout několik lenochů. Tento postoj souvisel s předpokladem, že se tím slouží většímu dobru, neboť dostává-li člověk nezaslouženou pomoc, je to špatné pro něho (podlamuje to jeho charakter), tak i pro celou společnost, jíž to dává špatný příklad. Pokud dojde k oslabení tohoto předpokladu, vede to nutně k programům se stále se zvětšujícími cílovými populacemi." [21]. Přičemž i samotní obyčejní pracující, pokud si pomoc platili na své triko, přísně rozlišovali zasloužilé a nezasloužilé potřebné: "...svépomocné spolky kontrolované těmi nejchudšími a nejvíce utlačovanými skupinami omezovaly svoji pomoc na 'zasloužilé' chudé, jeden by stěží našel svépomocný spolek jakékoliv ekonomické třídy nebo etnické skupiny, která distribuovala pomoc jako bezpodmínečné oprávnění.". Podobné restrikce uplatňovaly ve svépomocných programech i radikální odbory." [22].


I) Tzv. zjevní bezdomovci většinou nestojí o skutečnou pomoc a práci: "Mezi bezdomovci se objevuje hodně obranných mechanismů, které mají zastínit nelichotivé okolnosti, ovlivňující neúspěch v hledání práce. Někteří se stylizují do přestárlých "hipísáků" a odmítají pracovat. Místo hodnoty práce demonstrují hodnotu svobody. Další skupinou jsou "dělníci" neustále hledající a nenalézající vyhovující práci. Pro "poustevníky" je práce nepotřebná a omezující, neboť se věnují svému duchovnímu růstu či důležitějším věcem, než je práce. Sběrači kovů a žebráci si našli náhradní zdroj obživy a příjmu. Práci jako oficiální příjem odmítají, protože jim jejich příjem stačí nebo jim hrozí exekuce. Poslední skupiny můžeme identifikovat jako "nenapravitelné alkoholiky", kteří žádnou práci nezvládnou. Upadají do nemoci, do závislosti a tvrdí, že pracovat nemohou, protože jejich schopnosti jsou tak nedostatečně, že by žádnou práci nezvládli." [23]. "Jednou z typických vlastností bezdomovců je absence vůle jak aktivní, tak pasivní, která je zesilována orientací na přítomnost. Přestože se pohybují po ulici, mohou mít dost příležitostí k návratu do bydlící společnosti, ale nevyužijí je, protože v daný okamžik právě mají na práci něco jiného, mnohem důležitějšího. V pohledu do budoucnosti jsou spíše pozitivní a očekávají, že se z ulice dostanou. Toto očekávání je však spojeno s nějakým silným impulzem zvenčí, znamením nebo zázrakem, který jim pomůže rozhodnout se. Vede to k rezignaci na možnost změny, dokud není ten správný čas, který patrně ani nenastane." [24]. To však znamená, že tito lidé z ulic dobrovolně nezmizí, a to za jakéhokoliv politického systému. Proto se socialisté, jinak běžně obviňující kapitalismus z bezdomovectví, snaží tyto lidi za své vlastní vlády uklidit do vězení, koncentráků, na nucené práce anebo je rovnou vertikálně deportují či podrobí zvláštnímu zacházení.


J) Státem placení anebo dotovaní odborníci na problematiku sociální otázky většinou nikdy v ničem nepomůžou, ale naopak jsou závislí na přílivu dalších chudých nebo alespoň na neredukování jejich počtu. Moc nepomůžu ani část voličů, protože ti trpí často racionální iracionalitou (ekonom B. Caplan) čili jsou ochotni pomáhat, kde komu, protože pomáhat je dle lidské nátury dobré a je navíc zvláště výhodné tehdy, pokud ohledně této pomoci nenesou voliči prakticky žádné přímé náklady. Příkladem může být dnešní podpora sociálního bydlení, kdy si lidé ani neuvědomují, že tuto podporu budou využívat i nepřizpůsobivý občané a imigranti. Oni přece mnohdy vedle tohoto sociálního bydlení bydlet nebudou a přímo na něj nic platit také ne. Politici mohou a budou využívat situace k rozšiřování své moci a finančních příjmů, protože politici sledují vlastní zájem a doba, kterou mají pro využívání jím svěřeného majetku, je omezená. Mají tedy motivaci ho co nejvíce plundrovat. Existence státního sociálního zaopatřovacího systému jim tyto možnosti dává. Nicméně alespoň část "sociálně systémové" vědecké obce si je vědoma toho, že do budoucna jim nevychází finance na zachování státního sociálního zaopatřovacího systému dneška.


K) Část chudých je do závislosti na dnešním systému sociálních dávek natlačena vlivem regulací zaměstnávání v podobě zákoníků práce [25], existence minimální mzdy a díky regulacím podnikání, čili omezením vstupu do malo-podnikání pro chudé. Je-li minimální mzda a část zákoníku práce jedním z výdobytků dnešního státního sociálního zaopatřovacího systému, tak můžeme tvrdit, že samotný sociální systém tlačí část chudých do závislosti na dávkách a tím do trvalé chudoby.


