Jdi na obsah Jdi na menu
 


Varufakis a peníze II

Banky a stát
 
Varufakis se snaží především dokázat, že škodnou, která způsobuje krise, jsou zejména bankéři: "Aby mohly půjčit panu Fordovi nebo panu Edisonovi, aniž by si od někoho půjčovaly, prostě připisovaly na účty těchto pánů zatím neexistující peníze. Ti pak proměnili tyto půjčky na platby dodavatelům a mzdy zaměstnanců, dodavatelé a zaměstnanci zase přinášeli peníze na účty obchodů, od nichž si kupovali zboží a služby, produkce rostla, rostly i zisky, a tak podnikatelé získávali peníze, které bankéři vlastně vytvořili z ničeho! A úrok si nechávali vyplácet bankéři.". Bankéři to pak dle Varufakise přehánějí, a pak přicházejí krize, zoufalství, nezaměstnanost. "Proto se státy snaží bankéře umravňovat, a to není pro politiky, které pojí s bankéři blízký vztah, nijak snadné - protože právě bankéři většinou financují jejich volební kampaň." (16). Jaká je hranice mezi přeháněním a nepřeháněním autor ovšem již neuvádí.  
 
Varufakis v uvedené citaci naráží na to, že hospodářské krize jsou doprovázeny jim předcházejícím boomem peněžní zásoby a bankovních úvěrů. Potud správně. Ale silně podceňuje angažovanost státu v těchto záležitostech. Jednak se stát na činnosti bank přiživuje formou zdanění příjmu právnických osob. Čili čím větší zisky bank, tím i více peněz pro stát na daních. Za druhé, a to je důležitější, pomocí komerčních bank a centrální banky dochází k postupné monetizaci státního dluhu. Komerční banky jsou nepřímo nuceny k nákupu státních dluhopisů tím, že z pohledu státní centrální banky (ta je ehm součástí státu) jsou tyto cenné papíry považovány za bezpečné. Centrální banka poskytuje komerčním bankám úvěry, za které tyto banky ručí zástavou v podobě kvalitních cenných papírů. Centrální banka ovšem neposkytuje úvěry ve výši odpovídající hodnotě daných cenných papírů, ale z důvodů finanční stability poskytne úvěr o menší hodnotě - třeba 60-70 % hodnoty cenných papírů. Říká se tomu hair-cut. No a shodou "náhod" v případě státních dluhopisů je takový hair-cut menší anebo i žádný. Vzniká tak stimul proto, aby komerční banky nakupovaly za nově vytvořené peníze - z ničeho vytvořené peníze - státní dluhopisy. Rovněž tak se komerční banky snaží držet státní dluhopisy, aby naplnily státní požadavky na vlastní kapitálovou přiměřenost. Kapitálová přiměřenost představuje minimální výši kapitálu, kterou musí banka vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů udržovat. Centrální banka navíc někdy v rámci operací na volném trhu od komerčních bank vykupuje státní cenné papíry. Stát pak platí za své půjčky úrok centrální bance, která je však přímo součástí státu. Čili stát si pak platí úroky sám sobě. Velmi dobře toto popsal ekonom Philipp Bagus ve své knize Tragédie eura: „Centrální banka ve velké míře nakupuje státní dluhopisy, čímž financuje vládu. Vláda za tyto dluhopisy platí úroky, které zvyšují zisk centrální banky. Tyto zisky centrální banky se potom posílají zpět vládě. V čase, kdy dluhopisy dosáhnou svojí dobu splatnosti, vláda nemusí vyplatit ani jistinu, protože centrální banka koupí nový dluhopis, který slouží na splacení toho starého; dluh se přenáší do dalšího období – roluje se. O úroveň níže funguje licenční systém – banky mají privilegium tvořit peníze. Taktéž nakupují státní dluhopisy anebo jich používají jako zabezpečení při získávání úvěrů od centrální banky.“ (17). Skoro by se chtělo říci, že už žijeme ve Varufakisově ideálním světě. Vláda je přece sama výsledkem demokratických voleb. Jak peníze ještě více demokraticky zglajchšaltovat?
 
