Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Kult vědy, jak bychom stav mohli nazvat, může kdykoliv posloužit k potlačení lidské svobody s odkazem na vyšší, vědou prokázané cíle, jejichž dosažení svoboda brání.

Ne, ne! Právě naopak! Cílem pro všechny (většinou socialistické) technokraty a byrokraty, kteří sedí a líhnou se v Bruselu není zbavit se cel a kvót vůči zbytku světa, ale „srovnat“ jejich úroveň; nechtějí radikálně snížit daně, ale zvýšit je; nechtějí eliminovat stát blahobytu, ale rozšířit jej do všech zemí. Ve zkratce: Evropská unie (EU) je noční můrou pro ty, kteří by rádi viděli v budoucnosti ve Švédsku svobodnou tržní ekonomiku! 

Potíž se sektáři, ať už to jsou libertariáni, marxisté nebo zastánci světové vlády, je ten, že mají sklon spokojeně opomíjet kořen jakéhokoliv problému a niky se neobtěžují s detailnějšími či bližšími příčinami. Nejlepším a téměř směšným příkladem slepého, neinteligentního sektářství je Socialistická strana práce, úctyhodná strana bez jakéhokoliv vlivu na americký život. Na jakýkoliv problém, který před ně může stav světa předložit – nezaměstnanost, automatizace, Vietnam, jaderné testy, či cokoliv jiného – SSP bude jednoduše papouškovat: „Přijměte socialismus“. Poněvadž kapitalismus je údajně kořenem těchto i jiných problémů a jen socialismus s nimi zamete. Tečka. Tímto způsobem se sektář, i kdyby bylo jeho spatření kořene příčiny správné, izoluje ode všech problémů reálného světa a, což je ještě ironičtější, zbavuje sám sebe jakéhokoliv vlivu na konečný cíl, o nějž usiluje.

V debatě o imigraci mezi laisez-faire liberály a libertariány se rychle vyjeví jeden aspekt otevřených hranic: diskuse obecně ignoruje problémy spojené s geopolitikou jako je mezinárodní konflikt, etnické spory a expansionistické státy. Spíše mají libertariáni obhajující otevřené hranice tendenci se zaměřovat převážně na to, proč by měly bohaté země otevřít hranice migrantům se zemí s nízkým příjmem. Tyto argumenty pro otevřené hranice obecně lpí na seznamu praktických přínosů migrace co se týká ekonomických faktorů, jako je produktivita a HDP na hlavu. Předpokládá se, že otevřené hranice nutně povedou k rostoucímu standardu života obyvatel hostitelské země. No, málokdy tyto argumenty pro otevřené hranice vidíme přesvědčivě aplikované v kontextu mimo země rozvinutého světa.

Bibliografie Ludwiga von Misese na webu Bawerk.eu.

Spor o Jeana-Baptistu Saye (1767-1832) respektive o Sayův zákon patří k jedněm z nejdůležitějších sporů, které kdy v ekonomii panovaly. Navíc v podstatě pokračuje do současnosti. Přestože samotný autor tohoto zákona jinak upadl docela do zapoměnní, jeho dílo, které je mnohými považováno za pouhé přepracování a zpopularizování díla Adama Smitha, obsahovalo v řadě případů velmi originální příspěvky o ekonomické vědě, na kterých mohly směle stavět pozdější ekonomické školy, a to včetně Rakouské ekonomické školy.

Konkrétní příklad anarchokapitalistického řádu existoval ve Španělsku, na současné hranici mezi Španělskem a Portugalskem, v království Kastílie a Galície. „Anarchií“ myslím zrušení centralizované moci, ne zrušení autority, jak si levičáci představují, že má nastat. Jeden takový režim byl nazván Coto Mixto. Šlo o malou oblast v povodí řeky Salas. Obyvatelé Coto Mixto se vyhýbali kontrole Španělska a Portugalska přibližně od roku 1143 do roku 1868. Coto Mixto měřilo asi 30 kilometrů čtverečných (přesně 27 km²) a patřilo pod Orsenské biskupství

