Mladý Rothbard: neoklasický ekonom, který se cítil nesvůj
[Vyšlo v časopise The Misesian červenec-srpen 2025. Autor J. T. Salerno]
Článek vychází u příležitosti stých narozenin Murraye N. Rothbarda.
V mém příspěvku pro dnešní večer bych se chtěl v tomto svém vystoupení na události „Rothbard Graduate Seminar“ vypořádat se škodlivým a hluboce zakořeněným mýtem o Murray N. Rothbardovi a knize „Zásady ekonomie“ (v originále „Man, Economy, and State“): jmenovitě jde o to, že Rothbard měl povrchní znalosti ekonomie hlavního proudu, když toto pojednání psal. Nic nemůže být vzdálenější od pravdy. Ve skutečnosti Rothbard se v tomto svém pojednání velmi zabýval ekonomickou teorií hlavního proudu. To není překvapivé, pokud si uvědomíme, že když Rothbard napsal svoje pojednání, byl dobře proškoleným neoklasickým ekonomem, který byl zcela obeznámen s výzkumnými metodami a různými prvky doktríny, která tvořila nově se líhnoucí „neoklasickou syntézu“ (též nazývanou jako neokeynesiánství). Tato syntéza myšlenek Alfreda Marshalla, Leona Walrase a Johna Myanarda Keynese se stala do poloviny 50. let 20. století dominantní v akademické ekonomii. Vedoucími architekty tohoto přístupu byly John Hicks, Franco Modigliani, Alvin Hansen a zvláště Paul Samuelson.
Rothbard se zapsal na Kolumbijskou universitu v New Yorku v roce 1942 ve věku 16 let. Ve věku 19 let obdržel svůj magisterský titul s vyznamenáním v ekonomii a matematice a brzy poté si přihlásil na studium PhD. v oboru ekonomie na Kolumbijské universitě. Ve 40. letech 20. století byla Kolumbijská universita vedoucí akademickou institucí v USA a byla sídlem jedné ze tří vrcholných fakult ekonomie v USA. Byla rivalem Chicagské university a Harvardovy university, udělila více doktorských titulů, než jakákoliv jiná instituce. Mezi význačnými členy fakulty bychom našli Arthura F. Burnse (1904-1987), předního institucionalistu a vedoucí autoritu stran hospodářského cyklu; Johna Maurice Clarka, vedoucího marshallovského ekonoma a pionýra keynesovské ekonomie; Harolda Hotellinga, věhlasného statistika; Josepha Dorfmana (1904-1991), institucionalistu a vlivného historika amerického ekonomického myšlení; a Georga Stiglera, zakladatele chicagské cenové teorie.
Rothbard měl výuku u všech těchto významných ekonomů, ale zvláště byl ovlivněn institucionalisty Burnsem a Dorfmanem a byl zde vzájemný obdiv mezi Rothbardem a oběma profesory. Burns očekával, že Rothbard získá ve světě pro sebe prominentní pracovní pozici. Rothbard vzpomínal, že při svých přednáškách byl Burns brilantním teoretikem a jeho „kritika ortodoxní teorie… byla výtečná“. Rothbard si cenil vysoko Dorfmana jako historika ekonomického myšlení, napsal, že „jeho znalost zdrojů je neporovnatelná“. Ve věnování uvedeném ve svém dvousvazkovém pojednání o ekonomickém myšlení uznával Dorfmana spolu s Ludwigem von Misesem (1881-1973) jako jednoho ze svých „mentorů“. Dorfman na oplátku ocenil Rothbardovy schopnosti a souhlasil s tím, že bude předsedat jeho disertační komisi. Když byla disertace hotová, Dorfman loboval za to, aby byla vydána u nakladatelství Columbia University Press.
Vedle studování institucionalistického přístupu pod svými tehdejšími vedoucími a studia chicagské cenové teorii, strávil Rothbard celý jeden rok v oceňovaném semináři, který probíral kapitolu po kapitole Marshallovu knihu „Principles of Economics“, tehdy bibli neoklasické ekonomie. Ale Rothbard neabsorboval jen různé teoretické přístupy a doktríny na Kolumbijské universitě; on se také pohroužil do studia odporujících se ekonomických metod, jmenovitě institucionalismu a positivismu.
