Úspěšný příklad decentralizace: Holandský model secese, obchodní svobody a náboženské tolerance
[Autor Ralph Raico; původně vyšlo v knize „The Struggle for Liberty“ (2025), kterou vydal americký Misesův institut roku 2025]
Můžeme vzít pozitivní příklad a pozitivní model evropského vývoje, a tím je holandský experiment. Dolní země – tj. dnes Nizozemí a Belgie – měly dlouho přínos z právního systému zděděného od vévodů z Burgundska, kteří této oblasti vládli. To byli vládci, kteří vládli ve spolupráci s Generálními stavy. Generální stavy bylo setkání zástupců všech panství nebo jinými slovy kategorií šlechty, běžných občanů a někdy duchovních. Vévodové burgundští a rozhodnutí přijatá Generálními stavy podporovala otevřený obchodní systém a systém řemesel založený na ochraně majetkových práv. Přirozeně Generální stavy byly tvořeny zástupci vrstev, které vlastnili majetek.
Ve vzestupu severního Nizozemí – nebo Spojených provincií neboli Holandska – máme výborný příklad evropského zázraku fungující decentralizace. Předně, tato oblast byla hlavní účastníkem v evropském ekonomickém, politickém a kulturním rozvoji po staletí. Do časů reformace, která přišla se 16. století, byly stejně tak rozvinuté jako městské státy severní Itálie, které byly nejrozvinutější částí Evropy.
A jak jsem zmiňoval, slanečková flotila byla nejznámější a nejpověstnější v Evropě. Měli slanečkové lodě, které nechytaly jen slanečky, ale oni slanečky upravili, naložili do soli, zabalili do beden, připravili pro dodání, jakmile se dostali nazpět do Antverp nebo Amsterodamu. To je na konec středověku ohromná kapitálová investice (1). Nyní, co nastalo v jistém bodě, bylo to, že Habsburkové, když nastupovala Reformace, se rozhodli, že se budou zabývat svými vzdorovitými poddanými, hlavně v oblasti, která je dnes Nizozemím, kteří měli tu drzost se stát Kalvinisty. Možná hůře, měli tu drzost neplatit nové daně, které španělská monarchie požadovala kvůli svým imperialistickým plánům a ambicím. (2) Španělské Nizozemí bylo nejproduktivnější částí španělského vlastnictví. Tak byly zavedeny nové daně bez souhlasu stavů (sněmů) jednotlivých provincií, a také zavedena španělská inkvizice k vymýcení protestantismu.
To vedlo k povstání Holanďanů, první válce za národní osvobození v moderní historii. Holandská revolta byla zásadní, klíčovou událostí v evropské historii. Co se stalo, bylo to, že Holanďané po dlouhém, hořkém, krvavém zápase uspěli v tom, že se odtrhli. Mimochodem byla to secese taková, jako v případě Konfederačních amerických států. Holanďané nechtěli převzít Španělskou říši. Chtěli ze Španělské říše jen vystoupit, jako američtí kolonisté chtěli vystoupit z Britské říše. A po velmi dlouhém zápase, po desetiletích, to Holanďané nakonec učinili. To, co učinili, tak ustavilo v Evropě na desetiletí modelový příklad a bylo prvním evropským ekonomickým úspěchem anebo „hospodářským zázrakem.“ (3)
Nebyl zde žádný král, nebyl zde žádný dvůr. Byly zde Generální stavy všech provincií, ale každá jednotlivá provincie – jako Holandsko nebo Groningen nebo jiná z osmi provincií – vysílala své zástupce do Generálních stavů, ti nepřijali nic, s čím by jejich zmocnitelé doma nesouhlasili. (4) V zásadě provincie byly ovládané obchodnickou elitou, amsterodamským měšťanstvem a podobně v jiných městech. Ve zkratce, mezitím se provincie staly více prosperujícími než byly předtím. Byli zde chudí, samozřejmě – v tom, co nazývám Holandskem, hlavní provincií, která byla taková, že je po ní někdy nazývaná celá země. Na druhou stranu, chudí se zde měli mnohem lépe než chudí prakticky všude jinde v Evropě.
Nyní, říkám, to je nejlepší příklad evropského decentralizačního modelu z mnoha důvodů. Jednou z věcí, jedním z důvodů, že byli schopni porazit Španěly, bylo to, že měli podporu jiných evropských zemí, obzvláště Alžběty I. v Anglii. Jinými slovy, pokud by Evropa byla jednou velkou říší, mohla lehce Holanďany porazit. Ale protože byla rozdělena, mohli se spolehnout na jiné nezávislé oblasti, aby je tyto podpořily, a to byl nakonec ten důvod, proč Filip II. poslal svoji španělskou Velkou Armadu proti Anglii. Nejen, že Angličané byli protestanté, ale poskytli pomoc holandským povstalcům. A nyní vznikla nová Holandská republika, rostoucí měrou prosperovala. Je relativně vzhledem ke zbytku Evropy tolerantní, protože dvě třetiny lidí jsou protestanty – kalvinisty (helvíti) – a okolo třetiny lidí zůstává katolíky. A společnost je ovládána podnikateli, kteří obecně mají neradi zabíjení svých zákazníků kvůli náboženským nebo jiným důvodům. Tak, zde byla všeobecná tolerance, de facto větší než podle zákona.
