Jdi na obsah Jdi na menu
 


Socialismus v Rusku a Německu od Ludwiga von Misese

17. 5. 2016

Pokus ruských bolševiků a německých nacionálních socialistů transformovat socialismus z programu do reality se nemusel potýkat s problémem ekonomické kalkulace za socialismu. Tyto dva socialistické systémy pracují ve světě, jehož velká část ještě lne k tržní ekonomice. Vládci těchto socialistických států provádějí kalkulace, dle kterých se rozhodují, na základě cen ustavených v zahraničí. Bez pomoci těchto cen by jejich akce byly bezcílné a bez plánu. Jen pokud se odvolávají na cenový systém, jsou schopni kalkulovat, vést účty a připravovat svoje plány. S tímto faktem na paměti můžeme souhlasit s tvrzením různých socialistických autorů a politiků, že socialismus v jedné nebo jen několika zemích není ještě pravým socialismem. Samozřejmě tito lidé přikládají svému tvrzení rozdílný význam. Snaží se říci, že plného požehnání socialismu, může být dosaženo jen v celý svět zahrnující socialistické komunitě. Zbytek z nás, naproti tomu musí uznat, že socialismus vyústí v kompletní chaos právě, jestliže je aplikován ve větší části světa.


Německý a ruský systém socialismu mají společný ten fakt, že vláda má plnou kontrolu nad výrobou. Rozhoduje, co bude vyráběno a jak. Přiděluje každému jedinci podíl spotřebního zboží pro jeho spotřebu. Tyto systémy by nebyly nazývány socialistickými, pokud by byly jiné.


Ale je zde rozdíl mezi těmito dvěma systémy - ačkoliv se netýká podstaty rysů socialismu.
Ruský model socialismu je čistě byrokratický. Všechna ekonomická podnikání jsou odděleními vlády, podobně jako správa armády a poštovního systému. Každá továrna, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jako poštovní úřad k ministerstvu pošty. 


Německý model se liší od ruského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna je jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků jsou určeny centrální autoritou. Jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě jsou jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídí produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice.


Provedení modelu v každé zemi není tak rigidní, aby nedovolovalo nějaké odlišnosti od jiných modelů. V Německu jsou také továrny a obchody přímo řízené vládními úředníky; speciálně národní železniční systém; jsou zde vládní uhelné doly a národní telegrafní a telefonní linky. Většina z těchto institucí jsou zbytky znárodňování provedeného předchozími vládami za režimu německého militarismu. V Rusku na druhou stranu zůstaly některé zdánlivě nezávislé obchody a farmy. Ale tyto výjimky nemění obecnou charakteristiku těchto dvou systémů.


Není náhodou, že Rusko adoptovalo byrokratický model a Německo model Zwangswirtschaftu [řízeného hospodářství, pozn. autora]. Rusko je největší země na světě a je řídce osídlena. V rámci svých hranic má nejbohatší zdroje. Je od přírody mnohem lépe obdařena než jiná země. Může se bez velkých škod na blahobytu své populace zříci zahraničního obchodu a žít v ekonomické soběstačnosti. Nebýt překážek, které carismus prvně uvalil na kapitalistický způsob produkce a následně nedostatků bolševického systému, si Rusové i bez zahraničního obchodu bývali mohli dlouho užívat nejvyššího životního standartu na světě [1]. V takovéto zemi není aplikace byrokratického systému produkce nemožná, za podmínky, že manažement je schopen používat pro ekonomickou kalkulaci ceny ustavené na trzích cizích kapitalistických zemí, a aplikovat techniky vyvinuté podnikáním v kapitalistických zemích. Za takových podmínek socialismus nevyústí v kompletní chaos, ale jen v extrémní chudobu. Před pár lety na Ukrajině, nejúrodnější zemi Evropy, mnoho milionů lidí doslova zemřelo hlady [2] [3].


V převážně industriální zemi jsou podmínky jiné. Charakteristickým rysem převážně industriální země je to, že populace žije ve velkém rozsahu z dováženého jídla a dovážených surovin [4]. Za tyto importy musí země platit exportem průmyslového zboží, které je produkováno hlavně z importovaných surovin. Její vitální síla leží v jejich továrnách a jejím zahraničním obchodě. Ohrožení efektivnosti průmyslové produkce je ekvivalentní ohrožení základů výživy. Jestliže závody produkují hůře anebo při větších nákladech, nemohou soutěžit na světovém trhu, kde musí získat komodity zahraničního původu. Jestliže vývoz poklesne, dovoz jídla a jiných nezbytností přiměřeně k tomu poklesne; národ ztratí svůj hlavní zdroj pro živobytí.


