Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ekonomická nesmyslnost anarchokomunismu

19. 7. 2015

Rothbardův článek „Nesmyslnost anarchokomunismu“ mne vyprovokoval k napsání krátkého dodatku. V zásadě mají anarchokomunisté tři možnosti, jak organizovat svoji společnost. První možnost je ta, kterou uvádí Rothbard a to sice, že navrhují provozovat moderní ekonomiku čistě automatickým registrem "potřeb" v nějaké centrální databázi. Tak je tomu de facto například v případě Partekonu. Tvůrce Partekonu Michal Albert napsal, že: „Místní návrhy se spojí s ostatními a vytvoří se tak návrhy reprezentující městskou část, celou obec a tak dále. Každá rada musí vždy návrh vzešlý z předchozí úrovně schválit nebo zpochybňovat tak dlouho, než je připraven k předání dál.“. Podobně to proběhne i ve výrobní sféře. Pracující zváží informace za minulý rok (souhrnné údaje o výrobě a změny oproti původnímu návrhu) a prognózy mediačních úřadů, prodiskutují nápady, jak zlepšit pracovní život, a své osobní náměty zanesou do prvního návrhu svého podniku. Návrhy se pak opakovaně projednávají, dohadují a schvalují na úrovni daného subjektu. Jinde o hlasování mezi konečnými (za celou ekonomiku) plány Albert uvádí, že každý bude hlasovat pro jeden z pěti navrhovaných plánů. Po prvním hlasování se dva návrhy s nejmenším počtem hlasů vyřadí. Mediační úřad zbývající tři upraví a vezme přitom v úvahu relativní váhu hlasů. Druhé hlasovací kolo vyřadí ten plán, který z posledních tří získal nejmenší přízeň. Pak se poupraví poslední dva a volí se naposled. Vybraná alternativa ještě není konečným plánem, ale použije se k výpočtu očekávaných indikativních cen, celkového hospodářského produktu, tempa růstu, průměrného objemu práce a spotřeby a výstupů týkajících se zboží individuální spotřeby [1]. Takhle vzniká v Partekonu centrální plán. Je jasné, že pokud nemá jít pouze o nějakou formalitu, ale o něco čím se mají anarchokomunistické komunity při výrobě řídit, bez ohledu na to jak hlasovali, či co si myslí, tak výroba dle centrálního plánu či nějakého Rothbardem uváděného registru potřeb, musí být někým a nějak vynucovány, jinak nejsou k ničemu. Čím se však takový systém bude lišit od státního socialismu a jak v něm bude naloženo se svobodou jednotlivce ohledně výběru jeho zaměstnání? Vrátili jsme se zde v podstatě ke klasickému státnímu socialismu. Rozdíl je jen v tom, že se do něj zapojilo demokratické hlasování, na místo strany a její direktivní plánovací komise.

 

Další možností jsou anarchokomunistické komunity, které jsou sice spravovány anarchokomunisticky a může být v nich přítomno i místní či lokální plánování, ale obchodní vztahy mezi sebou tyto komunity nijak ošetřeny nemají a zůstávají ve stavu anarchismu. Přesněji ve stavu svobodného trhu. Tím lze sice odstranit ekonomickou kalkulaci, ceny a soukromý majetek uvnitř těchto komunit, ale navenek tomu tak nebude. A mezikomunitní obchod bude založen na ekonomické kalkulaci, cenách a majetek se na něm bude jevit jako soukromý družstevní majetek. Tím se však anarchokomunisté nedokážou zbavit trhu, který jinak většinou silně nenávidí.

 

Třetí možností jsou samozásobitelské anarchokomunistické komunity. Taková komunita třeba o několika tisících lidech by neudržovala skoro žádné obchodní vztahy s jinými komunitami. Tím by byl potlačen trh mezi těmito komunitami a odstraněn "neduh" druhé možnosti. To by však znamenalo, že by nebylo možné dovézt řadu věcí a služeb. Vše by si tato komunita musela vyrobit a poskytnout sama. Znamenalo by to také rozbití dělby práce a úpadek této komunity do velké chudoby. Něco by vyráběla tato komunita velmi neefektivně čili draze a v malém rozsahu sama. Šlo by o základní potraviny, jednoduší oblečení, cihly, motyky, kola atd. Ovšem za předpokladu, že by se na jejím území nacházely vůbec dané suroviny (železo, písek, kámen, vápenec, uhlí atd.) a nějaké vhodné zemědělské pozemky. Něco by vůbec nezvládala vyrábět a lidé v této komunitě by se musely obejít bez takovýchto komodit. Zde by šlo o dopravní prostředky (autobusy, vlaky, sanitky), léčivo, některé druhy potravin, počítače, elektronika, asfalt, porcelán, káva, bavlna, plasty, tropické ovoce a mnoho a mnoho dalších věcí, a také řada služeb. Navíc v případě třeba neúrody by zbyla lidem v takové komunitě pouze jistota hladu (hladomory zmizely s rozvojem rozsáhlého dálkového obchodu). Ale i tak by takovéto komunity bez mezikomunitního trhu musely projít redukcí počtu jedlíků. Tato možnost je tedy pro dnešní dobu zcela absurdní, je možná tak vhodná pro raně středověkou vesnici.