Navíc nezapomeňme na to, že bankovní privilegium v podobě vydávání peněz z ničeho je zaručeno zákony státu, v kterém tyto banky působí. Obecně lze říci, že dnes bankovnictví patří vůbec k nejvíce regulovaným institucím. Kdysi jsem napsal: „K nejvíce regulovaným oblastem lidského konání pak patří právě finanční a kapitálové trhy. Například na své stránce Česká národní banka uvádí, že banka provádí dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím a penzijním připojištěním, družstevními záložnami, devizový dohled a dohled nad institucemi elektronických peněz. Banka také stanovuje pravidla, která mají chránit stabilitu bank, kapitálového trhu a pojišťovnictví a kontroluje jejich dodržování a vynucování. Podíváme-li se blíže například na bankovní dohled, zjistíme, že právní předpisy v této oblasti obsahují 5 zákonů. V případě dohledu nad kapitálovým trhem je zákonů dokonce 15 (Některé ze zákonů jsou nicméně platné pro více oblastí dohledu). Co se týká pravomocných rozhodnutí ČNB v rámci dohledu nad kapitálovým trhem, bylo jich od 1.1.2009 do 15.7.2009 vydáno hned 308! A tak by se dalo pokračovat. Samozřejmostí je i zavádění směrnic EU v oblasti dohledu nad finančními a kapitálovými trhy.“. Od té doby se situace o moc nezlepšila, legislativní základna se naopak rozšířila – zájemci nechť si projdou následující odkazy: Legislativní základna (18) a Co nového v dohledu (19). Ve státech vyspělého světa je to podobné.
 
To, že dnes je to právě stát, který především benefituje z nových peněz ukazuje i tento zdroj týkající se situace v EU: „Po krizi investiční banky Lehman byly banky přinuceny zvýšit svoje půjčky sektoru soukromých společností, jejichž cash flow dostalo tvrdý úder. Začátkem roku 2012 se toto začalo obracet a dnes celkové nefinanční aktiva bank [tj. ve vztahu k nefinančním společnostem, pozn. autora] jsou nižší, než byly po krizi banky Lehman. Tlak regulací je z velké části důvodem tohoto trendu, protože evropsko-unijní verze Baselských pravidel, nepožaduje pro vládní dluh v eurech zvažování rizik, zatímco u komerčního dluhu je toto zvažování požadováno. První známkou nebezpečí tak je, že bankovní systém Eurozóny zaručil, že banky jsou přecpané vládním dluhem na účet nefinančních komerčních půjček.“ (20). Státy tak vytlačily z půjček soukromý sektor.
 
