Nová levice chce zrušit rodinu
[Původně vyšlo na webu Mises.org dne 7.VIII.2025 pod názvem „Leftists Still Want Abloish Family. Mírně upraveno. Autor Ryan McMaken]
Dříve v tomto měsíci Demokratičtí socialisté Ameriky (Democratic Socialists of America; zkráceně DSA) uspořádali panelovou diskusi o rodině, a to na touto stranou pořádané Socialistické konferenci 2025. Strana popsala předmět diskuse tímto způsobem: „Jaký by měl být vztah levice k rodině? Socialistická analýza jasně ukázala, že forma nukleární rodiny je inherentně represivní, rasistickou a hetero-sexistickou institucí, která účelově zesiluje a umožňuje přežívání kapitalismu.“
Kulatý stůl zahrnoval Olivii Katbiovou, předsedkyní portlandské DSA; Eman Abdelhadiovou, mimořádnou profesorku a socioložku na Chicagské universitě a Kate Gibsonovou, vyučující na Chicagské universitě. Klíčové postřehy „panelistů“ zahrnují:
* „Když se bavíme o zrušení rodiny, hovoříme o zrušení ekonomické jednotky… všechny naše materiální potřeby budou zajištěny kolektivem.“
* „Obhajujeme všeobecné zrušení rodiny… institut rodiny funguje jako část vězeňského sytému.“
Přirozeně tito (noví) levičáci [v USA podobně jako v řadě zemí bývalé západní Evropy a v Jižní Americe dnes již staré levicové strany moc nenajdeme, na rozdíl od ČR a některých zemí střední a východní Evropy; strany staré levice se během času přeměnily do stran nové levice pozn. překladatele] chtějí zrušit rodinu, protože souhlasí s Marxem v tom, že rodina je „buržoazní“ institucí, která musí být zničena tak, aby uvolnila cestu k socialistické utopii. Další část opozice proti rodině vychází z bizarní posedlosti (nové) levice zobchodovat sex. Je ironií, že tito „antikapitalisté“ požadují tak vehementně přeměnit sex na komoditu v ekonomickém slova smyslu, ale toto se jeví býti klíčovým dogmatem levice posledních dekád. Tak, požadují normalizaci prostituce. To je částečně dané tím, že levice vidí manželství samo o sobě jako druh sexuální práce. Nakonec, rodina je „inherentně represivní“ a všechen sex v manželství je v zásadě znásilněním. Je tak „pokrokem“ zrušit manželský sex a nahradit ho „sexuální prací“ (prostitucí).
Dvě citace od kulatého stolu, které zachycují tento postoj:
* „Sexuální práce a manželství nemohou existovat jeden bez druhého – jsou to dvě strany téže mince.“
* „Jediný skutečný rozdíl mezi manželstvím a prostitucí je cena a délka trvání kontraktu.“
Tito levičáci také věří tomu, že výchova dětí by měla být vedena a řízena státem. Tj., výchova dětí by měla býti kolektizována a vztah rodič-dítě by měl být nahrazen vztahem dítě-kolektiv. Tato myšlenka je jistě dobře povědomá Sophii Lewisové, jiné účastnici konference, která napsala knihu obhajující široké používání náhradního mateřství pro rození dětí. Lewisová obzvláště prohlašuje, že náhradní mateřství je pomocným nástrojem při zlámání biologických vazeb mezi rodiči a dětmi a ve zničení tradičních představ o pohlaví a rodině.
V jádru všeho tohoto je opozice proti rodině jako nezávislé instituci a přesvědčení levičáků, že rodina musí být dána totálně pod kontrolu státu. Ať už levice říká cokoli o ekonomických mechanismech, které údajně tvoří základ rodiny, skutečností je, že nenávist levice k rodině většinou pramení z toho faktu, že rodina je překážkou pro státní moc. Jak jsem poznamenal v jedné přednášce loni, rodina je institucí, která předchází časově stát, a která je přirozenou součástí lidské existence a všech lidských společností.
Levičáci, jako ti z konference DSA, usilují o zrušení jakýchkoliv zbývajících zbytků po nestátní nezávislé samosprávě. Ačkoliv to popírají, „demokratičtí socialisté“ jsou v popředí tlaku za neomezovanou státní moc, která má být řízena „osvícenou“ vládnoucí elitou. Demokratičtí socialisté tak usilují o přeorientování veškeré loajality lidí směrem ke státu, k vytvoření přímého vztahu stát-občan pro všechny a k ustavení státu, jakožto instituce, která uspokojuje veškeré lidské potřeby. Na rozdíl o každé určité rodiny, která je relativně slabá ve svém výkonu moci a je vždy dočasná, státní moc má být dle levicové vize všezahrnující a trvalá.
