O socialismu a desocializaci I/II
[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 6. Kapitola knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]
I.
Bohatství může být vytvořeno anebo zvětšeno třemi a jen třemi způsoby: povšimnutím si jistých přírodou daných věcí jakožto vzácných věcí a jejich aktivním převedením do něčího vlastnictví předtím, než tak učiní někdo jiný (homesteading); výrobou zboží s pomocí něčí práce a takovýchto dříve přivlastněných zdrojů; nebo získáním zboží skrze dobrovolný, smluvní transfer od předchozího přivlastňovatele anebo výrobce. Akt původního přivlastnění převádí něco, co nikdo dříve nevnímal jakožto vzácnou věc na příjem nesoucí aktivum; akty výroby jsou ze své základní podstaty získávány transformací méně hodnotného aktiva do více hodnotného aktiva; a každá smluvní výměna se týká výměny a přesměrování specifických aktiv z rukou těch, kteří si cení jejich vlastnictví méně do rukou těch, kteří si je cení více. (1)
Z toho plyne, že socialismus může vést jen ke zchudnutí. Prvně, za socialismu, vlastnictví výrobních faktorů je přiděleno kolektivu jednotlivců bez ohledu na jednání anebo nejednání každého člena kolektivu ve vztahu k vlastněnému aktivu. Vskutku, socialistické vlastnictví dává přednost nehomestaderům, nevýrobcům a nesmluvním stranám a znevýhodňuje homestaedery, výrobce a smluvní strany. Dle toho pak, zde bude méně původního přivlastnění přírodních zdrojů, jejichž vzácnost byla zjištěna, bude zde menší výroba nových výrobních faktorů a menší údržba starých výrobních faktorů a bude zde méně smluvních vztahů, protože tyto aktivity vyžadují náklady. Za režimu kolektivního vlastnictví náklady na provádění těchto aktivit vzrostou a náklady na jejich neprovádění klesnou. (2)
Za druhé, protože výrobní faktory nemohou být za socialismu prodávány, neexistují pro výrobní faktory žádné tržní ceny. Bez takovýchto cen není možný výpočet nákladů. Vstupy nemohou být porovnávány s výstupy a není možné rozhodnout, zda jejich použití pro dané účely je hodnotné nebo vede k rozhazování vzácných zdrojů při sledování projektů, které mají pro spotřebitele relativně malý anebo žádný význam. Protože mu není umožněno brát nabídky od soukromých jednotlivců, kteří by mohli znát alternativní způsoby použití daných výrobních faktorů, socialistický držitel kapitálových statků neví, co je pro něj ušlou příležitosti. Proto musí následovat trvalá špatná alokace (misalokace) výrobních faktorů. (3)
Za třetí, dokonce i když je dána nějaká úvodní alokace, protože vstupní faktory a výstupy produkce jsou vlastněné kolektivně, motivace každého jednotlivého výrobce k zvyšování kvantity a/nebo kvality jeho individuálního výstupu je systematicky oslabována a jeho motivace k použití vstupních faktorů tak, aby se vyhnul jejich nadužívaní anebo nevyužívání je omezována. Místo toho se zisky a ztráty na socialistickém firemním kapitálu a tržbách socializují, namísto aby byly připsány specifickým, jednotlivým výrobcům, inklinace všech směrem k lenosti a ledabylosti je tak systematicky povzbuzována. Proto bude vyrobena podřadná kvalita a/nebo kvantita zboží a bude následovat trvalá spotřeba kapitálu. (4)
Za čtvrté, za režimu soukromého vlastnictví, osoba, která vlastní nějaký zdroj může nezávisle na ostatních určit, co s ním bude dělat. Pokud chce zvýšit své bohatství a/nebo zvýšit svůj společenský status, může tak učinit jen tím, že lépe slouží nejvíce žádaným potřebám dobrovolných konzumentů skrze využití, které dá svému majetku. U kolektivně vlastněných výrobních faktorů, jsou vyžadovány kolektivní mechanismy přijímání rozhodnutí. Každé rozhodnutí jako co, jak a pro koho vyrábět, v jakém množství platit anebo účtovat, a koho povýšit nebo odvolat, je politickou záležitostí. Jakýkoliv nesouhlas musí být vyřešen nadřazením vůle jedné osoby nad vůli jiného názoru, a to pravidelně vytváří vítěze a poražené. Proto pokud se chce někdo za socialismus dostat nahoru, musí se uchýlit ke svému politickému talentu. Není to schopnost zasvětit se, pracovat a reagovat na potřeby spotřebitelů, které zaručují úspěch. Spíše je to pomocí prostředků přesvědčování, demagogie a intrik, skrze sliby, úplatky a hrozby, že se člověk dostane na vrchol. Je zbytečné říkat, že politizace společnosti, implikovaná jakýmkoliv systémem kolektivního vlastnictví, přispívá i k většímu zchudnutí. (5)
II.
