Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesmyslnost anarchokomunismu od M. N. Rothbarda

15. 5. 2015

[Vyšlo 2. června 2006 pod názvem "The Death Wish of the Anarcho-Communists". Původně vyšlo 1. ledna 1970 v The Libertarian Forum. Autor: Murray N. Rothbard. Originál zde.]


Nyní když Nová levice opustila svůj dřívější uvolněný, flexibilní ne-ideologický postoj, byly přijaty dvě ideologie jako vůdčí teoretické pozice Nových levičáků: marxismus-stalinismus a anarchokomunismus.


Marxismus naneštěstí dobyl SDS [americká Students for a Democratic Society, pozn. překladatele], ale anarchokomunismus zaujal mnoho levičáků, kteří hledají cestu z byrokracie a statické tyranie, která značí cestu stalinistů.


A mnoho libertariánů, kteří hledají metody akcí a spojence pro takové akce, je přitahováno anarchistickým krédem, které zdánlivě velebí dobrovolnou cestu a volá po zrušení donucovacího Státu.


Je nicméně fatální opustit a ztratit z dohledu svoje vlastní principy v pátrání po spojencích ve specifických taktických akcích. Anarchokomunismus, jak ve své původní Bakuninově-Koropotkinově, tak své současné iracionální a "post-nedostatkové" variantě, je izolovaným pólem od ryzích libertariánských principů.


Jednou věcí je pro příklad, anarchokomunismus nenávidí a zlořečí více než Státu, právu na soukromé vlastnictví; ve skutečnosti, hlavním důvodem toho, že se anarchokomunisté staví proti Státu, je, že mylně věří, že je tvůrcem a ochráncem soukromého vlastnictví, a proto jediná cesta vedoucí směrem ke zrušení vlastnictví je pomocí destrukce Státních aparátů. Totálně se mýlí v poznání toho, že Stát byl největším nepřítelem a útočníkem proti soukromému vlastnictví.


Dále, pohrdají a nenávidí svobodný trh, ekonomiku zisku a ztráty, soukromé vlastnictví, a materiální hojnost - všechny z nich jsou důsledky sebe navzájem - anarchokomunisté mylně identifikují anarchismus s komunaristickým žitím, kmenovým sdílením, a s jinými aspekty naší objevující se drug-rockové "mládežnické kultury".


Jediná dobrá věc, která může být řečena o anarchokomunismu je ta, že v kontrastu se stalinismem, jeho forma komunismu by pravděpodobně byla dobrovolná. Pravděpodobně by nikdo nebyl nucen se připojit ke komunám, a ti kteří by pokračovali v individuálním žití a tržních aktivitách, by zůstali nerušeni. Nebo by byli?


Anarchokomunisté byli vždycky extrémně vágní a mlhaví ohledně rysů jimi navrhované anarchistické společnosti budoucnosti. Mnoho z nich předpokládalo hluboce antilibertariánskou doktrínu, že anarchokomunistická revoluce musí zkonfiskovat a zrušit všechno soukromé vlastnictví, aby odstavila všechny od jejich psychologické náchylnosti k jejich vlastnímu majetku.


Dále, je těžké zapomenout fakt, že když španělští anarchisté (anarchokomunisté Bakuninovsko-Koropotkinova typu) převzali velké oblasti Španělska během občanské války ve 30. letech [20. století], zkonfiskovali a zničili všechny peníze ve svých oblastech a okamžitě nařídili trest smrti za použití peněz. Nic z toho nemůže dát důvěru v dobré, dobrovolné záměry anarchokomunistů. Ve všech ostatních ohledech se anarchokomunisté pohybují od škodlivosti k absurditě.


Filozoficky, tato víra je totálním útokem na individualitu a na rozum. Touha jednotlivce po soukromém vlastnictví, po zlepšení svého vlastního údělu, po specializaci, po akumulaci zisků a příjmu, jsou zlořečeny všemi větvemi komunismu. Místo toho, se předpokládá, že každý bude žít v komunách, sdílet hubené vlastnictví se svými soudruhy, a každý bude opatrný, aby nebyl pokročilejší než jeho komunitarističtí bratři.


U kořene všech forem komunismu, povinného nebo dobrovolného, leží hluboká nenávist k individuální výtečnosti, popření přirozené a intelektuální nadřazenosti některých lidí nad jinými, a touha strhnout každou individualitu na úroveň komunálního mraveniště. Ve jménu podezřelého "humanismu", iracionality a hlubokého antihumánního rovnostářství má být každý jednotlivec oloupen o jeho specifickou a drahocennou lidskost.


