Jdi na obsah Jdi na menu
 


Varufakis a peníze I

5. 5. 2019

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.
 
Peníze, úrok a deflace
 
Janis Varufakis pro vysvětlení toho jak vznikají peníze, použil příklad ze zajateckých táborů ve Třetí říši během druhé světové války. Kdy směna mezi zajatci postupně vedla k tomu, že se vyvinuly peníze. Penězi se zde staly cigarety. Celkem správně autor popisuje i to jaké mají být vlastnosti peněz (1). S touto částí se dá docela souhlasit. Dále však autor píše, že: "Vidíš tedy, že cena půjčených peněz - úrok - závisí na očekávání úrovní cen, na inflaci nebo deflaci. Když "bankéř" předvídá, že směnná hodnota každé cigarety se sníží dejme tomu o deset procent (že tedy budeme mít inflaci, čili ceny dalších druhů zboží v cigaretách se zvýší o deset procent), požaduje vyšší úroky. Byl sice odhodlán někomu nyní půjčit deset cigaret s tím, že příští měsíc dostane zpátky dvanáct cigaret, ale uvědomuje si, že těchto dvanáct cigaret bude mít za měsíc nižší hodnotu, než s jakou počítal, a tak požaduje výměnou za deset cigaret nyní více než dvanáct cigaret za měsíc. Počítá, že cigarety ztratí deset procent své ceny, on získá následující měsíc měsíční úrok ve výši dvacet procent, skutečná hodnota, kterou získá, bude tedy 20 % - 10 % = 10 %. Reálný úrok se kvůli očekávanému zvýšení cen snížil na deset procent (z dvaceti procent) z důvodu inflace.". „Bankéř“ bude tedy požadovat logicky větší úrok (2).
 
Je pravdou, že změna kupní síly peněžní jednotky je jednou z věcí, která ovlivňuje výši požadovaného úroku. V tom se Varufakis nemýlí. Ale nejde o jedinou věc, která tuto výši ovlivňuje. V prvé řadě úrok závisí na převládající časové preferenci tržních subjektů. Čili na rozdílu v hodnocení peněz, které má člověk ihned k dispozici (přesněji na hodnocení statků a služeb, které si za tyto peníze může ihned koupit) a hodnocení peněz, které by mohl získat až v nějakém čase v budoucnosti (přesněji na hodnocení statků a služeb, které si za tyto peníze může koupit někdy v budoucnosti). Pokud lidé v situaci stabilní anebo nulové inflace přehodnotí své časové preference a například začnou rozpouštět své úspory a raději za ně nakupovat statky a služby, tak samozřejmě rovněž dojde k nárůstu úrokové míry, protože se zvýší časová preference lidí, vzroste spotřeba a poklesnou úspory, které je možné zapůjčit. K takové situaci tedy může dojít i beze změny v očekávané inflaci. Prostě stačí, aby se vícero lidí rozhodlo spotřebovávat více, než v minulosti. A konečně dále se do úroku ještě promítá určitý prvek nejistoty, který je vždy na trhu přítomný, a který může znamenat ztrátu třeba půjčených peněz anebo jejich části. Vzroste-li nejistota, bude také požadován větší úrok. A k tomu může taktéž dojít za stabilní cenové inflace.
 
Varufakis dále pokračuje tím, že úrok má tendenci v obdobích inflace stoupat a v obdobích deflace klesat. V čase krize dokonce (jako v současnosti) padá na nulu. I tehdy je však úrok kladný. Protože když ceny klesnou o 10 %, znamená nulový úrok reálný kladný úrok 10 %. Deset cigaret, které bankéř půjčil, bude při splacení půjčky deset cigaret, ale o vyšší hodnotě (3). Za takové situace by však bankéř rozhodně nic nepůjčoval. Stačilo by mu, aby si u sebe deset cigaret ponechal a počkal až jejich hodnota stoupne, a pak realizoval, bez rizika půjčování, zisk daný větší kupní silou cigaret. Proto úrok nemůže býti nula, ale musí míti kladnou nenulovou hodnotu.   
 
