President William McKinley: zkorumpovaný protekcionista
[Vyšlo dne 29. I. 2025 na webu Mises.org pod Názvem William McKinley: Prostitute of Protectionism. Autor Thomas J. DiLorenzo]
Ve své nástupnické řeči president Trump nazval presidenta Williama McKinleyho (1843-1901, v úřade 1897-1901) „velkým“ a hrdě oznámil, že změnil jméno hory Mount Denali na Aljašce nazpět na název Mount McKinley. Důvodem proč president vyzdvihl McKinleyho ze všech minulých presidentů je velké ocenění toho, že McKinley byl dlouhodobým politickým nástrojem velkého byznysu, zvláště výrobců ze severních států, který obhajoval daně v podobě cel tak zuřivě, že byl nazýván „apoštolem protekcionismu“ a „Napoleonem protekcionismu.“
O volbě presidenta Trumpa se říká, že je „populistickým“ vítězstvím nad establišmentem deep state, ale nic není více anti-populistické, než jsou daně v podobě cel. Daně v podobě cel nejsou ničím jiným, než pevně daným cenovým spiknutím řízeným státem, které obohacuje relativně malou skupinu korporací (a v nich působících zaměstnaneckých odborů) napojených na politiku tím, že plení své spotřebitele pomocí vyšších cel. Nakonec, pokud je možné používat cla k tomu, aby cizince donutila platit danému státu daně, každá vláda na světě by toto dělala. No, president Trump zřejmě věří, že objevil nějaký druh svatého grálu, který umožňuje nakonec dostat něco za nic.
Trumpův zaměstnanec anebo autor jeho řeči musel pročíst knihu „William McKinley: Apostole of Protectionism“ od Quentina R. Skabece mladšího. Kniha vysvětluje, jak se přiznaný ekonomický ignorant William McKinely stal politickým dědicem korupčního hamiltonovského „Amerického systému“ zajišťujícího blahobyt korporacím pomocí protekcionistického plenění skrze cla a skrze využití centrálního bankovnictví. (Jeho předchůdcem v tomto ohledu byl sám jeden z Otců zakladatelů Al. Hamilton, následovaný politikem Henry Clayem, který byl pak následován presidentem Ab. Lincolnem.) Skrabecova kniha je plná nadstandartní chvály na McKinleyho, v jedné chvíli ho přirovnává k apoštolu Pavlu, za „rozšiřování evangelia amerického protekcionismu.“ Jako McKinely, je i Skrabec ze států Pensylvánie a Ohio s ocelářským průmyslem, což snad vysvětluje jeho obdiv ke 25. americkému presidentu.
Skrabec vysvětluje, že McKinely nikdy nestudoval formálně ekonomii podle toho, co sám připustil, ale „naučil se svoji ekonomii jakožto armádní zásobovací důstojník“ v Lincolnově armádě. Údajně také mnohokrát dlouho do noci studoval statistiku ve snaze obhajovat protekcionistická cla. Skrabec píše, „McKinley byl z větší části samoukem.“. S takovýmto druhem „vzdělání“ se McKinley později v životě stal v Kongresu advokátem „národního průmyslového plánování“, několik dekád před tím, než toto plánování učinili populárním Sověti. Je to dobrý případ společenské katastrofy, která může býti vytvořena ekonomickou ignorací na straně lidí, kteří získali politickou moc.
Občas je Skrabecova kniha monotónně pošetilá, připisuje všechny dobré ekonomické zprávy protekcionismu a všechny špatné ekonomické zprávy příliš velké konkurenci. Pro příklad bez toho, aby se zmínila o existenci „Second Bank of the United States“, předchůdce Federálního reservního systému, obviňuje ze vzniku (hospodářské) Paniky roku 1819, předmětu doktorské disertace Murray N. Rothbarda, příliš velkou zahraniční konkurenci ze strany počínající tovární výroby. Dělá to samé při výkladu Paniky z roku 1837.
Když v roce 1877 vstoupil McKinley do Kongresu „zcela odmítl módní teorie Adama Smithe,“ píše Skrabec. Samozřejmě byly to merkantilistické pověry pensylvánského publicisty z ocelářského průmyslu a propagandisty Henryho Careye, které McKinley často citoval, které byly opravdu „módní“ a málo trvanlivé. Porovnávat Adama Smithe s Careyem je podobné jako porovnávat mozek Einsteina s mozkem ročního dítěte. McKinley se kdysi chlubil, že „raději bych měl svoji ekonomickou teorii založenu na každodenní zkušenosti … farmáře a továrního dělníka, než na učení profesora.“
McKinley musel býti životem každé strany ve Washingtonu, D. C., pro to, že „rád mluvil s každým, kdo by poslouchal o roli protekcionismu.“ I dnes musí být stranická scéna v D. C. podobná, kdykoliv ji president Trump navštíví. Tvrdí se, že McKinley byl v kongresu chráněncem „Surového železa Kellyho“ (William D. Kelley,1814-1890) podobně nevzdělaného politika za železářský průmysl, který byl oddaným obhájcem protekcionismu, protože – překvapivě! – byl výrobcem surového železa a chtěl eliminovat všechnu zahraniční konkurenci tak, aby mohl plenit své zákazníky – a učinit tak mimochodem americké výrobce produktů ze surového železa na mezinárodním trhu méně konkurenceschopnými.
