Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Bezohlední podnikatelé divokého kapitalismu 19. století (či počátku 20. století) a charita ve prospěch sirotků? To nejde dohromady řekne mnoho lidí. I ti, co situace nevidí až tak negativně řeknou, že péče o sirotky se nemohla podnikatelům přece nijak vyplatit. No, a přesto se podnikatelé v 19. století a v 1. polovině 20. století účastnili péče o sirotky. A nešlo o okrajovou záležitosti. O důvodech proč tak činili si povíme něco na závěr. Nejprve můžeme začít tím, jaká byla situace dělnických sirotků. 

No, dobrá přirozeně moc nebyla: "Situace dělnických sirotků nebyla jednoduchá. Ani horníci a hutníci, kteří patřili mezi nejlépe placené dělnické profese, kvůli svému životnímu stylu zpravidla nedisponovali úsporami. Vydělané peníze většinou hned utratili. Úmrtí živitele rodiny vedlo k vážným existenčním potížím pozůstalých. I úmrtí matky bylo velký zásahem do rodinného rozpočtu. ... Sirotci se obvykle nemohli opřít ani o pomoc širšího příbuzenstva. V důsledku industrializace se lidé stěhovali za prací v továrnách do měst či průmyslových oblastí. Tradiční rodinné venkovské vazby se tím zpřetrhaly." (1). Skutečně horníci a hutníci vydělávali poměrně dost peněz. Jaké byly výdělky továrních dělníků a horníků ve srovnání s o něco výše postavenými profesemi a skupinami obyvatel? Ke konci 19. století se příjmově dle historiků Machačové a Matějčka dostávali chudší mistři a tovaryši pod úroveň dobře vydělávajících továrních dělníků. Pro stejnou dobu lze také předběžně soudit, že nižší střední vrstvy měly roční příjmy na úrovni havířů, tedy asi 1 000 K. Dle Machačové a Matějčka si mohl (to neznamená, že musel) horník či hutník (tj. většinou nejlépe placené dělnické profese) uspořit za celou kariéru v poslední čtvrtině 19. století sumu čítající 3 000 až 6 000 zlatých (2). Bohužel až příliš často většinu těchto peněz horníci a hutníci ihned spotřebovali. O nepříliš příkladném životním stylu části z nich viz ZDE. Totéž lze do jisté míry říci i o jiných dělnících. Ostatně, pokud se člověk podívá na film "Siréna"podle románu komunistické spisovatelky Marie Majerové, tak tam může vidět to, čím se horníci bavili ve svém volném čase (film měl být sice protikapitalistickou agitací, ale některé jeho pasáže stojí minimálně za zvážení).  

Podívejme se prvně na to jaká byla obecná situace ve starém Rakousku hluboko v 19. století, co se týkalo sirotčinců: "V roce 1879 bylo v Předlitavsku 52 zaopatřovacích a invalidních pokladen, 18 vdovských a 17 sirotčích pokladen. Je pravděpodobné, že i zmíněné zaopatřovací a invalidní pokladny nabízely zabezpečení sirotků, přesto celkový počet pokladen, z nichž byla sirotkům poskytována pomoc, byl velmi malý. Navíc výše vyplácených podpor byla zpravidla velmi nízká. Živnostenský řád jen nepatrně zlepšil zajištění dělnických sirotků." (3). Počet pokladen, z nichž byla sirotkům poskytována pomoc, byl tedy velmi malý a i výše vyplácených podpor byla zpravidla velmi nízká. Přesto je patrné, že zde existovaly snahy problém se sirotky řešit a nešlo o úplně bezvýznamnou záležitost. Situace se postupně vylepšovala a konkrétně třeba na Moravě bylo k roku 1903 28 sirotčinců s celkovou kapacitou 1 063 mít, 9 z nich bylo vydržováno veřejným sektorem tj. obecními nebo komunálními sirotčími fondy (do nichž však mohli přispívat i soukromé osoby, jak níže uvidíme třeba na příkladu  nejen Brna), 11 z nich bylo vydržováno nadacemi, 5 kongregacemi, a to převážně kongregacemi milosrdných sester, 1 spolkem a 2 soukromými dobrodinci. K výchově mravně zpustlé mládeže byla vedle zemské polepšovny v Novém Jičíně a ochranovny císaře Františka Josefa v Brně byla k dispozici ještě ochranovna v Dřevohosticích, zřízená Jednotou lidumilů (4). Pochopitelně mezi přispěvateli na sirotky a sirotčince patřili i podnikatelé, což si v této stati později přiblížíme. Jak je patrné, tak na Moravě veřejný sektor provozoval jen asi třetinu sirotčinců. V Čechách bylo v roce 1907 bylo z 83 sirotčinců hned 37 soukromých, tedy téměř polovina (5). Přesněji řečeno asi 45 %. 