Očividný bankrot socialismu přes celou východní Evropu od pozdních 80. let 20. století po nějakých 70 letech "sociálního experimentu", poskytuje smutnou ilustraci platnosti ekonomické teorie. Co ekonomická teorie před dlouhou dobou předpovídaly jako nevyhnutelný výsledek (6), vede k zvažování toho, jak východní Evropa může co nejrychleji povstat z ruin socialismu? Protože základní příčinou ekonomické mizérie je kolektivistické vlastnictví výrobních faktorů, řešení a klíč k prosperující budoucnosti je privatizace. No, jak by mělo být socializované vlastnictví privatizováno? (7)
Elementární avšak zásadní morální zvažování musí předcházet odpovědi na tuto otázku. (8) Protože socialismus nemůže povstat bez vyvlastnění aktiv původně "vytvořených" a vlastněných jednotlivými homesteadery, výrobci a/nebo smluvními stranami, veškeré socialistické vlastnictví, pošpiněné hned od začátku, by mělo zaniknout. Žádná vláda, i volně zvolená, nemůže být považována za vlastníka jakéhokoliv socialistického vlastnictví, kvůli kriminálnímu dědictví, i když je sama nevinná, se nestává legitimním vlastníkem nelegitimně nabitých aktiv. Protože je osobně nevinná, zůstává vyjmuta ze soudního stíhání, ale všechny její "zděděné" zisky musí ihned vrátit původním obětem a opětovné přivlastnění těmito lidmi se musí uskutečnit bez toho, že by něco platili. Ve skutečnosti, účtování poplatku obětem za znovu získání toho, co bylo jejích původním vlastnictvím, by bylo samo trestným činem a natrvalo by odstranilo jakoukoliv nevinnost, kterou mohla vláda předtím míti. (9) Více specificky, všechny původní vlastnické tituly by měly být hned uznány, bez ohledu na to, kdo je v současnosti vlastní. Do té míry jak nároky původních vlastníků nebo jejich dědiců se střetávají s nároky současných uživatelů, by nároky prvních měly převyšovat nároky těch druhých. Jen pokud může současný uživatel prokázat, že nárok dědice původního vlastníka je nelegitimní - že nárok na dotyčné vlastnictví byl původně získán donucením nebo podvodnými způsoby - by měl uživatelův nárok převažovat a měl by být uznán jako legitimní vlastník. (10)
Co se týká socialistického vlastnictví, které není nárokováno touto cestou, měla by být použita syndikalistická idea; tj., že vlastnictví aktiv by mělo být ihned převedeno na ty, kdo je používají – zemědělská půda zemědělcům, továrny dělníkům, ulice pouličním pracovníkům nebo residentům, školy učitelům, kanceláře byrokratům a podobně. (11) K rozbití většinou příliš velkých socialistických výrobních konglomerátů, by měl být použit syndikalistický princip u těch výrobních jednotek, v kterých je daná individuální práce aktuálně prováděna, tj. jednotlivé kancelářské budovy, školy, ulice anebo bloky ulic, továren a farem. Narozdíl od syndikalismu, jeho krajního významu, takto získané vlastnické podíly by měly být volně obchodovatelné a trh s cennými papíry by se ustavil tak, aby dovoloval oddělní funkcí vlastníků-kapitalistů a nevlastníků-zaměstnanců a hladký a kontinuální převod aktiv z méně hodnotu vytvářejících do více hodnotu vytvářejících rukou. (12) Dva problémy jsou s touto privatizační strategií spojeny. Prvně, co má být uděláno v případě nově postavených stavebních struktur - které by měly být vlastněny dle navrženého schématu jejich současnými produktivními uživateli - postavených na půdě, která se má vrátit jiným původním vlastníkům? Pokud se zdá být dosti poctivým udělit každému současnému výrobci rovný podíl na vlastnictví, (13) jak mnoho podílů by mělo jít majitelům půdy? Stavební struktury a půda nemohou být fyzicky odděleny. Dle termínů ekonomické teorie jsou absolutně specifickými komplementárními výrobními faktory, jejichž relativní příspěvek k jejich společné hodnotě nemůže být rozuzlen. V tomto případě zde není žádná alternativa než vyjednávání. (14) To - oproti prvnímu dojmu, že by to mohlo vést k trvalému, neřešitelnému konfliktu - by stěží mohlo zapříčinit mnoho bolestí hlavy, protože jsou tu stále jen dvě strany a striktně omezené zdroje zaměstnané v takovéto při. Navíc najití rychlého, vzájemně odsouhlaseného kompromisu je v zájmu obou stran, a jestliže nějaká strana je ve slabší vyjednávací pozici, je to jasně majitel pozemku (protože tento nemůže prodat půdu bez souhlasu vlastníků stavebních konstrukcí, zatímco tito mohou konstrukci rozebrat bez povolení ze strany majitele půdy).
