Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo na Mises.org dne 23. 1. 2024. Autor Frank Hollenbeck]

V království makroekonomie legiony Phd ekonomů v centrálních bankách vášnivě tvrdí, že úrokové míry jsou klíčovým nástrojem politiky pro řízení ekonomiky. Zároveň tito ekonomové pevně tvrdí, že index spotřebitelských cen (CPI) je přesným měřidlem pro inflaci – CPI je široce přijímáno jakožto hodnotné měřítko. Současný teoretický stav makroekonomie by měl být klasifikován jako záporné znalosti, blízké tvrzení, že země je placatá. Člověk by měl vykazovat lepší porozumění makroekonomii předtím než se ponoří do tohoto předmětu.

John Maynard Keynes je obviňován kvůli velké ztrátě znalostí v makroekonomii. Sám posunul makroekonomickou teorii do doby kamenné. Podle Keynese, jsou úrokové míry určeny nabídkou a poptávkou po likviditě (pro jeho teorém o úrokových mírách jakožto preferenci likvidity viz ZDE). Jinými slovy úrokové míry jsou určeny nabídkou peněz a touhou hromadit peníze. Keynes tvrdil, že nižší úroková míra podněcuje držbu většího množství hotovosti, zatímco vyšší úrokové míry takovou tendenci zmenšují kvůli souvisejícím nákladům obětované příležitosti a napsal, že je to „odměna“ za vzdání se likvidity. 

Jinými slovy Keynes věřil, že částka, kterou držíte mezi úsporami a držbou hotovosti proto, abyste se ochránili před neočekávanými událostmi, přímo určuje úrokové míry. Rovnovážná míra je určena množstvím dostupných peněz, nabídkou peněz a částkou, kterou lidé drží v hotovosti. Opět tedy jinými slovy, úspory a touha pro půjčování nemají žádný vliv na úrokovou míru, ačkoliv úspory jsou obrácenou stranou držby hotovosti a hromadění. Je docela ohromující, že jakýkoliv intelektuál by toto vzal vážně. No, Keynesův pohled se stal dominantní silou, která formovala ekonomii téměř po jedno století.

Jednou z těžkostí při čtení Kenesovy knihy „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ je ta, že používá slovo „úspory“ k tomu, aby definovala dvě rozdílné aktivity, aktivitu, která spočívá v přesunu nároků a aktivitu držby nároků. Keynes trvale používá to stejné slovo a přehazuje ho mezi dvěma významy. Je to jen díky jasné (pozdější) definici těchto termínů, že my rozumíme tomu, že Keynesův příspěvek opravdu zdůrazňuje hromadění – držení hotovosti – jakožto kritickou aktivitu. Klasičtí ekonomové zvažovali hromadění a zjistili, že bylo ve skutečnosti nepodstatné!

Rovnovážné úrokové míry jsou poté získány tehdy, když je nabídka peněz rovna poptávce po penězích. Z toho dostáváme keynesiánskou verzi kvantitativní teorie peněz – Cambridžskou rovnováhu. V ní je nabídka peněz rovna části nominálního důchodu, kterou hromadíte nebo držíte v hotovosti – ve formě rovnice M=k*P*Y, kde k je část nebo proporce a P*Y je nominální příjem vzniklý z cen P a reálného příjmu Y. (Proměnná k je často zapisována jako 1/V, kde V je rychlost oběhu peněz – proto ta iluze, že Cambridžská rovnováha je jen jinou verzí kvantitativní teorie peněz.) Nyní ekonomové používají index spotřebitelských cen (CPI) jako měřítko P, tedy cen toho, co tvoří reálný příjem, neboli reálné zboží a služby. Odtud dostáváme představu, že inflaci lze vyjádřit pomocí indexu spotřebitelských cen.

Nicméně původní kvantitativní teorie peněz měla úplně jiný pohled na inflaci. Tato rovnost je získána z obrácené strany jakékoliv transakce. Pokud utratím jeden dolar, musím koupit nějakou jedno dolarovou hodnotu něčeho – výměna peněz za cokoliv, co lze za peníze koupit. Pokud použiji jeden dolar na nákup něčeho, mám M($1) x 1 (V) = $1 (P)x 1 (Q), což konečně vede k M*V=P*Q, kde V je rychlost oběhu peněz, Q je cokoliv na co lze utratit peníze a P je cena čehokoliv na co lze utratiti peníze. NEJDE o to stejné P jako v keynesovské Cambridžské rovnováze a nejde o odraz aktuální míry inflace, obecného vzestupu cen věcí, které mohou býti získány za peníze. Jinými slovy ceny domů, akcií a zlata. My máme v současnosti ten pohled, že pokud rostou ceny domů, akcií nebo zlata, je to dobrá věc, ale pokud roste cena banánů, tak je to špatná věc.

Ve skutečnosti váš dolar může koupit méně domů, akcií nebo zlata podobně jako může koupit méně banánů; to je správné, řádné měření inflace. A CPI je hluboce zkresleným, podhodnoceným měřítkem skutečné inflace, kterou průměrný člověk musí nésti. Mnoho lidí nemá na to, aby bylo schopno si dovolit bydlení, ale podle politiků to není inflace. Zjevně centrální banka nevidí les pro stromy, když ustavila svůj 2 % cíl ohledně CPI. Stejný nesmysl platí i pokud jde o úrokové míry, a to jak málo profesionálních ekonomů rozumí této důležité proměnné. Úrokové míry nejsou určeny nabídkou a poptávkou po likviditě nebo touhou cpát peníze do matrace. Úrokové míry jsou určeny nabídkou a poptávkou po zapůjčitelných fondech. (Pozn. překladatele: ekonomové rakouské školy mají ovšem za to, že úroková míra je určena časovou preferencí, tj. tím, jak moc lidé preferují současné statky před budoucími statky, a tato časová preference určuje i nabídku a poptávku zapůjčitelných fondů).

To jsou ty v ekonomice nejdůležitější čísla. Když se úrokové míry mění, hrají významnou roli ve vyrovnávání poptávky a nabídky výstupu v čase. Švindlováním s těmito čísly dostanete stejný výsledek jako když vláda švindluje s cenami statků. Recese nebo krise je způsobem, kterým kapitalismus znovu vyrovnává poptávku s nabídkou po zásazích v podobě vládního řízení cen a vládních manipulacích. No, téměř žádný ekonom dnes této klíčové skutečnosti nerozumí. Potřebujeme revoluci v ekonomické teorii. Potřebujeme odhodit všechny keynesiánské nesmysly a vrátit se k dobrým ekonomickým úsudkům v této vědecké disciplíně. 

Prvním krokem správným směrem by bylo zrušení centrální banky a návrat k plnohodnotným penězům. To by nám dalo svět, kde by byla deflace normou a úrokové míry by řádně vyrovnávaly výstup s poptávkou v čase, ukončily by se nekonečné cykly boomů a krisí, které nadále zažíváme. No, je těžké býti optimistou. Keynes dal vládám obhajobu pro jejich zásahy. Kdy se vlády dobrovolně vzdávají takové moci?