Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se marxismus přesunul z ekonomie ke kultuře

21. 11. 2018

[Autor Brian Balfour, vyšlo dne 26.X.2018 na Mises.org]

 

V tomto nedávném článku z časopisu Reason, senior editor Brian Doherty ujišťuje čtenáře, že “kulturní marxismus” není nic, než “paranoia” vyčarovaná “konspirační pravicí”, aby poskytla krytí pro jejich nenávist k „multikulturalismu a právům gayů a radikálnímu feminismu.“ Otevřeně zesměšňuje ideji, že neklamný nárůst politik identity v posledních několika dekádách nemá, co dělat se „zlověstnými machinacemi komunistů snažících se nás zotročit.“ Jeden musí být dle Dohertyho „pomýlený“ a „hloupý“, aby věřil, že takovéto smluvené úsilí k vytváření seskupení na základě rasových, národnostních a genderových identit, které by nahradilo ekonomické „třídní“ identity klasického marxismu, je něco více než jen „pochybnou konspirační teorií“. Toto Dohertyho stanovisko je zvláště pochybné s ohledem na ten fakt, že socialističtí lídři otevřeně psali o této strategii po dekády.

 

Eseje od Murraye N. Rothbarda na podobná témata jako papírová kniha

 

Vezměme pro příklad knihu „Hegemony a Socialist Strategy“ z roku 1985, napsanou socialistickými teoretiky Ernestem Laclauem a Chantal Mouffeovou. Vskutku ideje, které inspirovaly knihu, byly zachyceny v článku Laclaua a Mouffeové publikovaném s více říkajícím názvem „Socialist Strategy, Where Next?“ v lednu 1981 a vyšlém v časopise „Marxism Today“. Článek začíná provoláním autorů, že „socialistický politický zápas“ probíhá v novém terénu. Dokazují, že „tradiční diskurs marxismu zaměřený na třídní boj a analýzu ekonomických rozporů kapitalismu má velké problémy dosáhnout uznání.“ Laclau a Mouffeová zápolí s tím, jak překonat tuto výzvu a efektivně „modifikovat představu třídního boje“ kvůli začlenění skupin, které nejsou jednoduše kategorizované do ekonomických ‚tříd‘, vzhledem k jejich vztahům k výrobním faktorům. Jejich touhou bylo vyřešit to, jak začlenit „nové politické subjekty – ženy, národnostní, rasové a sexuální minority, odpůrce jádra a anti-institucionalistické hnutí etc.“, do socialistického hnutí identifikující lidi dle tříd.

 

Tato nová revoluční strategie, která se časem vyvinula, jak autoři vypozorovali, požadovala „možnost chápání politických subjektů odlišných od tříd a mnohem širších než třídy, jak byli vytvořeny velkým množstvím demokratických protikladů, které socialistické síly museli vzít v úvahu a být schopny srozumění.“ To zní dost strašně jako post Rona Paula, který Doherty cituje, kde čteme: „Marxisté jen posunuli svůj štěk o „vykořisťování“ do oblasti kultury: - ženy vykořisťované muži, - gayové vykořisťovaní heterosexuály – staří vykořisťovaní mladými – a vice-versa – Tento list pokračuje a pokračuje.“ Kuriosně Doherty zmiňuje kresbu doprovázející tento post, zatímco se vyhýbá aktuálnímu obsahu Paulových slov. O několik odstavců dále, nicméně Doherty s nechutí připouští to, co bylo nadmíru zřejmé po dekády i jen příležitostnému pozorovateli: „Je pravdou, že univerzitně kampusoví levičáci přesunuli nějakou svoji pozornost od specificky ekonomických zájmů k těm, které jsou založeny na kulturní identitě.“  

 

