Jdi na obsah Jdi na menu
 


Národní osvobození od M. N. Rothbarda

21. 10. 2014

Poznámka: Původně vyšlo v Libertarian Forum, sv. 1, č. 11, 1. září 1969. Přeložil Tomáš Macháček.

 

Nedávné nepokoje a v podstatě občanská válka v severním Irsku ukazuje (libertariánům i světu jako celku), jak důležitá je snaha o a dosažení cíle národního osvobození pro všechen utlačovaný lid. Kromě toho, že jde o nezbytnou podmínku k dosažení spravedlnosti, národní osvobození je jediným řešením velkých světových problémů územních rozporů a utiskující národní vlády. Přesto příliš mnoho anarchistů a libertariánů chybně pohrdá myšlenkou národního osvobození a nezávislosti jako jednoduše zakládání dalších národních států. Tragicky si neuvědomují, že přijímáním tohoto postoje, se stávají pevnými, objektivními podporovateli nabobtnalých, imperialistických národních států dneška.


Občas má tato chyba tragické následky. Z fascinující a autoritativní knihy Paula Avriche je jasné, že anarchisté v Rusku měli alespoň malou šanci převzít vedení Říjnové revoluce, spíše než bolševici, ale prohráli kvůli dvěma hlavním důvodům: (1) Jejich sektářský názor, že jakýkoliv druh jednoznačné organizace jejich vlastního hnutí narušuje anarchistické zásady, a (2) jejich opozice vůči národním hnutím za nezávislost pro Ukrajinu a Bělorusko, odůvodněná tím, že by to jednoduše znamenalo zakládání dalších států. Tímto způsobem se stali objektivními zastánci velkoruského imperialismu a dovedlo je to ke katastrofickému postupu oponování Leninova státnického počinu „pacifistického“ Brestlitevského míru v roce 1918, kde se Lenin v zájmu ukončení války, vzdal ukrajinského a běloruského území z Velkoruského impéria. Katastrofálně, jak pro své vlastní principy, tak pro to jak vypadali v očích válkou unavených Rusů, ruští anarchisté volali po pokračování války proti „německému imperialismu“, čímž nějak identifikovali s anarchií staletí staré zábory území ruským imperialismem.


Nejprve se podívejme na celou tu otázku národního osvobození z pohledu libertariánského principu. Předpokládejme, že existují dvě hypotetické země, „Ruritánie“ a „Walldávie“. Ruritánie napadne Walldávii a zabere severní část země. Tato situace trvá po desetiletí či dokonce staletí. Ale základní stav zůstává: Ruritánský stát napadl Walldávii a pokračuje v její okupaci a vykořisťování, velmi často se pokouší zničit jazyk a kulturu porobeného lidu severní Walldávie. Nyní se pozvedá, jak v severní, tak v jižní Walldávii „Severowalldavské osvobozenecké hnutí“. Na čí straně bychom měli stát?


Zdá se mi jasné, že libertariáni by měli věnovat tomuto hnutí svou zapálenou podporu. Poněvadž jejich cílem, ačkoliv to nemusí být dosažení konečné bezstátní společnosti, je osvobodit utlačované severní Waldavce od vládců ruritánského státu. Fakt, že nemusíme souhlasit s walldavskými povstalci ve všech filozofických či politických bodech je irelevantní. Celý důvod jejich existence – osvobodit severní Walldavce od jejich imperiálních utlačovatelů – si zasluhuje naši upřímnou podporu.


Jedním z největších podvodů stojících za myšlenkou „kolektivní bezpečnosti proti agresi“, tak jak ji šíří „mezinárodní“ intervencionisté od dvacátých let dvacátého století, je to, že toto po nás vyžaduje, abychom považovali za posvátné veškeré národní hranice, jež byly často ustaveny agresí. Takovýto koncept vyžaduje, abychom dali razítko souhlasu zemím a územím vytvořeným předchozí imperiální agresí.


Pojďme nyní použít naši analýzu na problém severního Irska. Severoirští vládci, protestanté, trvají na současných hranicích a institucích. Jižní Irové, katolíci, požadují jednotný irský stát. Z těchto dvou mají jižní Irové lepší důvody, poněvadž všichni protestanti byli do Irska „přesazeni“ anglickým imperialismem, na úkor vražděných katolických Irů, obraných o svou půdu. Avšak pokud neexistuje dokumentace umožňující navrácení půdy a majetku dědicům obětí – a je vysoce nepravděpodobné, že existuje – správné libertariánské řešení nebylo následováno ani jednou stranou, a co můžeme říci, ani nikým ve veřejném tisku. Poněvadž současná dělící hranice neodděluje, jak mnoho lidí věří, katolický jih od protestantského severu. Toto dělení, jak jej ustanovila Británie po první světové válce a přijalo zbabělé irské povstalecké velení, arbitrárně přidělilo velký díl katolického území k severu. Konkrétně více než polovina severoirského území má jako většinové obyvatelstvo katolíky a měla by být okamžitě navrácena jihu. To zahrnuje: západní část hrabství Derry (včetně města Derry), celá hrabství Tyrone a Fermanagh, jižní Armagh a jižní Down. Ze severního Irska by v podstatě zůstalo jen město Belfast a venkovské oblasti přímo na severu.


Ačkoliv by toto řešení zanechalo katolíky z Belfastu utlačované skandální protestantskou diskriminací a vykořisťováním, byl by alespoň vyřešen problém podstatné katolické menšiny – většiny v oblastech vyjmenovaných výše – v severním Irsku, a celá otázka severního Irska by byla redukována do snesitelných rozměrů. Tímto způsobem by libertariánské řešení – aplikování národního sebeurčení a odstranění imperiálního útlaku – přineslo spravedlnost a zároveň vyřešilo okamžitý utilitaristický problém.

 

Pramen:

1. AVRICH, P. The Russian Anarchists (Princeton, N.J.: Princeton University Press 1967).