Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. 4. 2015

Smutný odkaz Ronalda Reagana

[Autor Sheldon Richman. Vyšlo v The Free Market 6, č. 10, říjen 1988. Přeložil Tomáš Macháček.]

 

2. srpna 1988 ohlásil prezident Reagan, že se rozmyslel ohledně pro-odborářského zákona o propouštění. Před třemi měsíci jej vetoval, ale nyní jej nechal vstoupit do platnosti jako zákon bez jeho podpisu po intenzivním tlaku ze strany prezidentského kandidáta George Bushe a bývalého minstra financí Jamese Bakera, nyní předsedy Bushovy kampaně. Reagan tvrdil, že pouze tato akce mu umožní podepsat zákon o obchodu, jenž nemá sobě rovného ve svém proti-spotřebitelském protekcionismu.


Reaganovi věrní přívrženci tvrdí, že jakožto Velký Komunikátor použil svých schopností ke zvrácení růstu Leviatana a zahájení nové éry svobody a volných trhů. Reagan sám prohlásil: „Je načase omezit a zvrátit růst státu.“


Avšak po téměř osmi letech Reaganismu, volání po dalších vládních intervencí v hospodářství bylo tak mocné, že Reagan opustil volnotržní pozici a smířil se s dalším mrzačením ekonomiky a našich svobod. Ve skutečnosti množství volnotržních úspěchů dosažených administrativou je tak malé, že se dá spočítat na prstech jedné ruky. A to ještě několik prstů zbude.


Tak se na to podívejme:

 

Výdaje
V roce 1980, posledním roce prezidentování Jimmyho Cartera, utratila federální vláda obludných 27,9 % „národního příjmu“ (hanebný výraz používaný pro soukromé bohatství vyprodukované americkým lidem). Reagan napadal Carterovu rozhazovačnou administrativu během kampaně v roce 1980. A jak si Reaganova administrativa vedla? Na konci prvního čtvrtletí roku 1988 činily federální výdaje 28,7 % „národního příjmu“.


Dokonce i Ford a Carter si vedli lépe ve zmenšování státu. Jejich spojená prezidentská období reprezentují nárůst o 1,4 % - ve srovnání s Reaganovými třemi procenty – vládního podílu na „národním příjmu“.  A v nominálních číslech vzrostly vládní výdaje o 60 %, převážně díky Reaganem požadovaným rozpočtům, jež byly jen marginálně menší než Kongresem odhlasované výdaje.


Rozpočet Ministerstva školství, které Reagan ještě jako kandidát slíbil zrušit spolu s Ministerstvem energetiky, se více než zdvojnásobil na 22,7 miliard dolarů. Výdaje na sociální pojištění vzrostly ze 179 miliard dolarů v roce 1981 na 269 miliard dolarů v roce 1986. Cena zemědělských programů vzrostla z 21,4 miliard dolarů v roce 1981 na 51,4 miliard v roce 1987, čili 140% nárůst. A to nepočítáme nedávno podepsané výdaje „proti suchu“ ve výši 4 miliard. Výdaje na program Medicare byly roku 1981 ve výši 43,5 miliard dolarů, roku 1987 dosáhly 80 miliard. Federální podpory stály v roce 1981 197,1 miliard dolarů a 477 miliard v roce 1987.


Zahraniční pomoc též vzrostla, z 10 miliard na 22 miliard. Každý rok žádal Reagan více peněz na zahraniční pomoc, než byl Kongres ochoten utratit. Též Kongresem protlačil 8,4 miliardové navýšení amerického „příspěvku“ Mezinárodnímu monetárnímu fondu.


Jeho rozpočtové škrty byly škrty pouze v plánovaných výdajích, nikoliv absolutní škrty v současných výdajích.  Jak Reagan prohlásil: „Nesnažíme se snížit úroveň výdajů či zdanění pod současnou úroveň“.


Výsledkem byl bezprecedentní státní dluh. Reagan ztrojnásobil hrubý federální dluh z 900 miliard dolarů na 2,7 bilionu. Ford a Carter jej ve svých kombinovaných obdobích stihli pouze zdvojnásobit. Trvalo 31 let, než bylo dosaženo prvního ztrojnásobení poválečného dluhu. Reagan to zvládl za osm let.

 

Daně
Než se podíváme na zdanění za Reagana, musíme poznamenat, že výdaje jsou lepším ukazatelem velikosti státu. Pokud stát sníží daně, ale ne výdaje, stále odněkud bere peníze – ať už půjčováním nebo inflací. Jakákoliv z těchto metod ochuzuje produktivní sektor. Ačkoliv jsou výdaje lepším ukazatelem, není úplným ukazatelem, poněvadž ignoruje ostatní způsoby, jimiž stát zbavuje producenty bohatství. Například regulace a obchodní omezení, jež mohou vyžadovat jen malé vládní výdaje.


Pokud se podíváme na vládní výdaje jako na podíl „národního příjmu“, zjistíme jen malou změnu od Carterových dnů, navzdory „snižování daní“. Roku 1980 tvořily vládní výdaje 25,1 % „národního příjmu“. V prvním čtvrtletí roku 1988 tvořily 24,7 %.