Dále Varufakis pokračuje: "Vidíš, že v době krize nemohou kvůli deflaci reálné úroky nikdy klesnout na nulu. Je to jeden z důvodů, proč krize živí sebe samu očekáváním deflace. Cena půjčky se uprostřed krize navzdory nulovým úrokům zvyšuje, podniky se vyhýbají půjčkám a neinvestují, čímž krizi jen prohloubí a prodlouží." (4). Varufakis tady prezentuje "klasický" strach z deflace. Přehlíží tak ovšem tu skutečnost, že změny hladiny cen, její pokles v recesi anebo růst v expanzi, vedou ke změně hodnoty bohatství, které jednotlivé ekonomické subjekty vlastní. Podle ekonoma D. Patinkina na tomto základě působí efekt reálných peněžních zůstatků. Třeba pokles cenové hladiny vyvolá zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků a ekonomické subjekty ve snaze obnovit požadovanou úroveň svých peněžních zůstatků zvýší své výdaje na spotřebu. To vyvolá za podmínek ceteris paribus růst agregátní poptávky a vede k postupnému automatickému obnovení rovnováhy při plné zaměstnanosti. Obdobný mechanismus působí obráceným směrem (5). Ekonom Robert Holman k tomu uvádí, že: „Nerovnováha na trhu statků by nakonec vedla k poklesu cenové hladiny. To by zvýšilo hodnotu reálných peněžních zůstatků a ekonomické subjekty by začaly nakupovat dluhopisy. Nákup dluhopisů by zvýšil jejich tržní cenu a snížil úrokovou míru. Tím by se trh statků a trhy peněz a dluhopisů navracely do rovnováhy. S poklesem úrokové míry by mizel převis nabídky na trhu statků a nezaměstnanost na trhu práce.“ (6). Deposita v době vážnější hospodářské krize prostě zanikají, protože lidé se z bank snaží vyzvednout své peníze v podobě fyzických peněz (bankovky a mince). Dochází tak k destrukci bankovních deposit a sekundární deflaci, která je ovšem jen důsledkem krize. Ovšem tím by Patinkinova teorie reálných peněžních zůstatků v zásadě neměla být moc dotčena, protože ti lidé, kteří mají fyzické peníze ve formě svých zůstatků anebo se dostanou k fyzickým penězům z bank, zjistí, že jejich bankovky a mince narostly na reálné hodnotě a narostly značněji, než kdyby k destrukci bankovních deposit nedošlo.
 
Přesto existuje jeden případ, kdy skutečně nemůže k zotavení ekonomiky dojít pomocí Patinkinovy teorie reálných peněžních zůstatků. Případ, kdy není umožněno cenám klesat z důvodu státně administrativních a z důvodu udělování státních privilegií, je tímto případem. Tato situace vede ke strnulým cenám, a proto nedojde ke zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků, a tedy nedojde ani k poklesu cenové hladiny, který by vyvolal zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků. A ekonomické subjekty tak nemohou přikročit ani ke snaze o obnovu požadované reálné úrovně svých peněžních zůstatků, a tedy ani nezvýší své výdaje na spotřebu či nezačnou nakupovat dluhopisy či investovat. Podnikatelé nepřistoupí k obnově výroby, protože při stávajících vysokých cenách vstupů do výrobního procesu není možné reálně prodávat výrobky a služby. Podnikatele totiž zajímá především rozdíl mezi cenami statků, které produkují anebo poskytují a cenami vstupů nutných pro vyprodukování těchto statků. A to jak se tento rozdíl bude vyvíjet v budoucnosti. Pokud tento rozdíl není kladný, nebudou se podnikatelé snažit rozšiřovat výrobu anebo výrobu obnovovat. A to ani tehdy, pokud lidé začnou kupovat státní dluhopisy anebo stát přijde s keynesiánskou uvolněnou monetární politikou, která vede ke vzniku vynucených úspor. V případě keynesiánské uvolněné monetární politiky je dokonce možné, že dojde i k růstu cen a tedy i vzniku stagflace. Konečně své slovo mají i banky, které přidělují podnikatelům úvěry, a které mohou dojít k přesvědčení, že by úvěry, které poskytují podnikatelům, nemusely být masově splaceny. A proto nebudou ochotny půjčovat. Tato situace má i vlastní odborný název „credit crunch“. A k tomu credit crunchu došlo třeba právě při hospodářské krizi, která začala roku 2008 (2007) (7). Nikoliv deflace, ale záporné směnné poměry (cenové rozdíly) jsou tím, co prohlubuje krizi. Navíc podniky nejsou odkázány jen na úvěry od bank, ale mohou využít samofinancování anebo emise akcií na kapitálovém trhu. Ale pokud budou záporné směnné poměry (cenové rozdíly) mezi výstupy produkce a jejími vstupy, bude ekonomika nadále stagnovat anebo klesat. Deflace tedy krizi přímo neživí. Problémem dalšího pokračování a prohlubování krize jsou různé státně administrativní omezení a státem udělená privilegia, která omezují přizpůsobivost cen a mezd. Na to podobně jako řada jiných (ne ovšem všech) keynesovsky orientovaných ekonomů ovšem Varufakis neupozorňuje.  