Za druhé syndikalistická strategie předpokládá, že výrobci v kapitálově intenzivních odvětvích průmyslu budou mít relativní výhodu ve srovnání s těmi v pracovně intenzivnějších průmyslových odvětvích. Hodnota majetkových podílů obdržených těmi prvními by překročila bohatství dané druhým, a toto nerovné rozdělení bohatství by vyžadovalo ospravedlnění nebo se to tak jeví. Ve skutečnosti je takové ospravedlnění rychle k dispozici. Narozdíl od široce rozšířené "liberální" (tj. sociálně demokratické) víry, neexistuje zde nic, co by bylo eticky špatné na nerovnosti. (15) Opravdu problém privatizace bývalého socializovaného vlastnictví je téměř perfektně analogický k ustavení soukromého vlastnictví ve "stavu přírody", tj. když jsou zdroje předtím nevlastněné. V této situaci podle hlavní Lockovi ideje přirozeného práva, která se shoduje u většiny lidí s přirozeným smyslem pro spravedlnost, soukromé vlastnictví je ustaveno skrze akt homestadingu: smíšením něčí práce s přírodou danými zdroje předtím, než tak učiní někdo cizí. (16) Do té míry, do jaké existují jakékoliv rozdíly mezi kvalitou přírodou daných zdrojů, jak jistě bude pravdou, výstupem generovaným etikou homesteadingu bude nerovnost spíše než rovnost. Syndikalistický přístup k privatizaci je jen aplikací tohoto principu homesteadingu za lehce změněných podmínek. Socializované výrobní faktory jsou již homesteadovány jednotlivými jednotlivci. Jenom jejich majetková práva týkající se jednotlivých výrobních faktorů byla doposud ignorována a vše co se stane vlivem navrženého schématu privatizace je to, že tato nespravedlnost bude konečně opravena. Jestliže taková oprava vyústí v nerovnost, pak to není již více nespravedlivé, než nerovnosti, které by se objevily za režimu původního, nenarušovaného homesteadingu. (17)
Navíc, náš syndikalistický návrh je ekonomicky více efektivní, než je jediná představitelná privatizační alternativa, která je v souladu se základním požadavkem na spravedlnost (uznání toho, že vláda nevlastní nelegitimně socializovanou ekonomiku; proto prodej anebo aukce by měly být mimo uvažování). Dle druhé alternativy by celá populace obdržela rovný podíl na všech aktivech země, které nejsou nárokovány původními vyvlastněnými vlastníky. Mimo sporné morální kvality této politiky (18), by to bylo extrémně neefektivní. Kvůli jedné věci, ve snaze o takové rozdělení podílů po celé zemi tak, aby se staly obchodovatelnými vlastnickými tituly, musí být určeno k jakým jednotlivým zdrojům tyto tituly odkazují. Tak, zavedení tohoto návrhu by prvně vyžadovalo kompletní inventář aktiv dané země anebo přinejmenším inventář všech jejich zřetelně oddělených výrobních jednotek. Za druhé, i kdyby byl nakonec takový inventář vytvořen, vlastníci se budou skládat vcelku z jednotlivců, kteří neví takřka nic o aktivech, které vlastní. Naopak, za nerovnostářského schématu syndikalistické privatizace není nutný žádný inventář. Navíc úvodní vlastníci se exkluzivně skládají z jednotlivců, kteří kvůli svému výrobnímu angažmá s aktivy, které (nyní) vlastní, jsou vcelku nejlépe informovaní, aby učinili první realistické ocenění takovýchto aktiv.