Nyní je Německo převážně průmyslovou zemí. Dělalo velmi dobře, když v letech předcházejících První světovou válku, jeho podnikatelé neustále rozšiřovali své exporty. Neexistovala žádná jiná země v Evropě, v které by se životní standart mas zlepšil rychleji než v císařském Německu. Pro německý socialismus nepřicházelo v úvahu napodobovat ruský model. Pokoušet se o to, by ihned zničilo aparát německého exportního obchodu. Náhle by byl národ rozmazlený pokrokem kapitalismu uvržen do bídy. Byrokraté nemohou soutěžit se zahraničními trhy; prosperují jen, když jsou kryti státem, s jeho nátlakem a donucením. Tak němečtí socialisté byli přinuceni, převzít zdroje metodami, které nazývali jako německý socialismus. Tyto metody, pravda, jsou mnohem méně účinné, než soukromá iniciativa. Ale jsou mnohem více účinné než byrokratický systém Sovětů.


Tento německý systém má dodatečnou výhodu. Němečtí kapitalisté a vedoucí závodů (Betriebsfýreří), bývalí podnikatelé, nevěří ve věčnost nacionálně socialistického režimu. Naopak jsou přesvědčeni, že Hitlerova vláda jednoho dne zkolabuje, a že potom obnoví svoje vlastnictví továren, které byly v jejich majetku před nacionálně socialistickými časy. Vzpomínají, že za první světové války je Hindenburgův program také fakticky zbavil majetku, a že s pádem císařské vlády, své vlastnictví obnovili. Věří, že se to stane znovu. Jsou proto velmi pečliví při provozování závodů, jejichž jsou nominálními vlastníky a obchodními vedoucími. Dělají, co mohou, aby zabránili plýtvání a udržovali investovaný kapitál. Je to jen díky těmto sobeckým zájmům vedoucích závodů, že německý socialismus zajistil adekvátní produkci výzbroje, letadel a lodí.


Socialismus by byl úplně nepraktický, kdyby byl ustaven jako celosvětový systém produkce, a tak připravený o možnost provádění ekonomických kalkulací. Omezený na jednu nebo několik zemí uprostřed světa kapitalistické ekonomiky je jen neefektivním systémem. A ze dvou modelů jeho realizace je ten německý méně neúčinný než ten ruský [5].

 

Převzato z knihy Ludwiga von Misese: Omnipotent Government: The Rise of The Total State and Total War (Auburn: Ludwig von Mises Institut 2010).

 

Poznámky:

[1] Možná to zní až příliš optimisticky, minimálně řadu technických vynálezů by bylo nutné exportovat (pozn. překladatele).