Po přijetí zákona o povinném dělnickém úrazovém pojištění v roce 1887 v Předlitavsku měli pozůstalí nárok na pohřebné maximálně 25 zlatých a na důchod. Ten byl pro manželské dítě do 15 let věku ve výši 15 % ze mzdy, kterou měl pojištěnec za poslední rok života (v případě obustraného sirotka to bylo 20 %). Nemanželské děti dostávali 10 % z uvedené mzdy. To platilo až do konce monarchie. Sirotci s výjimkou horníků dostávaly sirotčí důchod pouze v případě, kdy živitel rodiny zemřel na úraz. U horníků mohly sirotci dostávat podporu od bratrské pokladny, a to na základě horního zákona z roku 1854, přičemž zajímavé je to, že tento zákon nestanovoval výši podpor ani podmínky jejich vyplácení a přenechával toto rozhodnutí stanovám jednotlivých pokladen. Praxe tak byla velmi různorodá. V roce 1885 bylo z bratrských pokladen podporováno 9 165 sirotků  výše průměrné dávky činila jen 11 zlatých ročně, což bylo velmi málo. Pokud tato podpora nestačila, musela se postarat širší rodina nebo domovská obec (6). Anebo se právě staral zaměstnavatel sirotkova otce či případně i matky či se starala soukromá dobročinnost. 

Ostrava
Kniha "Blahodárná monarchie" uvádí a rozebírá několik příkladů péče podnikatelů o sirotky v Českých zemích. Nepřekvapí, že mnoho prostoru věnuje Ostravě a její průmyslové aglomeraci. Šlo o vůbec nejprůmyslovější oblast Rakouska-Uherska. Prvním uvedeným příkladem je příklad Vítkovických železáren. Zde vznikla bratrská pokladna roku 1859, a tedy dlouho předtím než ji požadoval zákon. Ta vyplácela příspěvky na výchovu sirotků, 60 krejcarů za měsíc pro jednostranného sirotka a 2 zlaté a 10 krejcarů pro oboustranného sirotka. Otázkou nicméně je na kolik byla bratrská pokladna schopna tomuto dostát, protože v 70. letech 19. století vykazovala schodek několik tisíc zlatých. Roku 1883 vznikl ve Vítkovických železárnách zaopatřovací ústav, nejdříve jako součást bratrské pokladny a od roku 1895 jako samotná instituce. Tento ústav zajišťoval dělníky pro případ stáří a invalidity a finančně podporoval vdovy a sirotky. V případě úmrtí dělníka obdrželi jeho v ústavu naspořené peníze zákonní dědicové či další příbuzní. Šlo tedy primárně o peníze dělníků, které si tito spořili prostřednictvím podnikateli zřízené instituce. Jubilejní publikace o blahodárných zařízeních Vítkovických železáren uvádí pro rok 1908 tyto údaje: "Sirotci do 14 let věku, jejichž otec byl alespoň 1,5 roku členem ústavu, měli nárok na výchovné příspěvky. Ti, jejichž otec tuto podmínku nesplňoval, obdrželi jednou provždy částku 100 K. Dělnictvo bylo rozdělené do tří kategorií: nádeník, kvalifikovaný dělník a mistr. Dítě nádeníka dostávalo měsíčně částku v rozmezí 4-10 K, dítě kvalifikovaného dělníka sumu 5-12 K a potomek mistra 10-16 K. Oboustrannému sirotkovi byly tyto částky zvýšeny o 100 %, maximálně však do 20 K.... Pokud se vdova znovu provdala, příspěvek na děti z prvního manželství byl zpravidla redukován - mohl činit maximálně 6 K na jedno dítě za měsíc." Šlo o rozsáhlou záležitost: roku 1912 bylo podporováno 1 400 sirotků z toho 108 úplně osiřelých, a to částkou 145 657 korun. Tehdy už ovšem děti dělníka, který zemřel při úrazu dostávaly navíc důchod dle zákona o úrazovém pojištění. Na toto pojištění měli dělníci přispívat 10 %, ale železárny tyto příspěvky za dělníky dobrovolně platili (7). Nutno ještě dodat, že vše uvedené se týkalo i sirotků jejichž živitel zemřel přirozenou smrtí anebo i úrazem mimo pracovní dobu.

