Jdi na obsah Jdi na menu
 


Národy vznikající souhlasem: Dekompozice národního státu od M. N. Rothbarda

23. 1. 2017

Převzato ze: http://www.svobodny-svet.cz/.

 

Libertariáni se často zaměřují na analýzu dvou jednotek: jednotlivce a státu. Ale jednou z nejdramatičtějších a nejvýznamnějších událostí naší doby bylo bouřlivé vzkříšení třetího aspektu reálného světa: národa.


Pokud se předtím o národu uvažovalo, tak jen ve spojení se státem, ve formě běžného výrazu: národní stát. Nedávno jsme však zároveň s pádem komunismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě byli svědky živé a překvapivě rychlé dekompozice centralizovaného státu, či tzv. národního státu. Skutečný národ, či národnost se s fanfárami vrátily na světové jeviště.


Národ opět na scéně

Národ, samozřejmě, není to samé, jako stát a tento rozdíl si starší libertariáni a klasičtí liberálové jako např. Ludwig von Mises a Albert Jay Nock velmi dobře uvědomovali. Současní libertariáni se často chybně domnívají, že jednotlivci jsou vzájemně provázáni jen vazbami tržní směny. Zapomínají, že každý nevyhnutelně přichází na svět v rodině, v jazykovém a kulturním prostředí. Každý člověk se narodí do jedné nebo více překrývajících se komunit, které obvykle obsahují etnickou skupinu, a tyto komunity mají specifické hodnoty, kulturu, náboženské vyznání a tradice. Ve všeobecnosti se člověk narodí v určité zemi a vždy se narodí ve specifickém historickém kontextu času a místa, tedy komunity a území.

 

Moderní evropský stát, typicky velmoc, nevznikl vůbec jako národ. Vznikl tím, že jeden národ, — obvykle uprostřed výsledné země se základnou v hlavním městě — si imperiálním způsobem podrobil národnosti na periferii budoucí země. Jestliže národ je komplexem subjektivních pocitů národnosti založených na objektivních skutečnostech, imperiálně-centralizované státy prosazovaly pocit národní jednoty, který zahrnoval i podřízení se imperiálnímu centru, mezi národnostmi na periferii s různým stupněm úspěchu.

 

Ve Velké Británii se Angličanům nikdy nepodařilo zcela vymazat národní ambice podmaněných národností; Skotů a Walesanů. Ve Španělsku Kastilci soustředění v Madridu nedokázali — jak viděl celý svět po dobu Olympiády v Barceloně — vymazat nacionalismus mezi Katalánci, Basky, či dokonce mezi Galicijci, nebo Andalusany. Francouzi nikdy nezkrotili Bretonce, Basky, ani obyvatele Languedocu.

 

Teď je již jasné, že kolaps centralizovaného a Rusy ovládaného Sovětského svazu odhalil desítky původně potlačovaných nacionalismů. Zároveň je stále jasnější, že i samotné Rusko, nebo spíše Ruská federace, je ještě starší imperiální formace, do které Rusové začlenili silou spoustu národností včetně Tatarů, Jakutů i Čečenců. Velká část Sovětského svazu pochází z imperiálního ruského dobývání území v 19. století, během kterého si soupeřící Rusové a Britové rozdělili většinu střední Asie.

 

Národ není možné přesně definovat, protože je to komplex a proměnlivá konstelace různých forem a komunit, jazyků, etnických skupin a náboženství. Některé národy anebo národnosti, například Slovinci, jsou svéráznou etnickou, jakož i jazykovou skupinou. Jiní, například bojující skupiny v Bosně, tvoří jedna etnická skupina se stejným jazykem, ale dělí je úporné náboženské spory (pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a bosenští muslimové, kteří, což situaci ještě více komplikuje, vyznávali původně manichejskou bogomilskou herezi).

 

Otázka národnosti je složitější, protože zahrnuje objektivně existující realitu i subjektivní vnímání. V případě východoevropských národů pod nadvládou Habsburků, anebo v případě Irů pod nadvládou Británie, se musel nacionalismus, včetně potlačených, nebo vymírajících jazyků, vědomě uchovávat, produkovat a rozšiřovat. V 19. století se o to starala intelektuální elita bojující o oživení periférií, které částečně pohltilo imperiální centrum.


