Rooseveltův Nový úděl
[Výtah z článku „A New, New Deal“. Vyšlo dne 10. X. 1998 na Mises.org. Autor Thomas J. DiLorenzo. Mírně upraveno]
Předpokládá se, že Nový úděl (New Deal) byl nutný k boji s hospodářskou krisí. Ve skutečnosti ji jen prodloužil a vytvořil ekonomický debakl obřích rozměrů. Míra nezaměstnanosti během let 1933 až 1940 byla v průměru okolo 18 % a dosáhla výše 28,3 % v březnu 1933. Do konce roku 1938 na úsvitu Druhé světové války dosahovala ještě přes 18 % a byla vyšší než koncem roku 1933, což byl první rok presidenta Franklina D. Roosevelta ve funkci.
To se stalo i přes (nebo spíše kvůli) šesti letům bezprecedentní úrovně vládních intervencí do ekonomiky USA. Americké zotavování bylo pomalejší než u většiny evropských národů; do roku 1937 nezaměstnanost ve Velké Británii poklesla na 10,3 %. Základní, nástrojem ekonomiky Nového údělu byla vládou sponzorovaná kartelizace průmyslu (National Industrial Recovery Act, NIRA čili v překladu by se dalo použít zákon o národním průmyslovém zotavení); kartelizace zemědělství (Agricultural Adjustment Act, AAA čili zákon o přizpůsobení zemědělství); a kartely pracujících (zákon Norriese-LaGuardii a zákon Wagnera, šlo o zákony posilující moc odborů). Cílem jakéhokoliv kartelu je omezit výstup výroby a zvednout ceny. Nižší úroveň produkce vede k vyšší nezaměstnanosti [je k ní potřeba méně pracujících, pozn. autora], což je přesně to, co NRA a AAA zajistily.
NIRA byla téměř identická s italským (mussoliniovským) korporativistickým systémem, který existoval v dané době. V Itálii každá obchodní anebo průmyslová skupina byla organizována do vládou řízeného „korporátního“ sdružení, které mělo moc plánovat výrobu a ceny. V USA Národní administrativa pro zotavení (ta byla pro změnu označena zkratkou NRA) zorganizovala každé takové odvětví do federální vládou dozorovaných obchodních sdružení nazvaných „Tvůrci správných kódů“, které mohly také omezovat výstup a stanovit ceny. Antitrustové zákonodárství bylo přímo dáno stranou.
Bylo vytvořeno přes 700 správných kódů a tyto byly přísně vymáhány tisícovkami vládních vymahačů kódů, kteří podle Rooseveltova životopisce Johna T. Flynna „mohli vstoupit do něčí továrny, poslat majitele pryč, nechat nastoupit zaměstnance, podrobit je výslechu, vzít si okamžitě účetní knihy.“ Nešťastný newjerseyský krejčí Jack Magid se stal celonárodně známým poté, co byl zatčen, odsouzen a uvězněn těmito lidmi pro „zločin“ snížení ceny obleku na 35 centů, zatímco Krejčovský kód ji stanovil na 40 centů. NRA byla shledána 27. května 1935 Nejvyšším soudem USA jako protiústavní.
Zákon o přizpůsobení zemědělství (AAA) měl kartelizovat zemědělské odvětví tím, že platil farmářům velké sumy za to, že nic nepěstovali a nechovali dobytek. Farmáři měli chvíli z tohoto programu přínos, ale mnoho chudých nájemců odvádějící nájem v naturáliích kvůli tomu upadlo do nouze. Poté co Nejvyšší soud USA prohlásil toto monopolizační opatření za neústavní dne 6. ledna 1936, pokračoval s ním Roosevelt jiným způsobem pomocí toho, že ho zamaskoval jakožto program úsilí za účelem „konzervování půdy“ (nevyužívání půdy), zatímco farmáři byli zdánlivě placeni za „konzervování půdy,“ ne za omezování produkce a nárůst cen.
