Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nezaměstnanost a rekvalifikace od PeTaXe

16. 2. 2017

[Autor: PeTaX, 13. 2. 2017, převzato z http://www.svobodny-svet.cz]

 

Pan Pikora ve svém článku napsal: „Uchazečům o zaměstnání pomáhají v návratu na trh práce rekvalifikační kurzy. Během uplynulého roku prošlo rekvalifikacemi přes 22,5 tisíce uchazečů o zaměstnání. I tady bych čekal více.“ Moje navazující reakce:

 

Měl bych jednu zásadní připomínku a tou jsou rekvalifikační kurzy organizované Úřady práce. Na tuto činnost je vyčleněn poměrně značný peníz z fondů EU i z našeho vlastního rozpočtu. Efektivita takových rekvalifikací je ale nepatrná.

 

Úřady práce ke kursům přistupují čistě administrativně a byrokraticky, nemají nejmenší zpětnou vazbu a rekvalifikují jen proto, aby se splnily požadavky EU a vyčerpaly zdroje. Je to stejný přístup, jako k VŠ vzdělání: nerozhoduje kvalita a výsledek, ale pouze počty.

 

V touze po naplnění nějakých tabulkových kritérií se ÚP pokouší rekvalifikovat mnoho jedinců bez předpokladů (ale těm, kterým by kurs něco dal, naopak tvrdí, že čekací doba na kurz je dlouhá — dokonce celé roky!). Kurzy se z toho důvodu zkracují na minimum a samozřejmě, výsledky jsou takové, že takového absolventa k počítači nikdo zodpovědný neposadí. Tedy peníze vyhozené z okna.

 

Působil jsem celou řadu let jako lektor rekvalifikačních kurzů počítačové gramotnosti (které pokládám za účelnější oproti jiným), ale přesto si myslím, že většině účastníků ty kurzy nedaly prakticky nic. ÚP nebyly schopny ani vybrat zájemce s předpokladem pro následné využití rekvalifikace. Jedinci, zápasící s primární gramotností, se prostě po čtrnáctidenním kurzu experty nikdy nestanou.

 

Místo, aby bylo kvalitně vyškoleno malé množství skutečných zájemců, školí se kvanta lidí bez zájmu, kteří jen dostali z ÚP nůž na krk, že jestliže se nebudou rekvalifikovat (na cokoliv), budou z evidence ÚP vyřazeni.

 

To platí nejen pro krátké kurzy základní gramotnosti, kde si nelze dělat velké iluze, ale u specializovaných, odborných, kurzů je to ještě horší. Opakovaně jsem se snažil vysvětlit, že za jeden měsíc (120 vyuč. hodin) nelze naučit člověka programovat webové aplikace.

 

Zejména, když se zájemce ani neorientuje v souborovém systému, neovládá používání schránky a mnohdy ani klávesnici. Výsledkem bylo zrušení tohoto (relativně dražšího) kurzu a nahrazení kratším, devadesátihodinovým. Marná argumentace, že aby se mohl kdokoliv hlásit na podobnou pracovní pozici, musí prakticky ovládat čtyři, spíše pět specializovaných jazyků. Vůbec není od věci přirovnání k národním jazykům. Lze se za jeden měsíc naučit anglicky, francouzsky, německy, italsky a rusky? Patrně každý uzná, že je to absurdní požadavek. A to i na úrovni prostého domluvení se.

 

Ostatně: jak může abonenty počítačového kurzu vybírat státní zaměstnanec, který je sám prakticky počítačově negramotný? Úředník, který když si omylem zahodí ikonu Wordu z pracovní plochy, není schopen program spustit (viděl jsem na vlastní oči). Případně takový, který Excel používá k tvorbě textových tabulek a vůbec netuší, že k tomu tabulkový kalkulátor není určen? Má vůbec on kvalifikaci rozhodovat, kdo se hodí na ten, či onen kurz a kdo ne? Nebylo by nakonec účelnější vyškolit nejprve státní zaměstnance? Anebo, a to je přesnější: jak to, že stát přijímá/drží na svých úřadech počítačově pologramotné zaměstnance???

 

Na to se ještě navazuje další problém: rekvalifikační kursy dodávají pro ÚP soukromé firmy. To je naprosto v pořádku (naštěstí dosud neprošel návrh, aby školení zajišťovaly ÚP z vlastních kádrů). Problém spočívá v tom, že jediným kritériem pro výběr dodavatele je jen a pouze cena. A protože režijní náklady jsou více méně konstantní (učebny, technika, apod.), cenu lze stlačit jen na mzdách lektorů. Výsledkem je pak to, že dodavatelem se stane firma, která mizerně platí (mizerné) lektory. Anebo také neplatí vůbec (i takové pády už se staly).