Ve spojení s privatizací všech aktiv podle výše uvedených principů, by vláda měla přijmout ústavu soukromého vlastnictví a deklarovat ji tak, že půjde o nezměnitelný základ práva pro celou zemi. Tato ústava by měla být extrémně krátká a položit následující principy v co nejjednoznačnějších termínech jak je to jen možné: Každá osoba, kromě toho, že je jediným vlastníkem svého těla, má právo použít své soukromé vlastnictví jakýmkoliv způsobem, který vidí jako vhodný, dokud tím, že tak činí nezvaně nemění fyzickou integritu těla anebo majetku jiné osoby. Všechny meziosobní směny a všechny směny majetkových titulů mezi soukromými vlastníky mají být dobrovolnými (smluvními). Tyto práva osoby jsou absolutní. Jakákoliv osoba, která je porušuje, je předmětem právního stíhání ze strany oběti tohoto porušení nebo jejího zástupce a je potrestatelná ve shodě s principem proporcionality a striktní odpovědnosti. (19) Jak tato ústava implikuje, potom všechna existující mzdová a cenová kontrola, všechny regulace vlastnictví a licenční požadavky a všechna omezení dovozu a vývozu by měly být ihned zrušeny a zavedena kompletní svoboda smlouvy, zaměstnání, obchodu a migrace. Následně vláda, nyní bez vlastnictví, by měla deklarovat svoji vlastní existenci jako protiústavní - doposud závisela na nesmluvní majetkové akvizici, to jest zdanění - a abdikovat. (20)
Poznámky:
(1) Mělo by být povšimnuto, že každá z těchto aktivit splňuje požadavek na tzv. Paretovo pravidlo, tj. zvýšení blahobytu přinejmenším jednoho jednotlivce bez jeho snížení u jiného jednotlivce. Proto i při absenci možnosti interpersonálního porovnávání mezního užitku, o každé z těchto aktivit může být řečeno, že zvyšuje společenský blahobyt. O striktním významu použití termínu společenských blahobyt Vilfredem Paretem viz Manual of Political Economy (New York: Augustus M. Kelly, 1971), kde Pareto píše: "Uvážíme-li jakoukoliv výchozí pozici a předpokládáme-li, že se od ní nepatrně odchýlíme, konzistentně s omezeními [na dosažení největšího možného blahobytu jednotlivců z kolektivu], jestliže tak učiníme, blahobyt všech jednotlivců z kolektivu stoupne, je zřejmé, že nová pozice je pro každého z nich výhodnější; a vice versa, je nevýhodnější, pokud blahobyt všech jednotlivců klesá. Navíc blahobyt některých z nich může zůstat stejný, beze změny tohoto závěru. Ale na druhou stranu, jestliže tento malý pohyb zvětší blahobyt jistých jednotlivců a sníží ho u jiných, nemůžeme již jasně tvrdit, že je výhodné pro celý kolektiv provést tento pohyb.“ (str. 451). Teď, pokud člověk použije své tělo („práci“) ve snaze si přivlastnit si, tj. přivést pod svoji kontrolu, nějaké přírodou dané věci (nevlastněnou „půdu“), tato aktivita demonstruje to, že si těchto věcí cení. Proto musí z přivlastnění těchto věcí získat užitek. Ve stejný čas, tato jeho aktivita neučiní nikoho takovým, aby si pohoršil, protože přivlastněním si předešle nevlastněných zdrojů se nic neodebírá jiným lidem. Jiní lidé si mohli také přivlastnit tyto zdroje, pokud by je požadovali za hodnotné. No, prokazatelně tak neučinili. Opravdu, jejich opomenutím při jejich přivlastnění, demonstrují svoje preference pro nepřivlastnění si těchto zdrojů. Tak, není možné, aby řekli, že přišli o jakýkoliv užitek vlivem přivlastnění těchto zdrojů někým jiným. Postoupíme-li od základních aktů původního přivlastnění k dalšímu aktu, výroba anebo spotřeba je stejně v základu Pareto optimální stran demonstrovaných preferencí, za předpokladu, že nezasahuje fyzickou integritu zdrojů přivlastněných anebo vyrobených přivlastněnými prostředky jiných lidí. Producent-spotřebitel je bohatší, zatímco někomu jinému je ponechána kontrola stejného množství zboží jako předtím. Jako výsledek, nikdo nemůže říci, že si pohoršil. Konečně, každá dobrovolná výměna zboží pocházející z tohoto základu je rovněž Pareto optimální směnou, protože se může uskutečnit jen jestliže obě směňující si strany očekávají, že z ní budou mít výhody, zatímco zásoba zboží kontrolovaná jednáním (vlastněním) jiných lidí zůstává nezměněna. Viz dále k tomuto Murray N. Rothbard, „Toward a Reconstruction of Utility and Welfare“, v The Logic of Action One (Chletenham, U. K.: Edward Elgar, 1997) česky vyšlo v knize Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001); Jeffrey Herbener, „The Pareto Rule and Welfare Economics“, Review of Austrian Economics 10, číslo 1 (1997).
