Jdi na obsah Jdi na menu
 


Střet skupinových zájmů III/III

24. 12. 2016

III.
Víra, že zde převažují nesmiřitelné konflikty zájmů skupin je starého data. Šlo o základní poučku merkantelistické doktríny. Merkantelisté byli dost konzistentní, aby odvodili z tohoto principu, že válka je vrozeným a věčným vzorem lidských vztahů. Merkantelismus byl filosofií války.  


Chci zde citovat dvě dřívější manifestace této doktríny. První je výrok Voltaire. Ve Voltairových časech bylo kouzlo merkantelismu již zlomeno. Francouzská fyziokracie a britská politická ekonomie již už už nahrazovaly. Ale Voltaire nebyl ještě obeznámen s těmito novými doktrínami, ačkoliv jeden z jeho přátel David Hume byl jejich přední zastánce. Tak Voltaire napsal v roce 1764 v "Dictionnaire Philosophique: "Být dobrým patriotem je doufat, že něčí město se obohatí obchodem a je silné ve zbrani. Je jasné, že země nemůže nic získat, pokud jiní neztratí a nemůže triumfovat, bez toho aniž by jiné zbídačila.". Zde máme v pěkné francoužštině formuly moderního válčení, jak ekonomického tak vojenského. O více než 80 let později narazíme na jiný výrok. Jeho francouzština je méně perfektní, ale jeho fráze jsou více brutální. Princ Ludvík Napoleon Bonaparte, pozdější císař Napoleon III. řekl: "Kvantita zboží, které země vyváží je vždy přímo úměrná k počtu kulek, které může vystřelit proti svým nepřátelům s požadovanou ctí a důstojností. (Extinction du Pauperisme, ed. Paris, 1848, str. 6)


Proti pozadí takovýchto názorů musíme lpět na úspěších klasických ekonomů a na liberálních politikách, které inspirovali. Po prvý krát v lidské historii se objevila společenská filosofie, která demonstrovala harmonickou shodu správně pochopených zájmů všech lidí a všech skupin lidí.  Po prvý krát se filosofie mírové lidské spolupráce stala skutečností. Představovala radikální svržení tradičních morálních standartů. Šlo o ustavení nového etického kódu.


Všechny starší školy morálky byla heteronomní. Hleděly na morální zákon jako na omezení uložené na člověka nevysvětlitelným výnosem nebe nebo mystickým hlasem svědomí. Ačkoliv mocná skupina má sílu zlepšit svůj vlastní pozemský blahobyt způsobením škod slabším skupinám, měla by se držet morálního zákona a vzdát se vlastních sobeckých zájmů na účet slabých. Zachování morálního zákona obnáší obětovat některé výhody, které by si mohla skupina nebo jednotlivec zajistit.


Ve světle ekonomické doktríny vypadají věci zcela jinak. Nejsou zde, v rámci nerušené tržní společnosti, konflikty mezi správně chápanými egoistickými zájmy různých jednotlivců a skupin. Krátkodobě jednotlivci a skupiny mohou získat z [násilného, pozn. překladatele] porušování zájmů jiných skupin nebo jednotlivců. Ale dlouhodobé dopřáváním si takových akcí, poškozuje jejich vlastní egoistické zájmy ne méně než těch lidí, které poškozují. Obětování, které člověk nebo skupina učiní vzdáním se některých krátkodobých zisků, aby neohrožovali mírovou činnost aparátu společenské kooperace, je jenom dočasné. To obnáší opuštění malého okamžitého zisku z příčiny nesrovnatelně větší výhody v dlouhém období.   
Takové je jádro morálního učení utilitarismu 19. věku. Sledování morálního zákona z vlastních zájmů, ne ze strachu z pekla nebo z důvodu zájmů ostatních skupin, ale pro svůj vlastní prospěch. Zříci se ekonomického nacionalismu a dobývání, ne pro zájmy cizinců a nepřátel, ale pro přínosy vašeho vlastního národa a státu.


Bylo to částečné vítězství této filosofie, které vyústilo v úžasný ekonomický a politický pokrok moderního kapitalismu. Je to její zásluha, že dnes žije na povrchu země více lidí, než na úsvitu "průmyslové revoluce", a že v zemích nejvíce pokročilých na cestě ke kapitalismu si masy užívají komfortnější život, než zámožní dřívějších věků. Vědeckým základem této utilitární etiky bylo učení ekonomie. Utilitariánská etika stojí a padá s ekonomií.


Bylo by samozřejmě mylným způsobem úvah předpokládat předem, že taková ekonomická věda je možná a nutná, protože schvalujeme její použití na problém udržení míru. Samotná existence zákonitostí ekonomických jevů a možnost vědecky a systematicky studovat ekonomické zákony nesmí být postulována a priori. První úkol jakékoliv posedlosti problémy zvanými běžně ekonomické, je vznést epistemologickou otázku, zda zde je anebo není taková věc jako ekonomie.  