Málokdo ví, že stát Oregon dekriminalizoval všechny drogy skrze hlasování. Noviny „Wall Street Journal“ nedávno zveřejnily tento článek: „Oregon dekriminalizoval tvrdé drogy: nefunguje to.“ (https://www.wsj.com/us-news/oregon-decriminalized-hard-drugs-it-isnt-working-78ee7476) Otázkou zde je, proč to nefunguje? V roce 2020 stát Oregon dekriminalizoval všechny drogy včetně tvrdých drog jako je heroin, pervitin, který si můžete připomenout jako klíčovou věc v hitu seriálu „Breaking Bad“ a fentanyl, velmi nebezpečný syntetický opiát. Fentanyl je dalším opravdovým příkladem nejnovějšího náhradního produktu války proti drogám. 

Podle ministerstva financí Spojených států ukazují koncová roční data ze září 2023, že deficit za celý fiskální rok 2023 byl 1,7 bilionu dolarů, byl tedy o 320 miliard dolarů větší než deficit předchozího roku (fiskální rok je v USA od října do září následujícího roku). Jakožto procento Hrubého domácího produktu (HDP) byl deficit 6,3 %, což je nárůst z 5,4 % za fiskální rok 2022. To znamená, že Spojené státy budou mít pravděpodobné nejhorší růst HDP očištěný o rostoucí (veřejný) dluh od roku 1929 anebo jinými slovy, že země je v recesi, která je zatemněna nafouklým deficitním utrácením.

Nedávné veřejné projednávání valorizace starobních důchodů před Ústavní soudem je velmi zajímavé pro ekonoma. Odhaluje totiž to jak nám rozsáhlá matematizace ekonomie (ne)umožňuje odhadovat budoucí vývoj makroekonomických agregátů, v tomto případě inflace. Z tohoto pohledu stojí za to uložit si vyslechnuté argumenty do podoby tohoto článku. Možná se budou v budoucnosti hodit pro diskusi s příznivci matematické ekonomie. 

Švédská regulace cen nájemného je široce nabízena mnoha lidmi, kteří nerozumí ekonomii jako model toho, jak by měl trh s vlastnictvím fungovat. Mladí lidé, pro příklad v Irsku, s oblibou poukazují na Švédsko jako na nirvánu, kde regulace cen nájemného zajišťuje jednoduchou dostupnost cenově dostupného a vysoce kvalitního nájemního bydlení.
 

Každý týden se setkáváme s lákavými politikami zavedenými nově zvoleným libertariánským presidentem Argentiny Javierem Mileiem. Libertariánská komunita je z něj v úžasu. Jeho příchod do politiky s otevřeně antisystémovým směřováním nešokoval jen lokální scénu v Argentině, ale také ve zbytku světa. Ale jak? Ctihodné libertariánské strany v každé zemi sotva dostaly dosti hlasů na to, aby se vůbec objevily v hlavních zprávách o volebním dni! Je zde mnoho důvodů proč toto mohlo nastat. My libertariáni se známe dobře a nikdo s minimem sebekritiky nemůže býti překvapen, že naše současná situace ve stranické politice je takováto. Zatímco politická kultura se liší dle zemí, naše vnitřní ideologické libertariánské diskuse jsou stejné. I když neexistuje žádný vzorec pro svobodu, může někdo považovat Mileiův Rothbardiánský vzor za zajímavý. Ve světě utápějícím se v destrukčních trendech, se objevuje mnoho rozumných hlasů. Sledují některé z nich podobné kroky? Podívejme se nyní na některé faktory, které přivedly Milei k presidentování.

Společnost žádá to a ono, slyšíme dnes zcela běžně. Mluví se o veřejném zájmu, společenské preferenci a podobně. Tyto záležitosti se pak zjišťují pomocí demokratického hlasování ve volbách, v parlamentu, ve vládě, ve výborech apod. Potíž je ovšem s tím, že tyto koncepty jsou v podstatě neurčité a nejasné. Podívejme se nyní na tuto věc podrobněji.