L) Dnešní sociální zaopatřovací systém nemůže splnit svůj cíl omezit chudobu. Naopak ji konzervuje a dost možná i rozšiřuje. Navíc škodí ekonomice země a spotřebitelům. A také rozděluje společnost, protože lidé jsou různí, co do schopností a znalostí a díky tomu budou různí lidé a i jejich skupiny. Lidé z některé skupiny budou na sociálních dávkách častěji a lidé z jiné skupiny skoro vůbec. Některé z těchto skupin budou dobře identifikovatelné (národnost, rasa, náboženství atd.) a budou svým nedobrovolným živitelům pravidelně na očích.


M) Téma na samostatný článek, zde alespoň stručně: Velkým a nepříjemným problémem sociální politiky je frakční bankovnictví. To totiž vede k hospodářským krizím a je - jak si všiml už L. von Mises - také jedním z významných zdrojů obliby státního sociálního zaopatřovacího systému dneška.

 

[1] Sarrazin, s. 149.
[2] Šustová.
[3] Salerno.
[4] Sarrazin, s. 73-75.
[5] Wintr, s. 10.
[6] Vliv daňových pravidel a výše sociálních dávek v USA na ochotu jejich příjemců pracovat.
[7] Otázka sociální.
[8] Sarrazin, s. 115.
[9] Otázka sociální.
[10] Mises, s. 118.
[11] Rothbard, s. 196.
[12] Koldinská, s. 131.
[13] Ibid, s. 26.
[14] Broz, s. 66.
[15] Otázka sociální.
[16] Sarrazin, s. 149 a 151.
[17] Ibid, s. 266.
[18] Nedokonalé a asymetrické informace IX.
[19] Šťáry na dávky v nouzi.
[20] Sarrazin, s. 114 a 139.
[21] Svoboda, s. 49.
[22] Beito, s. 80; Palmer, s. 128; Příspěvky k dějinám divokého kapitalismu, s. 7 a Příspěvky k dějinám divokého kapitalismu podruhé, s. 13. Atd.
[23] Marek, s. 25.
[24] Ibid, s. 47.
[25] Otázka sociální VIIA-C.
[26] Otázka sociální VI.

 

Literatura:
1. BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
2. BROZ, J. Princip proporcionality a socioekonomická práva. Lze poměřovat sociální práva s liberálními? In WINTR, J. a MAREK, A. Sociální práva. Praha: Leges 2011, ISBN 978-80-87576-02-1.
3. KOLDINSKÁ, K. Sociální právo. Praha: C.H. Beck 2007, ISBN 978-80-7179-620-6.
4. MAREK, J. aj. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0090-1.
5. VON MISES, L. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-45-6.
6. PALMER, T. G. Poverty, Morality, and Liberty. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
7. ROTHBARD, M. N. Manifest svobody. Praha: Ludwig von Mises Institut  2015, ISBN 978-80-87733-21-9.
8. SALERNO, T. Chudoba není co bývala [online, 2015]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/chudoba-neni-co-byvala-od-j.-t.-salerna.html.
9. SARRAZIN, Th. Německo páchá sebevraždu: jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011, ISBN 978-80-200-2018-5.
10. SVOBODA, Fr. Tři archetypy evropské sociální politiky. Brno: Masarykova univerzita 2012, ISBN 978-80-210-5990-0.
11. ŠUSTOVÁ, Š. Jak se měří materiální deprivace [online, 2015]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.statistikaamy.cz/2015/03/jak-se-meri-materialni-deprivace/.
12. WINTR, J. a MAREK, A. Proč se zabývat sociálními právy? In WINTR, J. a MAREK, A. Sociální práva. Praha: Leges 2011, ISBN 978-80-87576-02-1.
13. Nedokonalé a asymetrické informace IX: Proč věřit statistikám nezaměstnanosti? Aneb o nezaměstnanosti [online, 2014]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/ekonomie/nedokonale-a-asymetricke-informace-ix--proc-verit-statistikam-nezamestnanosti--aneb-o-nezamestnanosti.html.
14. Otázka sociální: Sociální dávky v České republice v roce 2013 [online, 2014]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/otazka-socialni/otazka-socialni--socialni-davky-v-ceske-republice-v-roce-2013.html.
15. Otázka sociální VI: Chudoba nerovná se nečistota a kriminalita [online, 2014]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/otazka-socialni/otazka-socialni-vi--chudoba-nerovna-se-necistota-a-kriminalita.html.
16. Otázka sociální VIIA-C: Zákoník práce a jeho dopad na pracující [online, 2014]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/otazka-socialni/otazka-socialni-viia--zakonik-prace-a-jeho-dopad-na-pracujici.html.
17. Šťáry na dávky v nouzi. Až 60 procent se vyplácí neoprávněně, uvedla šéfka Úřadu práce [online, 2014]. Dostupný z (přístup VIII/2015): http://www.novinky.cz/domaci/342768-stary-na-davky-v-nouzi-az-60-procent-se-vyplaci-neopravnene-uvedla-sefka-uradu-prace.html.
18. Vliv daňových pravidel a výše sociálních dávek v USA na ochotu jejich příjemců pracovat (Cato Institut). In. Fórum sociální politiky, č. 4, rok 2014, ročník 8. Praha:  VÚPSV v. v. i. 2015, ISSN 1802-5854., s. 28-29 a anglická wikipedie, heslo "List of minimum wages by country".