Iluze „kolektivní bezpečnosti“

Problém národa vzrostl ve 20. století pod převažujícím vlivem wilsonismu na americkou a světovou zahraniční politiku. Nemluvím o myšlence národního sebeurčení, ale o konceptu kolektivní bezpečnosti proti agresi. Fatální chyba tohoto konceptu je, že ztotožňuje národní státy s individuálními agresory a ke světové komunitě přistupuje jako policajt na rohu. Policajt například vidí, jak A napadá B nebo krade majetek B. Policajt, přirozeně, chrání soukromé vlastnictví B, tedy jeho osobu, anebo majetek. Předpokládá se, že ve válkách mezi dvěma národy nebo státy jde o stejný princip: stát A napadne stát B. Přijde mezinárodní policajt, ať už je to Liga Národů, OSN, americký president či ministr zahraničních věcí, nebo komentátor srpnových New York Times, a stát A označí bez váhání za agresora. Od světových policejních složek, ať už je to cokoliv, se očekává rychlý zásah do dění a zastavení podstaty agrese.

 

Kritický omyl v této oblíbené argumentační linii se nachází hlouběji, než obvyklá diskuse o tom, zda americké vzdušné síly anebo pozemní jednotky mohou skutečně poměrně jednoduše eliminovat Íránce, nebo Srby. Rozhodující chyba spočívá v implicitním předpokladu celé analýzy: že každý národní stát vlastní celé své geografické území stejným spravedlivým a správným způsobem, jakým každý jednotlivý vlastník majetku vlastní svoje tělo a majetek, který zdědil, nabyl prací, anebo získal svobodnou směnou. Jsou hranice typického národního státu opravdu tak spravedlivé či nezpochybnitelné, jako váš anebo můj dům, pozemek, či továrna?

 

Myslím, že nejen klasický liberál, nebo libertarián, anebo kdokoliv se zdravým rozumem, který se nad tímto problémem zamyslí, musí odpovědět, že ne. Je absurdní označit každý národní stát v libovolném čase, který si sám vytýčil hranice, za něco správného a svatého, vyhlásit jeho teritoriální integritu za majetek, který musí zůstat nedotknutelný a úplný, jako vaše nebo moje tělo či soukromé vlastnictví. Přece tyto hranice se stanovily násilím, nebo mezinárodní smlouvou, bez dohody s obyvateli daného místa a časem se výrazně posouvaly tak, že prohlášení o územní celistvosti jsou z tohoto pohledu zcela směšná.

 

Vezměme jako příklad současný chaos v Bosně. Jen před několika lety establishment, levý, pravý i středový, nahlas obhajoval zachování územní celistvosti Jugoslávie a úporně zavrhoval všechna secesionistická hnutí. Dnes, ten samý establishment, který ještě nedávno opěvoval Srby jako obránce jugoslávského národa, je hanobí za agresi proti teritoriální celistvosti Bosny či Bosny-Hercegoviny, což je národ, který před rokem 1991 neexistoval o nic více, než „národ Nebrasky“.

 

Toto jsou pasti, do kterých je nám souzeno padnout, pokud se nezbavíme mytologie národního státu, dokud si národní stát nepřestaneme představovat jako entitu s vlastnictvím, s vlastními svatými a neporušitelnými právy. Analogie se soukromými vlastnickými právy je totiž naprosto nesprávná.

 

Zkusme využít vynikající strategii Ludwiga von Misese a abstrahovat od současných emocí. Představme si dva sousední národní státy, Ruretánii a Fredonii. Předpokládejme, že Ruretánie vnikla do východní Fredonie a tvrdí, že tato oblast je jejím vlastnictvím. Musíme automaticky odsoudit Ruretánii za její zavrženíhodný akt agrese vůči Fredonii a vyslat proti brutálním Ruretáncům a ve jménu malé Fredonie vojsko? Ne nevyhnutelně.

 

Protože může být docela dobře možné, že východní Fredonie byla řekněme před dvěma lety částí Ruretánie, byla fakticky západní Ruretánií, a Ruretánci, etničtí a národní starousedlíci tohoto území, zakoušeli po ty dva roky fredonský útlak. Zvláště v mezinárodních sporech platí nesmrtelná slova W. S. Gilberta: „Věci jsou jen zřídka takové, jak vypadají; odstředěné mléko se tváří jako šlehačka.“

 

Oblíbený mezinárodní policajt, ať už je to Butrus Butrus-Ghali, americké jednotky, nebo komentátor New York Times, by měli raději více jak dvakrát měřit, než jednou řezat a vstoupit do sporu.