 

Shrneme-li uvedené, tak první možnost je převlečeným státním socialismem, který s anarchií a principem neagrese nemá nic společného. Anarchisté, kteří ji hlásají, nejsou anarchisté, ale etatisté, mnohdy značně radikální. Třetí možnost je zcela absurdní. Zbývá možnost druhá, která však spoléhá v určité míře na trhu. Což však moc nekoresponduje s komunismem. Šlo by zde o omezený komunismus. Navíc co se stane, pokud nějaká komunita opustí princip komunismu a přijme princip soukromého vlastnictví výrobních faktorů? Takováto komunita bude mnohem výkonnější. M. N. Rothbard ve své slavné knize „Ekonomie státních zásahů“ ukázal, že firma vystavěná na principu demokratického hlasování je ve velmi nevýhodném konkurenčním postavení: „Podíváme‐li se na tuto věc jako na tržní fenomén, představuje "demokratické hlasování" (každý člověk má jeden hlas) princip spotřebitelského "družstva". Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou‐li si obě formy rovny před zákonem.“ [2]. K tomu Rothbard přidává jedno vysvětlení: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí tímtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu, než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“ [3]. Větší bohatství komunit uznávajících princip soukromého vlastnictví výrobních faktorů, bude lákat nově příchozí, více nových příchozích bude zvyšovat dělbu práce v těchto komunitách, což bude spolu s větší motivovaností k úsporám a investicím, vést k většímu hospodářskému růstu, což povede k většímu uspokojení potřeb obyvatel takovýchto komunit. Žijeme ve světě vzácnosti a hospodárnost má své podstatné místo v lidském pokolení. Čili ne každý se sice přestěhuje do takovéto komunity, ale stěhujících se lidí bude prostě hodně. Anarchokomunistické komunity se budou zmenšovat a upadat. Více pro kapitalistické komunity budou růst a prosperovat. Co na to anarchokomunisté? Spokojí se s tím anebo sáhnou ke zbraním? Pokud udělají první, tak budou okrajovou záležitostí, pokud přistoupí k druhému, tak se stanou útočnými etatisty a přestanou být anarchisty. Ať tak či tak anarchokomunismus téměř zanikne. Idea anarchokomunismu není prostě z tohoto světa.


[1] Vize Partekonu a její kritika, s. 41 a 42.
[2] Rothbard, s. 282.
[3] Ibid, s. 282, pozn. 90. Moderní družstva se proto snaží tyto nepříznivé věci omezit (např. váha hlasu dle útraty za nákupy v družstevních prodejnách atd.).

 

Literatura:

1. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80‐86389‐10‐3.
2. Vize Partekonu a její kritika. Brno: Institut Eugena von Böhm‐Bawerka (www.bawerk.eu) 2014.

 


Dodatek:

Dne 21. července vyšel na webu www.mises.cz článek o anarchokomunismu od M. Urzy, který reagoval na můj článek (plus i M. N. Rothbardův článek). Dle mého názoru tento článek moji pozici spíše podporuje. Jedinou výjimkou je přidání poslední čtvrté možnosti (kategorie) organizování anarchokomunistické společnosti. A to sice kategorie bez nějaké „vize anarchokomunistické společnosti" či s vizí, která není z tohoto světa. Tam patří Urzou zmiňovaní anarchokomunisté ze squatů ("Dle mého názoru lze tyto lidi označit za anarchisty a ani bych neřekl, že jsou nekonzistentní, protože nekonzistenci vnímám jako zastávání dvou protichůdných názorů současně, zatímco nemít na něco názor žádný a nepřemýšlet o tom je dle mého názoru něco jiného.") a sci-fi anarchokomunisté ("Tímto lze obecně odpovědět na téměř všechny problémy s nekonzistencí: „lepší socialistický člověk“ ekonomickou kalkulaci prostě zvládne i bez trhu; a totéž lze říct prakticky o čemkoliv. Nekonzistence se pak dopouštějí ti, kdo chtějí závěry odvozené z „lepšího socialistického člověka“ aplikovat na lidi současné, což sice někteří činí, ale zdaleka ne všichni. Ty, kdo se tohoto jednání nedopouštění, můžeme sice kritizovat za to, že jsou jejich teorie naprosto nepoužitelné, protože platí pro nějaký jiný živočišný druh, který navíc neexistuje, ale domnívám se, že vyčítat jim nekonzistenci proto nelze"). Urzou zmiňovaní političtí anarchokomunisté patří jednoznačně do první možnosti s nějakým čistě automatickým registrem "potřeb" v nějaké centrální databázi, který je vynucován násilně, a tito anarchisté jsou tedy státními socialisty. Urzovi konzistentně-optimističtí anarchokomunisté pak zřejmě budou schopni vytvořit komunity odpovídající druhé možnosti organizování anarchokomunistické společnosti - tj. anarchokomunistické komunity, které jsou sice spravovány anarchokomunisticky a může být v nich přítomno i místní či lokální plánování, ale obchodní vztahy mezi sebou (a jinými) tyto komunity nijak ošetřeny nemají a zůstávají ve stavu anarchismu. Přesněji ve stavu svobodného trhu. Co se týká konzistence, kterou se Urza často ve svém článku zabývá, tak popravdě řečeno v mém článku se toto slovo nevyskytuje ani jednou a konzistence není z pohledu mého článku moc významná. Nesmyslností jsem neměl na mysli nekonzistentnost, ale především nesmyslnost, která se týká organizování anarchokomunistické společnosti skládající se (pochopitelně) z lidí a nikoliv třeba z Marťanů.

Citace z Urzova článku Nesmyslnost anarchokomunismu?