Rooseveltova administrativa také zorganizovala různá opatření ustavující pevné ceny na pracovním trhu, zejména ve prospěch odborů. Zákon o národním průmyslovém zotavení NIRA z roku 1933 jako první ustavil pevné mzdy nad tržní úrovní, a potom požadoval (pomocí tvůrců správných kódů), aby veškerý byznys, ve kterém působily odbory, stanovil svoje ceny na vyšší úrovni. Pracovní týden byl zkrácen zákonem v době, kdy byla nejvážnějším problémem nedostatečná produkce a odborům byla dána zvláštní legislativní privilegia, která jim dovolovala tlačit mzdy nahoru nad úroveň, kterou by šlo obhájit produktivitou práce – což byl perfektní recept na nezaměstnanost.
Daně (odvody) ze mzdy pro financování sociálního pojištění a pojištění v nezaměstnanosti zvýšily mzdové náklady zaměstnavatelů ještě více, což také úroveň zaměstnanosti snížilo. Ve své knize „Out of Work“ ekonomové z Ohia Richard Vedder a Lowell Galloway presentují ekonometrické odhady, které ukazují, že vládou nařízené náklady na daně ze mzdy přidaly dalších téměř 1,2 milionu lidí k míře nezaměstnanosti do roku 1938. Zkombinování těchto nákladů na práci s vyššími mzdami (většinou pro odborově organizované zaměstnance), které plynuly z politik ze zákona o národním průmyslovém zotavení, Vedder a Galloway uzavírají, že kdyby nebylo těchto politik, „krise by byla zcela pryč (méně než 5 % nezaměstnaných) do roku 1936… politiky Nového údělu, které zvyšovaly mzdy, více než zdvojnásobily množství abnormálně velké nezaměstnanosti…“
Miliardy dolarů utracené na programy veřejných prací také selhaly v tom, aby snížily celkovou nezaměstnanost, díky ekonomickému zákonu o nákladech obětované příležitosti, a to i přes to, že zaměstnaly nějakých 10 milionů lidí. Odklonění těchto miliard od soukromého sektoru (pomocí daní) k vládnímu sektoru jen přeskupilo složení nezaměstnanosti – méně pracovních míst v soukromém sektoru a více vládních pracovních míst. Rooseveltovy programy veřejných prací byly ekonomickým selháním, ale byly halasným politickým úspěchem, když poskytly neomezované příležitosti pro politickou korupci. V roce 1939 zvláštní výbor amerického senátu o výdajích na kampaň zkoumal tyto programy a zjistil, že v mnoha státech byli zaměstnanci žádáni, aby podepsali závazek volit Demokraty a v některých případech také, aby učinili příspěvky na kampaň, šlo o podmínky, aby získali pracovní místo. Byznys, který dodával vládě, byl na některých místech požádán, aby přispěl na kampaň Demokratické straně, jakožto oplátku za poskytnuté kontrakty. Nový úděl byl z většiny podvodnou operací.
Finanční korporace pro rekonstrukci (Reconstruction Finance Corporation) presidenta Herberta Hoovera byla velmi za Roosevelta rozšířena, ale jejím důsledkem bylo to, že učinila kapitálové trhy méně efektivními, a tak hospodářskou krisi ještě více prodloužila. Jak vysvětloval ředitel této korporace Jesse Jones ve svém životopise „Fifty Billion Dolars“: „Zákon určoval, že budeme půjčovat jen tehdy, když vypůjčovatel nemohl dostat peníze od jiných půjčovatelů za rozumných podmínek.“ Tj. jen nedůvěryhodným vypůjčovatelům. Vedeni tímto nařízením Jones a Finanční korporace pro rekonstrukci přesměrovali miliardy dolarů na místo do hodnotného kapitálu do podnikání, které mělo politické vazby, ale bylo ekonomicky problematické. „My jsme i půjčovali peníze [vlastníkům] stád sobů na Aljašce,” chlubil se Jones. Finanční korporace pro rekonstrukci byla zrušena v roce 1955 v mračnu korupce a skandálu.
Nový úděl učinil Velkou hospodářskou krisi horší, ne lepší. Byl to bezprecedentní „úspěch,“ nicméně v tom, že zacementoval politickou dominanci Demokratické strany tím, že vytvořil celonárodní systém federálně sponzorované politické korupce ve větším rozsahu, než jaký by si Otcové zakladatelé mohli přestavit ve svých nejhorších snech.