 

Libertariáni a klasičtí liberálové, kteří by měli dobré předpoklady k reflexi zahraničních vztahů národního státu, byli příliš zaujati studenou válkou, aby se jim věnovali. Po kolapsu Sovětského svazu a ukončení studené války si klasičtí liberálové snad najdou prostor pro nové promyšlení těchto životně důležitých problémů.


Úvahy o secesi

Zaprvé můžeme konstatovat, že ne všechny státní hranice jsou spravedlivé. Jediným cílem libertariánů by měla být transformace existujících národních států do národních entit, jejichž hranice by se daly označit jako spravedlivé; tj. rozložit existující násilně držené národní státy do skutečných národů, nebo konsenzuálních národů.

 

Například v případě východní Fredonie by obyvatelé měli mít možnost oddělit se od dobrovolně od Fredonie a přičlenit se ke svým přátelům v Ruretánii. A klasičtí liberálové by neměli tvrdit, že na národních hranicích nezáleží. Je pravda — jak dlouho hlásali klasičtí liberálové –, že čím je méně státních zásahů buď ve Fredonii, nebo v Ruretánii, tím menší význam mají tyto hranice. Ale dokonce i za minimálního státu mají národní hranice význam, pro obyvatele dané oblasti často velice velký. Protože: v jakém jazyce — ruretánštině, fredonštině, či v obou — budou tabulky s názvy ulic, telefonní seznamy, soudní jednání, či vyučování na daném území?

 

Zkrátka: každá skupina, každá národnost by měla mít možnost odtrhnout se od jakéhokoliv národního státu a připojit se k libovolnému jinému státu, který s tím souhlasí. Tato jednoduchá reforma by nakonec vedla k ustanovení konsenzuálních národů.

 

Čistý anarchokapitalistický model

V tomto článku neprezentuji čistý anarchokapitalistický model proto, abych ho obhajoval per se, ale spíše ho navrhuji jako návod na urovnání národnostních sporů. Co je to čistý model? To, že žádné území, ani metr čtverečný na světě by neměl zůstat „státní“, anebo „veřejný“. Každý čtverečný metr země, ať už je to část ulice, náměstí, anebo společenství, by se privatizoval. Totální privatizace by pomohla vyřešit národnostní problémy a to často překvapivým způsobem. Navrhuji, aby se existující státy anebo klasicky liberální státy pokusily přiblížit k takovémuto systému i v případě, že by určité území zůstalo ve vládní sféře.

 

Otázka otevřených hranic či svobodné imigrace se pro klasické liberály stala problémem. Zaprvé proto, že sociální stát stále více přistěhovalce podporuje a oni mají tendenci od něj přijímat sociální pomoc permanentně. Za druhé proto, že v sázce jsou kulturní hranice. Pohled na imigraci jsem změnil po pádu Sovětského svazu: najednou bylo jasné, že stát povzbuzoval etnické Rusy, aby se usadili v Estonsku a Lotyšsku a pohltili kulturu a jazyk těchto národů. Předtím jsem odmítal teze nerealistického románu Jeana Raspaila Tábor svatých, ve kterém se indická populace rozhodla přesídlit na loďkách do Francie a Francouzi pod vlivem liberální ideologie neuměli zabránit ekonomické a kulturní destrukci svého národa. Ale růst kulturních problémů a těžkostí sociálního státu mi ukázal, že Raspailovy obavy nejsou vůbec fiktivní.

 

Když jsem však uvažoval o imigraci na základě anarchokapitalistického modelu, uvědomil jsem si, že úplně privatizovaná země by neměla otevřené hranice. Pokud by každý kousek půdy v zemi vlastnila nějaká osoba, skupina, nebo korporace, znamenalo by to, že žádný přistěhovalec by na ni nemohl vstoupit, pokud by nezískal pozvání a povolení pronajmout si, anebo koupit si cizí majetek. Totálně soukromá země by byla uzavřena, pokud by si to její obyvatelé a vlastníci přáli. Z toho se zdá být jasné, že režim otevřených hranic, který de facto existuje ve Spojených státech, reálně vyplývá z násilného otevření hranic centrálním státem, státem, který je pánem všech ulic a veřejného prostranství a nereflektuje přání vlastníků.