Péče o sirotky byla rozšířena po smrti Alberta Rotschlida, jeho synové k uctění jeho památky věnovali roku 1912 Vítkovickému hornímu a hutnímu těžířstvu (dále jen VHHT) částku 1 milion korun na dobročinné účely. Polovina částky byla použita k založení podpůrného fondu, jehož výnosy byly určeny pro práce neschopné dělníky, kteří měli za sebou alespoň 25 let nepřetržité záslužné činnosti v závodě. Po jejich smrti mohly býti z fondu poskytovány příspěvky jejich pozůstalým, ať už vdovám, či sirotkům. Podpora se týkala těch sirotků, kterým 14. rokem zanikl nárok na výchovné příspěvky, ale ještě se nebyli schopni sami uživit: Mentálně nebo tělesně postižení, kteří nebyli k práci způsobilí, byli podporováni do konce života. Vyplácený obnos byl dle délky zaměstnaneckého poměru zesnulého otce 100 K, 120 K a 150 K (8). Již v roce 1895 zemřel jeden z majitelů WHHT Wilhelm Gutmann a jeho syn Max věnoval k uctění otcovi památky 300 tisíc zlatých. Úroky z této sumy, které činily ročně 4 % (tj. 12 tisíc zlatých) měly býti použity k podoře potřebných sirotků - ze dvou třetin po dělnících VHHT a ze třetiny po dělnicích Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy, které patřily firmě Bratři Gutmannové (9). Později byla tato nadace přičleněna k sirotčinci VHHT, o kterém si za chvíli řekneme více.

Zde je však potřeba jedna malá odbočka. Není to náhoda, že se zde věnujeme hodně Ostravsku. Tento region byl od počátku 19. století jednou z nejdůležitějších průmyslových oblastí Českých zemí a celé Habsburské říše a bylo zde mnoho tzv. těžkého průmyslu. Analýza demografických poměrů ukazuje, že zde od 40. let do 80. let 19. století (s výjimkou počátku 60. let) byla vyšší úmrtnost než činil průměr Českých zemí. Příčin byla celá řada: vyšší nemocnost a úrazovost u dělníků pracujících v těžkém průmyslu, špatné bytové poměry, rozšíření infekčních nemocí, omezený přístup k lékařské péči, industrializací poškozené životní prostředí. Ale i lhostejnost obyvatelstva k vlastnímu zdraví, nedostatečné hygienické návyky a alkoholismus (10). Sirotků zde bylo každopádně dost.

