Jdi na obsah Jdi na menu
 


Právo ve středověku

30. 4. 2019

[Autor Bionic Mosquito, vyšlo 11.X.2012]

 

Zde se nebudu odkazovat na klasické dílo "Zákon" Frédérica Bastiata, ale na právo, jak mu rozuměli ve středověku, a to po pádu Římské říše a před rozvinutím čehokoliv, co se byť jen mírně podobá dnešním národním státům. Fritz Kern vysvětluje toto ve druhé a závěrečné části své knihy "Kingship and Law in the Middle Ages" (Království a právo ve středověku). Tato část má název "Právo a konstituce ve středověku". Zde se podívám na Kernovy poznatky týkající se středověkého práva.

 

Kern začíná porovnáním tohoto historického práva s tím, co se definuje jako právo dnes: „Pro nás právo potřebuje jen jeden atribut, aby bylo platné, musí být přímo anebo nepřímo sankcionováno státem. Ale ve středověku, byly podstatné úplně jiné atributy; středověké právo muselo býti "starobylým" právem a muselo býti "dobrým" právem... Pokud právo nebylo starobylé a dobré, nešlo vůbec o právo, třebaže bylo formálně nařízeno státem.“

 

Považme, jak patetickou by se naše společnost zdála býti někomu, kdo přichází z minulých časů, které Kern popisuje. Tento cestovatel v čase přichází z místa, kde se mělo za to, že právo bylo založeno na něčem významnějším, než jsou vrtochy krále. Přichází do místa, kde je právo definováno jako v podstatě cokoliv. A vidí společnost, která je tomuto právu podrobena. 

 

Když tento středověký cestovatel v čase pohlédne nazpět do svých časů a uvažuje, že pokud má být právo právem, potom musí být "starobylé", pak: „Právo bylo ve skutečnosti zvykem. Pradávného užívání, dosvědčené nejstaršími a nejdůvěryhodnějšími lidmi; leges patrum, někdy - ale ne nutně - dosvědčené něčím jiným než pamětí, něčím jako byly smlouvy, hranice, zákoníky nebo něco jiného, co přežilo lidskou existenci: to bylo objektivní právo. A pokud byla diskuse o nějakém zvláštním subjektivním právu, fakt, že toto bylo v harmonii se starobylými zvyky, měl stejně velkou důležitost, jako má dnes ten fakt, že právo je odvozeno z platného státního práva.“ 

 

Dále tento příchozí považoval právo za právo jen, pokud bylo "dobrým": „Zatímco jsme my moderní lidé vztyčili tři oddělené normy: právo, politiku a svědomí a obětovali jsme každé z nich jako nejvyššímu božstvu; pro středověkou mysl je na trůn dosazena jen bohyně Spravedlnosti, jen s Bohem a Vírou nad ní a nikým po jejích bocích.“

 

Středověká mysl neoddělovala spravedlnost od práva - právo nemělo sloužit jiným účelům, jiným cílům nebo jinému bohu: „Právo v jeho majestátnosti, nedotčené jednoduchosti se zdálo být lidem jedním velkým celkem, který jako spravedlnost byl "pomocníkem Boha", dávajícím každému, co jeho jest.“

 

Dát každému, co jeho jest. Neotřelý koncept. Monarcha může volně udělovat privilegia „… tak dlouho až někdo neutrpí křivdu. Může pro příklad udělovat dotace ze svého vlastního vlastnictví, tak dlouho dokud tím nezačne komunita trpět. Považme jednoduchost a spravedlnost tohoto morálního sentimentu.“

 

Jako případ starých zvyků, které nebyly dobré - proto nebyly  "právem", považme otroctví: to bylo jistě starobylé - středověk předcházející o bezpočet století. Pro středověkou mysl to však nebylo dostatečné, aby učinila takovýto zvyk platným. Takový zvyk byl starý, ale nebyl dobrý. Toto "právo" bylo zrozeno násilím a nečestnou silou. Byl to zvyk, ale bezprávný.

 

Právo na druhou stranu, zde bylo vždy, buď objevené anebo čekající na objevení. Špatná praxe občas přebíjející právo, neměnila anebo nenahrazovala podkladové "dobré" právo. To nevyžadovalo nové právo - právo nebylo nové, bylo staré. Jen to vyžadovalo objevit právo - objevit v nejjednodušším a nejpřímějším smyslu; něco co předtím existovalo, čekající na to, než to bude odhaleno. "Staré právo je pravým právem a pravé právo je starým právem." Jedno nemůže býti odděleno od druhého.

 

Proti tomu Kern nabízí další pohledy na právo jaké je dnes: „Pro nás není aktuálně platné anebo pozitivní právo nemravné, ale ne-morální; jeho původ není ve svědomí, Bohu, přírodě, ideálech, idejích, poctivosti nebo podobně, ale jednoduše ve vůli státu a jeho sankcí je donucující síla státu. Na druhou stranu, stát je pro nás něco svatějšího než pro středověké lidi...“ Jak ubohý koncept.

 

„Pro nás, dědice scholastické právní vědy, je právo druhořadé; stát je primární. Ve středověku bylo právo koncem samo o sobě, protože termín "právo" stálo za jedno a ve stejný čas s morálním míněním, duševním základem lidské společnosti, s Bohem a tak i s axiomatickým základem pro stát. Pro středověk je právo primární a stát jen sekundární ... stát existuje pro právo a skrze právo, nikoliv, že by právo existovalo skrze stát.“

 

Do této doby náš cestovatel musí kroutit očima, divíce se, jaký mysteriosní lektvar přiotrávil tuto patetickou společnost. On není naivní - ví, že právo se v jeho době nedodržovalo perfektně, že zde bylo zneužívání a pokusy o zneužívání, které vyžadovaly, aby lidé povstali - vzpomíná na oponenty krále Chlodvíka.