Reagan se dostal do úřadu s návrhy na snížení daní z příjmu pro jednotlivce i firmy. Economic Recovery Act měl snížit příjmy o 749 miliard dolarů během pěti let. Toto však bylo rychle zvráceno s Tax Equity and Fiscal Responsibility Act of 1982. TEFRA – nejvyšší navýšení daní v americké historii – měl získat 214,1 miliard dolarů během pěti let a sebral zpět mnoho z úspor z firemních daní schválených rok předtím. Též byla zavedena srážková daň z úroků a dividend, opatření později odvoláno přes prezidentovy námitky.


Ale toto byl jen začátek. V roce 1982 podpořil Reagan daň z benzínu ve výši pěti centů na galon a vyšší daně na odvětví autodopravy. Konečné navýšení o 5,5 miliard za rok. V roce 1983, na doporučení jeho Komise pro sociální zabezpečení – vedené mužem, jehož Reagan později jmenoval předsedou centrální banky, Greenspanem – Reagan volal po (a též se dočkal) navýšení daně na sociální zabezpečení ve výši 165 miliard dolarů během sedmi let. O rok později přišel Reaganův Deficit Reduction Act ve výši 50 miliard.


Dokonce opěvovaný Tax Reform Act of 1986 byl spíše skutek utek. Přesunul 120 miliard dolarů z viditelné daně příjmu pro jednotlivce na skryté firemní daně. Došlo ke snížení sazeb, ale též ke zrušení mnoha odpočtů.


Podle Ministerstva financí vyústí snížení daní z roku 1981 ve snížené příjmy o 1,48 bilionu dolarů ke konci fiskálního roku 1989. Ale navýšení daní z roku 1982 se bude rovnat 1,5 bilionu dolarů k roku 1989. Ona navýšení nezahrnují pouze legislativu zmíněnou výše, ale též vzestup do vyšších daňových pásem, což skončilo v roce 1985, když začalo fungovat indexování daní – opatření přijaté v roce 1981, navzdory Reaganovým námitkám), 30 miliard dolarů v různých daňových změnách a ostatní navýšení. Daně budou ke konci Reaganovy éry, jako podíl na HNP, stejně jako když se ujal úřadu. Pokud ne vyšší – 19,4 % podle ultrakonzervativních odhadů Rozpočtového úřadu. Takzvaný historický průměr je 18,3 %.


Regulace
Navzdory řečem administrativy ohledně regulace (například ze strany ignorantské komise, jíž předsedal George Bush) toho byl uděláno jen málo. Hodně z toho, co bylo uskutečněno, začalo za Cartera. Například zrušení Civil Aeronautics Board a deregulace cen ropných produktů. Carter vytvořil hybnou sílu a Reagan ji zastavil. Ve skutečnosti hospodářské náklady regulací za Reagana vzrostly.


Nějaká deregulace proběhla u bank, meziměstských autobusů, oceánské námořní plavbě a energie. Avšak nic dobrého se nestalo v oblasti zdravotních, bezpečnostních a environmentálních regulací, jež stojí Američany miliardy dolarů, ignorují vlastnická práva a jsou založeny na pochybném pojmu „svobody od zisku“. Reaganova administrativa podporovala požadavky jednotlivých států ohledně bezpečnostních pásů a federální požadavky na airbagy. Tato starost o bezpečnost však nebyla nikdy rozšířena na pravidla Corporate Average Fuel Economy (CAFE), jež uvalením standardů spotřeby paliva podporují výrobu malých aut. Posun k malým autům způsobí odhadem 10 až 20 tisíc silničních úmrtí během příštích deseti let.

 

Byrokracie
Teď už by nemělo nikoho překvapit, že velikost byrokracie též narostla. V současnosti je o 230 tisíc civilních zaměstnanců státu více než v roce 1980 a celkový počet dosahuje téměř tří milionů. Reagan dokonce podporoval vytvoření Ministerstva pro záležitosti veteránů, které se tak mělo připojit k Ministerstvu obchodu a Ministerstvu školství, jež měla jeho administrativa zrušit.

 

Obchod
Reaganova administrativa byla ta nejvíce ochranářská od dob Herberta Hoovera. Podíl dovozů podléhajících restrikcím se od roku 1980 zdvojnásobil. Kvóty a takzvané dobrovolná omezení byly uvaleny na velký počet produktů, od počítačových čipů po automobily. Reagan též zlověstně přijal falešnou dichotomii mezi volným a spravedlivým obchodem (free/fair trade) a byl celý nedočkavý podepsat velký zákon o obchodu, jenž klonil obchodní zákony stále více k protekcionismu.

 

Výsledek
Reaganovi fanoušci tvrdí, že změnil podmínky debaty o veřejné politice tak, že se dnes nikdo neodvažuje navrhovat programy velkého utrácení. Mám za to, že údajný výdajový stud politiků není výsledkem nějaké ideologické změny, ale spíše fiskálního zděšení voličů způsobeného 250 miliardovými rozpočtovými deficity. Pokud se někdy deficit zmenší, poptávka po výdajích se zase vrátí.


Toto je Reaganův odkaz. Měl být mužem, jenž změní věci k lepšímu. Ale on se ani nesnažil. Jak dramaticky ukázal, když přijal zákon o propouštění, žádná změna v myšlení ohledně role státu nenastala.