Zpět ale k péči o sirotky. Jak šel čas začalo VHHT zvažovat stavbu vlastního sirotčince. A skutečně 4. prosince 1898 byl sirotčinec předán slavnostně k užívání. Stavba stála 56 tisíc zlatých a vnitřní vybavení dalších 14 tisíc zlatých. Pro správu a financování sirotčince byly roku 1898 založeny tři nadace, které fungovaly v úzké součinnosti. Hlavní nadací byla Nadace sirotčince Vítkovického horního a hutního těžířstva na počest jubilea císaře Františka Josefa (ten tehdy vládl akorát 50 let!). Mimochodem nadace si opatřily pro příklad státní dluhopisy za 100 tisíc zlatých, které byly úročeny 4,2 % anebo komunální dluhopisy Zemědělské banky Markrabství moravského v nominální hodnotě 360 tisíc zlatých s úrokem 4 %. Do sirotčince mohli býti přijati sirotci po dělnících a zřízencích VHHT a Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy. Pokud by nebyl dostatečný zájem, statut nadace připouštěl, aby do sirotčince byli vzati i jiní sirotci z ostravské průmyslové oblasti (11). O sirotky se zde staraly a jejich výchovu zajišťovaly sestry Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, placené VHHT (120 zlatých ročně a hrazení životních nákladů). Náklady na jedno dítě byly při vzniku sirotčince 185 zlatých ročně. VHHT vyplácelo sirotkům průměrný roční výchovný příspěvek zhruba 81 zlatých ročně a zbylých 104 zlatých pokrývaly výnosy dvou nadací, již zmíněné Gutmannovy a navíc ještě Rothschildovy. A peníze od zaopatřovacího ústavu Vítkovických železáren (viz výše) anebo od bratrských pokladen v případě dolů. A pokud sirotci měli nárok na důchod ze státem zavedeného úrazového pojištění, tak i tyto peníze připadly sirotčinci (12).

Při 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. VHHT věnovalo na dobročinné účely jeden milion korun, pro dělnictvo z toho bylo určeno 700 tisíc korun, a z toho 200 tisíc korun bylo věnováno závodnímu sirotčinci. Roku 1912 darovali synové Alberta Rotschilda těžířstvu obnos jeden milion korun, z toho byla částka 500 tisíc korun věnována závodnímu sirotčinci. Ve stejný rok generální ředitel VHHT Friedrich Schuster založil spolu se svoji manželkou u příležitosti svého 25letého působení v závodě nadaci pro bývalé chovance sirotčince znějící na 50 tisíc korun. Z ročního výnosu dva tisíce korun byly podporovány děti po zemřelých dělnících Vítkovických železáren po svém odchodu ze sirotčince do doby, než se dokázaly samy o sebe postarat (13). Tehdy, jak je patrné, se počítalo už v nové měně, která byla vyjádřena v korunách. Přičemž platí, že 1 zlatý = 2 koruny.

Také v Moravské Ostravě stáli za vznikem sirotčince Rotschildové: "Dne 24. května 1898 ve Vídni vydala bankovní firma S. M. von Rotschild listinu, kterou zřizovala Jubilejní sirotčí nadace svobodného pána Rotschilda... Banka věnovala částku 150 000 zl. Za 50 000 zl. se měla zakoupit parcela a postavit sirotčinec v Moravské Ostravě pro zhruba 30 dětí. Touto sumou nadace volně disponovala. Od Vítkovického horního a hutního těžířstva byla za 8 100 zl. pořízena parcela 95/2 v rozsahu cca 600 čtverečných sáhů (2 150 m2) v Heřmanské ulici... Z výnosů zbylého nadačního kapitálu 100 00 zlatých se měla hradit údržba budova a péče o sirotky. Tyto prostředky byly deponovány u c. k. moravského místodržitelství v Brně. Nadace s nimi mohla nakládat jen s jeho souhlasem. Byly uloženy do papírové renty, která ročně vynášela 4 200 zlatých." Zajímavé je, že tento sirotčinec byl darován Rotschildy městu, a když se mu v pozdější době vzhledem k většímu počtu sirotků nedostávalo potřebných prostředků byla nadaci věnována rodinou další větší částka (14).