(2) Viz Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism: Economics, Politics and Ethics (Boston: Kluwer, 1989).
(3) Viz Ludwig von Mises, Economic Calculation in the Socialist Commonwealth (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1980); idem, Socialism: An Economic and Sociological Analysis (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1981); idem, Human Action: A Treatise on Economics, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006); Murray N. Rothbard, Man, Economy and State, 2. svazek (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993); zvláště str. 544-550, 585-586, česky vyšlo jako Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů (Praha: Liberální institut, 2005); idem, „Ludwig von Mises and Economic Calculation under Socialism“, a „The End of Socialism and the Claclation Debate Revisited“, v idem, The Logic of Action One; Joseph Salerno, „Ludwig von Mises as Social Rationalist“, Review of Austrian Economics 4 (1990).
(4) Viz dále na toto téma Hans-Hermann Hoppe, „Desocialization in a United Germany“, Review of Austrian Economics 5, číslo 2 (1991); Murray N. Rothbard, Power and Market (Kansas City: Sheed, Andrews a McMeel, 1977), zvláště str. 172-189, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001); Ludwig von Mises, Bureaucracy (New Rochelle, N. Y.: Arlington House, 1969), zvláště kapitola 3, česky vyšlo jako Byrokracie (Praha: Liberální institut, 2002).
(5) Viz dále k tomuto tématu Friedrich A. Hayek, The Road to Serfdom (Chicago: University of Chicago Press, 1944), zvláště kapitola 10, česky vyšlo jako Cesta do otroctví (Brno: Barrister & Principal, 2008); také The Politization of Society, Kenneth S. Templeton, ed. (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1979). Mělo by zde být zvláště zdůrazněno, že v rozporu s široce rozšířenou vírou, nedostatek demokracie nemá v podstatě nic, co dělat se neefektivností socialismu. Nejsou to pravidla, podle nichž jsou politici vybíráni do svého úřadu, co vytváří problém. Je to politika a politické rozhodování jako takové. Místo toho, aby každý výrobce rozhodoval nezávisle, co dělat se svými jednotlivými zdroji jako za režimu soukromého vlastnictví a smluvní svobody, u socializovaných výrobních faktorů každé rozhodnutí vyžaduje kolektivní povolení. Není důležité pro výrobce, jak jsou ti co vydávají povolení vybráni. Co mu vadí je to, že o toto povolení musí být vůbec žádáno. Do té doby, co toto platí, je motivace výrobce vyrábět omezena a ochuzení bude pokračovat. Soukromé vlastnictví není kompatibilní s demokracií, podobně jako s jinou formou politické vlády. Spíše je kompatibilní s institucí soukromého vlastnictví „anarchie výroby“, v které nikdo nikomu nevládne a všechny vztahy výrobců jsou dobrovolné, a tak vzájemně výhodné.
(6) Viz obzvláště Mises, Socialism; také Collectivist Economic Planning, Friedrich A. Hayek, ed. (Londýn: Routledge and Sons, 1935); Trygve J. B. Hoff, Economic Calculation in a Socialist Society (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1981).
(7) Zatímco rozsáhlá literatura se zabývá socializací existujícího soukromého vlastnictví, málo bylo napsáno o tom, jak provést desocializaci. Důvod pro toto zanedbání může jeden tušit, dá se nalézt v tom, že u většiny západních intelektuálů přetrvává explicitní anebo implicitní záliba v socialismu. Pokud je toto dáno, jakékoliv pojednání o problému desocializace se musí jevit jednoduše nepodstatným; proč by se někdo měl vůbec vracet nazpět z údajně "vyššího stupně společenské evoluce", tj. socialismu, k nižšímu stupni, tj. kapitalismu? I v rámci Misesovy školy přinejlepším mohou být nalezeny jen implicitní rady stran tohoto nejvíce tlačícího problému, který stojí před lidmi z východní Evropy. Pro několik z mála výjimek viz Murray N. Rothbard, "How To Desocialize?" a "A Radical Prescription for the Socialist Bloc", in The Economics of Liberty, Llewellyn H. Rockwell, Jr., ed. (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1990); idem, "How and How Not To Desocialize", Review of Austrian Economics 6, číslo 1 (1992); Jeffrey Herbener, "The Role of Entrepreneurship in Desocialization", Review of Austrian Economics, číslo 1 (1992).
(8) Ohledně etické teorie, která je pokladem pro následující uvažování viz obzvláště Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1998), česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2009); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993).