[2] Soukromě poznamenám, že tento přístup má několik problémů: A) trhy v různých zemích se liší, co do skladby produktů a rozsahu jejich výroby. Nabídka surovin, polotovarů, chutě, zájmy a myšlení spotřebitelů, přírodní poměry, dopravní poměry a podobně se od sebe v různých oblastech země prokazatelně liší (axiom rozmanitosti). Někde nejí třeba steaky, jinde je po nich jen malá poptávka a jinde je jí, ale jinak udělané. Čili někde není možné žádné ceny přenést, protože tyto prostě jinde neexistují a jinde ceny sice existují, ale zobrazují dosti rozdílné skutečnosti; B) pro plynulejší řešení nerovnováh na trhu - čili vykrytí rozdílů mezi poptávkou a nabídkou - je sice nepochybně nutné používat stávající ceny, ale to samo o sobě nestačí, protože podnikatelé musí na základě rozptýlených, subjektivně vnímaných, implicitních, praktických (nejsou teoretické povahy) a obtížně sdělitelných (sdělují se ve zkrácené čili zkomprimované podobě) informací vytvářet budoucí odhady těchto cen, a teprve na základě těchto odhadů jednají při snaze vykrýt poptávku spotřebitelů a její změny. Shrnuto: současné ceny jsou jen nezbytným základem, který sám o sobě není dostatečný. Čili plánovači ze socialistického státu, kteří přebírají ceny v kapitalistické cizině, hledí vzad a přebírají de facto rychle zastarávající informace. Je však nutné hledět zároveň i vpřed!; C) (Úzce souvisí s bodem A) rozdílná životní úroveň a rozdílná kapitálová vybavenost ekonomik vedou k tomu, že metody produkce v každé zemi budou jiné a jiné budou i potřeby spotřebitelů. Například v chudší zemi se budou například více poptávat levnější motorky než relativně dražší auta, a zároveň se zde motorky budou vyrábět na starším vybavení, které je více náročnější na potřebu pracovní síly a naopak méně na strojní vybavení. Cena motorky z bohatší kapitalistické země tak bude zobrazovat jinou tržní situaci a tedy i informaci, než cena v socialistické zemi. Tento rozdíl bude časem vzrůstat, jak se bude životní úroveň a rozdílná kapitálová vybavenost ekonomik zvětšovat, protože kapitalistická ekonomika bude růst rychleji a socialistická bude stagnovat či chudnout. Bohatství společnosti je totiž především dáno, co nejsprávnější akumulací kapitálu, v čemž socialistické ekonomiky beze sporu zaostávají za těmi kapitalistickými. Dojde tak za nějaký čas k situaci, kdy někdo bude aplikovat ceny, které odpovídají ekonomice roku 1900, na ekonomiku, která se nachází ve stavu roku 1850. Přičemž už jen řadu produktů z ekonomiky roku 1850 v ekonomice roku 1900 nenajdeme, přičemž za situace, kdy svobodný vývoz a dovoz není možný a je značně omezen; D) V reálném světě socialistické země přebírají ceny od zemí se smíšeným socialisticko-kapitalistickým systémem hospodářství (sociálně tržní hospodářství), kde ceny jsou často deformovány vládními politikami, jejichž dopady je však stěží možné kvantifikovat, a těchto politik je navíc často velké množství; E) Samotní socialističtí vládci chtějí realizovat své ekonomické zájmy a záměry, a to prakticky vždy ve větším rozsahu, než to dělají vládci zemí se smíšeným socialisticko-kapitalistickým systémem. A už to, že na tyto své záměry a zájmy použijí nemalou část výrobních faktorů (půda, práce a kapitál), bude odlišovat stav socialistické země od toho, jak funguje kapitalistická ekonomika, z které se přejímají ceny. Použití těchto výrobních faktorů na potřeby vládců, způsobí, že spotřebitelé v socialistickém hospodářství budou moci být uspokojeni menším množstvím zbylých výrobních faktorů. Jejich cíle a potřeby a vnímání prostředků pro jejich dosažení se tak zákonitě změní a budou dosti odlišné od světa spotřebitelů v kapitalistické zemi. Navíc dojde ke změnám ve struktuře zaměstnanosti. To opět vzdaluje ekonomiku, která přejímá ceny, od kapitalistické ekonomiky, která tyto ceny poskytuje (pozn. překladatele).


[3] Je nutné podotknout, že Sověti v SSSR vyjma některých carských průmyslových měst (Moskva, Petrohrad atd.) stavěli velkoprůmyslové závody doslova na zelené louce. Zatímco jejich kolegové nacionální socialisté zdědili již průmyslově rozvinutou zemi s velkým množstvím malých a středních průmyslových podniků. Nároky na přísně byrokratické řízení socialistického hospodářství v Německu by tak byly mnohem a mnohem větší a řízené hospodářství se muselo jevit jako schůdnější varianta (pozn. překladatele).


[4] Spojené státy americké, ačkoliv země s nejvíce efektivním a největším průmyslem, nejsou převážně industriální zemí, když těží z rovnováhy mezí jejím zpracovatelským průmyslem a svojí produkcí jídla a surovin. Na druhou stranu Rakousko, jehož průmysl je malý ve srovnání s americkým, je převážně průmyslové, protože závisí ve velkém rozsahu na importovaném jídle a surovinách a musí exportovat téměř polovinu svého průmyslového výstupu.


[5] Na tom nemění nic ani vítězství bolševiků nad nacionálními socialisty ve druhé světové válce. Bolševici totiž jednak svoje hospodářství zmobilizovali mnohem více než nacionální socialisté a přivedli tak spotřebitelskou poptávku na velmi nízkou úroveň. Dále těžili z velkých dodávek západních spojenců (nešlo ani tak o zbraně, ale třeba o 100 % konzervovaných potravin, 60 % nákladních automobil, 25 % leteckého benzínu atd., které Sověti během válek použili) či kopírování západní techniky (sovětské stíhačky létaly prakticky výhradně s upravenými (a nekvalitními) kopiemi amerických a francouzských motorů). A konečně z toho, že Německo muselo nasadit část svých sil a zejména výrobních kapacit na jiné fronty (pozn. překladatele).