Jdi na obsah Jdi na menu
 


Socialismus a válka od Ludwiga von Misese

9. 9. 2016

Socialisté trvají na tom, že válka je jedním z mnoha zel kapitalismu. V nastávajícím ráji socialismu, tvrdí, nebudou více války. Samozřejmě mezi námi a touto mírovou utopií, budou ještě vybojovány nějaké občanské války. Ale s nevyhnutelným triumfem komunismu všechny konflikty zmizí.


Je dosti jasné, že s dobytím celého povrchu země jedním vládcem, by všechny zápasy mezi státy a národy zmizely. Jestliže by socialistický diktátor uspěl v dobytí každé země, nebyly by zde déle žádné externí války, za předpokladu, že O. G. P. U. [Sjednocené státní politické správy v leninském a stalinském SSSR, pozn. autora] by bylo dosti silné zabránit rozpadu Světového státu. Ale to je pravdou pro jakéhokoliv dobyvatele. Jestliže by to mongolští velcí chánové dotáhli do konce, též by udělali svět bezpečným pro věčný mír. Je velice škoda, že křesťanská Evropa byla tak tvrdohlavá a nekapitulovala dobrovolně před jejich nároky na světovládu.


Nicméně mi nezvažujeme projekty po světovou pacifikaci skrze světové dobývání a zotročení, ale to jak dosáhnout světa, v kterém nejsou více příčiny konfliktů. Taková možnost byla zahrnuta v projektu liberalismu pro hladkou kooperaci demokratických národů za kapitalismu. To zkrachovalo, protože svět opustil jak liberalismus, tak kapitalismus.


Existují dvě možnosti pro svět objímající socialismus: koexistence nezávislých socialistických států na jedné straně nebo ustavení jednotný svět zahrnující socialistické vlády na druhé straně.


První systém by stabilizoval existující nerovnosti. Byly by zde bohatší národy a chudší národy, země jak málo zalidněné tak přelidněné. Jestliže by lidský druh zavedl tento systém před sto lety, tak by bylo nemožné využít ropná pole Mexika nebo Venezuely, založit gumové plantáže v Malajsii nebo rozvinout banánovou produkci ve Střední Americe. Národy, kterých se to týká, postrádaly jak kapitál, tak trénované lidi k využití jejich přírodního bohatství. Socialistické schéma není kompatibilní se zahraničními investicemi, mezinárodními půjčkami, placením dividend a úroků, a všemi takovými kapitalistickými institucemi [1].


Zvažme, jaké podmínky by byly v takovém světě koexistence socialistických národů. Jsou zde nějaké přelidněné země obydlené bílými pracovníky. Pracují ke zlepšení svého životního standartu, ale jejich úsilí je mařeno nedostatečnými přírodními zdroji. Nutně potřebují suroviny a potraviny, které by mohly produkovat jiné, lépe vybavené země. Ale tyto země, které příroda favorizovala, jsou řídce obydlené a mají nedostatek kapitálu potřebného k rozvinutí jejich zdrojů. Jejich obyvatelé nejsou ani dosti přičinlivý ani zkušení, aby profitovali z bohatých zdrojů, kterými je příroda zahrnula. Jsou bez iniciativy; lnou k starodávným metodám produkce; nemají zájem na zlepšení. Nejsou horliví produkovat více gumy, cínu, kopry a juty a vyměňovat tyto produkty za zboží vyrobené v cizině. Ale tímto postojem ovlivňují standart života těch lidí, jejichž hlavní sortimentem je jejich umu a píle. Budou tito lidé ze zemí zanedbaných přírodou připraveni trvat na takovém stavu věcí? Budou ochotni pracovat tvrději a produkovat méně, protože favorizované děti přírody se neústupně vyhýbají využívat svoje bohatství více efektivním způsobem?


Nevyhnutelně z toho vyplyne válka a dobývání. Pracující z poměrně přelidněných oblastí provedou invazi do poměrně málo zalidněných oblastí, dobijí tyto země a anexují je. A budou následovat války mezi dobyvateli o rozdělení kořisti. Každý národ je připraven věřit, že nezískal svůj férový podíl, že jiné národy mají příliš mnoho a měli by být přinuceny opustit část svého lupu. Socialismus v nezávislých národech vyústí v nekonečné války.


Toto rozvažování je nutné pro vysvětlení nesmyslných marxistických teorií imperialismu. Všechny tyto teorie, ačkoliv si navzájem odporující, mají jeden společný rys: všechny zastávají názor, že kapitalisté jsou horliví po zahraničním investování, protože produkce doma tenduje, s vývojem kapitalismu, k redukci míry zisku, a protože domácí trh za kapitalismu je příliš úzký k absorbování celého objemu produkce. Tato touha kapitalistů k exportům a zahraničním investicím, je považována za určující pro třídní zájmy proletářů. Krom toho, to vede k mezinárodním konfliktům a válkám.


Přesto kapitalisté neinvestují v cizině za účelem odepření zboží domácí spotřebě Naopak, oni tak dělají ve snaze zásobovat domácí trh se surovinami a potravinami, které by jinak nemohly být vůbec získány, nebo by mohly být získány jen v nedostatečných kvantitách nebo za vyšší náklady. Bez vývozního obchodu a zahraničních investic by si evropští a američtí spotřebitelé nikdy nemohli užívat vysokého životního standartu, který jim kapitalismus dal. Byly to potřeby domácích spotřebitelů, které tlačily kapitalisty a podnikatele směrem k zahraničním trhům a zahraničním investicím. Jestliže by spotřebitelé požadovali získání většího množství zboží, které by mohlo být produkováno doma bez pomoci zahraničních surovin, než získání importovaného jídla a surovin, bylo by mnohem ziskovější expandovat dále domácí produkci, než investovat v cizině.