 

Úplná privatizace by urovnala mnoho lokálních konfliktů a problémů s externalitami –, nejen problém imigrace. Pokud by každou lokalitu a čtvrť vlastnily soukromé firmy, korporace, nebo smluvní komunity, vládla by skutečná diverzita podle preferencí každé komunity. Některé společnosti by byly etnicky nebo ekonomicky rozmanité, jiné zase etnicky a ekonomicky homogenní. Některé lokality by povolily pornografii a prostituci, anebo drogy a interrupce, jiné by některé, anebo všechny, zakázaly. Zákaz by ale nepocházel od státu, představoval by jen požadavky, které by museli plnit rezidenti, anebo ti, kteří by užívali něčí osobní anebo komunitní půdu. Etatisty, kteří touží všem vnutit vlastní hodnoty, by tento model zklamal. Zato každý jednotlivec anebo skupina by mohli žít v sousedství lidí, kteří sdílejí jejich hodnoty a preference. Nebyla by to žádná Utopie ani všelék na konflikty, ale přinejlepším druhé nejlepší řešení, se kterým by byli lidé ochotni žít.


Co s enklávami a exklávami?

Jeden viditelný problém secese národností od národních států se týká smíšených oblastí, anebo enkláv a exkláv. Rozpad centrálního národního státu Jugoslávie vyřešil hodně těžkostí, protože poskytl nezávislost Slovincům, Srbům a Chorvatům. Co ale s Bosnou, kde je řada měst a vesnic smíšených? Jediným řešením je další dekompozice prostřednictvím další decentralizace. Pokud je třeba východní Sarajevo srbské a západní Sarajevo muslimské, mohou se takto stát částmi národů, ke kterým se hlásí.

 

Výsledkem bude samozřejmě množství enkláv, částí národů obklopených jinými národy. Jak to řešit? V první řadě je zřejmé, že problém enkláv/exkláv existuje i dnes. Jeden z nejzlověstnějších probíhajících konfliktů, do kterého se Spojené státy zatím nezamíchaly (protože ho nevysílali na CNN), je problém Náhorního Karabachu. Je to arménská exkláva, která je formálně částí Ázerbájdžánu. Náhorní Karabach by jasně měl být součástí Arménie. Ale jak se potom Arméni z Karabachu vyhnou blokádě ze strany Ázerbájdžánců a jak zabrání vojenským konfliktům ve snaze udržet si volný koridor do Arménie?

 

Za úplné privatizace by takovéto problémy pominuly. V současnosti si nikdo v USA nekoupí pozemek bez jistoty, že jeho nárok na něj je nezpochybnitelný. A v úplně soukromém světě by přístupová práva byla životně důležitou součástí pozemkového vlastnictví. V takovémto světě by si pak karabašští vlastníci majetku zabezpečili přístupová práva (koridor) přes ázerbájdžánské pozemky.

 

Decentralizace by představovala i operativní řešení zdánlivě neřešitelných konfliktů v Severním Irsku. Když Britové na počátku dvacátých let rozdělili Irsko, souhlasili též s uskutečněním druhého rozdělení na mikroúrovni, nikdy ale tento svůj slib nerealizovali. Pokud by Britové povolili detailní hlasování o rozdělení podle jednotlivých (náboženských) obcí v Severním Irsku, katolická většina populace by se pravděpodobně oddělila a přičlenila k Irské republice, včetně takových území, jako Tyrone a Fermanagh, jižní Down a jižní Armagh. Protestanti by patrně zůstali v Belfastu, v celku Antrim a v jiných oblastech severně od Belfastu. Jediným významným zbylým problémem by byla katolická enkláva v rámci Belfastu, ale i jí by anarchokapitalistický model zabezpečil možnost zakoupení přístupových práv do enklávy.

 

Je jasné, že až do úplné privatizace by se konflikty mohly minimalizovat tím, že by byla povolena secese a místní samospráva až na úroveň mikrospolečenstev a že by se postupně rozvinula smluvní přístupová práva pro enklávy a exklávy. Pro postup k radikální decentralizaci ve Spojených státech je dnes důležité to, aby libertariáni a klasičtí liberálové začali klást důraz na zapomenutý desátý dodatek k Ústavě a pokusili se rozdělit úlohu a moc centralizovaného Nejvyššího soudu.