Tato idea rodiny jakožto překážky byla pro obhájce výstavby státu během 19. a 20. století klíčová. Marxisté, kteří byli extrémními obhájci státní moci, také viděli „problém“ rodiny [samotný Marx byl původně celkem anarchistický, ale později čím dál vice etatistický, pozn. překladatele]. Pro příklad, jak marxisté viděli věci v Evropě 19. století, tak rozšířené rodinné podnikání vytvořilo oddělená centra moci mimo stát a mnoho z těchto rodin samo záměrně zůstávalo ekonomicky nezávislými. Pohled marxistického historika Erica Hobsbawma zachytil klíčovou roli „buržoazní rodiny“ ve společnosti 19. století: „Rodina nebyla pouhou základní sociální jednotkou buržoazní společnosti, ale základní jednotkou majetku a podnikání.“
Ale ani tato neformální institucionální soutěž rodin se státem nemá být dle obhájců větší státní moci tolerována. V 19. věku byl státní odpor k nezávislým institucím povýšen na vyšší úroveň pomocí státu blahobytu. Tak se stalo prvně v Německu, kde byl poprvé zaveden opravdový byrokratický stát blahobytu konzervativním národovcem Otto von Bismarckem. (Bismarck byl konzervativní, ale zavedl stát blahobytu [ovšem z dnešního pohledu velmi omezený, pozn. překladatele], který byl protlačován socialisty, jakožto prostředek pro politické kooptování socialistů.) V každém případě Bismarck, jako socialisté usiloval o stát blahobytu tak, aby došlo k vědomému ukončení finanční nezávislosti populace na státu.
Ekonom Antony Mueller soudí, že stát blahobytu ustavil „systém vzájemné povinnosti mezi státem a jeho občany.“ To také představuje mocný způsob obejití rodiny jako institucionálního nárazníku mezi státem a jednotlivci. Jistě, podpora chudých existovala i v minulosti. Ale, ta byla téměř vždy administrována na úrovní domácností. Stát před Bismarckovým státem blahobytu, ještě plně nepronikl do domácností rodin, aby se přímo zabýval jednotlivci. Stejný plán byl okopírován po světě a byl velmi úspěšný ve státním kooptování rodiny. Přirozeně moderní levičáci chtějí v tomto ohledu více. Mnohem více.
To byl klíč pro výstavbu státní moci. Postavení rodiny stranou, je důležité pro (novou) Levici, protože odpor proti státu má tendenci se soustředit okolo loajality k určitým kulturním a lokálním institucím. Historicky tyto instituce často měly podobu formy sítě rodin a jejich přátel. Tocqueville si povšiml, že tyto skupiny poskytují připravené spojení, okolo kterého se formuje opozice vůči zneužívání vlády. Píše: „Dokud bylo rodinné podvědomí živé, odpor proti útlaku nebyl nikdy osamocený; rozhlédl se kolem sebe a našel své zákazníky; své stálé přátele a své příbuzné.“
Bez těchto nebo podobných institucí [velmi oblíbené bývaly i různé spolky, pozn. překladatele], tvrdí Tocqueville, se stává politická opozice vůči státu neefektivní. Zvláště bez takovýchto institucí neexistuje prakticky žádný způsob, jak by mohl být uveden odpor vůči státní moci v činnost a ani jak by mohla být uvedena v činnost antirežimní ideologie. Tocqueville pokračuje: „Jakou sílu si může udržet i veřejný názor, když ani dvacet lidí není spojeno společnými vazbami; kdy žádný člověk, žádná rodina… nemá moc zastupovat toto mínění; a když každý občan – jsouce stejně slabý, stejně chudý a stejně závislý [sic] – může proti organizované síle vlády postavit pouze svou osobní bezmocnost?
Redukce jednotlivců na bezmocné, izolované jednotky – které přichází do interakce primárně se státními agenty – je konečným výsledkem levičáckého úsilí, bez ohledu na to jaké jsou vytyčené cíle. Místo nezávislých skupin rodin, svázaných biologicky a starobylým, přirozeným modelem lidské náklonosti a loajality, tu máme mít jako „normu“ státem regulované prostitutky / prostituty a státem přidělené děti, počaté pomocí umělého oplodnění a vyrostlé v náhradních dělohách. To nás, tvrdí nám (nová) levice, osvobodí od „otroctví“ manželství a rodiny a nahradí kapitalismus „svobodou“ být naprosto sám, atomistický a bez společenských a ekonomických vazeb mimo vazeb na stát.
Pro veškeré odkazy viz originál.