Humpolec, Valtice a Náchod
Avšak podnikateli podporované nebo založené sirotčince se nacházely i jinde. Ve městě Humpolci zřídil majitel továrny na vojenské sukno a vlněné zboží Emerich Dítě roku 1898 jubilejní sirotčinec (František Josef I. tehdy vládl 50 let). Nešlo o závodní sirotčinec, ale ústav byl určen všem sirotkům a opuštěným dětem z Humpolce. Pojmul 30 dětí, jež zde mohli žít do 14 let věku. Ovšem i sirotci po zemřelých zaměstnancích Dítětovy továrny využívali jeho služeb a roku 1908 žili v sirotčinci čtyři. Financování samotného provozu bylo smíšené čili veřejno-soukromé: od města Humpolce, od Emericha Dítěte a jeho rodiny a od českého zemského výboru respektive zemského sirotčího fondu. Zajímavou aktivitou byla též aktivita Severní dráhy císaře Ferdinanda. Ta ke stejnému výročí založila: "...ve Valticích Jubilejní azylový dům císaře Františka Josefa I. Zařízení sloužilo k výchově a vzdělávání 200 dětí zaměstnanců společnosti, a to 100 chlapců a 100 dívek ve věku od 6 do 14 let. V první řadě byly do azylového domu přijímány děti zaměstnanců, kteří utrpěly smrtelné zranění při výkonu povolání. Správu instituce mělo na starosti ředitelství a správní rada Severní dráhy ve Vídni." (15). Konečně český náchodský podnikatel v textilnictví Josef Bartoň sám ze svých prostředků zřídil sirotčinec na náchodském okrese. Za 200 tisíc korun koupil pozemek a v letech 1908 až 1909 nechal postavit a vybavit sirotčinec, a to jen pod jedinou podmínkou, aby neslo toto zařízení název "Bartoňův sirotčinec". Zmíněný sirotčinec byl pak provozován a financován veřejnou institucí, náchodským okresem za případné podpory země a státu (16). 

Brno a Plzeň
V Brně se sociální péče o dělníky ze strany podniků příliš nevyskytovala, ale továrníci, obchodníci i finanční instituce podporovali dobročinné aktivity a snažili se zlepšit životní podmínky chudých. Typicky v případě sirotků přispívali na městské veřejné instituce. Město Brno mělo sirotčí fond a léta připravovalo stavbu vlastního sirotčince. 20 tisíc zlatých na jeho výstavbu věnoval rodnému městu velkoprůmyslník v oboru stavebních hmot a hornictví Heinrich Drasche von Wartinberg, pak ještě přispěl dalšími necelými 6 tisíci zlatých a obstaral i stavební plán dle vzoru vídeňských sirotčinců. Pak: "Byla vypsána sbírka, do níž přispěla celá řada brněnských podnikatelů. Mezi největšími donátory patřili: velkoobchodník, finančník a majitel uhelných dolů Ernst Johann Herring (10 000 zl.), První moravská spořitelna (4 000 zl.), průmyslník ve vlnařství a cukrovarnictví Jonas Strakosch (4 000 zl.), podnikatelé ve stejných oborech Phillip Wilhelm a jeho syn Gustav Adolf Schoellerové (2 000 zl.) a majitel koželužské továrny Johann Baptista Bergel (2 000 zl.). Vybrané prostředky umožnily městu v květnu 1871 od kláštera svatého Tomáše odkoupit pozemek v Holzhofgasse (Dřevařské ul.) za 10 000 zl. Na něm vyrostl nákladem 56 000 zl. ústav pro 100 chlapců. Sirotčinec byl slavnostně otevřen 29. listopadu 1872." (17). V Brně divokého kapitalismu se v sirotčích záležitostech velmi angažoval obchodník se smíšeným a koloniálním zbožím a majitel cihelny Valentin Falkensteiner. Univerzální dědicem svého rozsáhlého jmění učinil dobročinnou nadaci, která nesla jeho jméno. Cílem nadace bylo mimo jiné umožnit chudým dětem a především sirotkům získat vzdělání. Jeho nadaci spravovalo obecni zastupitelstvo (18). Také v Plzni podnikatelé přispívali na sirotčinec, jehož provoz byl financován z rozpočtu města. Ale značné prostředky získal sirotčinec i díky darům a odkazům. Mezi jeho podporovateli nalezneme řadu plzeňských podnikatelů a obchodníků. Třeba Měšťanský pivovar roku 1890 věnoval ústavu spořitelní knížku s vkladem 2 517 zlatých a o dva roky později další jeden tisíc zlatých a každoročně přispíval obnosem 50 zlatých. Mezi štědré mecenáše patřil podnikatel Augustin Fodermayer, ale peníze darovaly i Škodovy závody (19). 