Nadto, anarchokomunismus pohrdá rozumem, a jeho logickým důsledkům dalekosáhlého významu, prozíravosti, tvrdé práci, a individuálnímu pokroku; místo toho velebí iracionální pocity, rozmar a vrtoch - vše ve jménu "svobody". "Svoboda" v anarchokomunismu nemá nic společného s ryzí libertariánskou absencí interpersonální invaze nebo obtěžováním; je to místo toho "svoboda", která znamená zotročení nerozumem, neprozkoumaným rozmarem, a dětinským vrtochem. Sociálně a filozoficky je anarchokomunismus neštěstím.


Ekonomicky je anarchokomunismus absurditou. Anarchokomunisté usilují o zrušení peněz, cen a zaměstnávání a navrhují provozovat moderní ekonomiku čistě automatickým registrem "potřeb" v nějaké centrální databázi [podobně je tomu například v případě moderní participativní ekonomiky čili Partekonu - viz zde, pozn. překladatele]. Nikdo, kdo má sebemenší znalost ekonomie si nemůže pohrávat s touto teorií po jedinou vteřinu.


Před padesáti lety, Ludwig von Mises odkryl totální neschopnost plánované, bezpeněžní ekonomiky operující na nějaké vyšší úrovni než je ta primitivní. Ukázal, že peněžní ceny jsou nepostradatelné pro racionální alokaci všech našich vzácných zdrojů - práce, půdy a kapitálových statků - do míst a do oblastí, kde jsou nejvíce požadovány spotřebiteli a kde mohou působit s nejvyšší efektivností. Socialisté připustili správnost Misesovy výzvy a začali - marně - hledat cestu pro racionální systém tržních cen v rámci socialistické plánované ekonomiky.

Rusové po zkoušení cesty ke komunistické bezpeněžní ekonomice v jejich "válečném komunismu" krátce po Bolševické revoluci, reagovali s hrůzou, když viděli ruskou ekonomiku mířící do záhuby. Dokonce ani Stalin se nikdy nepokoušel ji oživit a od 2. světové války východoevropské země totálně opustily tento komunistický ideál a rychle se posunuly ve směru [částečně a nedůsledně, spíše si - na dále Rothbardem uvedené - jen jako by hrály, je zde zřejmě myšleno uvolnění v 60. letech 20. století a relativně kapitalistický vývoj v Jugoslávii, pozn. překladatele] svobodných trhů, volného cenového systému, testu zisku a ztráty a propagace spotřebitelské hojnosti.

 

Není náhodou, že to byly právě ekonomové v komunistických zemích, kteří vedli útěk od komunismu, socialismu a centrálního plánování směrem ke svobodným trhům. Není zločinem ignorovat ekonomii, která je konec konců specializovanou disciplínou, a kterou většina lidí považuje za "chmurnou vědu". Ale je totálně nezodpovědné mít hlasité a hlučné názory na ekonomické záležitosti a zároveň zůstávat ve stavu ignorace. Je to tato agresivní ignorace, která je vrozená víře anarchokomunismu.


Stejný komentář může být aplikován na široce rozšířenou víru, zastávanou mnoha novými levičáky a všemi anarchokomunisty, že se není již potřeba obávat o ekonomiku a produkci, protože je předpokládáno, že žijeme v "post-nedostatkovém" světě, ve kterém takové problémy již nevyvstávají. Ale přestože naše podmínky nedostatku jsou jasně nadřazené těm, které měl jeskyní člověk, stále žijeme ve světě vše prostupujícího ekonomického nedostatku.


Jak se dozvíme, kdy svět dosáhl "post-nedostatku"? Prostě, když všechno zboží a služby, které můžeme chtít, se stanou více než dostatečnými, že jejich ceny padnou na nulu; zkrátka, když můžeme získat všechno zboží a služby jako v rajské zahradě - bez úsilí, bez práce, bez použití jakýchkoliv vzácných zdrojů.


Antiracionální duch anarchokomunismu byl vyjádřen Normanem O. Brownem, jedním z guruů nové "counter-culture": "Velký ekonom von Mises zkoušel vyvrátit socialismus demonstrací toho, že zrušením směny, socialismus učiní ekonomickou kalkulaci a tudíž ekonomickou racionalitu nemožnou ... Ale pokud má von Mises pravdu, potom to, co objevil není vyvrácení, ale psychoanalytická obhajoba socialismu ... Je jednou ze smutných ironií současného intelektuálního života, že odpověď socialistických ekonomů na von Misesův argument byla pokusem ukázat, že socialismus není nekompatibilní s "racionální ekonomickou kalkulací" - to jest, že by si mohl udržet nehumánní princip ekonomizování." (Life Against Death, Random House, paperback, 1959, str. 238-39.).