Marxističtí doktrináři zavírají své oči úmyslně před nerovností přírodních zdrojů v různých částech světa. A přesto jsou tyto problémy základním problémem mezinárodních vztahů [2]. Ale pro tyto doktrináře by teutonské kmeny a později Mongolové neprovedli invazi do Evropy. Zamířili by do rozlehlých prázdných oblastí tundry nebo severní Skandinávie. Jestliže nevezmeme v potaz nerovnosti přírodních zdrojů a klimatu, nemůžeme objevit žádné motivy pro válku, ale jen ďábelské čáry, pro příklad - jak říkají marxisté - nečestné machinace kapitalistů, nebo - jak říkají nacionální socialisté - intriky světového židovstva.


Tyto nerovnosti jsou přirozené a nemůžou nikdy zmizet. Představovaly by také neřešitelný problém pro jednotný světový socialismus. Socialistický celosvětový manažment by mohl samozřejmě zvažovat politiku, za které je se všemi lidmi zacházeno stejně; mohl by poslat pracovníky a kapitál z jedné oblasti do jiné, bez zvažování nezadatelných zájmů pracujících skupin z různých zemí nebo z různých jazykových skupin. Ale nic nemůže ospravedlnit iluzi, že ty skupiny pracujících, jejichž příjem na hlavu a životní standart by byl redukován takovou politikou, by byly připraveny toto tolerovat. Žádný ze západních socialistů nezvažoval, že by socialismus byl návrhem (i kdybychom měli podporovat bludné očekávání, že socialistická produkce by zvýšila produktivitu práce), který musí vyústit ve snížení životního standartu národů Západu. Pracující Západu neusilují o vyrovnání svých příjmů s těmi více než 1 000 miliony extrémně chudých rolníků a pracujících Asie a Afriky. Ze stejných důvodů, ze kterých tito oponují imigraci za kapitalismu, by tito pracující oponovali takové politice transferů pracovní síly ze strany socialistického světového manažmentu. Raději by bojovali, než souhlasili s abolicí stávajících diskriminací mezi šťastnými obyvateli relativně málo zalidněných oblastí a nešťastnými obyvateli přelidněných oblastí. Zda nazveme tyto boje občanskými válkami nebo zahraničními válkami je nepodstatné [3].


Pracující Západu favorizují socialismus, protože doufají ve zlepšení svých podmínek zrušením toho, co popisují jako bezpracné příjmy. Nezabýváme se zde omyly těchto očekávání. Jen zdůrazňujeme, že západní socialisté nechtějí sdílet své příjmy s neprivilegovanými masami Východu. Nejsou připraveni se vzdát nejcennějšího privilegia, které požívají za etatismu a ekonomického nacionalismu - vyloučení cizí pracovní síly.


Američtí pracující jsou pro zachování toho, co nazývají "americký způsob života", ne pro světově socialistický způsob života, který by mohl ležet někde mezi současnou americkou úrovní a úrovní kulijů, pravděpodobně mnohem blíže ke druhé úrovní než první. To je drsná realita, kterou nemůže žádná socialistická rétorika odčarovat. Ty samé sobecké skupinové zájmy, které skrze migrační bariéry omezují liberální plány na světovou mírovou kooperaci národů, států a individuí by zničily vnitřní mír v socialistickém světovém státě. Mírový argument je právě tak nepodstatný a chybný jako všechny jiné argumenty předložené k demonstrování proveditelnosti a prospěšnosti socialismu.

 

Převzato z knihy Ludwiga von Misese: Omnipotent Government: The Rise of The Total State and Total War (Auburn: Ludwig von Mises Institut 2010).

 

[1] Zahraničními investice, mezinárodní půjčky, placení dividend a úroků byť cizím socialistickým vládám by znamenalo, že ekonomika není zcela socialistická a tedy není zcela ovládána zdejší vládou. Reálné socialistické ekonomiky východní Evropy v tomto směru udělaly pragmatický úkrok od doktríny čistého socialismu (pozn. překladatele).
[2] Zabýváme se zde takovými typy zahraničních investic, které jsou zamýšleny k rozvinutí přírodních zdrojů zaostalých zemí, pro příklad, investice do dolování a zemědělství a příslušenství jako jsou dopravní zařízení, veřejné sítě atd. Investice v cizích výrobách měly velký rozsah vlivem ekonomického nacionalismu; to by se bývalo nestalo ve světě svobodného obchodu. Byl to protekcionismus, který přinutil americké výrobce automobilů a německé výrobce elektrických zařízení k založení filiálních továren v cizině.
[3] Přelidnění a malé zalidnění je v tomto případě myšleno z pohledu možností migrace a nikoliv z hlediska absolutních hodnot (tak tomu bylo v předchozích případech). Například bohatá země by byla zalidněna více, než je, protože by do ní za prací přicházeli další a další pracující. Bohužel autor toto rozlišení nějak nezdůraznil (pozn. překladatele).