Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náboženská pravice: směrem ke spojenectví (II/II)

4. 6. 2017

[M. N. Rothbard, únor 1993, vyšlo na Mises.org]

 

Otázka potratu a radikální decentralizace


Otázka potratu je mnohem složitější. Protože odpůrci potratů považují potrat za vraždu lidské bytosti, vyražení dveří od ložnice kvůli zabránění vraždy by tak nebylo žádným proti libertariánským postojem. A navíc by to bylo zřetelně ve velmi rozdílně kategorii oproti policejnímu vynucení zákonů proti sexuálním aktivitám. Ale i tak je zde pozoruhodný prostor pro spojenectví mezi libertariány pro svobodu volby a náboženskou pravicí pro život. Na prvním místě, jak jsem napsal o libertariánském republikánském kandidátovi do kongresu Henry Butlerovi, jeho postoj pro svobodu volby ho neochraňuje před očerňováním ze strany davů obhajujících potraty, protože on oponuje tomu, aby daňoví poplatníci hradili potraty jiným, ne jen proto, že my jsme proti tomu, aby všichni plátci daní hradili lékařskou péči, ale také protože je zvláště obludné nutit ty, co se hnusí potratů jako vraždy, aby platili takovéto vraždy.


Kromě toho, ti co jsou pro svobodu volby, se mohou spojit s těmi, co jsou pro život nenarozených, v podpoře svobody výběru daňových plátců a gynekologů, kteří jsou pod narůstajícím tlakem stoupenců potratu, aby dělali potraty.


Ale i nezávisle na těchto základních skutečnostech, jsou zde další argumenty pro sblížení s těmi, co jsou pro život nenarozených. Je zde jedna opatrná úvaha: zákaz něčeho jakožto vraždy nebude vynutitelný, jestliže to něco považuje za vraždu jen menšina. Národní prohibice jednoduše nebude fungovat, navíc je politicky nemožné, aby prošla jako první bod. Libertariáni pro svobodu volby mohou říci těm, co jsou pro život nenarozených: "Podívejte národní prohibice je beznadějná. Zastavte pokusy prosadit dodatek k ústavě ohledně práv nenarozených. Místo toho z tohoto důvodu a mnoha jiných důvodů bychom měli radikálně decentralizovat politická a soudní rozhodování v této zemi; musíme ukončit despotismus Nejvyššího soudu a federální judikatury a vrátit politické rozhodnutí na stát a lokální úroveň."
Paleolibertariáni pro svobodu volby by tedy měli doufat, že rozhodnutí soudu Roe versus Wade bude někdy svrženo a otázka potratů půjde nazpět za státy a lokální úrovní - čím více decentralizovaná tím lepší. Nechme Oklahomu a Missouri omezovat či zakázat potraty, zatímco Kalifornie a New York si ponechají právo na potrat. Doufejme, že tu někdy budeme míti v každém státu lokality, které budou dělat takováto rozhodnutí. Konflikt tak bude z většiny zneškodněn. Ti, co chtějí anebo praktikují potraty, se můžou přestěhovat anebo cestovat do Kalifornie (nebo do Marin Country) nebo New Yorku (nebo na západní stranu Manhattanu). Standartním protiargument příznivců potratů je to, že "chudá žena", která nemá dost peněz na cestu, bude zbavena možnosti potratu, směřuje nazpět k obecnému rovnostářskému redistribučnímu argumentu. Nejsou nyní chudí "deprivováni" o možnost cestovat na dovolenou? Opět to demonstruje skrytou agendu příznivců potratů ve prospěch socializované medicíny a kolektivismu obecně.


Závazek radikální decentralizace znamená, že ti co jsou pro svobodu volby (Freedom of Choice Act) by se měli vzdát zákonu svobody volby, který by znamenal, že federální vláda by uvalila právo na potrat na celou zemi. To znamená, že libertariáni by měly ustat ve vkládání všech svých zákoních vajec do košíku doufajíce, že dostanou dobré hochy, jako je Richard Epstein nebo Alex Kozinski do Nejvyššího soudu. Mnohem více důležité je zbavit se zcela federální zákonné tyranie a decentralizovat radikálně našě politické zřízení - návratem k zapomenutému desátému dodatku.


Nešťastným aktem zvoleného presidenta Clintona bylo zvrácení Bushovy politiky neplacení těch lékařů, kteří obhajují potraty. Levičáci chytře překroutili tuto aktivitu, jako "útok na svobodu projevu lékařů". Ale žádná "svoboda projevu" v tom nebyla. Lidé by měli mluvit svobodně, ale to neznamená, že musí být chráněni před následky takovéto řeči. Žádná osoba, a proto ani žádný lékař nemá "právo" na peníze od daňových poplatníků. Každý má právo říci, cokoliv by chtěl, ale nemá právo říkat, co by chtěl a ještě být placen daňovými poplatníky. A právě tak, jako by daňoví poplatníci neměli být nuceni platit potraty, nikdo by neměl být nucen platit lidi, kteří obhajují potraty.