 

V jeho době, nebyli lidé hloupí. Že zde bylo zneužívání, to neznamenalo změnu respektu k přesvědčení a cíli udržení a objevení „starého“ a „dobrého“ práva - nikdo nebyl označen za kriminálníka pro neuposlechnutí nespravedlivého zákona. Ve skutečnosti člověk měl povinnost přesně toto udělat. Ani král se nemohl přímo vypořádat s někým, kdo se klonil k ochraně práva, tak jako ho vnímal. Jak bylo toto staré a dobré právo rozpoznáváno? Nebylo psané - bylo objevované, interpretované a bráněné každým jednotlivcem, přičemž král a lid byli tomuto právu podrobeni - kde mohlo býti nalezeno? „Bylo nalezeno, na prvém místě tam, kde sídlí veškerá morálka - ve svědomí. A opravdu, protože veškeré právo zahrnuje všechna práva komunity, nalézalo se v obecném svědomí lidí. … na druhém místě, právo bylo nalézáno ve staré tradici.“

 

Sami lidé dodržují právo. Znají dobré právo, protože je v jejich svědomí - nositeli jejich morálního smyslu. Znají staré právo, protože jim bylo předáno. Tyto dvě skutečnosti jsou kombinovány, vždy byly ověřovány a ověřeny. Každý jednotlivec jim byl oddán a každý měl právo veta. „Morální tón středověku opovrhoval zvažováním účelovosti a vždycky bral vážně pravdu a zlo, bez ohledu na to jak velká anebo malá byla sporná otázka.“

 

Myšlenka zničení vesnice, proto abychom ji zachránili, nebo zrušení vlastnických práv, proto abychom je zachovali anebo okradení člověka, proto abychom pomohli jinému více potřebnému, by byla dosti cizí středověkému myšlení - nebo našemu nebohému středověkému cestovateli v čase.

 

Původně bylo právo nepsané, pak začalo býti zapisováno - ve snaze o dosažení stability, ve snaze o zachování zápisů předtím udělených práv apod. Starší smlouvy mohly být objeveny (anebo falzovány), náhle nastolujíce otázku vlastnictví anebo nároků na jistá privilegia.

 

Toto, byla fakticky jedna ze slabostí středověkého systému - nestabilita a nejistota z důvodu nedostatku dokumentů psaného práva. Všechny tyto záznamy byly sice stále poddány právu tak, jak bylo předtím definováno, ale začaly nabývat většího významu. V této evoluci mohou být viděny kořeny legislativního práva, tak jak je dnes definováno. Ale situace se nemusela vyvinout do legislativního práva tak, jak je dnes definované. Nestabilita středověkého práva by mohla být jednoduše vylepšena zavedením řádného registru. 

 

Nicméně středověké právo bylo pomalu vytlačeno právem římským, které bylo "jednoduše absorbováno do zvykového práva, a potom působilo jako vzdouvající se zrno, které prolomilo stále oslabující slupku zvyků." Kdy se právo takto vyvinulo nevím - ačkoliv odhaduji, že to má co dělat se vzájemným  dodáním legitimity mezi oficiální církví a králem. Byla tu moc, která mohla být nad lidmi získána těmito institucemi, které podporovaly svoji větší autoritu mezi sebou navzájem. Pravděpodobně další čtení v jiných zdrojích mne přivede k lepšímu porozumění tohoto bodu.

 

V každém případě, nyní se vrátím k našemu časem cestujícímu středověkému rytíři. On ví, odkud přišel a nyní vidí naši dnešní situaci. Věřím, že by na toto reagoval podobně. Kern shrnuje to, co bylo získáno a co bylo ztraceno kvůli transformaci od zvykového práva k legislativnímu právu: „Pro jednoduchost, pokud v něčem středověký duch přežívá, je to podivný názor, že všechno právo by mělo existovat v knihách a nikoliv tam, kde ho rozestřel Bůh... Pozitivní psané právo přináší spolu s jeho učenými právníky a vědci, odstřihnutí se od lidí. Ačkoliv fakticky legislativní právo je přesnější a jisté (A), neškolené osoby se stávají méně a méně jisté stran toho, co právo vlastně je. Ale je to jen technický pokrok samotný, ne pokrok v ideálech, v čem je moderní koncept práva nadřazený tomu středověkému.“

 

Náš cestovatel časem by podobně jako já jistě souhlasil.

 

Poznámka překladatele:
(A) Ta jistota je však dnes v moderním státě dost imaginární. Považme pár příkladů: V České republice měl zákon o dani z příjmu v půlce nultých let tohoto století 80 tisíc slov a slovo výjimka se v něm vyskytovalo 260 krát. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov [1]. Jen v roce 2010 vyprodukovaly evropské unijní instituce 2370 právních aktů a v unii existovalo 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy [2]. Zákony navíc mezi sebou často kolidují. A také samozřejmě závisí ještě na výkladu zákona soudy a na jejich precedentech.  
[1] Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, s. 50.
[2] Petřík, L. Evropská unie je protidemokratický podvod. In: Loužek, M. (ed.). Evropská unie v pasti centralizace: sborník textů. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku 2011, s. 24.