Svitavy a Ústí nad Labem
Roku 1884 původem svitavský rodák a americký podnikatel a novinář Valentin Oswald Ottendorfer oznámil městské radě, že městu poskytne 200 tisíc zlatých na výstavbu sirotčince a starobince. Šlo o 73 tisíc zlatých na samotnou stavbu a 126 tisíc na fond pro krytí výdajů této organizace. Stavba byla postavena v letech 1885 až 1886 a dodnes ji lze ve městě najít (Riegrova ulice). Tento ústav měl sloužit 80 sirotkům a 30 chudým a ještě roku 1935 zde sestry řádu sv. Vincence pečovaly o 24 sirotků a 56 důchodců. Mecenáš nezapomněl vybavit tuto instituci ani knihovnou. Stavba sirotčince a starobince byla provedena v duchu italské renesance. A po Ottendorferovi, který se zúčastnil otevření obou jím podpořených institucí (nemocnice a sirotčince se starobincem) byla ve městě pojmenována ulice (20).

Ústeckolabská firma Georg Schicht měla již od roku 1887 nemocenskou pokladnu s nadstandardní péčí. Od roku 1897 zde byla podpůrná pokladna pro zajištění ve stáří a invaliditě, vyplácející i podpory sirotkům a vdovám (21). 

Smíchov
Na Smíchově (dnes součást Prahe) působila známá firma F. Ringhoffer s rozvinutou sociální politikou. V jejích aktivitách měli místo i sirotci: "Roku 1870 vznikl v závodě dělnický penzijní fond. V případě úmrtí dělníka, jenž měl nárok na penzi, bylo jeho rodinným příslušníkům vyplaceno odbytné -  v prvé řadě vdově a sirotkům, a pokud tito nebyli, tak rodičům. V roce 1896 byla výše odbytného 100 zl. Od založení penzijního fondu do konce roku 1906 bylo vynaloženo na odbytné pro vdovy a sirotky celkem 68 100 K." (22). Tyto výhody mohly čerpat pouze pozůstalí po stálých dělnících. Naopak pro všechny byl určen fond na podporu pozůstalých po dělnících, který firma F. Ringhoffer zřídila v roce 1891. Franz III. Ringhoffer věnoval k tomuto účelu částku 5 000 zlatých a dále bylo přijato usneseni, že z každého zlatého, který si dělníci vypůjčí z dělnické výpomocné pokladny založené roku 1886, musí do tohoto fondu odvést jeden krejcar. K 31. prosinci 1906 disponoval fond kapitálem už 60 710 korun. Od založení fondu do roku 1906 bylo pozůstalým vyplaceno na podporách dohromady 57 276 korun. Schodky, které fond vytvářel, vyrovnávala firma. Pozůstalí po aktivních nebo penzionovaných dělnících dostávaly také od firmy 100 korun na zaplacení pohřbu. Ringhofferové také zřídili nadaci, jež nabízela jedno místo v soukromém sirotčinci u sv. Jana Křtitele v Praze. Tento sirotčinec otevřený roku 1773 byl druhým nejstarším sirotčincem fungujícím v Praze a byl nejbohatším dobročinným ústavem pečujícím o děti tamtéž. Na sklonku roku 1902 měl jmění 1 440 385 korun. Sirotčinec měl mnoho podporovatelů mezi aristokracií a pražskými měšťany, kteří mu odkazovali majetek a zřizovali v jeho prospěch nadace. Těšil se i přízni panovnické rodiny (23). 