"Zaopatřování" církví


Křesťané po dekády trpěli organizovaným útokem, který vytlačil křesťanství z veřejných škol, veřejných prostor a téměř celkově z veškerého veřejného života. Základem bylo absurdní  překroucení a přepínání prvního dodatku ústavy o zaopatřování církví. Termín zaopatřování církví má specifický význam: placení duchovních a církví z peněz daňových poplatníků. Zakázat dobrovolné modlitby na veřejných školách anebo zakázat výuku náboženství, je malichernou záměrnou nesprávnou interpretací textu a záměrem tvůrců, jehož účelem je náhrada naši bývalé křesťanské kultury levicovou sekulární kulturou. Zákaz stavby betlémů před místními radnicemi demonstruje, jak daleko sekularisté chtějí dojít - vlastně ukazují, jak totalitářští jsou v jejich snaze vykázat náboženství z veřejných institucí.


Z toho důvodu v konkurenci způsobů vidění světa, křesťané museli fungovat s oběma rukami svázanými za jejich zády. Protože konkurence v podobě levicového sekulárního vidění světa není nazývána "náboženstvím", vypuzení křesťanského pohledu na svět ze škol ponechalo volnou cestu pro levicový sekularismus, aby dobyl bez námitek pole idejí.  


Samozřejmě, žádný libertarián nemůže upřednostňovat zaopatřování církve. Ano, musí být upozorněno, že u Prvního dodatku ústavy bylo uvažováno, že bude aplikován jen na Kongres a ne na pár států, a že některé státy pokračovaly v zaopatřování církve již od dob Americké revoluce. Stát Connecticut například pokračoval v zaopatřování Presbytariánské církve po roce 1789 a ještě jsme neslyšeli žádný případ o tom, jak Connecticut naříká pod netolerantním despotismem. Jestliže tedy zaopatřování církve v jednom nebo dvou státech nemusí být provázeno hysterií, co si máme myslet o všem tom povyku a rozviřování ohledně betlémů, nebo dobrovolné modlitbě nebo "In God We Trust" na amerických mincích.


Obnovení modliteb, nicméně k tomuto datu stěží vyřeší žalostný problém veřejného školství. Veřejné školy jsou drahými a masivními centry pro kulturní a ideologické vymývání mozků, v čemž jsou naneštěstí mnohem více efektivnější než v učení trivia nebo udržení jednoduchého řádu ve školách. Jakýkoliv plán, který by chtěl začít odstraňovat zrůdnost veřejných škol, se setkává s efektivní opozicí učitelských a pedagogických odborů. Opravdu radikální změna potřebuje přesunout vzdělávání z veřejných škol na neregulované soukromé školy, náboženské a sekulární, stejně jako na domácí vzdělávání rodiči.


Agenda pro pravicové křesťany


To jsou jen některé ze skutečností, které lákají k alianci mezi paleolibertariány a křesťanskou pravicí. Ačkoliv křesťanská pravice zahrnuje mnoho úžasných lidí, také potřebuje sjednotit svoji činnost. Musí na sebe vzít dva vitální a nezbytné vnitro křesťanské úkoly, pro které potřebuje mnohem více ducha konfrontace a méně "soucitu". Na prvním místě, zplanýrovat kladivem pietisty a vše prostupující křesťanskou levici, sladkou, rovnostářskou, socialistickou "Jednou budem dál" levici. Za druhé, musí vstoupit do reálného světa obořením se proti dispencionalistům [Dispenzacionalismus je učení o Boží správě věků, pozn. překladatele] a jejich předpovědím a tužbám po bezprostředním Amragedonu. Nejen proto, že jejich opakující se předpovědi Armagedonu jsou předmětem oprávněného výsměchu, ale také proto, že soustředění se na Armagedon fatálně oslabuje jejich ochotu se účastnit politických akcí a konfrontací. Navíc jejich interpretace "Janova zjevení" dělá dispencionalisty fanatičtějšími sionisty než je Jicchak Šamir a Likudnici).


Shrnuto, úkolem paleolibertariánů je rozbití sektářského libertariánského brlohu a vytvoření spojenectví s kulturními a společenskými, stejně jako politicko-ekonomickými "reakcionáři". Konec Studené války, stejně jako vzestup "politické korektnosti", učinily totálně zastaralým standartní libertariánský pohled, že libertariáni jsou na půli cesty anebo "nad" jak pravicí, tak levicí. Znovu, tak jako před koncem 50. let 20. století, libertariáni by se měli sami považovat za členy pravice.