Pokrok a deflace
 
Dejme, ale slovo opět ekonomu Varufakisovi: "Když se vrátíme do dvacátých let 20. století, uvědomíme si, že pokud by státy neumožnily vytvořit bankéřům nové peníze z ničeho, průmyslový zázrak, který změnil svět, by nenastal a společnosti trhu by se rozpadly." (21). To je asi jedna z nejnesmyslnějších vět celé Varufakisovy knihy. Jednak z toho důvodu, že v době před 20. stoletím vytvářely bankéři peníze z ničeho také, ne sice vždy, ale nebylo to ani neobvyklé. Například ve středověku to byly florentské banky a barcelonské banky. Z pozdější doby můžeme uvést třeba případ Bank of England a podobně (22). Anebo skotské či americké banky. Pokud tím Varufakis spíše myslí situaci toho, že dnes nedochází k deflaci, tak jako dříve (i přes aspoň občasné vytváření peněz z ničeho), pak se nabízí otázka jak vysvětlit hospodářský růst během 19. století a počátku 20. století, kdy nebylo zrovna neobvyklé, že ceny klesaly anebo stagnovaly, a to i dlouhodobě. Viz třeba odhady cenové hladiny (graf i tabulka) z USA během 19. věku: http://www.officialdata.org/1799-dollars-in-2018. Přičemž v Severní Americe narostla délka železničních tratí ze 4,5 tisíce kilometrů roku 1840 na 89 tisíc kilometrů roku 1870 a konečně na 428 tisíc kilometrů roku 1910. Úroveň industrializace USA dosahovala roku 1830 14 % Velké Británie roku 1900. Roku 1860 to bylo již 21 %, roku 1880 38 % a roku 1900 již 69 %. Průměrný růst objemu mezinárodního obchodu činil v případě USA mezi lety 1850 až 1873 meziročně 5,8 % (23). V USA dále v té době došlo k značnému rozšíření parních strojů a nárůstu počtu parních lodí (roku 1830 jich bylo 187 a roku 1860 již 735). Došlo k rozvoji telegrafní sítě. Koncem století se objevila elektřina a spalovací motory a podobně (24). Doba od 70. let 19. století do začátku 20. století dokonce nese název „Pozlacený věk“ (25).   
 
Zdá se, jak již bylo uvedeno výše, že Varufakis má navzdory historické zkušenosti panický strach z běžné (ne-sekundární) deflace: „Důvod, proč peníze musí být vždy politizované a proč musí být jejich množství kontrolováno nějakou státní institucí, je ten, že jen pak existuje vágní naděje (bez jakékoliv záruky), že půjdeme dále tak, aby se bylo možné vyhnout z jedné strany Skylle dluhových bublin a udržitelného rozvoje, z druhé strany pak Charybdě deflace a krize. Od chvíle, kdy jsou nevyhnutelné politické intervence, týkající se množství a správy veřejných peněz, z definice politické (protože ovlivňují různé skupiny a společenské třídy odlišným způsobem), je naší jedinou nadějí udržitelná správa peněz a demokratická kontrola těch, kteří ji mají v zájmu společnosti na starosti.“ (26). Autor tedy nerozlišuje sekundární deflaci, která je příznačná pro určitou fázi hospodářské krize a může dosáhnout velké výše a je jen pouze průvodním jevem krize (vyvolané předchozí peněžní expanzí) od mírnější deflace, která je vyvolaná toliko hospodářským růstem (za současné nulové anebo jen mírné změny množství peněz v oběhu). Toto směšování deflací je dosti nešťastné. O tom však již bylo pojednáno v předchozí části.
 
Demokratizace peněz
   
Aniž by to Varufakis nějak specifikoval, tak požaduje demokratizaci správy peněz (27). Těžko však říci, co pod tím přesně myslí. Běžný člověk, ale ekonomii moc nerozumí a nezná ani bankovní a peněžní žargon. Což je z pohledu zájmových skupin ideální životní prostředí. Varufakis k této věci nadále už jen uvádí, že: „Užívání strojů, distribuce společenského přebytku a ochrana životního prostředí vyžadují více demokratické kolektivní kontroly a jednoduchá, technická řešení nejsou k dispozici. Podobné to je i v případě peněz: pokud je nespravujeme kolektivně a politicky, s ohledem na naše společné zájmy, mocní je používají takovým způsobem, který prohlubuje krize a rozkládá společnost.“ (28). Varufakis tak zůstal uvězněn v klasické dichtomii, kdy na trhu se vyskytují podnikatelé, bankéři a zaměstnanci, kteří sledují egoisticky svoje vlastní zájmy, zatímco v politice se objevují voliči, politici a úředníci oddaní sledování veřejného zájmu, kteří na svůj blahobyt vůbec nemyslí. Vlastně jde o dva různé druhy člověka, které však často sídlí v jedné osobě, protože zaměstnanec či podnikatel je třeba zároveň voličem. Byla to Rakouská ekonomická škola a Škola veřejné volby, které ukázaly na nesmyslnost tohoto dělení. Pro příklad pro Školu veřejné volby platí, že: "Používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování. Toto rozhodování je, podle školy veřejné volby, podřízeno stejným ekonomickým zákonům jako chování jednotlivců směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch." Čili rozhodování je v politice podřízeno stejným ekonomickým zákonům jako chování jednotlivců, směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch (29). Tedy dvě původně zdánlivě rozdílné osoby - člověk politický a člověk ekonomický byly touto školou studovány jako osoba jediná [9]. Stručně řečeno prvek individua, které sleduje své zájmy, postavila škola veřejné volby proti převládajícímu názoru, který tvrdí, že trhy a lidskou činnost je nutné regulovat kvůli přílišné sobeckosti účastníků trhu tím, že se postuluje předpoklad, že ve službě veřejnosti volič, úředník či politik budou sledovat tzv. veřejné blaho. Jde tu de facto o kritiku převládajícího Aristotelovského úzu, který tvrdí, že při své politické aktivitě člověk politický sleduje veřejný zájem (30).
 