Přímo po tomto vstupu, se nicméně Doherty vrací k napomínající formě těch, kteří „předstírají, že otevřená zloba gayů, černochů anebo žen je založena na komunismu, než na americké historii“ jednoduše „nerozumí světu kolem nich.“ Laclau a Mouffeová by si nicméně dovolili nesouhlasit s Dohertyho neurčitým odmítáním jakýchkoliv kontaktů mezi socialistickými revolucionáři a politikami identit. Vskutku, trvají na tom, že jediná cesta k dosažení socialismus je vytvoření nové koncepce „vykořisťované třídy“, která by nebyla identifikována tradičními marxistickými ekonomickými termíny, ale „formami dominance rozdílnými od ekonomického vykořisťování.“ Protože, jak oba autoři vysvětlují, tato společnost „je vskutku kapitalistická, ale to není její jediná charakteristika; je také sexistická a patriarchální, ani nezmiňujíce, že je rasistická.“

 

„Tyto nové politické subjekty: ženy, studenti, mladí lidé, rasové, sexuální a místní minority, stejně jako různé anti-institucionální a ekologičtí odpůrci.“ pokračuje Laclau a Mouffeová, „nemohou být jen lokalizovány na úrovni vztahu k produkci… a navíc ještě definují svoje cíle radikálně rozdílnými způsoby.“ Nahrazení lehce identifikovatelné politické „třídy“ jako je proletariát, který spojuje jednoduše „dělnické hnutí“, vytvořilo podle Laclaua a Mouffeové výzvu pro nový předvoj revoluce. S takovou širokou a různorodou sadou zájmů usilujících o získání požadavků pro své příslušné skupiny (založené na genderu, rase, sexuální orientaci etc.), zde existuje riziko, že každá separátní skupina se stane autonomní a jen artikulující své specifické požadavky. Spojená fronta skládající se z těchto skupin je potřebná k postupu socialistického hnutí, pro to, že „antikapitalistický boj může být jen posílen přidáním těchto dalších bitevních polí.“ To vytváří naléhavou přeměnu toho, jak je socialismus vnímán tak, aby každá z těchto skupin ho mohla přijmout za vlastní, tvrdí Laclau a Mouffeová. Tento nový spojený socialistický zápas „se musí skládat z širokého systému aliancí, které jsou trvale předefinovávany a znovu vyjednávány. Ale nemohou být opravdu zkonsolidovány bez vyvinutí ideologického osvědčeného rámce, ‚organické ideologie‘ sloužící jako pojivo pro novou kolektivní vůli.“ 

 

Zvažujíce úsilí o kooptaci feministického hnutí: „Nemůže být jednoduše otázkou přidání ženských požadavků k existujícímu seznamu požadavků zvažovaných socialisty; dorozumění mezi socialismem a feminismem musí zahrnovat radikální transformaci ve způsobu jakým je socialismus obvykle nazírán, to jest jednoduše jako socializace výrobních faktorů. A toto postupně znamená změnu v pořadí priorit, které jsou dnes nahlíženy jako fundamentální,“ tvrdí oba autoři. Tato nová „organická ideologie“ a „změna v pořadí priorit“ odkazují Laclua a Mouffeová, musí „vzít do úvahy nutný rozsah zápasu za potlačení všech závislostí dominance a vytvoření ryzí rovnosti a participace na všech úrovních společnosti.“ Nebo-li, převedeno do srozumitelnější mluvy, nová socialistická revoluce musí posunout štěk o vykořisťování do oblasti kultury: - ženy vykořisťované muži, - gayové vykořisťovaní heterosexuály – staří vykořisťovaní mladými – a vice-versa.“ Ron Paul měl pravdu. 

 

Doherty je buď ignorant anebo naivní, když zavrhuje ty, kdož rozpoznali dnešní politiky identit jako nástroj moderního socialistického hnutí. Prominentní socialističtí teoretici jako Laclau a Mouffeová otevřeně rozhlašují tuto precizní strategii po dekády. Není to hloupá podněcující konspirace anebo pouhá „chytrá rétorická vychytralost“, přesně rozpoznává politiku identit ‚kulturního marxismu‘ jako preferovanou strategii moderních socialistů.