Co si musíme uvědomit je toto: jestliže by toto prozkoumání epistemologických základů ekonomie mělo potvrdit stanovisko Německé historické školy a amerických institucionalistů, že zde není žádná taková věc jako ekonomická teorie, a že principy na kterých ekonomové budovali svůj systém, jsou iluzorní, potom násilné konflikty mezi různými rasami, národy a třídami jsou nevyhnutelné. Potom militaristická doktrína neustálých válek a krveprolití musí nahradit doktrínu mírové společenské kooperace. Advokáti míru jsou blázni. Jejich program pramení z ignorace základních problémů lidských vztahů.  


Není zde žádná jiná doktrína než ta "ortodoxních" a "reakcionářských" ekonomů, která si dovoluje učinit závěr, že mír je žádoucí a možný. Samozřejmě, nacionální socialisté nám slibují mír v čase po jejich konečném vítězství, když všechny další národy a rasy budou poučeny, že jejich místo ve společnosti je sloužit jako otroci panské rase. Marxisté slibují mír v čase po konečném vítězství proletářů, přesně, v Marxových slovech, poté, co pracující třída projde "skrze dlouhé zápasy, skrze celou sérii historických procesů, plně transformující jak okolnosti, tak lidé." (Marx, Der Burgerkrieg in Frankreich, ed. by Pfemfert, Berlin, 1919, str. 54)


To je opravdu hubená útěcha. V každém případě, taková prohlášení nezneplatňují tvrzení, že nacionalisté a marxisté považují násilný konflikt zájmů skupin jako nutný fenomén naší doby, a že lpí na morální hodnotě buď mezinárodní války anebo třídní války.


IV.
Nejpozoruhodnějším faktem v historii našeho věku je revolta proti racionalismu, ekonomii a ulititární společenské filosofii; je to ve stejný čas revolta proti svobodě, demokracii a representativní vládě. Je obvyklé rozlišovat v rámci tohoto hnutí levé a pravé křídlo. Toto rozlišení je nepravé. Důkazem je, že je nemožné přiřadit každé z těchto skupin velkého vůdce hnutí. Byl Hegel člověkem levice anebo pravice? Jak levicový tak pravicový Hegeliani nepochybně správně odkazují na Hegela jako jejich mistra. Byl George Sorel levičák nebo pravičák? Jak Lenin tak Mussolini byli jeho intelektuální žáci. Bismarck je běžně považován za reakcionáře. Ale jeho schéma sociálního zabezpečení je vrcholem progresivismu dnešních dní. Pokud by Ferdinand Lassalle nebyl synem židovských rodičů, nacionální socialisté by ho provolali prvním vůdcem německých pracujících a za zakladatele německé socialistické strany, jednoho z jejich největších mužů. Z pohledu pravého liberalismu, všichni podporovatelé doktríny konfliktu jsou z jedné homogenní strany.


Hlavní aplikovanou zbraní jak pravým křídlem, tak levým křídlem antiliberálů je označování jejich protivníků. Racionalismus je označován za povrchní a ahistorický. Utilitarismus je označen jako bídný systém spekulantské etiky. V ne anglosaských zemích je kromě toho kvalifikován jako produkt britské "mentality podomního obchodníka" a americká "dolarová filosofie". Ekonomií je opovrhováno jako "ortodoxií", reakcionářskou", "ekonomickým roajalismem" a "ideologií Wall Streetu".


Je smutným faktem, že většina z našich současníků není familierní s ekonomií. Všechny velké záležitosti dnešních politických kontroverzí jsou ekonomické. I kdybychom vynechali vysvětlení elementárního problému kapitalismu a socialismu, musíme si být vědomi, že témata denních diskusí na politické scéně mohou být porozuměny jen prostředky ekonomické úvahy. Ale lidé, i občanští vůdci, politici a editoři se vyhýbají seriosnímu zabývání se ekonomickými studiemi. Jsou hrdí na svoji ignoranci. Bojí se, že znalost ekonomie by mohla překážet naivní sebedůvěře a samolibosti, s kterou opakují slogany posbírané cestou.   