Úsilí McKinleyho a jiných protekcionistů z Kongresu, většinou z Republikánské strany, vyvrcholilo v McKinleyově celním zákoně z roku 1890, což byla taková politická katastrofa, že Demokraté převzali jak Kongres, tak Bílý dům. McKinley sám neobhájil ve volbách úřad a Demokraté získali výhodu tři ku jedné v Kongresu. No, Skrabec se chlubí tím, že zákon o clech „byl založen na velmi dobrém zkoumání a využíval vědu a statistiku k výpočtu úrovně cel.“ Povídání o „vědecké výši cel“ se objevuje během čtení knihy všude, ale v knize není žádná jeho definice. To zjevně znamená, že vyšší cla byla uvalena na výrobky, jejichž výrobci měli největší politický vliv a zdroje, se kterými mohli uplácet členy Kongresu, aby volili pro jejich ochranu před zahraniční konkurencí. To zcela jistě nebylo založeno na ekonomické vědě.
McKinleyho celní zákon zapříčinil u většiny silně cly zatížených produktů, vystřelení cen nahoru. Mnoho z těchto produktů bylo vstupy nutnými pro výrobu dalších „finálních statků“, jak tyto statky ekonomové nazývají. Ceny těchto statků vylétly, učinily své americké výrobce méně konkurenceschopnými na mezinárodních trzích – a na domácích trzích, na kterých existovaly substituční statky, stejně tak. Pro příklad podle knihy Franka Taussiga „The Tariff History of the United States“, byly cla na vlnu pro koberce zvýšena o 50 %. Koberce se tak staly samozřejmě mnohem dražšími. Cla na konopí a len byla zvýšena o rovných 100 %, což samozřejmě zvýšilo náklady na cokoliv z nich vyrobené.
Jako nástroj Rockefellerského politického stroje (Rockefeller ovládal firmu Standard Oil ze svého sídla v Clevelandu ve státě Ohio) byla McKinleyova politická kariéra zachráněna, když mu tento stroj pomohl ke zvolení guvernérem státu Ohio, a potom v roce 1896 ke zvolení presidentem. Skrabec správně píše, že Republikánská strana té doby se zastávala imperialismu, který se osmělil dobytím Jihu a genocidní kampaní proti Indiánům z plání z let 1865-1890. „Myšlenka expanze a imperialismu byla hluboce zakořeněna v Republikánské straně,“ píše Skrbace. Mezi „otci“ tohoto hnutí, píše, byl John Hay, Lincolnův osobní sekretář, který se později za McKinleyho stal ministrem zahraniční.
Během administrativy McKinleyho byla zabrána Havaj doslova pomocí bajonetů, když byl havajský král přinucen podepsat „bajonetovou ústavu“ a znevýhodnit Havajce u voleb. Soudce Sanford Dole (1844-1926) byl tehdy americkým emisarem, který byl vyslán k tomu, aby spáchal tento skandální akt, po němž jeho rodina založila firmu „Dole Fruit Company“.
Poté, co se Filipínci zbavili Španělské říše poslal McKinley vojenské síly na Filipíny, aby uhasily filipínské povstání, které se rozhořelo v odporu proti nahrazení Španělské koloniální říše Americkou koloniální říší. Historici tvrdí, že tak milion filipínských civilistů bylo zabito spolu s 200 tisíci „povstalci.“ Byla tu i Španělsko-americká válka, kterou popsal velký libertarián konce 19. století a učenec z Yaleho university William Graham Summer jako „dobytí Spojených států Španělskem,“ což znamenalo, že americká vláda nakonec opustila jednou pro vždy všechny představy toho, že je jen spolkem států a stala se říší, což byl cíl všech amerických imperialistů počínaje Lincolnem. [Španělsko-americká válka předcházela vojenské pacifikaci Filipín. Počty obětí amerického obsazení Filipín se v literature velmi různí, autor zde uvádí spíše maximální hodnoty, ale i nižší údaje vykazují velké ztráty na straně civilistů, pozn. překladatele]
Řeči presidenta Trumpa o anexi Kanady, Grónska a části Panamy jsou přinejmenším znepokojující a politicky hloupé ve světle té skutečnosti, že více než 40 % Kanaďanů se označuje za socialisty. Je to však zcela v souladu s tradicí Republikánské strany, které popisuje sebe sama jakožto „stranu velkých morálních idejí.“