Před dobou 40. let 20. století většina ekonomů vycházejících z britské klasické ekonomické školy, používala deduktivní metodu pro rozvíjení ekonomických teorií tím, že sledovali logické implikace několika všeobecných předpokladů o lidském chování a o technických podmínkách výroby. Tento metodologický přístup dosáhl svého vrcholu v raných 30. letech v monografii Lionela Robbinse „Essay on the Nature and Significance of Economic Science“. Nicméně na začátku 20. století byla deduktivní metoda odmítána mnoha ekonomy na Kolumbijské universitě ve prospěch baconovské empirické metody, které dávali přednost institicuionalisté. Podle této metody mohly býti ekonomické teorie objeveny jen pečlivým a rozsáhlým sběrem a porovnáváním faktů. Během 40. let 20. století nicméně byly obě metody, jak deduktivní tak institucionalistická, rychle smeteny stranou valící se vlnou positivismu. Positivisté tvrdili, že ekonomická teorie se rozvíjí pomocí formování předběžných hypotéz ze základních předpokladů o lidském charakteru, a následného testování těchto hypotéz, které je založeno na tom, jak dobře předpovídají historické anebo budoucí vzory ekonomických faktů. Jak positivistický tak institucionalistický přístup tak dával přednost empirické analýze, ale jen positivismus umožňoval to, aby soubor ekonomických norem předcházel výzkumu historických událostí.
Bylo to během této doby metodologického kvasu a změn, kdy Rothbard začal navštěvovat přednášky Ernsta Nagela (1901-1985) o filosofii ekonomie, vedoucího představitele logického positivismu. Nagelova kritika institucionalismu příznivě Rothbarda ohromila, ten si udělal mnoho poznámek o Nagelových přednáškách. Komentuje v nich, že Nagel učinil „nejpřesvědčivější obhajobu neoklasické ekonomické teorie“, Rothbard poslal své poznámky o přednáškách Arthurovi Burnsovi. Burns byl ohromen Rothbardovými poznámkami a poslal je Miltonu Freidmanovi, bývalému studentu a potom svému kolegovi u organizace „National Bureau of Economic Research“. Friedman tehdy psal svůj slavný článek „Metodologie positivní ekonomie“. Friedman napsal na vrch prvního listu Rothbardových poznámek, „Arthure: velmi děkuji. Shledal jsem to býti zajímavým a samozřejmě souhlasím.“
Ačkoliv Rothbard byl příznivě nakloněn Nagelově positivistické kritice institucionalismu, odmítl okamžitě statistické základy positivistické metody. Přesně, přihlásil se do postupového kursu matematické statistiky, který nabízel Hotelling, ale rychle přišel o iluze, když po několika lekcích zjistil, že statistické závěry byly založené na tom, co nazýval „neopodstatněné předpoklady“ normálního rozdělení.
V tomto stádiu intelektuálního vývoje, Rothbard vzpomínal, že měl jen „instinktivní pocity nebo pochopení… že zde bylo něco špatně, co se týká institucionalismu a positivismu. Positivisté správně kritizovali institucionalisty pro jejich pokusy objevit teorii pomocí hromadění a zkoumání množství dat. Ve stejný čas se institucionalisté trefili do černého, když napadali positivistické využívání mylných předpokladů. To, že přidali realističtější doplňkové předpoklady pouze zakrylo teoretickou konstrukci postavenou na falešných premisách, aniž by ji podstatně změnilo. Rothbadrovo elitní vzdělávání na Kolumbijské universitě ho tak ponechalo s rodícím se pocitem, že je něco v nepořádku s oběma přístupy k ekonomii. Později si uvědomoval, že měl „tendenci souhlasit s institucionalistickou kritikou keynesiánství a matematických ekonomů, ale také s kritikou ze strany těch druhých, co se týkalo institucionalistů.“
Naneštěstí Rothbard tehdy plně neuchopil alternativu k institucionalismu a positivismu, deduktivní metodu, která byla tradičním přístupem k ekonomii od jejích počátků jako vědy v 18. století. Navíc, neznal významná vylepšení, které v té době v této metodě učinil Ludwig von Mises. Praxeologická metoda logicky odvozuje teorémy jen z předpokladů, které jsou sami evidentně pravdivé, což znamená, že ani předpoklady ani teorémy nevyžadují empirickou verifikaci. Jak Rothbard vzpomíná „Nagel samozřejmě nikdy o praxeologii neslyšel v této době a naneštěstí já také ne“.