Termín ‚plánování‘ je většinou používán jakožto synonymum pro socialismus, komunismus a autoritářský a totalitní ekonomické plánování. Někdy je jen německý vzor socialismu – Zwangswirtschaft – nazýván plánováním, zatímco řádný termín socialismus je reservován pro sovětský vzor úplné socializace a byrokratického řízení všech továren, obchodů a farem. V každém případě v těchto smyslech to znamená všeobjímající plánování ze strany vlády a vynucení těchto plánů politickou silou. Plánování v tomto smyslu znamená plné vládní řízení byznysu. Je antitezí svobodného podnikání, soukromé iniciativy, soukromého vlastnictví výrobních faktorů, tržní ekonomiky a cenového systému. Plánování a kapitalismus jsou zcela neslučitelné. V rámci systému plánování je výroba prováděna podle vládních nařízení, ne podle plánů kapitalistů a podnikatelů, kteří usilují o zisk tím, že co nejlépe vyplní potřeby spotřebitelů.

Termín ‚plánování‘ je většinou používán jakožto synonymum pro socialismus, komunismus a autoritářský a totalitní ekonomické plánování. Někdy je jen německý vzor socialismu – Zwangswirtschaft – nazýván plánováním, zatímco řádný termín socialismus je reservován pro sovětský vzor úplné socializace a byrokratického řízení všech továren, obchodů a farem. V každém případě v těchto smyslech to znamená všeobjímající plánování ze strany vlády a vynucení těchto plánů politickou silou. Plánování v tomto smyslu znamená plné vládní řízení byznysu. Je antitezí svobodného podnikání, soukromé iniciativy, soukromého vlastnictví výrobních faktorů, tržní ekonomiky a cenového systému. Plánování a kapitalismus jsou zcela neslučitelné. V rámci systému plánování je výroba prováděna podle vládních nařízení, ne podle plánů kapitalistů a podnikatelů, kteří usilují o zisk tím, že co nejlépe vyplní potřeby spotřebitelů.

Mattias Lukl z Nosislavy je prý významným současným anarchokapitalistou a jeho názory se těší v komunitě okolo Martina Urzy-Brejchy velké pozornosti. Před časem Lukl publikoval na webu Mises.cz článek o stejnopohlavních sňatcích. A zde vychází kritika tohoto článku.

Snaha vyžít pomocí státu na vrub druhých občanů je něco, co funguje běžně i v demokracii. A proto se musíme podívat i na tuto problematiku, ta se v žargonu Školy veřejné volby nazývá dobýváním renty (anglicky rent seeking).

Zcela náhodně jsem narazil na podobné kvazilibertariánské území jako mnou dříve popsaný Neutrální Moresnet a italská Cospaia. Tentokrát šlo dokonce o území, které bylo po dlouhou dobu součástí Českých zemí a nalézalo se nedaleko Liberce a Varnsdorfu. Jde o městečko Schirgiswalde (česky Šerajov a hornolužicky Šěrachow, někdy označované také jako saské Monako či i San Marino). K tomuto území, které je dnes již skoro zcela zapomenuté, ovšem nenajdeme mnoho informací, a pokud už se něco najde, tak je to v němčině. Bezstátí v Schirgiswalde mělo panovat od roku 1809 do roku 1845 a mělo jít o vrchol v dějinách města. K roku 1809 mělo městečko asi 1500 obyvatel.

Vedle knih na téma mé oblíbené Rakouské ekonomické školy čtu i jiné ekonomické knihy. Člověk se tak přesněji seznamuje s tím, co kritisuje a případně i čas od času najde něco, co jeho znalosti obohacuje. Kniha "Ekonomické jednohubky" patří mezi ty jiné knihy. A lze ji doporučit i zájemcům o Rakouskou ekonomickou školu, a to právě proto, aby dobře poznali to, co chtějí kritisovat. Ovšem tím není tato kniha až tak pozoruhodná, pozoruhodná je především svou velkou upřímností. 

Příběh, který si dnes můžete přečíst nás vrací do 19. století. Je o tom, jak v jednom několika milionovém městě soukromý kapitál zajistil dodávku plynu pro velkou část jeho obyvatel. To město se jmenovalo a jmenuje Londýn. Vzhůru tedy do Londýna.