Je vysoce pravděpodobné, že ne více než jeden z tisíce voličů ví, co ekonomové říkají o efektech minimálních mzdových sazeb, které jsou stanoveny vládním dekretem anebo tlakem odborů a donucením. Většina lidí považuje za samozřejmé, že vynucení minimálních mzdových sazeb nad úroveň mzdových sazeb, které by byly ustaveny na nerušeném trhu práce, je politika přínosná všem těm, kdo chtějí vydělávat mzdy. Nemají podezření, že taková minimální mzdová sazba musí vyústit v permanentní nezaměstnanost pozoruhodné části potenciální pracovní síly. Nevědí, že i Marx kategoricky popíral, že by odbory mohly zvýšit příjem všech pracujících a konzistentní marxisté v dřívějších dnech, proto oponovali pokusům nadekretovat minimální mzdové sazby. Ani si neuvědomují, že plán lorda Keynese pro dosažení plné nezaměstnanosti, tak horlivě podporovaný všemi "progresivci", je v podstatě založen na snížení vysokých reálných mzdových sazeb. Keynes doporučuje politiku úvěrové expanze, protože věří, že "postupné a automatické snižování reálných mezd jako výsledek rostoucích cen", by nebylo tak silně oponováno ze strany pracujících tak, jako jakýkoliv pokus snižovat peněžní mzdové sazby. (Keynes, The General Theory of Employment, Interest and Money, London, 1939, str. 264). Není příliš odvážné prohlášení, tvrdící, že s ohledem na tento základní problém se "progresivní" experti neliší od těch, co jsou populárně haněni jako "reakcionářští štváči proti pracujícím".


Ale potom doktrína, v které převažuje nesmiřitelný konflikt zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, je zbavena jakéhokoliv vědeckého základu. Trvající vzestup všech těch, co touží vydělávat mzdu, může být dosažen jenom akumulací dodatečného kapitálu a zlepšením v technických metodách produkce, které činí další bohatství možným. Správně chápané zájmy zaměstnavatelů a zaměstnanců se shodují.


Je neméně pravděpodobné, že jen malé skupiny si uvědomují, že svobodní obchodníci se ohražují vůči opatřením ekonomického nacionalismu, protože zvažují takové opatření, protože považují takováto opatření za škodlivé bohatství jejich vlastních národů, ne protože jsou znepokojeni obětováním zájmů jejich spoluobčanů cizincům. Je mimo pochybnost, že skoro žádný Němec, v kritických letech předcházejících Hitlerově vzestupu k moci, nerozuměl, že ti, kteří bojují proti agresivnímu nacionalismu a touží předejít nové válce, nebyli zrádci, připravení prodat životní zájmy německého národa zahraničnímu kapitalismu, ale patrioté, kteří chtěli ušetřit své spoluobčany těžké zkoušky nesmyslného zabíjení.


Obvyklá terminologie klasifikující lidi jako přátele a nepřítele práce a jako nacionalisty nebo internacionály, indikuje tu skutečnost, že ignorace základů učení ekonomie je téměř universálním fenoménem. Filosofie konfliktu je pevně usazena v myslích našich současníků.
Jedna z námitek vznešených proti liberální filosofii doporučující společnost svobodného trhu vypadá takto: "Lidstvo se nemůže nikdy vrátit k jakémukoliv systému minulosti. Kapitalismus je překonán, protože to byla společenská organizace 19. věku, epocha, která pominula."


Nicméně, co tito rádoby progresivci podporují, se rovná návratu ke společenské organizaci věků předcházejících "průmyslovou revoluci". Různá opatření ekonomického nacionalismu jsou replikami merkantelistických politik. Kompetenční konflikty mezi odbory se neliší podstatně od zápasů mezi středověkými cechy a dvory. Jako absolutistická knížata Evropy 17. a 18. věku, moderní lidé usilují o systém, pod kterým vláda vydává směrnice k řízení všech ekonomických aktivit svých občanů. Není konzistentní vylučovat předem návrat k politikám Richarda Cobdena a Johna Brighta, jestliže někdo nenachází chybu v návratu k politikám Ludvíka XIV. a Colberta.   


V.
Je faktem, že životní filosofie naší doby je filosofií nesmiřitelného konfliktu a separování se. Lidé hodnotí svoji stranu, třídu, jazykovou skupinu nebo národnost jako nadřazenou, věří, že jejich vlastní skupině se nemůže dařit bez přenesení nákladů na jiné skupiny, a nejsou připraveni tolerovat jakákoliv opatření, která by dle jejich názoru musela být považována za opuštění životních zájmů skupiny. Tak mírové uspořádání s jinými skupinami je vyloučeno. Vezměme pro příklad nesmiřitelnou nesmlouvavost leninismu nebo francouzský nacionalismus nebo nacionální socialisty. Je to to stejné s ohledem na domácí věci. Žádná nátlaková skupina není připravena zříci se maličko ze svých nároků při uvažování ohledně národního sjednocení.


Je pravdou, že mocné síly naštěstí ještě působí proti tendencím směrem k rozpadu a konfliktu. V této zemi je tradiční prestiž ústavy takovýmto faktorem. To zabraňuje úsilí různých lokálních nátlakových skupin rozbít ekonomickou jednotu národa ustavením mezistátních obchodních bariér. Ale v dlouhém období se i tyto vznešené tradice mohou ukázat být nedostatečné, jestliže nejsou podpořeny společenskou filosofií, pozitivním prohlášením přednosti zájmů velké společnosti a jejich harmonii se správně chápanými zájmy každého jednotlivce.