Pokud se vrátíme k doktríně, Rothbard byl důkladně školen v keynesiánské ekonomice na Kolumbijské universitě, kde byli na fakultě jak keynesiánci starého stylu ve stopách Alvina Hansena – Seymoura Harrise, tak, jak je Rothbard nazýval, „mladší matematičtí keynesiánci“ jako Albert G. Hart. Navíc, Burns, kterého Rothbard chválil jakožto „brilantního teoretika“, se ve svém kursu zabýval keynesiánskou ekonomií. Burns kritizoval keynesovskou makroekonomii jako nekonzistentně vybudovanou na marshallovské mikroekonomii, teorii částečné rovnováhy firmy. V nepublikovaném článku napsaném v roce 1947 pro noviny „Old Right“ Franka Chodorova, nejprve představil kompletní keynesiánský model a poté rozvedl marshallovskou kritiku v duchu návrhů Burnse.
V době, kdy dokončil svoji ročníkovou práci na Kolumbijské universitě, byl Rothbard dobře vyškoleným, i když poněkud zneklidněným, neoklasickým ekonomem, dobře zběhlým ve všech částech tehdejší ekonomické teorie a metodě, které brzy splynou do Samuelsonovy tak zvané „neoklasické syntézy“ (též neokeynesiánství). Tento teoretický přístup bude dominovat ekonomii od poloviny 50. let 20. století do svého pádu a vyhoření během stagnace v prostřed 70. let 20. století.
Po absolvování svých ústních zkoušek v roce 1948 se Rothbard pustil do své doktorské disertace. Dokončil ji roku 1951 a dal jí titul „The Panic of 1819: Reactions and Policies“, šlo o důkladný výzkum tehdejších názorů na příčiny této paniky a na nápravná opatření. Ačkoliv Rothbard shromáždil množství faktů pro svoji disertační práci, zdržel se jakéhokoliv teoretického zkoumání. Nepokusil se empiricky testovat teorii podle positivistického návodu, ani neusiloval o objevení nějaké nové teorie z masy faktů, tak jak tomu učili institucionalisté. Burns, člen Rothbardovy zkušení komise byl s disertační prací nespokojen a jeho mentor Dorfman ustoupil před svým respekt vzbuzujícím kolegou. Diplom byl Rothbardovy udělen roku 1956, poté co Burns opustil Kolumbijskou universitu kvůli místu v administrativě presidenta Eisenhowera.
I přes to, že byl vyučován zasloužilými ekonomy z Kolumbijské university, Rothbard podle toho, co sám připustil „nikdy nebyl schopen najít si v ekonomické teorii pohodlné místo“. Ale Rothbard učinil velký intelektuální pokrok, když objevil skrze organizaci „Foundation for Economic Education“ (FEE) myšlení Ludwiga von Misese a přečetl jeho tehdy publikované opus magnum „Lidské jednání“. Rothbard začal pravidelně navštěvovat Misesův týdenní seminář na Newyorské universitě. I před tím, než zcela přečetl Misesovo pojednání přestoupil Rothbard k Rakouské ekonomické škole a přijal Misesův praxeologický přístup k ekonomické teorii, který revitalizoval deduktivní metodu tím, že ji zakotvil v základním faktu, že lidé jednají. Ve stejný čas Rothbard došel k závěru, že omezená vláda, pozice Laissez-faire byla „logicky neobhajitelná“, když nebyl schopen odpovědět na námitky vznesené levicově liberálními přáteli, že pokud by se lidé mohli kolektivně rozhodnout, že pokud by vláda měla poskytovat policii, soudy a vojenskou obranu, proč by se nemohli taky rozhodnout, že vláda by měla také řídit železárny nebo přehrady. Rothbardovo „Zjevení Páně“ ho vedlo k přijetí čistě anarchokapitalistické pozice.
Absurdní mýtus, že Rothbard ignoroval ekonomii hlavního proudu při tom, když vytvářel svůj teoretický systém, je jednou pro vždy pohřben tím, když vezme na vědomí jeho vzdělání v ekonomii. Ve skutečnosti by Rothbardův příklon k praxeologii nebyl tak rychlý a rychle hotov bez toho, aby prošel takové intenzivní školení na vysoké úrovni v ekonomických metodách a teoriích tehdejší doby. Na druhou stranu i přes jeho intelektuální brilantnost a jeho nezávislé zjištění, že mnoho významných doktrín ortodoxní ekonomie té doby bylo nesmírně chybných, Rothbard by se nikdy nestal ekonomem, kterým se stal, kdyby se nesetkal s von Misesem a jeho knihou „Lidské jednání“.