Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nemožnost rovnosti od Rothbarda

30. 10. 2016

     Zřejmě nejčastějším terčem etické kritiky tržní ekonomiky je nařčení, že tato nedokáže zajistit rovnost. Ve prospěch rovnosti byly používány různé „ekonomické“ argumenty, jako například minimální společenská oběť anebo klesající mezní užitek peněz. V posledních letech ale ekonomové zjistili, že nemohou ospravedlňovat rovnostářství pomocí ekonomie a že k prosazování rovnosti nakonec potřebují nějaký etický základ.


    Ekonomie či praxeologie nemohou potvrdit správnost etických ideálů, ale i etické cíle musí být vystavěny smysluplně. Musí proto před praxeologií obstát jako vnitřně konzistentní a konceptuálně možné. Tyto vlastnosti etického ideálu „rovnosti“ nebyly dosud tomuto testu náležitě podrobeny.


    Pravdou je, že již byla vznesena řada námitek, které donutily rovnostáře se nad svým cílem zamyslet. Uznání nutných dopadů jejich politik vede někdy k opuštění, i když častěji pouze ke zpomalení prosazování jejich plánu. Vynucování rovnosti má tedy tyto dopady: prokazatelně potlačí motivaci, odstraní přizpůsobovací procesy tržní ekonomiky, ničí veškerou efektivnost při uspokojování přání spotřebitelů, velmi omezí tvorbu kapitálu a povede k jeho spotřebě - což všechno jsou dopady představující prudký propad všeobecné životní úrovně. Kromě toho, pouze ve svobodné společnosti se nevyskytují kasty, a proto pouze svoboda umožní změny příjmu určované podle produktivity. Společnost založená na státu oproti tomu způsobí spíše zmrazení ekonomiky v určité formě (neproduktivní) nerovnosti.


    Tyto argumenty nelze, navzdory jejich pádnosti, v žádném případě označit za konečné. Někteří lidé budou sledovat cíl rovnosti tak jako tak. Mnozí vezmou tyto námitky v úvahu a za účelem dosažení větší rovnosti se smíří pouze s jistým omezením životní úrovně.


    Ve všech diskuzích o rovnosti se bere za samozřejmé, že rovnost je cílem, kterého by bylo velmi záhodno dosáhnout. Tato samozřejmost ale není vůbec na místě, neboť samotná rovnost jakožto cíl je vystavena řadě vážných výhrad. Praxeologická teorie je vyvozena ze tří univerzálně přijímaných axiomů: hlavním axiomem je existence účelového lidského jednání a méně významnými předpoklady či axiomy jsou jednak rozličnost lidských dovedností a přírodních zdrojů a za druhé upřednostňování volného času před prací (disutility of labor). Přestože je možné ekonomickou teorii společnosti vybudovat i bez těchto dvou méně významných axiomů (nikoli ovšem bez hlavního předpokladu), jsou zde zmiňovány proto, aby omezily naše teoretizování na zákony, které mají přímý vztah k realitě. Kdyby chtěl někdo vytvořit teorii použitelnou na totožné lidské bytosti, může tak klidně učinit.


    Různorodost lidstva je tedy základním postulátem našich znalostí lidí. Je-li ale lidstvo různorodé a každý člověk je individualitou, jak potom někdo může jako ideál navrhovat rovnost? Každý rok se konají konference o rovnosti, kde učenci volají po větší rovnosti, aniž by někdo tento základní princip zpochybnil. Jaké ospravedlnění může ale najít rovnost v podstatě člověka? Je-li každý jedinec jedinečný, jak jinak může být učiněn „rovným“ ve vztahu k ostatním než zničením většiny toho, co je v něm lidské a ponížením lidské společnosti na uniformitu mraveniště? Břemeno důkazu leží na rovnostáři, který sebejistě vstupuje na scénu a informuje ekonoma o svém nejvyšším etickém cíli. Musí prokázat, jakým způsobem je rovnost slučitelná s podstatou člověka a uhájit funkčnost možného rovnostářského světa.


    Rovnostář je na tom ještě hůře, neboť lze ukázat, že rovnost příjmu je pro lidstvo nemožným cílem. Příjem nemůže být nikdy rovný. Je samozřejmě nutné o příjmu uvažovat v reálném vyjádření, a nikoli ve vyjádření peněžním, jinak by se přece nejednalo o skutečnou rovnost. Reálný příjem (důchod) nemůže být ale nikdy vyrovnán. Jak by mohl být požitek obyvatele New Yorku z pohledu na manhattanské panorama vyrovnán s požitkem Inda? Jak by mohl Newyorčan plavat v Ganze tak jako Ind? Jelikož je každý jedinec nutně situován na jiné místo, reálný příjem každého jedince se musí lišit zboží od zboží a od člověka k člověku. Neexistuje žádný způsob, jak dát různá zboží dohromady a měřit nějakou „úroveň“ příjmu, a tak je nesmyslné pokoušet se najít nějakou „rovnou“ hladinu. Musíme se smířit s tím, že rovnosti nelze dosáhnout, protože je to pro člověka konceptuálně nemožný cíl, což vyplývá z nutného rozptýlení lidí v prostoru a jejich různosti. Je-li ale rovnost nesmyslným (a tedy iracionálním) cílem, pak i každá snaha dosáhnout rovnosti je rovněž nesmyslná. Je-li samotný cíl nesmyslný, pak je nesmyslná i snaha jej dosáhnout.