(9) Empiricky to je to, co postkomunistické vlády vcelku dělaly. Obzvláště stojí za povšimnutí případ Německa. Po znovusjednocení Německa roku 1991, (konzervativní) německá vláda, podpořená jejím nejvyšším soudem odmítla vrátit jakékoliv vlastnictví, které bylo vyvlastněno mezi lety 1946 až 1949, pod sovětsko-ruským řízením v bývalém Východním Německu (více než 50 % veškeré zemědělské půdy v zemi!), jeho původním majitelům. Místo toho vláda prodala tuto půdu jí favorizovaným „klientům“, což v mnoha případech zahrnovalo bývalé komunistické vyvlastňovatele, kteří se překabátili na kapitalisty. Naproti tomu do dnešního dne původní vlastníci nebo jejich dědicové neobdrželi ani fenik na kompenzacích.
(10) V těch případech, kdy současní vlastníci vlastně koupili vyvlastněná aktiva od vlády, by měli usilovat o kompenzaci od těch, co jsou odpovědní za tento prodej a vládní představitelé za to zodpovědní, by měli být donuceni vrátit zaplacenou cenu. Stran otázky kriminálního vlastnictví, restituce, důkazního břemene a jiných souvisejících skutečností viz Rothbard, The Ethics of Liberty, zvláště kapitoly 9-11; Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat (Opladen: Westdeutscher Verlag, 1987), zvláště kapitola 4.
(11) Odkaz na „syndikalistické ideje“ zde nemá být interpretován jako podpora programu syndikalismu. Viz také následující poznámku 12. Docela naopak, syndikalistický slogan „železnice železničářům, doly horníkům, továrny dělníkům“ byl původně zamýšlen jako program vyvlastňování soukromých vlastníků kapitalistického podnikání. „Syndikalismus podobně jako Socialismus,“ píše Mises, „usiluje o zrušení oddělení dělníků od výrobních faktorů, jen postupuje jinými metodami. Ne všichni dělníci se stanou vlastníky výrobních faktorů; ti v jednotlivém odvětví anebo podnikání anebo dělníci v kompletních odvětvích výroby získají výrobní faktory v nich zaměstnané.“ (Socialisms, str. 240). Použití syndikalistických idejí je zde navrhováno v opačném gardu, tj. jako prostředek privatizace předtím socializovaných výrobních faktorů v takových případech, kdy neexistuje žádný identifikovatelný (vyvlastněný) soukromý vlastník těchto faktorů. Navíc etické zdůvodnění použití syndikalistického sloganu v těchto – a jen těchto – případech leží ve faktu, že takové privatizační schéma se přibližuje nejvíce k metodě popsané Johnem Lockem jako metodě prvního (původního) spravedlivého přivlastnění předtím nevlastněných zdrojů. Železničáři mají fakticky „smíšenu svoji práci“ s železnicemi a horníci s doly. Proto jejich nárok na tyto zdroje musí být považován za lépe podložený než nároky někoho jiného.
(12) Podle původního syndikalistického programu, který usiloval o trvalé zrušení oddělení pracovníka od výrobních faktorů [viz poznámka 11 výše], jakýkoliv obchod nebo prodej jeho "majetkového podílu" pracovníkem musí být předem vyloučen. "Jestliže syndikalistická reforma má znamenat více než pouhou redistribuci výrobních statku," vysvětluje Mises, "potom nemůže dovolovat přetrvání majetkového uspořádání kapitalismu s ohledem na výrobní faktory. Potom musí vzít kapitálové statky trhu. Jednotliví občané nesmí disponovat podíly na výrobních faktorech, které jsou jim přiděleny; proto za Syndikalismu jsou tyto podíly svázány s osobou vlastníka mnohem těsnějším způsobem než v případě společnosti klasického liberalismu." (Socialism, str. 242). Vskutku za syndikalismu není pracovník "vlastníkem" v běžném slova smyslu; proto vlastnictví, jak poznamenává Mises, "je vždy tam, kde je schopnost disponování... Soukromé vlastnictví existuje jen tam, kde jednotlivci můžou nakládat se svým soukromým vlastnictvím