Holandští tiskaři byli ochotni tisknout téměř vše, včetně toho, co bylo v těch dobách považováno za extrém – zvláště kacířská díla – považovaná za kacířství jednou církví anebo druhou. Holandští tiskaři se starali jen o jednu věc: zda platíte účty. Nestarali se o jaký jde jazyk. Vytiskli to ve francouzštině, a potom to mohlo být pašováno do Francie. Tak, Holandsko se stalo modelem, který byl uznáván všemi. Jeden americký historik napsal: „Jak cizinci tak Holanďané chytře věřili tomu, že Holandská republika byla unikátní v povolení bezprecedentního stupně svobody na poli víry, obchodu, politiky. V očích současníků, to byla tato kombinace svobody a ekonomické převahy, která vytvořila opravdový zázrak Holandské republiky.“ (5)
Jednou z charakteristik Holandské republiky bylo to, že vítala náboženské disidenty – také disidenty filosofie, jako John Lock nebo Descartes – kteří zde po nějakou dobu žili. Vítala Židy z Iberského poloostrova, portugalské a španělské Židy, kteří byli vypovězeni a tak vznikly důležité židovské komunity v Antverpách anebo známější v Amsterodamu. A tu je to, co jeden amsterodamský Žid jménem Baruch Spinoza (význačný filosof) napsal: „Město Amsterodam sklízí plody svobody a své vlastní velké prosperity a obdiv všech ostatních lidí. V této nejvíce rozkvétající zemi a nejskvělejším městě, lidé každého národa a víry žijí spolu v největší harmonii a nepokládají žádné otázky před tím, než svěří svoje zboží do rukou spoluobčanů, ať už jsou bohatí nebo chudí a ať u obecně jednají čestně anebo jsou rezervovaní.“ (6)
Jinými slovy, je to případ tolerance, která je vytvářena obchodem, vytvářejíce harmonii, vytvářejíce ochotu navzájem se stýkat, samozřejmě za účelem (získání) vzájemných výhod. Nehovoříme o národě altruistů, ale to, co objevili bylo pravidlo mírové interakce, která byla výhodná pro všechny, a která byla založena na soukromém vlastnictví. (7) Předpokládám, že víte, že židovská komunita Amsterodamu přetrvala po nějaký čas a přispěla velkým dílem k prosperitě a proslulosti Holanďanů. Skončila v dobách Anny Frankové, když došla k násilnému ukončení.
Poznámky:
(1) „V mnoha jiných částech Evropy bylo samozásobování běžnou normou, ale v provincii Holland se zemědělci a zahradníci specializovali na zboží, které bylo žádáno obyvateli měst a záhy i těch zahraničních. Nebyly to jen potraviny, ale také suroviny pro průmysl a různé, především textilní výrobky. Přebytek pracovních sil, který vznikl racionalizací zemědělství, přicházel pracovat do městského průmyslu, loďařství a obchodu.“ (Sklenářová, S. Stručná historie států: Nizozemsko. Praha: Nakladatelství Libri 2006, str. 76); poznámka překladatele.
(2) Raico vysvětluje, že činí rozdíly mezi španělskými Habsburky a rakouskými Habsburky, upozorňuje, že má „velký respekt“ pro „pozdější Habsburky Rakouska-Uherska,“ zatímco španělští Habsburkové byli významně méně hodnotní.
(3) Raico zde přirovnává holandský ekonomický vzestup ke známějšímu německému hospodářskému zázraku (Wirtschaftswunder), který nastal po druhé světové válce.
(4) „Každá provincie vysílala tolik zástupců, kolik bylo třeba, ale každá disponovala jen jedním hlasem. Zástupci jednotlivých provincií se před rozhodnutím radili se svými provinčními stavy. V těch nejdůležitějších otázkách byl vyžadován souhlas všech. Proto vzniklo i právo veta. Nejvýznamnější hlas měla provincie Holland, která přispívala do společné pokladny 58 % všech peněz. To znamenalo, že moc v republice ve skutečnosti spočívala na zástupcích z 18 měst Hollandu.“ Nezávisle se chovaly i jednotlivé městské správy (Sklenářová, S. Stručná historie států: Nizozemsko. Praha: Nakladatelství Libri 2006, str. 74). Přičemž právo veta neznamenalo to, že provincie, která chtěla prosadit nějaký návrh a ten byl vetován, si tento návrh nemohla sama na svém území zavést; poznámka překladatele.
(5) Koenraad Wolter Swatt, „The Miracel of the Dutch Republic in the Seventeenth Century“ (přednáška, University College London, 6. listopadu 1967).
(6) Citováno v Lewis Samuel Feuer, Imperialism and the Anti-imperialist Mind (New Brunswick, NJ: Transaction, 1989), str. 65. Poznámka překladatele: přirozeně takové uspořádání vyžadovalo od většiny lidí jistou míru tolerance ve vztahu k druhým a shodu na aspoň základním fungování společnosti. Přesně řečeno v Nizozemí nebyla rozmanitost, ke které se dnes musíme hlásit, zase až tak velká. Nábožensky šlo třeba výhradně o křesťany s výjimkou menšího množství Židů.
(7) Sarkasticky Raico k uvedenému dodal, „Náhodou, jak víte, kapitalismus ničí kulturu. Volný trh je nepřítelem jakékoliv kultury. To je důvodem, proč Holanďané, pro příklad, nikdy nic nevytvořili v oblasti malířství.“ Ironicky dodal: „Umělci měli ve zvyku vytvořit své obrazy a prodávat je u hokynáře hned vedle sudů se slanečky. Byla to velmi buržoazní společnost. Jean Jacques Rousseau … nenáviděl Holanďany. Říkal, že pokud se dostanete do Amsterodamu a zeptáte se někoho na to kolik je hodin, pokusí se od vás získat za to úplatu, v čemž já nevidím nic špatného, upřímně.“