Letem českým světem
Dalo by se toho najít ještě více. Ale kvůli délce příspěvku, která je už i tak za hranicí doporučitelné délky, jen pár dalších příkladů péče podnikatelů o sirotky. Velkopodnikatel V. Lanna daroval městu České Budějovice rozsáhlý pozemek a čtyři tisíce zlatých na založení sirotčince (24). Známý spoluzakladatel dnešní automobilky Škoda V. Klement, mimo to že poskytl značné prostředky jiným humanitárním zařízením, vybudoval a finančně fundoval sirotčinec v Mladé Boleslavi (25). Podnikatel J. Nadherny podstatnou část svých zisků ukládal do dobročinných a kulturních zařízení, jedním z nich byl vedle podpůrného spolku, ústavu pro slepé a hluchoněmé i sirotčinec.  Alois Oliva, velkoobchodník a velkoprůmyslník v cukrovarnictví založil v roce 1884 Vychovatelnu manželů Olivových. M. Porges podnikající v textilnictví založil a byl ředitelem dětské opatrovny v pražském Josefově. Julius Pubb mladší působil ve Spolku pro ochranu dětí a sirotčinci v Ostrově nad Ohří (26). Fr. Zdekauer za války roku 1866 vybudoval institut pro péči o raněné důstojníky ve své vlastní vile a na vlastní náklady a rozvinul poválečnou péči o vdovy a sirotky po padlých vojácích. Angažoval se však i v různých jiných humanitárních aktivitách (27).

Ve Frýdlantu nad Ostravicí byla ve frýdlantských železárnách založena bratrská pokladna již v roce 1828 pod patronací ředitele Kleinpetra. Zdrojem financí pro ni byly hlavně příspěvky členů pokladny (šlo o zaměstnance železáren), které se pohybovaly od 1 do 2 krejcarů, dále pokuty odváděné dělníky za různé přestupky a také příspěvky majitele podniku. Bratrská pokladna zajišťovala bezplatné lékařské ošetření, výplatu nemocenských dávek ve výši 60 % výdělku po dobu 20 týdnů nemoci, starobní, vdovský a i sirotčí důchod atd. Pokladna byla řízena dělníky a přetrvala až do roku 1918 (28). Zde podnikatel využil k pomoci (nejen) sirotkům instituci řízenou dělníky, kterou ovšem sám původně založil.

Ústeckolabský podnikatel Ed. J. Weinmann získal podnikatelskou činností značné bohatství a stal se velice štědrým mecenášem nejrůznějších veřejně prospěšných podniků města Ústí nad Labem, financoval stavby městského sirotčince a nalezince, domova pro šestinedělky, ale i slepecké školy, stavbu tuberkulózního sanatoria a podobně (29).  A třeba vimperský podnikatel J. Steinbrener a jeho firma vedle stavby domů pro zaměstnance, "Polévková nadace pro staré, chudé a práce neschopné", pomáhala se založením sirotčince pro 40 dětí. Tamtéž rodina podnikatelů a obchodníků Waldeků se vedle zásluhy o výstavbu vimperské nemocnice zasloužila i o sirotčinec. Ten vznikl v roce 1898 jakožto Chudobinec a sirotčinec císaře Františka Josef díky Waldekově nadaci (30).