výrobních faktorů tím způsobem, který považují za nejvýhodnější." (str., 244-245). Ve skutečnosti, jestliže by bylo pracovníkům povoleno disponovat s jejich podíly, podmínky by se brzy vrátili ke kapitalistickému statusu quo ante s jasným oddělením vlastníků-kapitalistů (majetek) na jedné straně a pracovníků (práce) na druhé straně. Nicméně, pokud toto není povolené, vysvětluje Mises, potom vzniknou nepřekonatelné problémy, jestliže není nerealistické předpokládat: "že nedojde k žádným změnám v metodách výroby, v poměrech nabídky a poptávky, v technice nebo v populaci… Jestliže změny ve směřování a rozsahu poptávky anebo v technice výroby zapříčiní změny v organizaci průmyslu, které vyžadují přesun pracovníků z jednoho koncernu do druhého anebo z jednoho odvětví výroby do jiného, vyvstává ihned otázka, co se stane s majetkovými podíly na výrobních faktorech těchto pracovníků. Měli by si pracovníci a jejich dědicové podržet podíly v těch průmyslových odvětvích, ke kterým patřili v daném čase, kdy nastala syndikalizace a vstoupit do nového průmyslového odvětví jako obyčejní pracující vydělávající mzdy, bez toho, aby jim bylo dovoleno dostat nějakou část příjmu z majetku? Nebo by měli svůj podíl ztratit při tom, když opustí dané odvětví a na oplátku obdržet podíl na hlavu rovný tomu, který vlastní pracovníci již zaměstnaní v novém odvětví? Obě řešení by rychle narušili princip syndikalismu… pokud pracovník při svém odchodu z daného odvětví ztratí svůj podíl a na vstupu do jiného odvětví získá podíl v tomto, pracující kteří čelí ztrátě z této změny (nový podíl je méně hodnotný než starý podíl), přirozeně oponují energicky každé změně ve výrobě. Zavedení procesu, který vytváří větší produktivitu práce bude odporováno, jestliže může přesunout pracovníky anebo by je mohl přesunout. Na druhou stranu pracovníci v podnikání anebo odvětví by oponovali jakémukoliv rozvoji zavedeném novými pracovníky, jestliže to hrozí snížením jejich příjmu z majetku. Ve zkratce syndikalismus by udělal každou změnu ve výrobě prakticky nemožnou. Kde by existoval, tam by nemohla být žádná otázka ekonomického pokroku (str., 242-244). Viz dále k syndikalismu Mises, Human Action, kapitola 23, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006); idem, Money, Method and the Market Process (Boston: Kluwer, 1990), kapitola 18.
(13) Místo udělení rovného majetkového podílu všem současným výrobcům, pro vítězství spravedlnosti by mělo být ve skutečnosti preferováno udělování nerovných podílů v souladu s časem, který pracovníci odsloužili v rámci dané výrobní jednotky. To by také dovolovalo začlenění v dané době již penzionovaných pracovníků do navrhovaného privatizačního schématu, a tak řešení tzv. penzijního problému.
(14) Ohledně ekonomické teorie vyjednávání viz Rothbard, Man, Economy and State, str. 308-312, česky vyšlo jako Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů (Praha: Liberální institut, 2005); také Mises, Human Action, str. 336, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006).
(15) Viz Murray N. Rothbard, Egalitarianism As a Revolt Against Nature and Orhter Esaays (Washington, D. C.: Libertarian Review Press, 1974); také: Robert Nozick, Anarchy, State and Utopia (New York: Basic Book, 1974), kapitola 8, česky vyšlo jako Anarchie, stát a utopie (Praha: Academia, 2015); Helmut Schoeck, Envy: A Theory of Social Behavior (New York: Harcourt, Brace and World, 1970); idem, Das Recht auf Ungleichheit (Mnichov: Herbig, 1979); idem, Ist Leistung Unanständig? (Osnabrük: Fromm, 1978); Erik von Kuehnelt-Leddihn, Liberty or Equality (Front Royal, Va.: Christendom Press, 1993).