 

Mimochodem v případě Japonska během Velké hospodářské krize je pozoruhodné to, že zatímco cenová hladina roku 1931 byla jen 67 % cenové hladiny roku 1929. Průmyslová výroba v tomto roce byla jen 92 % výroby roku 1929 a už následující rok dosáhla 98 % a za další rok 113 % průmyslové výroby roku 1929. V roce 1931 poklesla cenová hladina v Německu na 74 % roku 1929 a průmyslová výroba na 68 %. V roce 1931 poklesla cenová hladina v USA na 71 % roku 1929 a průmyslová výroba na 68 %. Pokles průmyslové výroby v obou zemích pokračoval i nadále (8). Větší pokles cenové hladiny v Japonsku neměl vůbec takový dopad jako menší poklesy této hladiny v USA a Německu. 
 
Peníze a stát
 
Velmi odvážné je Varufakisovo další tvrzení: "Velice brzy v dějinách tak převzaly odpovědnost za vytvoření atmosféry důvěry lidí ve vztahu k penězům vlády. Stabilitu hodnoty mincí, která se v zajateckém táboře určovala automaticky (protože počet cigaret, tudíž i jejich hodnota, zůstával kvůli nedostatku poměrně stabilní), převzaly pod svá křídla autority. Chopily se příležitosti, kterou jim poskytla jejich moc nad penězi, aby své poddané zdanily. Peníze se tak zpolitizovaly a nerozlučně se propojily s dluhem a daněmi, a to v podstatě od stejného dne, kdy se zrodily.“ (9). To je značně přehnané tvrzení, ještě ve středověku a raném novověku nevydávali peníze (tehdy mince) jen panovníci, ale třeba i některá města (u nás třeba Brno, Olomouc, Opava ale i relativně nevýznamná Vidnava), někteří biskupové (třeba olomoucký) a i někteří šlechtici (u nás třeba Šlikové). Mimochodem daně se někdy až do novověku vybíraly v naturáliích. Pro příklad: v Japonsku v raném novověku v době Tokugawského šogunátu (od počátku 17. století) se daně platily v naturáliích. Daňové zatížení rolníků ve prospěch jejich představenému knížeti činilo 40 až 60 % úrody. "Tokugawové neuvažovali o jiném než naturálním modelu hospodářství, což znamenalo, že celý hospodářský systém stál na naturální dani v rýži." (10). Tedy ke zdanění nutné peníze nebyly. Zajímavé jistě je, že k vytvoření atmosféry důvěry mezi lidmi v případě obchodu se slitky zlata anebo šperky v minulosti a někde ani dnes stát potřebný není. V řadě oborů činnosti dnes existuje soukromá certifikace (11)
 
Mimochodem právě stříbrné anebo zlaté peníze měly poměrně dost slušnou stabilitu, protože zvyšování objemu těchto peněz je kvůli jejich vzácnosti a náročnosti těžby a výroby poměrně dost obtížné.
 