 

Já celkem chápu, že človíčkovi, kterému je padesát let a dělal celý život panského kočího panu řediteli v nějaké fabrice, je rekvalifikační kurz na počítače opravdu, ale opravdu na nic. Nestojí o něj, nezajímá ho a konců konec, je nešikovný (opět z praxe). Proč mu není umožněno udělat rekvalifikaci na něco jiného? Proč je pohrůžkou nucen absolvovat zrovna toto školení?

 

Snad jediný argument hovoří ve prospěch „zbytečných“ kurzů: postižený jedinec nepřijde tak rychle o pracovní návyky, nestane se příliš rychle nezaměstnatelným. Je nucen podle smlouvy někam pravidelně docházet, zdržovat se tam předepsanou dobu a plus minus se snažit o nějaké výkony. Ale je výsledek adekvátní vynaloženým prostředkům? Jak státně-finančním, tak i jeho soukromě-časovým? Těžká odpověď!

 

Proč není možné, aby si paní, též ve věku ohrožení nezaměstnaností, rozšířila v rekvalifikaci nějakou svoji dovednost tak, aby mohla kupř. začít podnikat? Brání tomu rigidní předpisy. Například paní, která nepochybně umí dobře vařit, se nemůže oficiálně rekvalifikovat na kuchařku a otevřít si bufet, protože by musela tři roky navštěvovat učiliště a složit učňovské zkoušky, aby získala výuční list, bez nějž prostě živnostenský list nedostane. Anebo si najmout kvalifikovaného kuchaře (který sice má potřebný papír, ale vařit v praxi nemusí vůbec umět).

 

V praxi jsem se setkal jen s jedinou úřednicí ÚP, která nezaměstnaným říkala: „Řekněte mi, co byste se chtěli naučit, aby vám to pomohlo. Já už takový kurz v republice někde najdu a zaplatím ho. Ale počítejte s tím, že tam budete dojíždět, nebo si tam zajistíte pobyt.“ Nevím, nakolik se jí to dařilo, ale co jsem se naposled doslechl, byla prý z ÚP odejdena.

 

Na straně druhé jsou pak rekvalifikační kurzy pořádané patrně nějakou „spřátelenou“ firmou, takže se dlouhé roky všichni nezaměstnaní nuceně rekvalifikují např. na řidiče vysokozdvižného vozíku a už jich musí být více, než kolik je vozíků v celém regionu dohromady.

 

Jen z tohoto letmého náhledu do problematiky plyne, že rekvalifikační kurzy vůbec necílí na získání nějaké kvalifikace, ale jen na to, aby rekvalifikace v požadovaném počtu a s nějakou centrálně určenou strukturou proběhly.

 

A závěr druhý: Úřady práce se ve skutečnosti vůbec nezabývají tím, aby zájemce o práci spárovaly se skutečným pracovním místem. Nabídky práce, které mají ÚP k dispozici, jsou ve většině případů práce zcela podřadné, anebo tak špatně placené, že jen málokdy jde o skutečně seriózní nabídku. O tom však ÚP nejsou informovány, nebo vycházejíce ze své byrokratické podstaty soudí, že svět za okny kanceláří je týž, jako se jim jeví z nějakých statistik a podkladů, které mají. Realita je samozřejmě někde jinde. A nezaměstnaní to vědí.

 

Ostatně, nezaměstnaným jsem radil, aby se na ÚP nespoléhali, ale aktivně si sami hledali uplatnění, včetně praktických rad, jak mají postupovat (ovšem, za to mi Úřad práce neplatil).

 

Podle mého soudu bych Úřady práce zrušil ihned a bez náhrady. Podporu v nezaměstnanosti, je-li státní, mohou vyplácet úřady sociální správy (stejně to už dělají). A o námezdní pracovní místa by mohly pečovat např. odbory (když už tu tak nějak jsou) a konců konec, pojištění proti nezaměstnanosti by si pracující měli platit sami a dobrovolně na komerčním základě (i to by mohly řešit odbory).

 

Historicky to tak bývalo. Až za Třetí říše byla zavedena struktura pracovních úřadů, a to zejména pro evidenci sil k totálnímu nasazení v Říši. Po komunistickém převratu tyto úřady (poněkud nepochopitelně) přežily v nějaké formalizované podobě dále. A až po devadesátém roce si stát umanul, že ačkoliv hospodářství přechází do tržního režimu a soukromého podnikání, nadvládu nad trhem práce si ponechá stát ve vlastních rukou. Jak se státní úřady úkolu zhostily v praxi, vidíme po čtvrt století jasně: vychází z modelu řízení, úkolování, utrácení veřejných prostředků s efektem malým, neúměrným.

 

Chce se mi na závěr vyjádřit shrnutí: co jednou stát uchvátí, už nikdy z ruky nevydá, i když to dělat neumí.