Fakt, že opuštění racionality a ekonomie v zájmu "svobody" a rozmaru povede k destrukci moderní výroby a civilizace a vrátí nás do barbarismu, netrápí naše anarchokomunisty a jiné exponenty nové "counter-culture". Ale nezdá se, že by si uvědomovali, že výsledek návratu k primitivismu by byl hladověním a smrtí pro téměř celé lidstvo a omezení živobytí pro ty, co by přežili.


Kdyby si prosadili svou, zjistili by, že je opravdu těžké být veselý a "neutlačovaný", když se trpí hladem. To vše nás přivádí nazpět k proroctví velkého španělského filozofa Ortega y Gasseta: "V turbulencích zaviněných nedostatkem jídla, se dav pustí do hledání chleba, a to znamená obecně zkázu pekárnám. To může sloužit jako symbol ve větším a více komplikovaném měřítku přijatých postojů dnešních mas ohledně civilizace, která je podporuje ... Civilizace není "jen zde", není samonosná. Je umělá ... pokud chcete využít výhod civilizace, ale nejste připraveni sami se starat o podporu civilizace - jste v koncích. V okamžiku se naleznete bez civilizace. Jen mihnutí, a když se podíváte, všechno zmizelo beze stopy. Objeví se primitivní les v jeho přírodním stavu, právě tak, jako by se roztáhly záclony kryjící čistou přírodu. Džungle je vždycky primitivní a naopak, vše primitivní je obyčejnou džunglí." (José Ortega y Gasset, The Revolt of the Masses, New York: W.W. Norton, 1932, str. 97.).

 

Za připomínky k překladu autor děkuje Tomáši Macháčkovi.

 


Ekonomická nesmyslnost anarchokomunismu

 

Rothbardův článek „Nesmyslnost anarchokomunismu“ mne vyprovokoval k napsání krátkého dodatku. V zásadě mají anarchokomunisté tři možnosti, jak organizovat svoji společnost. První možnost je ta, kterou uvádí Rothbard a to sice, že navrhují provozovat moderní ekonomiku čistě automatickým registrem "potřeb" v nějaké centrální databázi. Tak je tomu de facto například v případě Partekonu. Tvůrce Partekonu Michal Albert napsal, že: „Místní návrhy se spojí s ostatními a vytvoří se tak návrhy reprezentující městskou část, celou obec a tak dále. Každá rada musí vždy návrh vzešlý z předchozí úrovně schválit nebo zpochybňovat tak dlouho, než je připraven k předání dál.“. Podobně to proběhne i ve výrobní sféře. Pracující zváží informace za minulý rok (souhrnné údaje o výrobě a změny oproti původnímu návrhu) a prognózy mediačních úřadů, prodiskutují nápady, jak zlepšit pracovní život, a své osobní náměty zanesou do prvního návrhu svého podniku. Návrhy se pak opakovaně projednávají, dohadují a schvalují na úrovni daného subjektu. Jinde o hlasování mezi konečnými (za celou ekonomiku) plány Albert uvádí, že každý bude hlasovat pro jeden z pěti navrhovaných plánů. Po prvním hlasování se dva návrhy s nejmenším počtem hlasů vyřadí. Mediační úřad zbývající tři upraví a vezme přitom v úvahu relativní váhu hlasů. Druhé hlasovací kolo vyřadí ten plán, který z posledních tří získal nejmenší přízeň. Pak se poupraví poslední dva a volí se naposled. Vybraná alternativa ještě není konečným plánem, ale použije se k výpočtu očekávaných indikativních cen, celkového hospodářského produktu, tempa růstu, průměrného objemu práce a spotřeby a výstupů týkajících se zboží individuální spotřeby [1]. Takhle vzniká v Partekonu centrální plán. Je jasné, že pokud nemá jít pouze o nějakou formalitu, ale o něco čím se mají anarchokomunistické komunity při výrobě řídit, bez ohledu na to jak hlasovali, či co si myslí, tak výroba dle centrálního plánu či nějakého Rothbardem uváděného registru potřeb, musí být někým a nějak vynucovány, jinak nejsou k ničemu. Čím se však takový systém bude lišit od státního socialismu a jak v něm bude naloženo se svobodou jednotlivce ohledně výběru jeho zaměstnání? Vrátili jsme se zde v podstatě ke klasickému státnímu socialismu. Rozdíl je jen v tom, že se do něj zapojilo demokratické hlasování, na místo strany a její direktivní plánovací komise.

 

 


Další možností jsou anarchokomunistické komunity, které jsou sice spravovány anarchokomunisticky a může být v nich přítomno i místní či lokální plánování, ale obchodní vztahy mezi sebou tyto komunity nijak ošetřeny nemají a zůstávají ve stavu anarchismu. Přesněji ve stavu svobodného trhu. Tím lze sice odstranit ekonomickou kalkulaci, ceny a soukromý majetek uvnitř těchto komunit, ale navenek tomu tak nebude. A mezikomunitní obchod bude založen na ekonomické kalkulaci, cenách a majetek se na něm bude jevit jako soukromý družstevní majetek. Tím se však anarchokomunisté nedokážou zbavit trhu, který jinak většinou silně nenávidí.