    Mnoho lidí se domnívá, že rovnost příjmu je sice nesmyslný ideál, ale že jej lze nahradit ideálem spočívajícím v rovnosti příležitostí. Tento koncept je ale stejně nemyslitelný jako koncept, o kterém jsme právě hovořili. Jak může být „vyrovnána“ možnost Inda a Newyorčana plout okolo Manhattanu nebo plavat v Ganze? Nevyhnutelná rozličnost umístění ruší fakticky jakoukoli možnost vyrovnání „příležitostí“.


    Blum a Kalven zabředávají do častého omylu, když tvrdí, že spravedlnost znamená rovnost příležitostí a že tato rovnost vyžaduje, aby „závodníci startovali ze stejné čáry“ a „závod“ tak mohl být „spravedlivý“. Lidský život ale není závodem, ve kterém by měl každý startovat z identické čáry. Každý člověk se snaží být co možná nejšťastnější. Každý ale nemůže začínat na stejné čáře, neboť svět nezačal právě existovat. Je rozmanitý a skládá se z nekonečně odlišných částí. Samotná skutečnost, že se někdo nutně rodí na jiném místě než někdo jiný, okamžitě způsobuje, že zděděná příležitost jednoho člověka nemůže být totožná s příležitostí jeho souseda. Snaha o rovnost příležitostí by také vyžadovala zrušení rodin, protože různí rodiče mají různé - nerovné - schopnosti. V této logice by bylo potřeba zavést komunální vychovávání dětí. Stát by musel znárodnit veškeré děti a vychovávat je ve státních jeslích za „stejných“ podmínek. Ale ani zde by podmínky nemohly být pro všechny totožné, protože různí pracovníci v jeslích by sami měli různé schopnosti a osobní vlastnosti. Rovnost tedy nelze nikdy zajistit již kvůli nutným rozdílům v umístění dětí do jednotlivých jeslí.


    Ukázali jsme, že rovnostáři nelze dovolit ukončit diskusi jednoduše tím, že prohlásí rovnost za absolutní etický cíl. Musí se nejprve vypořádat se všemi společenskými a ekonomickými důsledky rovnostářství a pokusit se ukázat, že tento cíl není v rozporu s podstatou člověka. Musí vyvrátit argument, že člověk není stvořen k nucenému životu mravence v mraveništi. A konečně musí uznat, že rovnost příjmu a rovnost příležitostí jsou jako cíle konceptuálně neuskutečnitelné, a tedy nesmyslné. Ipso facto je potom nesmyslná i každá snaha jich dosáhnout.


    Rovnostářství je proto v podstatě nesmyslná společenská filozofie. Její jedinou smysluplnou interpretací je požadavek „stejné svobody“, který formuloval Herbert Spencer ve svém slavném Zákonu stejné svobody: „Každý člověk má svobodu činit cokoli se mu zlíbí za předpokladu, že neomezuje stejnou svobodu jiného člověka.“ Tento cíl se nepokouší dosáhnout rovnosti celkových podmínek člověka, což je úkol zcela nemožný. Namísto toho obhajuje svobodu, tj. stav neexistence násilí jednoho člověka používaného proti druhému člověku a jeho majetku.


    I toto vyjádření rovnosti má ovšem řadu vad a lze jej ku prospěchu věci odmítnout. Otevírá především prostor pro dvojznačnost a rovnostářství. Za druhé, slovo „stejná“ vzbuzuje představu veličiny měřitelné s nějakou pevnou jednotkou a rozměrem. „Stejná délka“ znamená rovnost měření pomocí objektivně určitelné jednotky. Při studiu lidského jednání ať již v praxeologii či sociální filozofii ale žádnou takovou měřitelnou jednotku nemáme, a proto nic takového jako „rovnost“ neexistuje. Je mnohem lepší říkat, že „každý člověk by měl mít X“, než prohlašovat, že „všichni lidé by měli mít stejné X“. Jestliže chce někdo přimět všechny lidi, aby si koupili auto, formuluje takto svůj cíl a říká, že „každý člověk by si měl koupit auto“, a nikoli, že „všichni lidé by měli mít rovné podmínky při nákupu auta“. Používání slova „rovné“ je v tomto případě nešikovné a zavádějící.


    A konečně platí, jak již před mnoha lety tak působivě ukázala Clara Dixon Davidson, že Spencerův Zákon stejné svobody je přebytečný. Má-li totiž každý člověk svobodu dělat co se mu zlíbí, potom z této samotné premisy vyplývá, že svoboda žádného člověka nebyla porušena či poškozena. Celá druhá část Spencerova Zákona následující za slovem „zlíbí“, je nadbytečná.  Od doby, co byl Spencerův zákon formulován, využívali jeho kritici jeho druhou část stanovující podmínky jeho platnosti k nabourávání libertariánské filozofie. Po celou tuto dobu se však veškeré jejich úsilí soustředilo na tu jeho část, která ho činí problematickým, a nikoliv na jeho samotnou podstatu. Vzhledem k tomu, že koncept „rovnosti“ lze nahradit logickým kvantifikátorem „každý“, nenachází přítomnost tohoto konceptu v Zákoně stejné svobody žádné ospravedlnění. „Zákon stejné svobody“ by mohl být klidně přejmenován na „Zákon úplné svobody“.