(16) Viz John Locke, Two Treatises of Government, kniha 2, sekce 27, kde píše: „Ačkoliv půda a všichni nižší stvoření jsou pro všechny lidi společné, každý člověk má "vlastnictví" ke své vlastní "osobě". Tak nikdo nemá žádné právo, než právo na sebe. "Práce" jeho těla a "práce" jeho rukou, můžeme říci, jsou jeho vlastnictvím. Cokoliv potom vezme z přírodního stavu, zajistí si a ponechá si, smísil svoji práci s tímto a připojil to k něčemu, co je jeho vlastní, a tak to učinil svým vlastnictvím. Začalo to tím, že to vzal z běžného stavu přírody, v kterém to bylo, rozšířil to touto prací a připojil si, tak to vyjmul z dispozičního práva jiných lidí. Protože tato "práce" je neodiskutovatelným vlastnictvím pracovníka, žádný člověk mimo něj nemá právo k tomu, co si jednou připojil, přinejmenším když je toho dosti a když statek zůstane běžným pro ostatní." Viz také poznámku 11 výše. Ve snaze předejít nedorozumění, Lockeho tvrzení zde odkazuje exkluzivně k jeho hlavní ideji "homesteadingu". Neobsahuje tvrzení počáteční sdělení právě citované pasáže anebo neslavnou "výjimku“, která tuto pasáž uzavírá. Naopak, počáteční sdělení stran "společného" vlastnění přírody vyžaduje zbytečné stejně jako nepodstatné teologické předpoklady. Před aktem původního přivlastnění musí být příroda považována jako jednoduše nevlastněná. Tak je výjimka jednoduše nekonzistentní s Lockeho hlavní idejí a musí být opuštěna. Viz k tomuto Richard A. Epstein, Takings (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1985), str. 10-12. Z odmítnutí Lockeho úvodní předpokladu plyne, že kritika Lockeho teorie původního přivlastnění, jako je kniha Herberta Spencera Socail Statics, kapitola 9-10, musí být odmítnuta také jako chybná. Spencer sdílí Lockeho původní předpoklad, ale zakládá jej na svém závěru, že zakazuje jakékoliv soukromé vlastnictví půdy vůbec. Půda, dle Spencera, může být jenom od "společnosti" pronajata placením "renty" za její používání. Pro kritiku tohoto návrhu a podobných návrhů Henryho Georgeho a jeho následovníků viz Rothbard, Power and Market, str. 122-135, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001). Pro zastánce moderních variant Lockeovi výjimky a/nebo Spencerova půdního rovnostářství viz Nozick, Anarchy, State and Utopia, str. 178ff a Hillel Steiner, "The Natural Right to the Means of Production", Philosophical Quartely, 27 (1977); pro odmítnutí těchto teoretických variant jako o sobě samotných rozporných viz Jeffrey Paul, "Historical Entitlement and the Right to Natural Resources", v Man, Economy and Liberty. Essays in Honor of Murray N. Rothbard, Walter Block and Llewellyn H. Rockwell, jr., ed. (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1988), a Fred D. Miller, "The Natural Right to Private Property", in The Libertarian Reader, Tibor R. Machan, ed. (Totowa, N. J.: Rowman and Littlefield, 1982).
(17) Pro nejvíce konzistentní a kompletní lockeovskou teorii majetkových práva viz Rothbard, The Ethics of Liberty; idem, „Law, Property Rights and Air Pollution“, v idem, The Logic of Action Two (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1997); pro teoretické ospravedlnění principů homeasteadingu obzvláště, jakožto neoddiskutovatelného axiomatického základu etiky viz Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat, kapitola 4; idem, A Theory od Socialism and Capitalism, kapitoly 2 a 7; idem, The Economics and Ethics of Private Property, kapitoly 8-11 a příloha.
(18) Jak může člověk obhajovat, že vlastnictví kapitálových aktiv může být připsáno bez zvažování daných individuálních aktivit nebo neaktivit ve vztahu k vlastnímu aktivu? Více konkrétněji, jak může být obhájeno, že někdo, kdo přispěl doslova ničím k existenci anebo údržbě jednotlivého aktiva – a kdo možná ani neví, že takové aktivum existuje – může ho vlastnit stejným způsobem jako někdo jiný, kdo aktivně a objektivně přispěl k jeho existenci a údržbě?
(19) Stran proporcionality trestu viz Rothbard, The Ethics of Liberty, kapitola 13; Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat, str. 106-128; Stephan Kinsella, "Punishment and Proportionality: The Estoppel Approach", Journal of Libertarian Studies 12, číslo 1 (1996); idem, "Inalienability and Punishment", Journal of Libertarian Studies 14, číslo 1 (1999); ohledně principu striktní odpovědnosti také Richard A. Epstein, "A Theory of Strict Liability", Journal of Legal Studies 2 (leden 1973); také idem, Medical Malpractice: The Case for Contract (Burlingame, Calif.: Center for Libertarian Studies, Occasional Paper Series číslo 9, 1979); Judith J. Thomson, Rights, Restitution and Risk (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1986), zvláště kapitoly 12 a 13.
(20) Ohledně etiky a ekonomiky bezstátní společnosti viz Murray N. Rothbard, "Society Without a State", v Anarchism (Nomos XIX); Roland Pennock a John W. Chapman, ed. (New York: New York Univesity Press, 1978); idem, For A New Liberty (New York: Collier, 1978); Bruce Benson, The Enterprise of Law: Justice Without the State (San Francisco: Pacific Institute, 1991).
Pokračování již brzy