Třetí možností jsou samozásobitelské anarchokomunistické komunity. Taková komunita třeba o několika tisících lidech by neudržovala skoro žádné obchodní vztahy s jinými komunitami. Tím by byl potlačen trh mezi těmito komunitami a odstraněn "neduh" druhé možnosti. To by však znamenalo, že by nebylo možné dovézt řadu věcí a služeb. Vše by si tato komunita musela vyrobit a poskytnout sama. Znamenalo by to také rozbití dělby práce a úpadek této komunity do velké chudoby. Něco by vyráběla tato komunita velmi neefektivně čili draze a v malém rozsahu sama. Šlo by o základní potraviny, jednoduší oblečení, cihly, motyky, kola atd. Ovšem za předpokladu, že by se na jejím území nacházely vůbec dané suroviny (železo, písek, kámen, vápenec, uhlí atd.) a nějaké vhodné zemědělské pozemky. Něco by vůbec nezvládala vyrábět a lidé v této komunitě by se musely obejít bez takovýchto komodit. Zde by šlo o dopravní prostředky (autobusy, vlaky, sanitky), léčivo, některé druhy potravin, počítače, elektronika, asfalt, porcelán, káva, bavlna, plasty, tropické ovoce a mnoho a mnoho dalších věcí, a také řada služeb. Navíc v případě třeba neúrody by zbyla lidem v takové komunitě pouze jistota hladu (hladomory zmizely s rozvojem rozsáhlého dálkového obchodu). Ale i tak by takovéto komunity bez mezikomunitního trhu musely projít redukcí počtu jedlíků. Tato možnost je tedy pro dnešní dobu zcela absurdní, je možná tak vhodná pro raně středověkou vesnici.


Shrneme-li uvedené, tak první možnost je převlečeným státním socialismem, který s anarchií a principem neagrese nemá nic společného. Anarchisté, kteří ji hlásají, nejsou anarchisté, ale etatisté, mnohdy značně radikální. Třetí možnost je zcela absurdní. Zbývá možnost druhá, která však spoléhá v určité míře na trhu. Což však moc nekoresponduje s komunismem. Šlo by zde o omezený komunismus. Navíc co se stane, pokud nějaká komunita opustí princip komunismu a přijme princip soukromého vlastnictví výrobních faktorů? Takováto komunita bude mnohem výkonnější. M. N. Rothbard ve své slavné knize „Ekonomie státních zásahů“ ukázal, že firma vystavěná na principu demokratického hlasování je ve velmi nevýhodném konkurenčním postavení: „Podíváme‐li se na tuto věc jako na tržní fenomén, představuje "demokratické hlasování" (každý člověk má jeden hlas) princip spotřebitelského "družstva". Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou‐li si obě formy rovny před zákonem.“ [2]. K tomu Rothbard přidává jedno vysvětlení: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí tímtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu, než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“ [3]. Větší bohatství komunit uznávajících princip soukromého vlastnictví výrobních faktorů, bude lákat nově příchozí, více nových příchozích bude zvyšovat dělbu práce v těchto komunitách, což bude spolu s větší motivovaností k úsporám a investicím, vést k většímu hospodářskému růstu, což povede k většímu uspokojení potřeb obyvatel takovýchto komunit. Žijeme ve světě vzácnosti a hospodárnost má své podstatné místo v lidském pokolení. Čili ne každý se sice přestěhuje do takovéto komunity, ale stěhujících se lidí bude prostě hodně. Anarchokomunistické komunity se budou zmenšovat a upadat. Více pro kapitalistické komunity budou růst a prosperovat. Co na to anarchokomunisté? Spokojí se s tím anebo sáhnou ke zbraním? Pokud udělají první, tak budou okrajovou záležitostí, pokud přistoupí k druhému, tak se stanou útočnými etatisty a přestanou být anarchisty. Ať tak či tak anarchokomunismus téměř zanikne. Idea anarchokomunismu není prostě z tohoto světa.


[1] Vize Partekonu a její kritika, s. 41 a 42.
[2] Rothbard, s. 282.
[3] Ibid, s. 282, pozn. 90. Moderní družstva se proto snaží tyto nepříznivé věci omezit (např. váha hlasu dle útraty za nákupy v družstevních prodejnách atd.).

 

Literatura:

1. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80‐86389‐10‐3.
2. Vize Partekonu a její kritika. Brno: Institut Eugena von Böhm‐Bawerka (www.bawerk.eu) 2014.