Občanství a právo volit

Jeden z tíživých problémů současnosti se soustředí na to, kdo se stane občanem země, jestliže občanství znamená hlasovací práva. Anglo-americký model, ve kterém se každé dítě narozené na území dané země automaticky stává občanem, si jasně „koleduje“ o sociální imigraci budoucích rodičů. Například ve Spojených státech jsou běžným problémem ilegální přistěhovalci, jejichž děti narozené na americké půdě se automaticky stávají občany a tím opravňují sebe i své rodiče k permanentním sociálním dávkám a bezplatné zdravotnické péči. Je jasné, že francouzský systém, podle kterého se dítě musí narodit občanovi, aby se stalo automaticky občanem, je o mnoho bližší myšlence konsenzuálního národa — národa vzniklého souhlasem.

 

Měli bychom promyslet i celý koncept a funkci hlasování. Měl by mít každý právo volit? Rose Wilder Lane, americké libertariánské teoretičky z poloviny 20. století, se jednou zeptali, zda věří ve všeobecné volební právo žen. „Ne,“ odpověděla, „a zcela stejně jsem proti všeobecnému volebnímu právu mužů“.

 

Lotyši a Estonci se vyrovnali s problémem ruských přistěhovalců tak, že jim dovolili zůstat stálými obyvateli země, ale neudělili jim občanství, tedy ani právo volit. Švýcaři vítají přistěhovalce, kteří přijdou do jejich země dočasně za prací, ale vytrvale odrazují permanentní přistěhovalce, tedy neradi jim poskytují občanství a právo volit.

 

Zkusme si tuto problematiku opět vysvětlit pomocí anarchokapitalistického modelu. Jak by vypadalo hlasování v úplně privatizované společnosti? Ano, bylo by jiné, ale důležitější otázka zní, kdo by se o ně reálně zajímal? Pro ekonoma představuje pravděpodobně nejvíce vyhovující formu hlasování korporace, nebo akciová společnost, ve které je hlasování proporcionální podle podílu na vlastnictví firemních aktiv.

 

Ale i v našem modelu existuje (a existovalo by) nekonečně mnoho soukromých klubů všeho druhu. Lidé se obyčejně domnívají, že rozhodnutí klubu se řeší tak, že každý člen má jeden hlas, ale to ve skutečnosti neodpovídá pravdě. Nejlépe fungující a atraktivní kluby řídí malá oligarchie nejschopnějších a nejvíce zainteresovaných. Tento systém vyhovuje řadovým, nehlasujícím členům, i elitě. Pokud jsem řadovým členem řekněme šachového klubu, proč bych se měl unavovat hlasováním, když jsem spokojený se způsobem fungování klubu. A pokud se zajímám o řízení, oligarchie, která neustále hledá nové energické členy, mě pravděpodobně požádá, abych se přidal k řídicí elitě. A konečně: pokud mi řízení klubu nevyhovuje, mohu ho okamžitě opustit a přidat se k jinému, anebo dokonce založit vlastní. To je jedna z největších ctností svobodné privátní společnosti, ať už uvažujeme o šachovém klubu, anebo smluvní komunitě.

 

Čím jsme blíže k čistému modelu, čím více oblastí projde buď privatizací, nebo mikrodecentralizací, tím bude hlasování méně důležité. Samozřejmě, od tohoto cíle nás dělí dlouhá cesta. Je však třeba začít a zejména změnit naši politickou kulturu, která přistupuje k demokracii a volebnímu právu jako k nejvyššímu politickému statku. Proces hlasování by se měl považovat přinejlepším za triviální a nedůležitý, nikdy není ten jediný správný — s výjimkou případů, kdy takovýto mechanismus vyplyne z konsenzuální smlouvy. V moderním světě slouží demokracie, nebo hlasování jen k tomu, abychom státu zabránili ovládat nás, nebo jiné.[1] Hlasování je však přinejmenším neefektivní nástroj sebeobrany a o mnoho lepší by bylo nahradit ho úplným rozbitím moci centrální vlády.

 

Summa sumárum, jakmile uskutečníme dekompozici a decentralizaci moderního centralizovaného a násilného národního státu, jakmile rozložíme tento stát na jednotlivé národnosti a společenstva, měli bychom zároveň zredukovat záběr vládní moci, prostor a význam hlasování a rozsah společenského konfliktu.

 

Rozsah soukromého kontraktu a dobrovolného souhlasu se zvětší a brutální, represivní stát se postupně rozpadne a vznikne harmonický a stále více prosperující společenský řád.