O řadu let dříve tvrdil (ekonom Rakouské ekonomické školy) Karl Engliš následující: "Egoisté budou zneužívat solidarismus; egoismus bohatých je povede do boje proti příspěvkům, egoismus podporovaných je bude svádět k zneužití. Zmocněnci, ucházející se o hlasy voličů, budou slibovat voličům to, co se jim subjektivně líbí, ne to, co objektivně prospívá celku, a budou podle toho zařizovati správu státu, aby obstáli i při příštích volbách. A protože se líbí každému něco jiného - i když objektivní prospěch celku je jeden - vzejdou strany a boje, soutěž o voliče a o moc ve státě se všemi průvodními jevy soutěže, i nekalé. Pravda se promění na 'pravdu velkého počtu', to znamená, že se shledá oprávněný zájem těch, kterých je více, a kteří tedy mohou dát více hlasů. Demokracie se mezi egoisty stává nutně demagogií - metodou i obsahem; obsahem proto, že sleduje subjektivní místo objektivního blaha, metodou proto, že je pravdou velkého počtu a nekalými prostředky." (31).
 
Koneckonců existuje i známý Arrowův teorém. Ekonom Kenneth Arrow podrobil analýze tzv. teorii společenského blahobytu. Ta předpokládala, že na základě individuálních stupnic preferencí lze formulovat společenskou stupnici preferencí. Pro volbu společenské preference lze jako kritérium považovat většinové hlasování. Kenneth Arrow ovšem dokázal, že většinovým hlasováním rozhodně nelze měnit individuální preference na společenské preference. Dle něj: společenská funkce blahobytu je pouze noblesněji nazvaným společenským preferenčním uspořádáním, kterého nelze z principiálních důvodů nikdy dosáhnout! (32). Pomocí demokracie tedy nelze dojít ke společným zájmům, jde zde jen o otázku toho, čí zájmy nakonec převáží. Spotřebitelé budou při demokratické správě peněz nejspíše prosazovat levné spotřební a hypoteční úvěry. Podnikatelé naopak levné úvěry podnikům. Dovozci budou prosazovat tvrdou měnu a tedy omezení tvorby nových peněz, vývozci naopak a politici budou prosazovat levné peníze pro stát, anarchokomunisté žádné peníze pro stát a korporace apod. Mimochodem spotřebitelů je o mnoho více než podnikatelů, proč tedy rovnou nepředpokládat, že demokratizace peněz nepovede k omezení úvěrů podnikům, bez nich by se dle Varufakise svět rozpadl.
 
Altruistická směna?
 