Varufakis také píše, že: "Pokud společně s penězi existuje i produkce, okamžitě se z nich stává politický nástroj. Jen v čistě směnných společnostech, kde se nic neprodukuje, mají peníze nepolitickou, "technickou" úlohu připočítání relativních směnných hodnot ostatního zboží." (12). Peníze však mohou být zjevně politikem i tam, kde se jen spotřebovává. Stačí, když budou předmětem politického přerozdělování. Například v případě rozdělování rozvojové pomoci v rozvojových zemích. Naopak nepolitická, "technická" úloha připočítání relativních směnných hodnot ostatního zboží má samozřejmě své místo všude, kde se děje nějaká významnější ekonomická aktivita. Tato technická úloha je klíčem pro ekonomickou kalkulaci, která je pro moderní ekonomiku zcela nezbytná.
 
Zvláštní jakoby výběrové vnímání reality ukazuje Varufakis i v případě internetového bitcoinu: "Někteří 'podnikatelé' na internetu tehdy začali nabízet elektronické služby ochrany bitcoinu (na jejich bezpečném serveru) za malou částku, dokud se někteří z nich nevypařili s miliony bitcoinů na svých účtech. Tento příběh má svůj význam. Připomíná nám důvody, pro které musí být peníze kontrolovány státem, protože jen stát může zajistit, že pokud někdo uteče s tvými penězi, tak (a) ukradené peníze ti budou navráceny a (b) zloděj bude pronásledován a potrestán." (13). Z tohoto uvedeného příběhu však vůbec neplyne to, že peníze musí být kontrolovány státem. Pokud stát zajišťuje trestání krádeže a vymáhá ukradené věci, tak zjevně stačí po ztrátě nestátních peněz kontaktovat státní polici a soudy. Své o tom ví odsouzený zloděj bitcoinů Tomáš Jiříkovský, který u nás dostal za krádež bitcoinů skoro 10 let vězení, přestože Česká republika nijak bitcoin nekontroluje. Dle logiky Varufakise by člověk třeba nemohl vymáhat v České republice vyšetření a potrestání krádeže dolarů, protože Česká republika nemá tyto peníze pod svou kontrolou. Tento argument pro státní peníze je tedy nesmyslný. Ovšem lze uvést celou řadu případů, kdy to byli právě vládci států a jejich suita, kdo zruinovali státem kontrolovanou měnu. Nemusí ani lidem odcizit stávající peníze, stačí, když vytvoří nové peníze. Tím stávající peníze přijdou o část kupní síly, přičemž ale lidé jsou zákonem a násilím nuceni přijímat i znehodnocené peníze (zákon o nuceném oběhu). Řada pádivých inflací a hyperinflací je důkazem, že stát může být penězům velmi nebezpečný. Jmenuji jen některé příklady toho, jak může vypadat „péče“ státu o peníze: systém Johna Law ve Francii, asignáty v revoluční Francii, hyperinflace v Německu a Rakousku po 1. světové válce, hyperinflace v Maďarsku po 2. světové válce, a z novější doby hyperinflace v Jugoslávii, Zimbabwe a nyní i ve Venezuele. Pro stručný přehled lze doporučit anglickou wikipedii heslo „Hyperinflation“ (14). Ostatně i sám Varufakis píše, že krize z roku 2008 odhalila bezprecedentní cynismus vládců peněz, soukromých bankéřů a i POLITIKŮ, kteří spravovali politické, STÁTNÍ peníze (15). Sami vládci tedy mohou být velkým nebezpečím pro peníze.

 

Pokračování

 

Poznámky:

(1) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 181-187.
(2) Tamtéž, str. 192.
(3) Tamtéž, str. 193.
(4) Tamtéž, str. 193.
(5) SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 369.
(6) HOLMAN, R. Dějiny ekonomického myšlení. 4. vydání. Praha: C.H. Beck 2017, ISBN 978-80-7400-641-8, s. 457.
(7) KOVANDA, L. Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. Praha: Mediacop-Týden 2011, ISBN 978-80-904812-1-3, s. 110.
(8) ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk 2009, str. 91 a 93. V té době žádná z uvedených zemí výrazně ještě nezbrojila, viz str. 96.
(9) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 197.
(10) LABUS, D. Japonsko. Praha: Nakladatelství Libri 2009, str. 49 a 51.
(11) K soukromé ražbě mincí viz Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 175-176. V poznámce 86 je uvedena další literatura k úspěšné soukromé ražbě.
(12) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 198. 
(13) Tamtéž, str. 202.
(14) K německé hyperinflaci viz ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk 2009, str. 78-79.
(15) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 198-199.