Závěr
Důvody podpory sirotků a sirotčinců ze strany podnikatelů byly různé. Tato podpora mohla sloužit ke stabilizaci pracovní síly, která v té době nebyla zrovna moc valná. Naši předci jakožto zaměstnanci neměli rozhodně problém během jednoho dne změnit práci. Podnikatelé se snažili většinou o opak, pracovní sílu k sobě přitáhnout, zejména pokud byla alespoň trochu kvalifikovanější. Presentovat 'postarám se o vaše děti, pokud v mých službách zemřete' mohlo na některé zaměstnance kladně působit. Dalším důvodem mohlo být získání vyšší reputace a většího uznání v očích ostatních pomocí založení nebo podpory nějakého sirotčince anebo sirotků. Rovněž to mohlo sloužit svým způsobem jako reklama. Dále mohl podnikatel chtít posloužit své domovské obci. Mohl investovat do lepšího života v této obci, kterou sám obýval anebo z níž pocházel nebo mu na ni nějak záleželo. Rovněž mohlo jít o snahu získat šlechtický titul, jehož získání bylo za Rakouska-Uherska podmíněno u podnikatelů i nějakou filantropií. Konečně mohlo jít i o čirou filantropii, kdy podnikatel získával ze svého filantropického jednání jen vnitřní uspokojení. Nebo o náboženské či i nacionalistické přesvědčení. Konečně mohlo jít o nějakou kombinaci výše uvedeného, ale i o řadu jiných důvodů.

Poznámky:
(1) Nebřenský, Zd. aj. Blahodárná monarchie: Vláda, podnikatelé a sociální politika 1867-1914. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2022, str. 144.
(2) Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava: Slezské zemské muzeum v Opavě 2002, ISBN 80-86224-23-6, str. 208, 219 a 50.
(3) Nebřenský, Zd. aj. Blahodárná monarchie: Vláda, podnikatelé a sociální politika 1867-1914. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2022, str. 145.
(4) Řepa, M. Chudinská otázka na Moravě v letech 1860-1914. In. Hlavačka, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: Ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav AV ČR 2013, str. 395. Podrobný popis prvních let posledně zmíněné instituce je podán ZDE. 
(5) Nebřenský, Zd. aj. Blahodárná monarchie: Vláda, podnikatelé a sociální politika 1867-1914. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2022, str. 149.
(6) Tamtéž, str. 145-147. Teprve novela hornického pojištění z roku 1889 předepisovala minimální výši důchodu ze které se pak stanovovala sirotčí dávka.
(7) Tamtéž, str. 150-151.
(8) Tamtéž, str. 151-152.
(9) Tamtéž, str. 152.
(10) Tamtéž, str. 142.
(11) Tamtéž, str. 153-157. Výrazný vliv na tyto investice ovšem mělo moravské místodržitelství, které je muselo schválit, a to si dle všeho přihrálo vlastní polívčičku.
(12) Tamtéž, str. 158.
(13) Tamtéž, str. 162-163.
(14) Tamtéž, str. 164, 167 a 169.
(15) Tamtéž, str. 173.
(16) Tamtéž, str. 173-175.
(17) Tamtéž, str. 175-176. Viz i Šujan, Fr. Dějepis Brna. Brno: Musejní spolek 1902, str. 338.
(18) Nebřenský, Zd. aj. Blahodárná monarchie: Vláda, podnikatelé a sociální politika 1867-1914. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2022, str. 176.
(19) Tamtéž, str. 178-179.
(20) Valentin Oswald Ottendorfer věnoval Svitavám přes 300 milionů korun.
(21) Englová, J. K sociální politice velkých průmyslových závodů v 2. polovině 19. a na začátku 20. století. In.: Studie k sociálním dějinám 6 (Opava: Slezské zemské muzeum 2001, str. 268-70.
(22) Nebřenský, Zd. aj. Blahodárná monarchie: Vláda, podnikatelé a sociální politika 1867-1914. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2022, str. 179.
(23) Tamtéž, str. 180-181.
(24) Myška, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Svazek 1. Ostrava: Ostravská univerzita 2003 s. 258-259.
(25) Tamtéž, str. 225.
(26) Tamtéž, str. 316; 327; 349 a 362.
(27) Myška, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Svazek 2. Ostrava: Ostravská univerzita 2008, str. 412.
(28) Sysalová, P. Historie železáren ve Frýdlantu nad Ostravicí: od počátku do roku 1913. Ostrava: Montanex 2008, str. 71.
(29) Kaiser Vl. aj.: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Městský úřad 1995, str. 187.
(30) Hajník R.,Vimperk.  Praha-Litomyšl: Paseka 2007, str. 24, 40 a 69-70.