Varufakis zakončuje kapitolu o penězích vzpomínkou na věznění svého otce, který byl (zřejmě jakožto komunista) držen během řecké občanské války v letech 1946 až 1949 a po jejím skončení ve vězeňském táboře. Na otázku, zda se ve vězeňských táborech z cigaret staly také peněžní jednotky, jeho otec odpověděl: „Ne. My jsme o všechno, co se k nám dostávalo v balících, dělili. Jednou jsem svého strýce požádal, aby mi poslal cigarety, přestože jsem nekouřil. Když jsem je dostal, rozdal jsem je ostatním, kteří kouřili – aniž bych po nich za to něco chtěl. Takhle to bylo. Navzájem jsme si pomáhali.“ Varufakis k tomu píše, že obchodní směna je jen jednou z možných forem směny – a ne vždy tou nejlepší nebo nejatraktivnější (33). Ano v rodině, obci či nějakém menším táboře či malé skupině lze relativně přesně stanovit potřeby jednotlivců a určit jejich pracovní schopnosti a lze toto snadno i kontrolovat. Ve velkých skupinách tisíců a milionů lidí, kde se lidé neznají, něco takového již možné není, a proto máme peníze, které zároveň slouží ke směně, ale i jako prostředek k ekonomické kalkulaci. Bez nich by ekonomika nemohla překonat primitivní úroveň. Varufakis tak tímto odkazem nic nedokazuje. Dokonce se spíše zdá, že ve skutečnosti jen poukazuje na určitý druh směny. Na směnu založenou na vzájemné reciprocitě … Navzájem jsme si pomáhali… Nyní pomůžu já tobě a v budoucnosti pomůžeš ty mě. Spíše než altruismus takové tvrzení připomíná obchodní směnu s oddálenou úhradou. Vzájemná pomoc je v delším období v rozporu s tím …aniž bych za to něco chtěl….
 
Na závěr se dá říci, že co se týká peněz, nejsou Varufakisovy názory výrazně odlišné od názorů různých keynesiánských proudů ekonomie. Rozhodně nejde o žádné převratné a nové argumenty. Varufakisovy konkrétní záměry ohledně peněz nicméně nejsou z knihy příliš zřejmé. Některá tvrzení se zdají být ne dvakrát dobře promyšlená. Důležité je i to, že podobně jako řada jiných ekonomů, Varufakis ignoruje ten fakt, že voliči, politici a úředníci neslouží nějakému veřejnému blahu, ale snaží se sledovat především svůj vlastní zájem. Z toho důvodu bych od případných Varufakisových řešení neočekával výrazné zlepšení situace stran peněz, naopak možná by nebylo na škodu si dávat na vlastní peníze o něco větší pozor.   

 

Poznámky:

(16) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 204.
(17) BAGUS, P. Tragédia eura. Bratislava: Trim Broker a INESS 2011, str. 80-81.
(18) http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/legislativni_zakladna/.
(19) http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/novinky/index.html.
(20) Alasdair Macleod, Eurozóna je v nebezpečné zóně,http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/eurozona-je-v-nebezpecne-zone.html. 
(21) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 205.
(22) HUERTA DE SOTO, J. Praha: Liberální institut 2009, str. 68-74 a 107-109.
(23) ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk 2009, str. 46, 44 a 51.
(24) Anglická wikipedie, heslo „Economy of the United States“.
(25) Česká wikipedie, heslo „Pozlacený věk“.
(26) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 206.
(27) Tamtéž, str. 206.
(28) Tamtéž, str. 208.
(29) HOLMAN, R. aj. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, s. 481, 494. Podobně viz i s. 493. Tím se netvrdí, že jde vždy o finanční prospěch, i když ten má většinou tendenci převládat.
(30) ČMOLÍK, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9, s. 104 a 103.
(31) ENGLIŠ, K. Demokracie a státní působnost. In. Vencovský, Fr. Karel Engliš. Brno: Nadace Universitas Masarykiana 1993, ISBN 80-7028-006-9, s. 73-74.
(32)  ČMOLÍK, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9, s. 105-106.
(33) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 208-209.